Meditovat film?

Pod tímto názvem kdysi v časopise „Jezuité“ vyšel článek o modernizované podobě ignaciánských exercicií, v níž k rozjímání nad vlastní životní cestou a uzdravování na ní utrpěných zranění při prožívání Boží přítomnosti člověku pomáhají příběhy z filmů, které jsou v průběhu duchovních cvičení promítány.

Před lety jsem si pohrával s myšlenkou, že bych mohl přijmout za svou spiritualitu Tovaryšstva Ježíšova. Nebylo z toho ovšem nic, nikdy jsem se neodhodlal ani k absolvování oněch slavných jezuitských exercicií. Dnes, kdy se s možností meditovat film setkávám v brněnském společenství Comunione e Liberazione, mám nicméně pocit takového „mrknutí“ zpoza opony, za níž Někdo režíruje naše životní scénáře.

Tento měsíc jsem měl v Comunione příležitost shlédnout dánský snímek Po svatbě, film zdánlivě z 99% „světský“, ve kterém se jediná zmínka o Kristu a naději na zmrtvýchvstání v Něm objevuje až v úplném závěru, ve scéně pohřbu jednoho z hlavních hrdinů. O několik dnů později jsem se nicméně v mešní liturgii setkal s evangelním čtením o boháči, který se materiálně skvěle zabezpečil na mnoho let, načež mu Bůh řekl: „Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“ V té chvíli mi došlo, jak velmi „evangelní“ onen film je, protože uvedená perikopa z Lukášova evangelia je de facto podložím, na kterém je jeho velmi silný příběh vystavěn.

Vztah mezi bohatstvím v běžném slova smyslu a bohatstvím před Bohem ve smyslu evangelním je vlastně námětem mnoha lidských dramat, zobrazovaných ve filmu, literatuře či jiných druzích umění. (I mnohé písně U2 zřejmě odrážejí Bonovu úzkost z Kristova výroku, že „snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do nebeského království“.) O duchovním rozměru hudby a slovesného umění (jak obecně, tak ve vztahu k mé cestě víry) už jsem ovšem na tomto blogu psal mnohokrát. Dnes bych se rád dotknul toho, že na mé cestě bylo a je nenápadně, ale významně přítomno i umění filmové.

Jak jsem již naznačil, mám na mysli spíš filmy, jejichž křesťanský rozměr se ukáže jen pozornému či vnímavému divákovi, než filmy „prvoplánově“ křesťanské. V mém životě hrál nicméně důležitou roli i nejméně jeden snímek z kategorie těch druhých: když jsem v dospívání „na Vídni“ náhodou zhlédl závěrečnou část (v Československé televizi v době komunismu absolutně nemyslitelného) filmu Ježíš Nazaretský, toto „filmové“ setkání s pašijemi určitým způsobem předznamenalo mou konverzi o několik let později. Došlo k tomu navzdory tomu, že jsem tehdy rozuměl jen velmi málo německy, anebo spíš naopak díky tomu, ze mi tento zdánlivý handicap umožnil nevnímat jen slova, ale i podstatu onoho věčného Příběhu kdesi za nimi?

Snad vůbec prvním filmem, který jsem viděl a který mi dodnes utkvěl hluboko v paměti, byl australský snímek Gallipoli. Byl jsem na něm někdy začátkem osmdesátých let jako zhruba dvanáctiletý kluk. Komunistickým cenzorům jistě ani nepřišlo na mysl, že by na tomto filmu mohlo být něco „náboženského“, spíš v něm asi viděli protiválečný snímek, ve kterém hrdinova „nesmyslná“ smrt v bitvě u Gallipoli za první světové války odhaluje nelidskost imperialismu. Já jsem jej ovšem rozhodně nevnímal jen jako film protiválečný, ale spíš jako odkaz k něčemu hlubšímu a v lidském životě zásadnímu. O nějakých třicet let později jsem se dočetl, že americký teolog Peter Fraser ve své knize o pašijových obrazech ve filmu nachází za osudem hlavního hrdiny Gallipoli paralelu s Kristovým životem…

V době „perestrojky“ komunistická cenzura pustila do kin i britský film Misie (byť s názvem přeloženým  jako Mise). I v něm mohli soudruzi vidět něco na způsob příběhu o vyvražďování indiánů imperialisty, což jim snad umožnilo překousnout i to, že nelíčí v patřičně černém světle nenáviděné „jezovity“. O svém tehdejším vnímání tohoto filmu bych zase mohl říci cosi podobného jako v předešlém případě: nabídl mi něco jako možnost nahlédnutí za hranice dvourozměrného světa, ve kterém jsem tehdy žil, průhled směrem k duchovní svobodě, smyslu a transcendenci. Musel bych jej ovšem vidět znovu později, abych dokázal vnímat postřeh Petera Frasera, že za sporem dvou jezuitů lze v Misii vidět tvář Kristovu, a to paradoxně ve dvojí podobě: kapitán Rodrigo Mendoza, jenž se chápe meče, je vtělením „krále bojovníka, syna Davidova“, zatímco mírumilovný otec Gabriel reprezentuje typ služebného pastýře.

Další pro mne důležité filmy, které bych zde rád letmo zmínil, jsem již zhlédnul poté, co se pro mne Kristova přítomnost v mém vlastním životě stala viditelnou. V památném „křestním“ roce 1992 to byl kanadský snímek Ježíš z Montrealu, další z filmů odkazujících ke vtělení a ukřižování, resp. k přítomnosti Krista v jakémkoliv autenticky lidském dramatu, odehrávajícím se v naší době a kultuře. Ježíš je ovšem zrovna tak přítomen v autentických příbězích jakýchkoliv jiných dob a kultur, v naší kultuře je však specifické to, o čem dnes často mluví papež František, totiž střet mezi ježíšovskou hloubkou našeho lidství a antikristovstvím světa komerce, který se naše lidství snaží ponížit a vyprázdnit. Titulní hrdina Ježíše z Montrealu se v Kanadě konce druhého tisíciletí po Kristu střetává právě s touto komerční a lidskosti zbavenou kulturou a jeho příběh směřuje k ukřižování.

Dva z filmů, které mne svého času hluboce oslovily, vycházejí z podobného námětu jako už zmíněný snímek Po svatbě. Mám na mysli Bergmanovy Lesní jahody a americký film Ve jménu lidu. Ve středu děje vždy stojí příběh člověka, který se blíží ke konci svých dnů. Nejen negativní vášně vzbuzující vrah mladé dívky, kterého Ve jménu lidu ukazuje v cele smrti, ale i „úctyhodný“ starý profesor z Lesních jahod tytosvé dny sub specie aeternitatis prožili  katastrofálním, nelidským způsobem.  Oba mají už jen velmi málo času na to, aby se stali vpravdě lidmi, oba však tohoto času dokáží využít k tomu, aby se konečně naučili myslet na druhé.

V tomto kratičkém článku jsem se chtěl podělit v podstatě jen o jedinou, avšak důležitou myšlenku, kterou v průběhu svého života stále jasněji nahlížím: že v autentickém uměleckém (zde konkrétně filmovém) díle je vždy nějak přítomen Kristus a že tomu ani nemůže být jinak, protože o autentickém lidském životě platí totéž.

Tato Přítomnost není ovšem nijak vázána na „náboženství“ či „konfesi“, může chybět v neautentickém příběhu okázalého křesťana a naopak být velmi silná v příběhu někoho, kdo s křesťanstvím vnějškově nemá nic společného. Jako příklad posledně jmenovaného případu bych na závěr zmínil mně velmi drahý film nekonformního ruského režiséra Sergeje Bodrova Kavkazský zajatec, ve kterém je evangelní poselství ztělesněno v příběhu čečenského muslima. Příběh se odehrává v zemi vyznávající krevní mstu, která je okupována masově vraždící a mučící ruskou armádou, tedy v situaci vylučující lidskost či milosrdenství. Starý Čečenec v něm zajme ruského vojáka, aby mohl výměnou za něj zachránit svého syna z ruského zajetí. Když Rusové jeho syna stejně zabijí, má stařec ze svého hlediska plné právo, ba povinnost učinit se svým zajatcem totéž. Zápas probíhající v okoralém srdci starého válečníka však končí velkým vítězstvím: stařec se vzdává msty a neoplácí zlo zlem, ale daruje zajatému Rusovi život. To vše zdánlivě nemá žádný význam, protože vzápětí následuje všeobecné vraždění ruskými bombardéry, ale ve světle Golgoty je vždy všechno jinak…