(Moje) Bílá hora

Napsal Vít Machálek (») 4. 11. 2020 v kategorii Osobní, přečteno: 437×

Nikdy jsem moc nerozuměl apatii, s níž povstalci posléze popravení na Staroměstském náměstí po 8. listopadu 1620 už jen rezignovali a trpně očekávali svůj další osud. Poté, co se rok 2020 stal mou osobní „Bílou horou“, už ovšem s tímto porozuměním žádný problém nemám.

Vím, že mnohem lepším vzorem než Budovec a spol. by mohl být Komenský, kterého osud nesrazil na kolena ani po Bílé hoře, ani poté, co po požáru Lešna znovu přišel o všechno a musel ještě jednou začínat znovu, a to už jako stařec. Ale co naplat, já Komenský nejsem.

Naproti tomu jsem každopádně Čech (byť z Moravy) a mám v sobě ten „bělohorský komplex“, který Karel Kryl a jiní popisují jako pouhý pláč tam, kde by byly na místě nějaké činy. Slzel jsem i ve chvíli, v níž jsem četl ekumenický pracovní list na téma „Bílá hora“ (dostupný na www.ekumenickarada.cz/in/3171).

Celý život jsem se odborně i s entuziasmem věnoval tématům typu Bílé hory, českých církevních dějin, tolerance a intolerance či ekumenismu a myslel bych, že 400. výročí Bílé hory pro mne bude dobou, v níž budu moci toto celoživotní úsilí zužitkovat i jinak než jen pouhým blogováním. Ale historiografická komunita mě mezi sebe nevzala a letos jsem úplně vypadl i z akademického prostředí jako takového. Proto ta deprese při čtení ekumenického pracovního listu, mezi jehož autory jsou historikové a teologové z pracovišť, na kterých jsem se letos bezúspěšně ucházel o místo – vesměs lidé, s nimiž bych si odborně i lidsky rozuměl, ale mezi něž už mi nebude dopřáno patřit. 

Nejvíc mne pak dojal příspěvek paní profesorky Nechutové, kolem níž se točila klíčová část mého studia historie a archivnictví na brněnské filosofické fakultě z let 1988–1993. Paní profesorka pro mne byla důležitá i ve směru ekumenickém. Je členkou židenického sboru Českobratrské církve evangelické, kde jsem měl dokonce kdysi možnost na její pozvání přednášet o vztahu křesťanství a islámu.

Na katastrálním území Židenic leží i brněnská Bílá hora, o níž profesorka Nechutová v závěru svého příspěvku píše: „Parkový pahorek zvaný Bílá hora v naší čtvrti dokonce máme, využíváme jej k všelijakým humorným hrátkám a také ke společným modlitbám s katolíky i s Církví československou husitskou.“

Na tuto Bílou horu jsem kdysi jezdil za jednou ze svých babiček, která tuším někdy v sedmdesátých letech bydlela v přilehlém Juliánově. (Data už si dnes pamatuji spíš jen ta historická, ta osobní už mi dost splývají.) Vzpomínky na tu dobu dnes prožívám jako něco blízkého, zatímco současné dění už je mi úplně cizí. Předpokládám, že nějak podobně to nejspíš měli i Budovec a spol., kteří na konci svých životů asi mentálně žili spíš někde v době Rudolfa II. či Maxmiliána než v době Ferdinanda II., ve které už pro ně nebylo místo.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel pět a nula