Svůj dnešní článek vyvěšuji ve spojení se čtyřicátým výročím pohřbu prezidenta Svobody z 29. září 1979, který představuje mou první výraznou „prezidentskou“ vzpomínku. Budu v něm vzpomínat na dobu od sedmdesátých do začátku devadesátých let, a to ve spojení nejen s československými, ale i s americkými prezidenty. Mnohem spíš než za „Husákovo dítě“ se totiž pokládám za dítě Reaganovo.
Amerika i Československo zajisté měly svou prezidentskou „mystiku“ ve smyslu zvláštního fluida obklopujícího úřad hlavy státu. Ta československá byla de facto mnohem méně republikánská než americká, protože sídlo československých prezidentů bylo totožné s Hradem českých králů.
Při psaní tohoto vzpomínkově zaměřeného článku mám před sebou knihu Bohumila Říhy Jak jel Vítek do Prahy, která vyšla v době prezidentství Ludvíka Svobody a byla jednou z mých prvních knih vůbec. Spíše než text jsou v ní pozoruhodné ilustrace Adolfa Borna (který se mimochodem po roce 1989 označoval za monarchistu). Koukám se na dvoustránku, v jejíž textové části Vítkova pražská teta chlapci ukazuje prezidentskou vlajku a vysvětluje mu, že nad Hradem vlaje jen v případě prezidentovy přítomnosti. Na Bornově ilustraci k tomuto výjevu žádná vlajka nad Hradem nevlaje, panoráma Hradčan působí spíš královsky a také Vltava plná loděk a rybářů připomíná spíš staré časy než pramálo idylické dvacáté století… (1)
Hrad je prostě Hrad a kdo konkrétně na něm toho času sídlí, nebývalo až tak důležité. Československé komunisty (na rozdíl třeba od východoněmeckých) každopádně ani nenapadlo, že by mohli prezidentský úřad zrušit. I když na něm seděl jen soudruh dosazený Moskvou, přece jen se těšil odlesku emocionální a symbolické síly spojené s hradní tradicí. Pro Husáka bylo asi právě proto důležité přibrat si ke své mocensky relevantní funkci generálního tajemníka ÚV KSČ ještě i funkci prezidenta republiky, i když se tak mohlo stát jen za cenu přijetí zvláštního zákona.
„[Ludvík Svoboda] od dubna 1974 nemohl pro špatný zdravotní stav vykonávat presidentský úřad. Tvrdošíjně se ho však odmítal vzdát. V květnu 1975 dokonce musel být přijat zvláštní zákon, aby byl presidentské funkce zbaven. Vlastně se jenom v nové formě opakovala Svobodova poúnorová historie. Když byl mouřenín dostatečně využit, když byla mnohokrát zneužita jeho pověst národního hrdiny a moudrého, zkušeného starce, který ,zabránil nejhoršímu‘, vládnoucí mafie jej poslala do penze.“ (2)
Když jsem 29. září 1979 v televizi sledoval truchlivý rituál Svobodova státního pohřbu, nevěděl jsem o jeho dvojím zneužití v kritických obdobích našich dějin, spojených s únorem 1948 a srpnem 1968, nic. Nepochybně na mě jako kluka dělala dojem právě jen ta pověst národního hrdiny z druhé světové války, která Svobodu obklopovala. Když jsem byl mnohem později u Svobodova hrobu v Kroměříži, vnímal jsem jej už jinak. Na to zde není prostor. Sotva však mohu v tomto článku nechat stranou téma „prezidenti a víra“, a tak ještě ocituji, na co jsem v tomto směru v pramenech narazil ve vztahu ke Svobodovi. Otec Jakub Zemek, v době komunismu politický vězeň, předtím po válce převor dominikáunského kláštera ve Znojmě a ještě předtím za okupace v odboji zapojený kněz, který pomáhal při ukrývání Svobodovy ženy a dcery před nacisty, ve svých memoárech líčí Svobodu spíš jako naivního apolitického vojáka než jako komunistu. Na základě toho, co mu před svou popravou sdělil jeho poúnorový spoluvězeň generál Píka, zmiňuje údajně vlažný postoj Svobody ke komunistům na základě osobní zkušenosti z doby paktu Molotov – Ribbentrop, kdy to se Svobodou v Sovětském svazu málem dopadlo špatně, a také proto, že „Svoboda byl věřící člověk. Pravidelně navštěvoval v Kroměříži bohoslužby. Kdysi býval ,katolickým omladinářem‘…“ (3)
Komunističtí prezidenti vesměs v mládí byli tak či onak spojeni s vírou, ale v době příklonu k rudé ideologii ji samozřejmě museli zapřít. Na konci života, kdy se nepochybně člověku perspektiva zase radikálně proměňuje, se poslední z nich, Gustáv Husák, připravil na smrt zpovědí, přičemž je samozřejmě obsah jeho „posledních slov zahalen rouškou zpovědního tajemství“. (4) Husák měl však samozřejmě to štěstí (!?), že se dožil pádu komunismu. Svoboda sice umíral jako penzista, ale i tak je těžko představitelné, že by k takto prominentnímu komunistovi mohl přijít kněz, i kdyby si to on sám přál. Další rozdíl ovšem spočíval i v tom, že Husák byl zřejmě až do smrti intelektuálně v pořádku, zatímco Svobodova duševní kondice byla v závěru jeho života taková, že mu už sotva umožňovala nějaké rozhodování.
Ale zpět k politice a ke vzpomínkám na temná léta sedmdesátá a osmdesátá. Zdá se, že nejen Svoboda, ale i Husák patřili z hlediska své minulosti k nejlepším kandidátům, které vůbec KSČ ze svých řad mohla vygenerovat. Nejen Svoboda jako velitel našich vojáků na východní frontě, ale také Husák jako jeden z protagonistů Slovenského národního povstání měl aureolu válečného hrdiny. Skutečné dějiny SNP byly sice jiné, než jak je vylíčil Husák ve svém Svedectve o Slovenskom národnom povstaní, a Husákovu roli na cestě k únoru 1948 nikdo kromě zarytých komunistů nemůže vnímat pozitivně, Husákův následný osud v padesátých letech nás však v době jeho prezidentství fascinoval a snad nám tuto neblahou figuru normalizátora číslo jedna i jaksi přibližoval. Sotva jsem věřil svým uším, když jsem tehdy někde na Hlasu Ameriky slyšel, jak jej Husák roku 1962 vylíčil ve své žádosti o rehabilitaci:
„V noci v Ruzynskej väznici ma vyzliekli do naha, dôkladne poprezerali všetky tajné skríše na tele, ako uši, vlasy, zadnú časť tela, obliekli do väzenských handár a strčili do cely. Začala sa ťažká skoro desat rokov trvajúca kalvária vyšetrovania, súdenia, kriminálov… Lož, výmysel a podvod boli majstrovsky režírované do protokolov ako ,nezvratné‘ dôkazy, lámali sa charaktery ľudí a po zákonoch tejto republiky sa šliapalo ako po hnoji a ľudia boli privádzaní na hranice šialenstva a sebevraždy.“ (5)
Jak je možné, že za vlády autora tohoto svědectví se pak zase konaly další monstrprocesy a po celá sedmdesátá a osmdesátá léta bylo zase mnoho zcela nevinných lidí vězněno a týráno? A že dokonce už krátce po svém příchodu k moci muž s touto životní zkušeností kráčel přes mrtvoly, které v den prvního výročí okupace 21. srpna 1969 po střelbě československých (ne už sovětských) ozbrojenců do lidí zůstávaly ležet na ulicích? Možná Husákovi vadilo spíš šlapání po něm než šlapání po zákonech této republiky postihující jiné oběti… Podíl na nezákonostech mu nikdo neodpáře ani jako silnému muži Slovenska po válce, ani jako nejmocnějšímu muži celého Československa v době normalizace. Za cenu podílení se na velkém zlu v jistém smyslu naplnil všechny své osobní ambice. Připustíme-li však, že mu nešlo jen o to, aby si mohl na Hradě slastně šeptat „Som tu, napriek všetkému!“, ale i o to, aby vstoupil do dějin jako někdo, kdo po sovětské okupaci našel pro Československo nějakou ne úplně neúnosnou další cestu, pak své ambice nenaplnil.
Na Husákovo prezidenství každopádně vzpomínám jako na éru úplně mrtvolnou, nehybnou a monotónní, v níž se v novoročních prezidentských projevech stále jen opakovaly tytéž zcela bezobsažné fráze a nějaký náš zájem mohla vždy budit nanejvýš jen otázka, zda bude Husák mluvit česky nebo slovensky, v prvním případě s možnou škodolibostí nad nedokonalostí jeho češtiny (vzpomínám si například, jak Husák říkal v češtině „nevyhnutné“ místo nevyhnutelné).
Normální politický život ve svobodném světě – a zvláště v Americe s jejími neustálými dramaty prezidentských voleb, měnících se hlav státu a měnící se politiky – stál vůči této mrtvolnosti Husákova nekonečného prezidentství ve velikém kontrastu.
Z amerických prezidentů je pro mne hodně zajímavý James Carter, a to v neposlední řadě zjištěním, že jeho obraz „burákového krále“ a představitele fanaticky protisovětské politiky, který mám v paměti z československých médií konce sedmdesátých let, nemá nic společného se skutečným Carterem, kterého jsem mohl později poznávat např. z jeho memoárů.
V době Carterova prezidenství mě ještě zajímal víc sport než politika, o níž jsem jako desetiletý kluk nic nevěděl. Samozřejmě mě ale potěšilo, když na Zimních olympijských hrách v Lake Placid z počátku roku 1980 američtí amatérští hokejisté z řad studentů senzačně zvítězili nad „neporazitelným“ týmem Sovětského svazu. V červenci pak ovšem byly na řadě Letní olympijské hry v Moskvě, ve vztahu k nimž jsem nechápal, proč je ten ošklivý Carter chce bojkotovat. Režimní média to vysvětlovala jen jakousi bezdůvodnou nenávístí amerických imperialistů k Sovětskému svazu a obloukem se vyhýbala jakékoliv zmínce o tom, že jde ve skutečnosti o reakci na sovětskou invazi do Afghánistánu z roku 1979.
Afghánistán se stal sovětským Vietnamem, ze kterého se však Kreml nepoučil, zatímco z Vietnamu právě Carter vyvodil pozoruhodné ponaučení: „Příliš dlouho jsme byli ochotni přijímat mylné a nesprávné principy a taktiku našich protivníků, občas jsme dokonce opustili své hodnoty ve prospěch těch jejich. Bojovali jsme ohněm proti ohni, neuvědomujíce si, že oheň nejlépe udusíme vodou. Tento přístup selhal a Vietnam je nejlepším příkladem jeho intelektuální a morální nouze. Ale skrze selhání jsme nalezli cestu zpět ke svým principům a hodnotám a nabyli ztracené sebedůvěry.“ (6) Za základní princip americké zahraniční politiky Carter označil lidská práva a pro klíčový zápas s komunistickými režimy tak velmi vhodně vybral totéž hřiště, jako u nás chartisté.
I Carterův „titul“ burákového krále, krerý jej spojuje s plantážemi amerického Jihu, je mi dnes vlastně sympatický. Na Jamesi Carterovi se každopádně ukazuje nemožnost černobíle tvrdit, že republikáni jsou stranou křesťansky věřících Američanů, zatímco demokraté stranou vyznavačů sekulárních ideologií. Carter, kterého v šestasedmdesátém volily milióny do té doby apolitických evangelíkálů, „patřil sice k demokratům“, ale právě k demokratům ze zbožného Jihu. Byl baptista, který se „svoje první biblické verše naučil nazpaměť (,Bůh je láska‘) ve čtyřech letech, Ježíše jako Spasitele přijal v jedenácti, misijní práce se ujal ,nahoře na severu‘ v Massachusetts a Pensylvánii“ (7) – a ke službě ve své církvi se vrátil i po odchodu z Bílého domu poté, co v prezidentských volbách z listopadu 1980 utrpěl drtivou porážku od republikána Ronalda Reagana.
Carterovu porážku vysvětlují politologové různě – například fiaskem jeho politiky vůči Íránu nebo tím, že se znelibil masám evangelikálů svou málo proizraelskou blízkovýchodní politikou (8) – , ale pro mne je v tomto článku podstatné jen to, že v lednu 1981 nastoupil do Bílého domu Reagan. O dva měsíce později na něj byl spáchán atentát, podobně jako o další dva měsíce později na papeže Jana Pavla II. (a už v únoru téhož roku na Radio Svobodná Evropa). Vše nasvědčovalo tomu, že soudruzi v době Solidarity v Polsku, polského papeže toužícího příspět k osvobození národů východní Evropy a neméně odhodlaného antikomunisty v Bílém domě ztrácejí nervy. Solidaritu se jim sice zdánlivě podařilo potlačit, ale neúspěšné atentáty na duchovního a politického vůdce svobodného světa se staly svého druhu znamením počátku konce východního bloku. Nejprve Jan Pavel II. a pak i Reagan vzbudili v komunistech oprávněné obavy tím, že neuznávali tzv. jaltské rozdělení Evropy, tedy příslušnost zemí typu Polska a Československa do sovětské sféry vlivu.
Někdy ve třiaosmdesátém jsem začal pravidelně poslouchat Hlas Ameriky a mohl tak už s relativně dostatečnými informacemi sledovat dramatické události tohoto roku. Ten započal Reaganovým vyhlášením programu strategické obranné iniciativy (SDI) způsobujícího psychologické a ekonomické problémy Sovětům, jejichž ekonomika přestávala být schopna vydržet závody ve zbrojení, a pokračoval smrtí 269 civilistů na palubě zbloudilého jihokorejského lety „omylem“ sestřeleného Sověty, po kterém Reagan nazval Sovětský svaz „říší zla“. Americká invaze současně svrhla marxistický režim na Grenadě a v západním Německu začaly být rozmisťovány americké rakety typu Pershing v odpověď na předcházející rozmístění sovětských raket SS-20 ve východním Německu a Československu. Reagan zároveň všemožně podporoval síly stojící proti marxistickým režimům v různých částech světa včetně džihadistů bojujících proti Sovětům v Afghánistánu.
V posledně zmíněném případě Amerika podporovala i své budoucí úhlavní nepřátele a zřejmě i jiné aspekty Reaganovy politiky lze s odstupem času vnímat jako problematické. Já teď ale vzpomínám na léta, kdy jsem dospíval v odporném husákovském Československu a tehdejšího amerického prezidenta považoval za hrdinu, který bojuje i za naši svobodu. Mám v živé paměti například nadšení, se kterým jsem na (v Brně naladitelné) rakouské televizi sledoval olympiádu v Los Angeles z roku 1984 a zejména její slavnostní zahájení prezidentem Reaganem, které mám snad ještě dodnes někde na staré kazetě nahrané.
Ani v době „perestrojky“ samozřejmě nebyl mým hrdinou Michail Gorbačov, ale stále Ronald Reagan. Uměl jsem tehdy stále jen trochu německy a vůbec ne anglicky; jako bezmála první anglická slova (úplně první bylo asi „Here is the Voice of America“) jsem si navždy zapamatoval slova z výzvy, pronesené prezidentem Reaganem v červenci 1987 u Braniborské brány na pomezí východního a ohavnou zdí obehnaného Západního Berlína: „Mr. Gorbachev, open this gate! Mr. Gorbachev, tear down this wall!“ Gorbačov svým způsobem vlastně uposlechl a k otevření Braniborské brány a stržení berlínské zdi nakonec opravdu došlo, i když až o více než dva roky později.
Komunismus mlel z posledního, i když to soudruzi ještě nevěděli. Zejména ne českoslovenští, kteří 17. prosince 1987 (v den mých osmnáctin) uskutečnili bizarní změnu v podobě nahrazení Husáka v čele KSČ Miloušem Jakešem. Tím ovšem svůj osud jen zpečetili, protože Jakeš se oproti Husákovi v tehdejší situaci dramatických světových změn nepochybně orientoval mnohem méně a na národ působil jako komická postavička v čele rozpadávajícího se režimu.
Husák po nástupu Gorbačova budil dojem, že se po veletoči z podporovatele reforem v jejich brutálního potlačovatele z doby počátků normalizace chce nyní pokusit ještě i o veletoč opačným směrem a stát se znovu reformátorem. Když se mu to nepodařilo, pokusil se v sedmaosmdesátém „prosadit se sovětskou podporou za svého nástupce Lubomíra Štrougala“ (9), ale i tento jeho pokus skončil fiaskem a Štrougal pak musel naopak odejít i z postu předsedy vlády. Husák pak už jen z Hradu pozoroval, jak normalizační režim v Československu i komunistické režimy všech dalších zemí střední a východní Evropy spějí ke svému zániku. V říjnu 1989 na schůzi politbyra na své stále ještě nic nechápající spolusoudruhy marně apeloval: „Vy nevidíte, že kolem nás to všetko ide do hajzlu? Robte niečo!“ (10) V té době už byl po třech mrtvicích a jeho zdravotní stav byl asi tak na stejné úrovni jako zdravotní stav prezidenta Beneše v době února 1948, jehož neblahé dědictví teprve nyní končilo.
I když jsme si to tenkrát neuvědomovali, Husákovým budoucím nástupcem se dost dobře nemohl stát Alexander Dubček, stále ještě spojený s oním komunistickým čtyřicetiletím (byť ztělesňující jeho jediný světlejší okamžik). Z hlediska svého vzorného osobního života by sice byl Dubček do role hlavy státu vhodnější než po této stránce problematický Havel, ale to v dané chvíli nemohlo být podstatné. Na Hrad musel přijít člověk ztělesňující návrat k demokracii, resp. k první republice, z jejíž významné podníkatelské „dynastie“ Václav Havel pocházel. Havel byl jedinou nezpochybnítelnou vůdčí postavou demokratické opozice, známou na Západě a nijak nespojenou s komunismem žádného druhu. Jiní možní kandidáti – Dubček, symbolizující jen pokus o reformu nereformovatelného, Komárek, někdejší poradce Che Guevary a v devětaosmdesátém straník v čele Prognostického ústavu, a Císař, jehož prezidentskou „skorokandidaturu“ z roku 1968 se v době sametové revoluce pokusil oprášit Svaz socialistické mládeže (o posledním předlistopadovém premiérovi Adamcovi ani nemluvě) – nebyli tím, co jsme v době pádu komunismu chtěli a potřebovali. Když jsem tenkrát na jeden z plakátů označujících za možného budoucího prezidenta Čestmíra Císaře připisoval bizarní heslo „Nechceme Císaře, ale prezidenta!“, chtěl jsem tím říct toto: Nechceme komunistu ani exkomunistu, ale demokrata představujícího diskontinuitu s dosavadní érou.
Husák byl prezidentem „volen“, respektive ve funkci potvrzován v pětiletých intervalech (1975, 1980, 1985), takže v listopadu 1989 měl de iure možnost držet se na Hradě ještě několik měsíců svého posledního „mandátu“. U vědomí toho, že „všetko ide do hajzlu“, se o to však nesnažil. Nenechal se svými spolusoudruhy předsvědčit ani k tomu, aby vystoupil s projevem, protože věděl, že by to k ničemu nebylo. Teprve v předvečer Dne lidských práv připadajícího na 10. prosinec 1989, kdy měl podle požadavku Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu odstoupit, pronesl v rozhlase a televizi projev abdikační. Proč si vůbec přál rozloučit se tímto způsobem s československou veřejností, když jí ani v tomto posledním prezidentském projevu (stejně jako ve všech předešlých) nic neřekl, je záhadou. Pokud od Husáka někdo očekával zpytování svědomí či přiznání odpovědnosti za situaci, v níž se společnost v posledních dvaceti letech nacházela, nedočkal se. Zazněly jen poslední fráze o „svetlých ideáloch socializmu“ (11)…
Když před svou abdikací Husák splnil i požadavek na jmenování nové vlády, z velké části tvořené oběťmi jeho režimu, nastala scéna hodná některého z absurdních dramat Václava Havla: „Bývalí disidenti a odpůrci režimu skládali slib do rukou svého žalářníka. Nemocný stařec s tlustými brýlemi na očích, ale v dokonale padnoucím obleku nechal po skončení formalit přinést šampaňské a nedávným politickým vězňům nabízel cigarety a bavil se s nimi, jako by se nic nestalo.“ (12)
Co se týče volby Husákova nástupce, je třeba připomenout jeden už zapomenutý, a přitom v souvislosti s dnešním způsobem volby hlavy státu (ke kterému se snad dostanu v druhé části tohoto článku) za připomenutí stojící paradox: Komunisté v prosinci 1989 navrhovali přímou volbu prezidenta „referendem“! Petr Pithart jako představitel Občanského fóra „musel proti tomu hájit jejich vlastní ústavu“. (13)
Podle té mělo prezidenta volit Federální shromáždění, ve kterém však samozřejmě ve skutečnosti v době komunismu k žádné skutečné volbě ani k žádnému jinému normálnímu hlasování nikdy nedocházelo. Příznačnou tečkou za touto érou se stal 29. prosinec 1989, kdy „parlament plný komunistických poslanců volí jediného kandidáta na prezidenta, Václava Havla. Volí se aklamací a všech 323 přítomných poslanců zvedá ruku pro bývalého disidenta Havla.“ (14)
My jsme tehdy samozřejmě byli šťastní a viděli v Havlově příchodu na Hrad vyvrcholení všeho toho, co pro nás začalo 20. listopadu 1989, kdy se naše fakulta (filozofická) stala centrem brněnské „studentské revoluce“, a 15. ledna 1990 (v jeden z nejšťastnějších dnů mého života) bylo završeno návštěvou nového prezidenta republiky v Brně, kde zavítal i na fakultu a promluvil na náměstí Svobody.
Z té doby si ovšem vzpomínám i na to, že hned po Havlově nástupu do čela státu se v Brně objevily plakátky s jeho rukou psaným ujištěním, že bude pamatovat na zvláštní postavení Moravy, ze které pocházela jeho maminka a ke které má vztah. Není mi známo, že by byl tento slib jakkoliv dodržen, a obávám se, že Havel naopak zůstal příliš spojen jen s pražským úhlem pohledu na dějiny a současnost našich zemí.
Někdy kritizovaná skutečnost, že se na svou první zahraniční cestu vydal z Prahy směrem na západ (do západního Německa), byla podle mého názoru v pořádku. Předcházet jí ovšem měla vnitropolitická cesta na východ, totiž na Slovensko, kterou by Havel (tak jako kdysi Hácha svou první cestou v úřadě) demonstroval skutečnost, že je prezidentem Slováků právě tak jako prezidentem Čechů. V tomto ohledu je jistě oprávněná kritika Petra Pitharta, který píše:
„Po zvolení prezidentem nejenže hned ten (nebo klidně i druhý) den neletěl do Bratislavy, aby se tam v korunovačním dómu sv. Martina sloužilo slavné Te Deum, ale vyjel z Prahy opačným směrem. Nevím, jestli Havel věděl, že Bratislava byla 248 let hlavním městem Uher, že v této katedrále bylo korunováno jedenáct uherských králů včetně Marie Terezie a že tu byly uschovány uherské korunovační klenoty. Tehdy jsem viděl Karla Schwarzenberga nelíčeně zoufalého – lomil rukama nad hlavou a stále opakoval: To se nemělo stát… To ovšem ještě nebyl kancléřem. Být jím, nejspíše by to Havlovi rozmluvil a on by si dal možná řici.“ (15)
Havlovu cestu do západního Německa a vyjádření lítosti nad poválečným vyhnáním Němců nicméně vnímám pozitivně. Patří k zásluhám tohoto prezidenta, že v česko-německých vztazích došlo po roce 1989 k velikému posunu k lepšímu. Ještě důležitější byla pro jednoznačnou orientaci naší země západním směrem Havlova první návštěva Washingtonu, kde se československému prezidentovi dostalo nebývalé pocty v podobě možnosti promluvit ke společnému mimořádnému zasedání obou komor amerického Kongresu.
V zásadě pozitivně vnímám i skutečnost, že Havlova proklamace z prosince 1989, že zůstane ve funkci jen do červnových svobodných voleb, zůstala nesplněna. Poté, co za Havlových nástupců došlo k faktickému zpochybnění i toho nejzákladnějšího výdobytku sametové revoluce v podobě orientace našich zemí na Západ, a ne na Rusko (nebo Čínu), musíme být Havlovi vděčni za to, že prezidentský úřad předčasně neuvolnil.
Americkým prezidentem doby pro naši část světa přelomové byl George Bush starší, původně Reaganův viceprezident a od začátku roku 1989 nástupce, při jehož setkání s Gorbačovem na Maltě z prosince 1989 byla symbolicky ukončena studená válka a cesta „od Jalty k Maltě“.
„Pád komunismu, sjednocení Německa a rozpad Sovětského svazu mohl probíhat taky úplně jinak. To, že se Německo sjednotilo a zůstalo přitom součástí NATO, že se sovětská vojska stáhla ze střední Evropy, Sovětský svaz se bez boje rozpadl a země jako my se mohly stát členy NATO – to všechno je do značné míry Bushova zásluha.“ (16)
Jsem rád, že jsem mohl být při tom, když v době prvního výročí sametové revoluce na pražském Václavském náměstí vystoupili prezidenti Havel a Bush. Jsem vděčný za to, že jsme mohli po roce 1989 prožívat návrat našich zemí tam, kam odedávna patří – do světa Západu, který sice už v té době sotva mohl být nazýván křesťanským Západem, rozhodně však představoval protiklad ke světu komunistického ateismu. Na závěr musím ještě v tomto kontextu ocitovat dva podobné výroky dvou pro mne nejdůležitějších prezidentů. Když Ronald Reagan 8. prosince 1987 v Bílém domě společně s Michailem Gorbačovem podepisoval smlouvu o likvidaci raket středního doletu, ve svém projevu před jejím podpisem mluvil o tom, že je třeba zabývat se i dalšími otázkami, zvláště také „respektem k lidským právům, která Bůh dal všem lidem“. (17) Parafrázoval tak americkou Deklaraci nezávislosti ze 4. července 1776. Václav Havel ve svém projevu ve Filadelfii ze 4. července 1994 řekl: „V Deklaraci nezávislosti, přijaté před 218 lety v tomto sále, se praví, že Stvořitel dal člověku právo na svobodu. Zdá se, že svou svobodu může člověk naplnit jen tehdy, nezapomene-li na toho, kdo mu ji dal.“ (18)
Časová osa
1975 – Svobodovo vytřídání Husákem
1976 – zvolení Cartera
1979 – smrt Svobody
1980 – Carterův bojkot olympiády v Moskvě; zvolení Reagana
1981 – neúspěšný atentát na Reagana
1984 – sovětským blokem bojkotovaná olympiáda v Los Angeles; znovuzvolení Reagana
1987 – Husák ztrácí funkci generálního tajemníka ÚV KSČ
1988 – zvolení Bushe st.
1989 – sametová revoluce, Havel prezidentem místo Husáka
1990 – Havlova návštěva Washingtonu; znovuzvolení Havla svobodně zvoleným parlamentem; Bushova návštěva Prahy
Poznámky:
1) Bohumil Říha, Jak jel Vítek do Prahy, Praha: Albatros, 1973, s. 66–67.
2) Milan Churaň a kol., Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Praha: Libri, 1994, heslo „Svoboda Ludvík“, s. 506.
3) Jakub A. Zemek, Vatikánský špión, Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1991, s. 44.
4) Libor Budinský, Deset prezidentů, Praha: Knižní klub, 2003, s. 218.
5) František J. Vohryzka-Konopa, Venkov v temnu: Násilná socializace čs. zemědělství, Mnichov: Mezinárodní rolnická unie, 1989, s. 54.
6) Z Carterova slavnostního projevu v Notre Dame z roku 1977 citováno podle Madeleine Albrightová, Mocní a Všemohoucí: Úvahy o Bohu, Americe a mezinárodních vztazích, Praha: Práh, 2006, s. 51.
7) John Micklethwait – Adrian Wooldridge, Bůh se vrací: O tom, jak globální oživení víry mění svět, Praha: Triton, 2014, s. 114.
8) Cartera vnímám jako člověka širokého srdce, do kterého se vždycky vešli ti i oni (ve vztahu k blízkovýchodnímu konfliktu Izraelci i Palestinci, v rámci křesťanství protestanti i katolíci apod.). Fundamentalisté samozřejmě takovéto lidi rádi nemají…
9) Zdeněk Doskočil, „Gustáv Husák“, in: Marie Ryantová a kol., Českoslovenští prezidenti, Praha–Litomyšl: Paseka, 2016, s. 289.
10) Michal Macháček, „Prezident stagnace a zapomnění“, Lidové noviny, 17. 6. 2019, roč. 32, č. 139, s. 20.
11) Viliam Plevza, Vzostupy a pády: Gustáv Husák prehovoril, Bratislava: Tatrapress, 1991, s. 165.
12) Libor Budinský, Deset prezidentů, Praha: Knižní klub, 2003, s. 218.
13) Petr Pithart – Martin T. Zikmund, Ptám se, tedy jsem: Rozhovor, Praha: Portál, 2010, s. 143.
14) Libor Budinský, Deset prezidentů, Praha: Knižní klub, 2003, s. 284.
15) Petr Pithart, Devětaosmdesátý, Praha: Academia, 2009, s. 248.
16) Martin Weiss, „George Bush a hvězdná hodina establishmentu“, Týdeník Echo, 6. 12. 2018, roč. 5, č. 49, s. 12.
17) „Cesta od Ženevy k Washingtonu očima reportérů Mladého světa Aleše Bendy a Miroslava Zajíce“ (mimořádné číslo Mladého světa z března 1988), s. 110.
18) Odkaz na zdroj, ze kterého jsem si tento Havlův výrok v roce 1994 vypsal, se mi při psaní tohoto článku nepodařilo dohledat. Jde však o výrok natolik podstatný a vyzývající k zamyšlení, že jsem jej ze svého prezidentského vzpomínání nechtěl a nemohl vynechat.
2024 ©