Moji prezidenti II (1990–2019)

Dnes bych chtěl dokončit své blogování o našich a amerických prezidentech, které jsem v první části tohoto článku dovedl do začátku devadesátých let. Od té doby se mnohé změnilo. „Mystíka“ Bílého domu na straně jedné a Pražského hradu s lánským zámkem na straně druhé nadále trvá a s ní spojené tradice žijí (prezident Zeman například minulý měsíc v Lánech zapálil vatru na počest výročí úmrtí svého předchůdce Masaryka a debatoval s občany o zvelebování lánského parku); je však jistě velký rozdíl například mezi Ronaldem Reaganem, který si v Oválné pracovně Bílého domu nikdy netroufl ani odložit sako, a Billem Clintonem, který se v těchto „posvátných“ prostorách dopouštěl nepřístojností s Monikou Lewinskou. Také Vladislavský sál Pražského hradu, neméně „posvátné“ místo dějin spojených s našimi prezidenty a králi, se k ohromení mnohých nedávno stal místem konání módní přehlídky francouzské firmy Vuitton. (1) 

Budu se nicméně snažit psát o každém z prezidentů devadesátých až desátých let aspoň trochu pozitivně – nejen z respektu k úřadu hlavy státu, ale i proto, že u každého z nich mi opravdu je či bylo něco sympatického. Miloš Zeman pro mne byl v době nástupu divokého kapitalismu ztělesněním sociálně citlivější politické alternativy. U Václava Klause jsem oceňoval některé konzervativní motivy výrazné v druhé části jeho prezidentství a jeho odmítání sociálního inženýrství. Václav Havel ztělesňoval boj za svobodu a lidská práva.

Ideálním prezidentem by v mých očích mohl být jen někdo, kdo by spojoval všechny tři výše naznačené prvky. Havel měl nicméně k mému ideálu blíž než oba jeho nástupci, o jeho totalitních předchůdcích ani nemluvě. I když parta, kterou si přivedl na Hrad, mohla někdy působit diletantsky a stávat se předmětem ironie (2), nesmírné zlidštění hradní atmosféry po roce 1989 bylo nepochybně pozitivní. Trochu mi připomíná o půlstoletí dřívější příchod Emila Háchy, který si také na Hrad přivedl své přátele a také mu to bylo vytýkáno. Přinejmenším Háchův kancléř Jiří Havelka a oba první Havlovi kancléři Karel Schwarzenberg a Ivan Medek přitom byli opravdu pozoruhodnými osobnostmi a muži na svém místě. S hrdostí vzpomínám na to, že jsem měl také jednou možnost Havlovu prezidentskou kancelář navštívit, a to právě kvůli setkání s panem Medkem, který mi v ní poskytl své vzpomínky právě na Emila Háchu. 

Dala by se zmínit celá řada linií spojujících prezidenta Háchu (ve vzkazech mezi Prahou a Londýnem figurujícího pod krycím jménem Havel) a prezidenta Havla. Za nejdůležitější z nich pokládám respekt k právu a také naprostou neschopnost nenávisti či pomstychtivosti. Mezi našimi prezidenty můžeme na tomto poli najít jak tyto kladné, tak i naopak záporné příklady. K těm druhým patří na prvním místě Edvard Beneš, který po válce nejenže schvaloval trestání viníků předcházející éry i za cenu postižení nevinných, ale také si sám vyřizoval osobní účty. U Havla nic takového vůbec nepřicházelo do úvahy.

Po pádu komunismu díky němu panovala zcela jiná situace než po pádu nacismu. I když problém nepotrestání zločinů komunismu a spoluodpovědnosti prezidenta na tomto poli je jistě palčivý, tím, že neprosazoval nějakou novou retribuci, se prezident Havel v mých očích představil jako mravní protiklad prezidenta Beneše a celé poválečné politické garnitury, pro kterou bylo samozřejmé odsoudit v retribučních procesech předem vybrané obětní beránky a dosáhnout tak pocitu vlastní neposkvrněnosti a bezúhonnosti. Václav Havel (který měl zajisté všechny předpoklady pasovat se do role toho, kdo si s totalitním režimem nezadal) naopak v novoročním projevu z 1. ledna 1990 řekl: 

„Mluvím o nás všech. Všichni jsme si totiž na totalitní systém zvykli a přijali jej za nezměnitelný fakt, a tím jej vlastně udržovali. Jinými slovy: všichni jsme – byť pochopitelně každý v jiné míře – za chod totalitní mašinérie odpovědni, nikdo nejsme jen její oběti, ale všichni jsme zároveň jejími spolutvůrci.“ (3)

Také v rovině právní lze prezidentu Havlovi přičíst k dobrému, že si byl v počátcích svého prezidentství vědom toho, že potřebujeme především obnovit fungující demokratické instituce a úctu k právnímu řádu. Jeho vliv byl na počátku devadesátých let samozřejmě značný, ale Havel jej nezneužil, omezil se na roli demokratického prezidenta a nestal se populistickým vůdcem, i když se mu tato možnost v dané době nabízela: 

„Ve veřejném mínění převádal názor, že prezident Havel má lepší a rychlejší koncepci přechodu k demokracii a že parlament se mu staví na odpor, že je to žvanírna, kde si strany přihřívají politickou polívčičku. […] Když otevřete noviny z první poloviny roku 1990, zarazí vás, jak nízké bylo povědomí novinářů a veřejného mínění o politických mechanismech v demokracii. Noviny se vezly na vlně řekněme revolučního havlismu. Kdyby lídři OF byli jakobíni, celé FS mohlo být rozpuštěno a nahrazeno nějakým direktoriem, které by diktovalo zákony, nebo by vládl prezident pomocí dekretů. Ale OF ještě pod Havlovým vedením revoluci samo brzdilo, chtělo změny podle zákonů, ústavním způsobem, jeho hlavním cílem byl rychlý návrat k parlamentní demokracii.“ (4)

Také zde je zřejmý absolutní protiklad mezi Občanským fórem z doby pádu komunismu a Národní frontou z doby pádu nacismu i obrovský rozdíl mezi Havlem a Benešem. Paradoxně přitom Havel nebyl právník, zatímco Beneš ano… 

Současně ovšem také platí, že Beneš byl spoluzakladatelem a po jeho rozbití nacisty obnovitelem československého státu, zatímco Havel tím, kdo ani nepokládal za potřebné dohrát do konce roli posledního československého prezidenta. V parlamentních volbách z června 1992 zvítězily politické síly vedené dvěma „silnými muži“, V. Klausem a V. Mečiarem, kteří spolu okamžitě začali jednat o rozdělení Československa bez ohledu na to, že k tomu neměli žádný mandát aní ústavní, ani politický (žádná z jejich stran nešla do voleb s tímto programem). Za těchto okolností měl jistě Havel přinejmenším mlčet o možnosti, že by se v budoucnu mohl stát prezidentem jedné z částí doposud společného státu. Petr Pithart k tomu v srpnu 1992 řekl:

„[Po volbách měl Havel] okamžitě prohlásit, že znovu kandidovat nebude; měl ale podle ústavy setrvat v úřadu do 5. října, do hořkého konce, a do té doby neměl vyslovit žádnou úvahu o českém prezidentovi nebo dokonce o jeho předpokládaných pravomocech. (5) Neudělal to, čímž dal procesu rozpadu státu jakousi neodvratitelnost. V očích veřejnosti to vlastně předem rozhodl.. Usnadnil to Mečiarovi a Klausovi. Měl do poslední chvíle plnit všechny povinnosti, které prezident má jako nejvyšší úředník státu…“ (6) V tomto článku, který píši jen ze svého osobního úhlu pohledu, nemohu než vyjádřit svou velkou lítost nad tím, že se prezidentem nikdy nestal Petr Pithart, právník, znalec naších moderních dějin a muž, který by právě roli „nejvyššího úředníka státu“ plnil perfektně. 

Prezident Havel se po rozdělení Československa vrátil na Hrad jako český prezident, oproti době svého „federálního“ prezidentství však již oslabený. Svým způsobem byl ponížen do role dělání stafáže silnému premiérovi Václavu Klausovi (7), i když se osobně nikterak nedomnívám, že by jeho nedosažení takové úrovně prezidentských pravomocí, jakou si přál, bylo ke škodě věci. (8) Jiná věc je, že vnitropolitický „étos“ byl už v této době utvářen spíš budoucím než současným prezidentem, zatímco Havel pokračoval v budování image našeho státu v zahraničí. V této roli byl vskutku nezastupitelný. V protikladu ke svým pozdějším nástupcům, jejichž přání setkat se s americkým prezidentem se na americké straně setkávalo s nezájmem, byl Havel například pro Billa Clintona natolik důležitý, že mu nejmocnější státník svobodného světa přišel do pražské Reduty zahrát na saxofon…

Dvojí funkční období Václava Havla v roli českého prezidenta se víceméně časově shodovalo s Clintonovým dvojím funkčním obdobím v Bílém domě. Za prezidentů Clintona a Havla padlo zásadní rozhodnutí o přijetí naší země do Severoatlantické aliance, o kterém Clinton vydává toto svědectví: 

„Byl jsem pro rozšíření Aliance, o něž Havel naléhavě usiloval. Byl jsem přesvědčený, že pro Evropu a Spojené státy je velmi důležité přijmout Českou republiku, ale také Maďarsko a Polsko a nakonec i Pobaltí a další země. […] Havel byl vnímavý, věděl, že po tolika letech za železnou oponou a života pod autoritářskou byrokracií nemůže být cesta k dynamické společnosti orientované na lidská práva přímá. Uvědomoval si, že přijde spousta zvratů a výmolů i psychologická nejistota. A proto chtěl NATO rozšířit co nejdřív. A také jsme to tak provedli: o první vlně rozšíření se rozhodlo v roce 1997. A stejným směrem se pokračovalo i potom. A podle mě to tak bylo – ve světle následujících událostí – správně, zvlášť vzhledem k tomu, co se stalo v Rusku…“ (9)

V témže roce 1999, kdy byly státy uskupení „V4“ (Clinton v citovaném výroku opomněl zmínit Slovensko) přijaty do Aliance, začala v Rusku dodnes trvající diktatura Vladimira Putina, vyznačující se mj. agresivitou vůči sousedním zemím bez ohledu na normy mezinárodního práva. I samotné NATO ovšem v témže roce uskutečnilo vojenský zásah proti Srbsku, z mezinárodněprávního hlediska jistě také problematický. Clinton a Havel jej snad vnímali v kontextu neblahé role Miloševičova Srbska v celých dějinách balkánských válek devadesátých let a nutnosti ji ukončit, avšak v kontextu konkrétního konfliktu mezi srbskými a albánskými nacionalisty v Kosovu lze jistě pochybovat o správnosti jednostranného zásahu NATO a následného održení Kosova od Srbska, jehož historickou kolébkou tento region je. 

Clintonovo prezidentství se v té době už chýlilo k závěru. Jeho druhé funkční období bylo poznamenáno skandálem s Monikou Lewinskou (takže zlí jazykové mohli dokonce tvrdit, že zásah v Kosovu je odváděním pozornosti ve stylu „vrtěti psem“). To si ovšem nemyslím a také ve vztahu k manželské nevěře má Clinton můj větší respekt než četní čeští politikové s podobným škraloupem. Dokázal totiž pronést slova, která si z jejich úst vůbec neumím představit. V době aféry s Lewinskou mluvil o svém hříchu a pokání a konstatoval: „Bez Boží pomoci nedokážu být člověkem, jakým chci být.“ (10)

Prezidentské volby z roku 2000 přinesly patový nerozhodný výsledek a až přepočítáváním hlasů na Floridě byly rozhodnuty ve prospěch republikánského kandidáta George W. Bushe a v neprospěch kandidáta Demokratické strany Alberta Gora. Třetím kandidátem v nich byl konzervativní katolík Patrick Buchanan, kandidující za Reformní stranu. Ten pak napsal alarmující knihu Smrt Západu začínající slovy: 

„,Pate, ztrácíme zemi, v níž jsme vyrostli.‘ V nekonečné prezidentské kampani v roce 2000 jsem mnohokrát zaslechl toto bědování mužů a žen z celé Ameriky. […] Miliony lidí se ve vlastní zemi začaly cítit cizinci. Děsí se populární kultury, kterou prosycuje sex bez zábran a jež hlučně opěvuje hédonické hodnoty. Vidí mizet staré svátky a degradaci starých hrdinů. Vidí, jak jsou umění a artefakty slavné minulosti odstraňovány z jejich muzeí a jak je nahrazují depresivní, ošklivé, abstraktní a antiamerické exponáty. Pozorují, jak knihy, které měli v lásce, mizí ze škol, do nichž chodili, a nahrazují je autoři a tituly, o nichž nikdy neslyšeli. Mravní kodex, podle něhož žili, podlehl zkáze. Kultura, v níž vyrůstali, umírá v zemi, v níž vyrostli.“ (11)

Zatímco v České republice doby „budování kapitalismu“ se společnost rozdělila na ty, kteří v něm uměli chodit, a na ty, kterým naopak divoký kapitalismus devadesátých let vzal všechnu pevnou půdu pod nohama, rozdělení americké společnosti šlo spíše po linii kulturní a hodnotové než sociální. I když zdaleka ne všechny názory Patricka Buchanana mi mohou být blízké, k jeho knize se v posledních posledních letech chtě nechtě opakovaně vracím. Jeho chmurné vizi jsem nucen do značné míry dávat za pravdu např. ve světle stále extrémnějšího vývoje na některých amerických univerzitách, kde je ideologie zaměřená na práva rasových, sexuálních a jiných menšin hlásána způsobem zcela znemožňujícím svobodné bádání a normální fungování těchto univerzit a kde „pokrokoví“ studenti a učitelé své „reakční“ kolegy terorizují způsobem ne nepodobným situaci na našich univerzitách v době po komunistickém převratu. (12) 

Není náhodou, že Buchanan po marném úsilí o získání nominace za Republikánskou stranu při minulých a předminulých volbách v roce 2000 kandidoval nejen proti „newageovému“ Albertu Gorovi (13), ale i proti Georgi Bushovi mladšímu. Jeho kampaň byla totiž ve stejné míře spojena s bojem proti kulturní revoluci i s bojem proti válečnické zahraniční politice, která podle Buchanana nebyla důsledkem, ale naopak příčinou 11. září 2001. (14)

Čech v tom ovšem s Buchananem souznít moc nemůže, protože jím hlásaný izolacionismus by vposledku vedl i k americké lhostejnosti vůči naší části světa. Zrovna tak ale, myslím, nemůže souznít s bushovským válečnickým intervencionismem. O svátku sv. Václava jsem teď znovu přemýšlel o filosofii nenásilí, kterou ve shodě s Masarykovým „Ježíš, ne Caesar, pluhem, ne mečem“ pokládám za poselství našich národních dějin. Na jejich počátku stojí mírumilovný Václav a násilnický Boleslav, z nichž, Bohu díky, v naší historické paměti zvítězil ten první… 

Český a moravský pacifismus o sobě dal vědět i v roce 2003, kdy Bush přes odpor světového veřejného mínění provedl svou nešťastnou invazi do Iráku. Tehdejší protesty byly i u nás silné. Sám jsem tenkrát při velké demonstraci na brněnském náměstí Svobody třímal transparent, na kterém byla v kruhu doprovázeném nápisem „bludný kruh násilí“ šipkami propojena jména Usámy bin Ládina, Saddáma Husajna a George Bushe. Bylo pro mne jistým traumatem, že Václav Havel, kterého jsem odedávna vnímal jako dědice oné české filosofie nenásilí, zaujal k invazi do Iráku zcela odlišný postoj. Ještě i v jeho nekrologu „Havel mezi Erasmem a Bushem“ (tj. mezi hlasatelem nenásilí a válečníkem) jsem nad tím vyjádřil své rozpaky. (15)

Havel násilné svržení Saddámova režimu (jehož důsledky typu příchodu islamistů a genocidy křesťanské menšiny zřejmě ani on, ani Bush nepředvídali) podpořil v samém závěru své prezidentské éry. Snad to souviselo s jeho celoživotním odporem k lidská práva pošlapávajícím diktaturám, k nimž Saddámova nepochybně patřila, snad i s jeho úzkými vztahy k Americe a ke všem americkým prezidentům, kteří se po roce 1989 v Bílém domě vystřídali. Po Bushovi starším a Clintonovi se hlavě našeho malého státečku dostalo ve Washingtonu triumfálního přijetí ještě i v roce 2002 ze strany Bushe staršího. Jakkoliv jsem tenkrát nadšený nebyl, dnes tyto Havlovy vazby vnímám jako pozitivní kontrast k jejich absenci u jeho nástupců (16), kterým se místo v Bílém domě dostává vstřícného přijetí v Kremlu… 

Nelze pochybovat o tom, že oba Havlovi nástupci jsou politiky mimořádně schopnými, umějícími překonat i zdánlivě naprostý politický pád. V roce 1997 Klausova vláda padla v důsledku korupční aféry ODS a Václav Havel pronesl velký projev, znějící téměř jako politický nekrolog Václava Klause. (17) O šest let později se však musel smířit s tím, že se tentýž Václav Klaus stane jeho nástupcem v prezidentském úřadě. Miloš Zeman naproti tomu v prezidentské volbě z roku 2003 zcela propadl, když jej nepodpořila ani jeho ČSSD, aby pak svou zdánlivě uzavřenou politickou kariéru proměnil v příchod na Hrad o deset let později (přičemž se bohužel následně projevila výše zmíněná tendence některých našich prezidentů vyřizovat si osobní účty). 

Každopádně nemůže být sporu o tom, že prezident Klaus a pak prezident Zeman představují úplně jiné typy hlavy státu než prezident Havel a že tedy rok 2003 je velkým mezníkem v dějinách našeho prezidentství. Dokud byl na Hradě Václav Havel, stále ještě alespoň v symbolické rovině trvala návaznost na listopad 1989. Bylo například absolutně „vyloučené považovat komunistickou frakci za možného partnera při jednáních o vládě“. Okamžik zásadního zlomu nastal v „okamžiku, kdy se v roce 2003 prezident Klaus vyfotil s Grebeníčkem na zámku v Lánech“. (18) Komunisté předtím, zdá se, rozhodli prezidentskou volbu, když při ní dali (z jejich pohledu logicky) Klausovi přednost před Petrem Pithartem, ztělesňujícím étos disentu a sametové revoluce. To je pro mne moment, po kterém už toho z navazování na rok 1989 definitivně moc nezůstává…  

Trvalým výsledkem je naštěstí naše členství v NATO a posléze i vstup do Evropské unie, který musel paradoxně na začátku svého prezidentství roku 2004 „spolknout“ Václav Klaus, o kterém je všeobecně známo, že je stoupencem „národní suverenity“ spíše než jejího omezování evropskou integrací.

Z pohledu konzervativního křesťana je ovšem radost z našeho vstupu do EU zkalena tím, že evropská integrace už dávno nevychází ze základů, které kdysi položili křesťanští státníci typu Schumana a Adenauera a především v etických otázkách se ubírá směrem protikladným jejich katolickému vidění. 

Také ve Spojených státech to katoličtí voliči měli v prezidentských volbách z roku 2004 v tomto ohledu těžké. K metodismu se hlásící Bush jim byl v postojích k bioetickým otázkám, potratům apod. mnohem bližší než jeho ke katolicismu se hlásící protikandidát Kerry, kterému někteří biskupové chtěli pro zastávání se potratů odepřít přístup k eucharistii. Téma úcty k životu se však samozřejmě v nemenší míře týkalo i otázek války a míru, kde se zase za křesťanskou nedala označit Bushova politika. Bylo tedy vskutku (slovy kardinála McCarricka) „nemožné vybrat ideálního kandidáta pro prezidentské volby“. (19)

Osobně jsem tehdy fandil Kerrymu, v Americe však konzervativní křesťané volby rozhodli ve prospěch Bushe. „To hlavní, podle čeho se voliči rozhodovali, nebyly vůdcovské kvality kandidátů, spoušť v Iráku, nebo snad dokonce taková trapně materialistická věc, jako je obsah jejich peněženek. Nakonec to byly věci jako potraty či svazky homosexuálů.“ (20) I když Bush vždy byl a nadále zůstal postavou křesťany strašlivě rozdělující a také obrazu křesťanství ve světě škodící, v jeho prospěch přece jen rozhodla ochota stavět se proti revolučně novému chápání manželství, pokusům s lidskými embryi apod. 

Také Václav Klaus se v roce 2006 postavil (bezúspěšně ovšem) proti zákonu o registrovaném partnerství a poslal předsedovi poslanecké sněmovny elaborát důkladně rozebírající význam manželství z hlediska státu a společnosti, smysl zákona a rodině, nelogičnost přebírání jeho jednotlivých ustanovení zákonem o registrovaném partnerství atd. Jsem rád, že tento nesporně zajímavý dokument mám ve svém vlastnictví, a bez ohledu na možné výhrady vůči Václavu Klausovi a jeho týmu jsem vděčný za to, že jsem jej z Hradu dostal. (21)

Ve svém druhém funkčním období se pak Klaus částečně dál posouval směrem ke konzervativním postojům (i když bohužel zároveň dával médiím možnost tyto postoje diskreditovat, protože Hrad neuměl vést jasnou dělící čáru mezi konzervativci a nepřijatelnými extremisty typu Ladislava Bátory). Jeho začátek, tj. Klausovo znovuzvolení z roku 2008, měl naneštěstí průběh vysloveně osudový (protože v jeho důsledku pak padlo ono nešťastné rozhodnutí změnit nepřímou volbu prezidenta na přímou a umožnit tak koketování s prezidentským systémem, naší ústavě naprosto cizím). Při parlamentní volbě bylo samozřejmě obtížné získat počet hlasů potřebný ke zvolení prezidentem, což snad mělo správně vést k tomu, aby z ní vycházely vítězně konsensuální osobnosti nerozdělující ani parlament, ani společnost. Osobnost tak velmi vyhraněná, jako je Václav Klaus, jej mohla získat jen s největšími obtížemi, což se v roce 2008 projevilo „naháněním“ volitelů, svérázným „hlídáním“ už získaných hlasů a dalšími věcmi, které zasazovaly rány celé prezidentské funkci jako takové. Mluvilo se o nevybíravých metodách nátlaku i o korupci. (22) 

Rok 2008 byl také dobou jisté krize v česko-amerických vztazích, spojené s tématem radaru americké protiraketové obrany, který chtěla Bushova vláda umístit v Brdech a o kterém probíhala diskuse ostře rozdělující českou politickou scénu i celou českou společnost. Patřil jsem k těm, kteří se obávali, že se naše země tímto způsobem stane možným „terčem“, a každopádně měli za to, že by věc tohoto druhu byla na místě jen v rámci Severoatlantické aliance a ne na základě pouhé bilaterální dohody s Bushovou Amerikou. Nakonec vše skončilo do jisté míry fraškou, když po dlouhých bouřlivých diskusích následovaly americké prezidentské volby a novou americkou administrativou byl pak celý projekt v tichosti „odpískán“.

V těchto volbách z konce roku 2008 měli křesťané a stoupenci „kultury života“ opět těžký výběr mezi Johnem McCainem, horlivým stoupencem Bushovy války v Iráku, a Barackem Obamou, obhájcem potratů (včetně usmrcování už rodících se dětí takzvanými potraty částečným porodem) a jejich financování ze státní rozpočtu v Americe i v rozvojovém světě. (23) Ve významném střetnutí mezi McCainem a Obamou jako symboly „staré“ a „nové“ Ameriky zvítězila změna, a to i významným přispěním amerických katolíků, kteří údajně z 54% volili Obamu. (24) 

Sám jsem byl tehdy poněkud zmaten skutečností, že volba prvního černošského prezidenta se v zemi s otrokářskou minulostí jevila jako symbolický akt její „nápravy“ (i když Obama ve skutečnosti není žádným potomkem do Ameriky přivlečených otroků, ale synem bílé Američanky a Keňana). Zpětně mám ve vztahu k jásotu nad Obamou pocit jisté manipulace. V novinách jsem si například tehdy přečetl, že Bob Dylan jeho zvolení nadšeně přivítal autocitací svého slavného „časy se mění“, abych pak o mnoho let později zjistil, že Dylan ve skutečnosti na otázku ohledně změny spojené s Obamou odpověděl: „Na to nemám žádný názor. Když chce člověk měnit, musí změnit své srdce.“ (25) Když jsem později na jedné akci mezináboženského dialogu částečně zaštítěné americkou ambasádou dostal od jejího (tuším) kulturního atašé Obamovu autobiografii (26) a přečetl si ji, udělala na mě dost nevalný dojem. Každopádně jsou pro mne zajímavější autobiografie, v jejichž středu stojí příběh náboženské konverze, než autobiografie soustředěná spíš na „konverzi“ k černošství. Osobně bych mohl souznít jen s hlasem zdůrazňujícím hodnotu lidství bez rozdílu rasy, ne se spíše protikladným důrazem na „rasovou identitu“.

Velmi dobře naopak působila Obamova návštěva Prahy z dubna 2009 a jeho projev, který pronesl u sochy T. G. Masaryka na Hradčanském náměstí. Byl to projev státnický a mírotvorný, velmi odlišný od bojovných projevů George Bushe a vyjadřující zřejmě upřímnou touhu po světě bez jaderných zbraní. Silný v něm byl i moment americko-české sounáležitosti, zahrnující mj. zmínky o Obamových dobrých zkušenostech s českými krajany v Chicagu, o Masarykovi a zvláště také o sametové revoluci a o pádu železné opony a vystoupení amerického prezidenta v Praze jakožto věcech, o kterých jsme u nás mohli čtyřicet let jen snít. Obama také slíbil, že „Spojené státy se nikdy k lidem této země neobrátí zády“. (27) 

Pozoruhodný byl bezpochyby i Obamův projev v Oslu při přebírání Nobelovy ceny míru za rok 2009. Ve spojení s ním mne zaujal tehdejší komentář Lidových novin, zdůrazňující z něj plynoucí poznatek pro domo:

„Obama se vícekrát odvolává na reverenda Martina Luthera Kinga. Pojem spravedlivé války i některé další si nelze odmyslet od křesťanské tradice. V projevu také není těžké vystopovat myšlenky evangelického teologa Reinholda Niebuhra, o němž je známo, že měl na Obamu značný vliv. Člověk si v tu chvíli uvědomí, k jaké chudobě a méněcennosti se v moderním světě odsuzuje národ, který se vzdal povědomí o křesťanství.“ (28) 

V témže roce 2009 však ve vztahu ke křesťanství došlo k příjemnému překvapení i v českých zemích, kde proběhla velmi úspěšná návštěva papeže Benedikta XVI. Myslím, že Václava Klause jsem „naživo“ viděl jen jednou, a rád konstatuji, že to bylo při papežské mši po Benediktově boku.

Vztahy mezi Vatikánem a americkým prezidentem se naproti tomu nemohly utvářet příliš dobře za situace krajního napětí mezi americkými katolickými biskupy a Obamovou vládou, která vyvrcholila v roce 2012. Tehdejší Obamova reforma zdravotního pojištění totiž nutila všechna zdravotnická zařízení k provádění interrupcí a sterilizací a k předepisování antikoncepce, což pro katolické nemocnice znamenalo porušení svobody svědomí a náboženské svobody. Také katolické univerzity se musely zoufale bránit nucení k tomu, aby svým zaměstnancům hradily antikoncepci. Chicagský arcibiskup a kardinál Francis George vše komentoval takto: 

„Já patrně ještě budu moci zemřít doma, ale obávám se, že bude-li se situace vyvíjet podobným způsobem dále, zemře můj nástupce ve vězení a jeho nástupce nejspíše jako mučedník někde na náměstí. […] V dlouhodobé perspektivě bude katolická církev ve Spojených státech tímto způsobem připravena o instituce, jejichž prostřednictvím poskytuje veřejné služby celé společnosti. Ztratíme tak nemocnice i univerzity.“ (29)

Přelom let 2012 a 2013 byl divoký ve spojení s českým prezidentstvím. Společnost dramaticky rozdělila první přímá volba prezidenta. V jejím prvním kole s prakticky stejným počtem hlasů zvítězili Miloš Zeman a Karel Schwarzenberg, aby pak výsledek druhého kola ovlivnila nehorázné pomluvy špinící knížete Karla a jeho předky nehorázným obviněním z pronacistických postojů. Prezident Klaus mezítím na odchod z úřadu vyhlásil 1. ledna velkou amnestii, kterou bylo mj. ukončeno trestní stíhání v řadě případů závažné hospodářské kriminality a korupce. Společně s nepodepsáním doplňku k lisabonské smlouvě a dodatku k Evropské sociální chartě, dlouhodobým nejmenováním žádného ústavního soudce a nejmenováním justičního čekatele Petra Langra soudcem navzdory soudnímu rozsudku se tato amnestie stala předmětem ústavní žaloby, podané na prezidenta Senátem k ústavnímu soudu. Ten se ovšem touto žalobou už nestačil zabývat, protože případným trestem mohla být podle ústavy jedině ztráta prezidentského úřadu a po skončení Klausova mandátu se celá věc stala bezpředmětnou. (30) 

O to větší obavy mohl budit nástup přímo voleného prezidenta, na který náš politický systém nebyl připraven. Ve spojení s ním došlo dokonce i ke ztížení prezidentovy odvolatelnosti; ústavní žaloba Senátu musela být v budoucnu potvrzena i Poslaneckou sněmovnou.

Než se dostanu ke svým „trápením se Zemanem“, mezi nimiž vyniká „antiháchovský“ postoj dnešního prezidenta k právu, musím zmínit pár momentů Zemanova prezidentství, které mne naopak zaujaly v pozitivním smyslu. Prvním z nich se stal hned jeho inaugurační projev z března 2013, kterým se Miloš Zeman stal po Emilu Háchovi druhým prezidentem v dějinách našeho prezidentského úřadu, v jehož projevu bylo místo pro modlitbu. (31) 

Jen Hácha a Beneš „v dávných dobách“ a Zeman v době nejnovější také patří k prezidentům pronášejícím vánoční projevy (všechny hlavy státu od Gottwalda po Klause místo nich pronášely projevy novoroční). V dané souvislosti není příliš podstatné, že se v Zemanově případě jedná o projevy, jejichž vánoční ráz bývá dán spíš jenom datem než obsahem; obnovení pěkné tradice je každopádně cenné a budoucí Zemanův nástupce ji bude mít možnost naplňovat po obsahové stránce jinak.

Pak je zde ještě oblast vztahů s našimi sousedy, v níž Zeman udržuje nadstandardní vztahy se Slováky (zde musím připomenout, že jsem mu byl v roce 1992 vděčný za jeho úsilí znemožnit nebo aspoň zkomplikovat rozdělení Československa) a je znám jako velký stoupenec „visegrádské čtyřky“, kterou navrhuje rozšířit přibráním Rakouska. Když nechám stranou kontext této vize (kterým je jistý druh opozice vůči „tvrdému jádru“ EU), mohu s jistou nadsázkou Miloše Zemana vnímat jako prvního prezidenta, který chce něco budovat na půdorysu někdejšího Rakousko-Uherska. Tím se opět blíží Háchovi, který se po 28. říjnu 1918 přimlouval za naše začlenění do reformovaného středoevropského soustátí, a jeho vize „V5“ připomíná i velkého Slováka a Středoevropana Milana Hodžu, o kterém jsem na blogu psal ve svém předminulém článku. 

Celkový pohled na Zemanovo prezidentství nicméně skýtá obrázek, který by se snad dal pojmenovat slovem „záhada“. Martin Komárek v knize Jak jsem se mýlil v Miloši Zemanovi před časem vyjmenoval „Sedmnáct záhad prezidenta Zemana. O jaké záhady jde? O nedokončenou bezpečnostní prověrku kancléře Mynáře, Peroutkovo údajné velebení Hitlera, Rusnokův vládní kabinet, rudé trenky nad Hradem, tzv. lánské spiknutí, vejce, která létala na Zemana při jeho projevu na Albertově, jeho hůlku a Sobotku, ostuda u korunovačních klenotů, rozhlasová ,k…a‘ (když Zeman kritizoval Pussy Riot v rozhovoru pro rozhlas), rudá Čína (návštěva čínského prezidenta a demonstrace proti tomu), udílení medailí (případ Brady), nejmenování některých profesorů (např. Putna), udílení milostí (Kajínek), hájení ekonomického využití Šumavy (spor s ochránci přírody), vztah k Putinovi (Krym), muslimové (problém migrace) a poslední záhada – samotný Zeman.“ (32)

Z těchto kauz jsou patrně nejzávažnější vazby na Rusko a Čínu a Zemanovo akceptování ruské anexe Krymu (zde ovšem nešlo o žádnou novinku oproti éře Václava Klause, který zase projevil pochopení pro ruskou agresi vůči Gruzii) a různé jeho kroky prozrazující nedbání ne-li ústavy, tak přinejmenším ústavních zvyklostí (např. jmenování vlastní úřednické vlády v čele s Jiřím Rusnokem bez ohledu na parlament). Dvě z výše uvedených záhad se týkají mých celoživotních témat a byl bych o nich s to napsat zvláštní (nejen blogové, ale i odborné) články – o Peroutkově údajném velebení Hitlera (v kontextu Zemanova krajně negativního vnímání druhé republiky, prozrazujícího četbu určitého druhu postkomunistické historiografické literatury) a o Zemanových protimuslimských výpadech (v kontextu dějin a současnosti české islamofobie). 

Zde však nechci zneužívat trpělivosti případného čtenáře, který se prokousal až na toto místo tohoto mého už dost dlouhého článku.:-) Proto už přejdu k americkým prezidentským volbám z roku 2016, jejichž výsledek velice potěšil Miloše Zemana, označujícího se za „českého Trumpa“, a údajně jej také utvrdil v rozhodnutí ucházet se i o druhý prezidentský mandát.

V amerických prezidentských volbách se – podobně jako i v českých – spekulovalo o vlivu Rusů na jejich výsledek. Důkazy však chybějí, i když Trumpovy vazby na ruské oligarchy každopádně budí obavy. 

Co do počtu získaných hlasů lze souboj Donald Trump – Hillary Clintonová označit za nerozhodný,  tj. odrážející rozdělení americké společnosti na dvě stejně velké poloviny. Osobně samozřejmě vnímám jako nešťastnou skutečnost, že konzervativní polovina společnosti neměla možnost hlasovat pro úctyhodnějšího kandidáta, než jakým je Donald Trump. Možná to však bylo nevyhnutelné. Katolický komentátor Ross Douthat se už v předstihu „obrátil k pokrokářské levici: ,Nechtěli jste náboženskou pravici, počkejte, jak bude teprv vypadat ta postnáboženská.‘“ (33) Trump je prototypem této „postnáboženské pravice“ – člověkem, který ani nijak nepředstírá, že by jeho smýšlení a životní styl byly křesťanské. Přesto mu křesťanští stoupenci tradičních hodnot z velké části dali přednost před Clintonovou, „která zaměřila kampaň v roce 2016 na černochy, hispánce, LGBT a ženy“ a budila tak obavy, že by za jejího potenciálního prezidentství dosáhla ještě větší výše „vlna hysterie ohledně rasy, genderu a sexuální identity“. (34) Trump naproti tomu v prezidentském úřadě konzervativním voličům slíbil, že bude „instruovat ministerstvo spravedlnosti, aby začalo vyšetřovat přestupky proti svobodě projevu na univerzitách“. Hned po svém zvolení také zrušil náboženskou svobodu porušující nařízení, na jehož základě musely i katolické univerzity hradit svým zaměstnancům antikoncepci. (35)

Zdá se, že jak americké zvolení Donalda Trumpa, tak české zvolení Miloše Zemana odrážely propast, která se dnes rozevírá mezi mainstreamem politických a intelektuálních elit na straně jedné a velkou částí voličů na straně druhé. Zásadní rozdíl, jehož připomenutí patří k hlavním cílům tohoto mého „prezidentského“ blogování, však samozřejmě spočívá v tom, že Spojené státy jsou prezidentskou republikou, ve kterém je prezident přímo volenou hlavou výkonné moci, zatímco Česká republika je parlamentní republikou se spíše jen symbolickou rolí prezidenta, který by z logiky českého politického systému měl být volen parlamentem. 

Obavy, které v polovině české společnosti vyvolalo zvolení Zemana a ve velké části nejen americké, ale i světové veřejnosti zvolení Trumpa, se zatím zdají být opodstatněnější v prvním případě. Miloš Zeman i Donald Trump sice působí jako „neřízené střely“, ale v mnohem podstatnějším případě Trumpa se zatím nijak nenaplnily obavy z nezodpovědného muže s prstem na atomové spoušti. Necháme-li stranou různé jeho výkřiky Twitteru, „Trump reálnými kroky vypadá jako jedna z největších holubic v Bílém domě, možná od druhé světové války“. (36) Nejenže zatím nerozpoutal žádnou válku, ale je naopak ochoten vyjednávat prakticky s každým. Jeho zahraniční politika má programově blíž k Buchananovi než k Bushovi. Ve vztahu k české politické scéně bych Trumpa přirovnal spíš k Babišovi než k Zemanovi – je také byznysmenem a mezinárodní vztahy v jeho pojetí připomínají spíš vztahy mezi firmami, které spolu mohou uzavírat kontrakty, anebo spolu mohou válčit, přičemž se ale ve druhém případě jedná o obchodní, nikoliv o skutečné války. Velkopodnikatelé a politici v jedné osobě ve mně samozřejmě nevyvolávají žádné sympatie, lze je ale možná označit za pragmatiky, kteří mohou být v posledku méně nebezpeční než „idealisté“ typu George W. Bushe.

Nikdo dnes samozřejmě ještě netuší, zda Trump úspěšně dokončí svůj mandát, bude znovu kandidovat a obhájí jej na další čtyři roky. Troufl bych si ale tipovat, že pokud se Trump v příštích volbách utká s umírněným a pro „středové“ voliče přijatelným kandidátem Demokratické strany, bude patrně poražen, zatímco v případě, že proti němu demokraté postaví radikála nebo radikálku se zaměřením na „práva menšin“, dojde k jeho znovuzvolení. 

Miloš Zeman každopádně už svůj mandát obhájil. V druhých přímých volbách prezidenta z roku 2018 jsem mohl volit kandidáta z mého pohledu blízkého ideálu – Pavla Fischera, který je  zároveň katolíkem, havlovcem i potenciálním „prvním státním úředníkem“ (37) à la Hácha –, zdá se však, že jeho třetí místo právě tak odpovídá poptávce po tomto typu prezidenta. Většina voličů dala přednost pokračování klausovsko-zemanovské éry „silných vůdců“.

Zbývá se ještě podělit o několik mých „politických trápení“ spojených s dnešním panem prezidentem v jeho druhém funkčním období. První z nich se týká vazeb mezi hlavou státu a vůdci obou extremistických stran v parlamentu. Vůdce té fašistoidní, Tomio Okamura, prý od prezidenta hned po jeho znovuzvolení „dostal pusu“. (38) Vůdce té druhé, která u nás čtyřicet let totalitně vládla, pro Miloše Zemana „milý Vojta“, se dočkal projevu přízně 21. dubna 2018, kdy prezident republiky poprvé od dob Gustáva Husáka promluvil na sjezdu komunistické strany. Pravda, vyzval komunisty k pokání a reflexi totalitních zločinů. (39) Jedním z nich ovšem byla i šestnáctiletá internace a následné vyhnanství kardinála Berana, který se do vlasti nemohl vrátit ani umřít, ani tam nemohl být pochován a jehož ostatky byly z Říma do Prahy převezeny právě až onoho 21. dubna 2018. Beranův nástupce Dominik Duka, který až do tohoto dne Zemana nikdy nekritizoval, byl při mši v katedrále nucen označit za „velmi zřetelné znamení hodiny, v níž se náš národ nachází“, že právě v době Beranova symbolického návratu „je prezident republiky hostem na sjezdu komunistické strany, která se přes volební porážku dožaduje stále většího podílu na moci“. (40) 

Další pro mne bolestnou záležitost představovala kauza Josefa Baxy, Háchova vzdáleného nástupce ve funkci šéfa Nejvyššího správního soudu (NSS), v jehož čele stál v letech 2003–2018. Zatímco Hácha nemusel za první republiky ani ze strany Masaryka, ani ze strany Beneše čelit žádným snahám o ovlivnění rozhodování soudu, Baxa takové štěstí neměl. V květnu 2018 mu prezident republiky řekl, by si jej po vypršení jeho dosavadního mandátu v čele NSS „dokázal představit jako předsedu Ústavního soudu“, současně mu však vyjmenoval „rozhodnutí NSS, s nimiž není spokojen. Baxa mu podle svých slov odpověděl, že do práce soudců nemůže zasahovat. ,Řekl mi: Vy jste šéf, máte to zařídit.‘ opakoval Baxa Zemanovo doporučení.“ (41)

Současně znovu vyvstaly problémy s duchem a literou ústavy, podle níž „prezident republiky jmenuje a odvolává na návrh předsedy vlády členy vlády“. (42) Nejsem právník, tím méně znalec ústavního práva, a nepovažuji se za tudíž za kompetentního k posouzení toho, zda Miloš Zeman skutečně ústavu porušuje. Selským rozumem nicméně citovanou větu chápu tak, že o složení své vlády rozhoduje premiér, zatímco prezidentovi ústava nedává žádné právo do něj mluvit, což se však od posledních voleb ve dvou případech (ministra zahraničí a ministra kultury) dělo. (43) Po prezidentu Klausovi se každopádně ani prezident Zeman nevyhnul ústavní žalobě podané Senátem, do níž navíc kromě této záležitosti byly zařazeny i další případy, ve kterých podle názoru senátorů fakticky rozšiřoval prezidentské pravomoci nad rámec ústavy. Ústavní soud ovšem nemohl podat její autoritativní výklad, protože prozemanovská většina Poslanecké sněmovny podání stížnosti zablokovala. 

Z poslední doby musím vedle této záležitosti zmínit i Zemanovu těžko pochopitelnou provokaci z 21. srpna 2019, kdy prezident na zámku v Lánech právě v den 51. výročí sovětské okupace Československa a 50. výročí střelby do účastníků demonstrace proti okupaci i do náhodných obětí českými vojáky a milicionáři ve službách Komunistické strany Československa přijal předsedu KSČM Vojtěcha Filipa. (44) V roce 1989 mi Zeman imponoval jako člověk odvážně vystupující na protikomunistické straně barikády. Třicet let po sametové revoluci je pro mne jeho politické směřování záhadné.

Nelze než souhlasit s Martinem Komárkem, že Miloš Zeman, to je záhada. Vždy mne zajímá lidská stránka věci (tedy i Zeman jako člověk, nikoliv jen Zeman jako politik), a tak jsem si s velkým zájmem přečetl knihu o prezidentech od Milana Syručka, který je nejen politickým komentátorem, ale zároveň i člověkem, který Zemana dobře zná z nepolitického, čistě osobního kontaktu. Některé jím citované výroky Miloše Zemana mne opravdu překvapily. Na prvním místě tento: 

„Mě asi tak před deseti, patnácti lety neobyčejně oslovil John Ronald Reuel Tolkien s jeho Pánem prstenů… U Tolkiena je zajímavá ona nesmírná myšlenková hloubka jeho knih. To dokázali zmršit filmaři, když natočili třídílný film Pán prstenů, kde jsou v podstatě jen ty davové bojové scény, ale to, co je jádrem Tolkiena, to tam vůbec není.“ (45)

Na jedné straně pozorný čtenář Pána prstenů, strašlivého varování před „prstenem moci“, na straně druhé politik, vesměs označovaný za individualistu nehledícího na druhé a toužícího po osobní moci… 

V Pánu prstenů čtenář všude nalézá „Tolkienův názor, že lidský charakter je výsledkem vědomé kultivace ctností, především ve vztahu k jiným lidem. Ďábel je vždycky ukryt v pokušení. Když je nositel prstenu vystaven pokušení stát se neviditelným a oddělit se tak od své komunity, zachrání ho pokaždé vztah k ostatním. Proto má v Pánu prstenů tak zásadní místo přátelství Froda se Samem. Ten Froda vždycky drží při zemi, v přirozeném světě, ačkoliv Frodovi by stačilo nasadit si prsten a zmizet.“ (46)

Miloš Zeman by jistě také potřeboval svého Sama. Má jej? Budiž mi dovoleno, abych toto své ryze subjektivní a osobně vzpomínkové blogování o prezidentech zakončil ocitováním postscripta svého vlastního dopisu, kterým jsem 11. července  1998 blahopřál Miloši Zemanovi k tomu, že jako tehdejší předseda ČSSD dosáhl vítězství ve volbách a mohl se stát premiérem: 

„Snad mi nebudete mít za zlé, když Vám ještě na cestu do Strakovy akademie připomenu, co napsal Karel Kryl v knize Půlkacíř o Vás a Václavu Klausovi: ,…oba potřebují poradce, kteří je budou kopat do nohy a připomínat: nejste tak krásní, jak se vám zdá.‘“

Časová osa

1992 – Havlova abdikace a rozdělení Československa; Clinton poprvé zvolen americkým prezidentem

1993 – Havel poprvé zvolen českým prezidentem

1994 – Clintonova návštěva Prahy

1996 – Clinton znovuzvolen americkým prezidentem

1998 – Havel znovuzvolen českým prezidentem; Havlovo setkání s Clintonem ve Washingtonu

2000 – Bush ml. poprvé zvolen americkým prezidentem

2002 – Havlovo setkání s Bushem ve Washingtonu

2003 – Klaus poprvé zvolen českým prezidentem; vzestup role KSČM v české politice

2004 – Bush ml. znovuzvolen americkým prezidentem

2008 – Klaus znovuzvolen českým prezidentem; Obama zvolen americkým prezidentem

2009 – Obamova návštěva Prahy

2012 – Obama znovuzvolen americkým prezidentem

2013 – ústavní žaloba Senátu na prezidenta Klause; Zeman v první přímé volbě zvolen českým prezidentem

2016 – Trump zvolen americkým prezidentem

2018 – Zeman znovuzvolen českým prezidentem

2019 – ústavní zaloba Senátu na prezidenta Zemana

Poznámky:

1) Ivana Kalinová Kyzourová, „Republika na prodej: Módní přehlídka ve Vladislavském sále Pražského hradu je bezohledným narušením tabu“, Lidové noviny, 17. 6. 2019, roč. 32, č. 139, s. 11.

2) Myslím na ironickou báseň Karla Kryla „Timur a jeho parta“, která vzbudila poprask už zjara 1990.

3) Kronika sametové revoluce, Praha: ČTK, 1990, s. 46.

4) Václav Kaška – Jiří Suk, „Sametová revoluce bez příkras a spekulací“, Tajemství české minulosti, 9. 9. 2019, č. 83, s. 40.

5) Ústavní pravomoci prezidenta byly dojednány mezi Klausem a Havlem koncem roku 1992. Dnes se objevují názory, že tenkrát byly příslušné články „šité horkou jehlou“ a nejsou formulovány natolik bedlivě, aby umožňovaly předcházet ústavním krizím (viz Jiří Pehe, „Viníkem dnešní krize je Zeman. Ale není ani zdaleka sám“, Deník N, 22. 7. 2019, roč. 1, č. 136, s. 11).

6) Jana Klusáková – Petr Pithart, Nadoraz: …o Havlovi, Klausovi, Mečiarovi a revoluci, která požírá své děti, Praha: Primus, 1992, s. 97.

7) Viz tamtéž, s. 98.

8) Musím přiznat, že jsem svého času patřil ke stoupencům přímé volby prezidenta, a to z důvodu přejnosti vůči Havlovi a nechuti k tomu, aby byl na Hradě jen z milosti s ním nesouznících politiků. Teprve později mi došlo, že podstatné je obecné nastavení prezidentských pravomocí, které v českém systému parlamentní republiky a výkonné moci v čele s premiérem, nikoliv prezidentem nutně musejí být omezené a že konkrétní osoby přicházející na Hrad se musejí přizpůsobovat tomuto systému, nikoliv obráceně.

9) „Havly potřebujeme po celém světě“ (rozhovor Lenky Kabrhelové s Billem Clintonem), Lidové noviny, 9. 7. 2019, roč. 32, č. 173, s. 16.

10) Odkaz k tomuto Clintonovu výroku se mi už dohledat nepodařilo. Cituji jej zde podle konceptu svého příspěvku, který jsem kdysi posílal do Katolického týdeníku (kde však nebyl publikován).

11) Patrick J. Buchanan, Smrt Západu: Jak vymírání obyvatel a invaze přistěhovalců ohrožují naši zemi a civilizaci, Praha: Mladá fronta, 2004, s. 19 a 23.

12) Viz např. Milan Vodička, „Politická korektnost za 44 milionů: Američtí komsomolci z Oberlinu“, Mladá fronta DNES, 22. 6. 2019, roč. 30, č. 144, s. 9.

13) Viz Peter Feldmeier, Encounters in Faith: Christianity in Interreligious Dialogue, Winona: Anselm Academic, 2011, kap. „The New Age Message“, s. 239–240.

14) Viz Patrick J. Buchanan, Smrt Západu: Jak vymírání obyvatel a invaze přistěhovalců ohrožují naši zemi a civilizaci, Praha: Mladá fronta, 2004, s. 331.

15) Vít Machálek, „Havel mezi Erasmem a Bushem“, Křesťanská revue, 2012, roč. 79, č. 3, s. 52–54.

16) Havel byl ve Washingtonu čtyřikrát oficiálně přijat americkým prezidentem (1990 a 1991 Bushem st., 1998 Clintonem a 2002 Bushem ml.). Klaus dosáhl jen krátkého setkání s Bushem v roce 2005. Zemanovo setkání s Trumpem z roku 2017 se omezovalo „v podstatě na to, aby se pořídila v Bílém domě jejich společná fotografie“ (Milan Syruček, Prezidenti: Jejich role a odpovědnost, Praha: Brána, 2018, s. 262).

17) V této souvislosti musím ocitovat Hanse Künga (Der globale Markt erfordert ein globales Ethos, Reutlinger Reden, 1998, s. 11), který v kontextu své kritiky teze Miltona Friedmana, že jedinou „etickou povinností“ ekonomiky je zvyšovat zisky, konstatoval: „Že to není tak jednoduché, ukazuje […] dramatický pád špičkového ekonoma a Friedmanova žáka Václava Klause, dlouholetého ministerského předsedy České republiky. Právě proto, že je schopný ekonom, domníval se, že se musí starat jen o trh a ne o morálku, jen o hospodářství a ne o právní pořádek a blahobyt. Nezná, jak jednou řekl, ,špinavé peníze‘ a důsledně ztroskotal na korupci své strany a vlády. Propagoval a praktikoval ,tržní hospodářství bez Když a Proč‘, ,bez přívlastku‘, prakticky bez zákona a morálky. Následky jsou zřejmé. Prezident Havel to ve svém velkém projevu k situaci národa vyjádřil před Klausem a politickým establishmentem takto: ,Vládne přesvědčení, že se v této zemi vyplácí lhát a krást.‘“

18) Kristián Léko, „Vláda s komunisty a xenofoby? Konec demokratického právního státu v Česku zatím nehrozí, říká Pavel Rychetský, který už patnáctým rokem vede Ústavní soud“, Lidové noviny, 26. 2. 2018, roč. 31, č. 48, s. 14.

19) Kateřina Bešcecová, „Boj o  hlasy křesťanských voličů: Rozhodne i náboženské přesvědčení kandidátů?“, Katolický týdeník, 19.–25. 10. 2004, roč. 15, č. 43, s. 5.

20) Milan Vodička, „USA jsou zemí bible, ukázaly volby: Klíčovým slovem prezidentských voleb se nestala válka, ale morální hodnoty“, Mladá fronta DNES, 6. 11. 2004, roč. 15, č. 259, s. A/11.

21) „Pan prezident si je vědom velkých rizik, které by takový zákon [o registrovaném partnerství] mohl přinést jak pro postavení rodiny, tak pro další základní společenské normy. Zákon je sporný i z hlediska postavení státu vůči jednotlivci.“ (Z dopisu Klausova tajemníka Ladislava Jakla z 24. 2. 2006 v mém archivu.)

22) Viz Erik Tabery, „Neuvěřitelná volba: Nahá politika v přímém přenosu“, Respekt, 11.–17. 2. 2008, roč. 19, č. 7, s. 11.

23) Viz „Tragické postoje prezidenta Baracka Obamy“, informační oběžník Hnutí pro život ČR, 2008, č. 4, s. 3 a „Obama proti životu“, tamtéž, 2009, č. 2, s. 4.

24) „Katolíci volili Obamu. Navzdory biskupům“, Mladá fronta DNES, 6. 11. 2018, roč. 19, č. 261, s. A/4.

25) Mikael Gilmore, „,Bůh nebo ďábel – někomu musíš sloužit‘: Rozhovor s Bobem Dylanem“, Církevní dějiny, 2015, roč. 8, č. 17, s. 83.

26) Barack Obama, Cesta za sny mého otce: Jedna z nejpůsobivějších autobiografických knih o sebepoznání a hledání vlastní identity, Praha: Štrob, Širc & Slovák, 2009.

27) Barack Obama, „Budeme usilovat o svět bez jaderných zbraní“, Lidové noviny, 6. 4. 2009, roč. 22, č. 81, s. 13.

28) Martin Weiss, „Tíha míru: Obama proměnil potenciální trapnost v Oslu v lekci“, Lidové noviny, 12. 12. 2009, roč. 22, č. 289, s. 10.

29) Martin T. Zikmund, „USA: Katolická církev vzdoruje vládě“, Katolický týdeník, 26. 6. – 2. 7. 2012, roč. 23, č. 26, s. 3.

30) Viz Milan Syruček, Prezidenti: Jejich role a odpovědnost, Praha: Brána, 2018, s. 228.

31) Prezident Hácha uzavřel svůj štědrovečerní projev z roku 1939 modlitbou Václava Beneše Třebízského za český národ. Inaugurační projev prezidenta Zemana končil modlitbou používanou hnutím Anonymních alkoholiků („Bože, dej mi odvahu, abych se snažil ovlivňovat věci, které ovlivňovat mohu. Bože, dej mi pokoru, abych se nesnažil ovlivňovat věci, které ovlivnit nemohu. A Bože, dej mi moudrost, abych dokázal rozlišit mezi prvním a druhým“).

32) Milan Syruček, Prezidenti: Jejich role a odpovědnost, Praha: Brána, 2018, s. 252.

33) Ondřej Štindl, „Je liberální demokracie (dnes) možná? Klasickému liberalismu se těžko daří tam, kde každému jde ,o všechno‘“, Týdeník Echo, 20. 6. 2019, roč. 6, č. 25, s. 35.

34) Milan Vodička, „Politická korektnost za 44 milionů: Američtí komsomolci z Oberlinu“, Mladá fronta DNES, 22. 6. 2019, roč. 30, č. 144, s. 9.

35) Daniel Kaiser, „Všude hledám Tolkiena: Dítě na slavnou univerzitu můžete dnes poslat, jen když ho předtím očkujete proti ideologiím, varuje politolog Patrick Deneen“, Týdeník Echo, 19. 9. 2019, roč. 6, č. 38, s. 20.

36) Ondřej Šmigol, „Přeceňovaný: Donald Trump“, Týdeník Echo, 5. 9. 2019, roč. 6, č. 36, s. 58.

37) Takto Pavla Fischera charakterizoval Tomáš Halík (Ondřej Koutník, „Z vtipného Zemana se stal vtip“, Lidové noviny, 22. 1. 2018, roč. 31, č. 18, s. 4).

38) Jakub Kvasnička – Pavel Cechl, „Budu pokorný. Ale ne zas tak moc…“, Týden, 29. 1. 2018, roč. 25, č. 4, s. 14.

39) Tomáš Tománek, „Zeman vyzval komunisty k pokání“, Lidové noviny, 23. 4. 2018, roč. 31, č. 94, s. 2.

40) „Duka pokáral Zemana. Pražský arcibiskup se opřel do svého hradního spojence. Prezident dal přednost sjezdu KSČM před mší na počest kardinála Berana“, Lidové noviny, 23. 4. 2018, roč. 31, č. 94, s. 1.

41) Kateřina Kolářová – Martin Shabu, „Baxa o radách Hradu: Nejdřív jsem myslel, že se spletl“, Lidové noviny, 24. 1. 2019, roč. 32, č. 20, s. 5.

42) Sbírka zákonů České republiky, roč. 1993, č. 1, Ústava České republiky, hlava třetí, čl. 68,  odst. 5.

43) Momentálně jsem velmi překvapen nejnovějším názorem premiéra Babiše, podle kterého ústavní krizi zavinil předseda ČSSD Hamáček. Ten prý měl sociálně demokratické kandidáty na ministry s prezidentem předem konzultovat a v případě jeho nesouhlasu je oficiálně nenavrhnout (viz rozhovor s premiérem „Musíme světu říkat, jak jsme úspěšní“, Lidové noviny, 1. 10. 2019, roč. 32, č. 227, s. 2). Mám za to, že podle ústavy má prezident navržené kandidáty výhradně jen jmenovat, nikoliv je posuzovat. Nerozumím tomu, jak se může premiér takto téměř zříkat své ústavní odpovědnosti za složení vlády a přenášet ji na prezidenta, což by odpovídalo prezidentskému systému.

44) Pavel Baroch, „Socha pohraničníka a komunisté na Hradě“, Týden, 26. 8. 2019, roč. 26, č. 36, s. 28.

45) Milan Syruček, Prezidenti: Jejich role a odpovědnost, Praha: Brána, 2018, s. 242.

46) Daniel Kaiser, „Všude hledám Tolkiena: Dítě na slavnou univerzitu můžete dnes poslat, jen když ho předtím očkujete proti ideologiím, varuje politolog Patrick Deneen“, Týdeník Echo, 19. 9. 2019, roč. 6, č. 38, s. 22.