Na dnešek připadá půlkulaté výročí temné a symbolické události našich dějin v podobě poprav předáků předbělohorského povstání českých evangelických stavů z roku 1621. Rád bych se při této příležitosti v návaznosti na své předešlé články na blogu i na svou habilitační práci o Budovcovi a Komenském, které jsem věnoval loňský rok, zkusil trochu zamyslet nad smyslem českých dějin i smyslem lidského života.
Tento přesah směrem k hlubší reflexi musím nejprve spojit se zprávou o své publikační činnosti za loňský rok, kterou na blogu každoročně vyvěšuji. Roku 2015 byla bilance této činnosti velmi skromná, protože jsem v něm všechny své síly musel věnovat již zmíněnému habilitačnímu pokusu. Nechám-li stranou elektronické publikace, sestávala prakticky jen z jedné odborné studie, věnované mapování pozoruhodných paralel mezi obrazem islámu u raně novověkého protestanta Václava Budovce a novodého katolíka Louise de Wohla (1), a jednoho příspěvku do diskuse v Katolickém týdeníku o otázce obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí (2).
Mariánský sloup byl za vlády Ferdinanda III. vztyčen na poděkování za to, že se Pražané ubránili proti švédským dobyvatelům (ve které, jak známo, marně vkládal velké naděje Komenský). Necháme-li stranou nadčasovou skutečnost, že mohlo jít i o poděkování za mír po strašné éře zničujících válek, jsou dnes tehdejší historické souvislosti už stejně neaktuální, jako je zcela neaktuální např. někdejší Budovcovo a (s výjimkou posledního období jeho života) Komenského nazývání papeže „Antikristem”. Dnešní mnohem smysluplnější stav křesťanstva doby ekumenismu krásně vyjadřuje zpráva z letošního května (mnou již citovaná v minulém článku v rubrice Osobní), podle níž poslanci synodu Českobratrské církve evangelické zaslali otevřený dopis papeži, ve kterém mu mj. poděkovali za jeho výzvu, „aby křesťané v České republice, katolíci i protestanté, užili 600. výročí upálení mistra Jana Husa k odpuštění, smíření a řešení sporných otázek minulosti”, a ujistili jej o své „modlitbě za Vás a Vaši službu”. (3)
Ve svém dopisu do Katolického týdeníku jsem poukázal na jiný ryzí projev ekumenického přístupu v podobě vyjádření evangelického teologa Jana Štefana, který v obdivuhodném příspěvku „Za co bych rád jako český evangelík poprosil českého katolíka o odpuštění” mj. v souvislosti s mariánským sloupem a jeho umělým kladením do protikladu k pomníku Jana Husa konstatoval, že Hus byl mariánským ctitelem a že i pro protestanta přece „Ježíšova Matka, kterou již takřka dva tisíce let 'blahoslaví všechna pokolení' (L 1,48b)”, musí znamenat „víc než jeden středověký pražský theolog”. (4)
Pražské Staroměstské náměstí není ovšem jen místem Husova pomníku a zničeného mariánského sloupu (socha středověkého pražského teologa a jím uctívané Matky Páně na něm mohly stát vedle sebe jen v letech 1915–1918, pozoruhodnou shodou okolností v době, která se takřka přesně kryje s dobou vlády blahoslaveného císaře Karla); je také místem, na němž se před 395 lety odehrávala cynicky teatrální poprava sedmadvaceti účastníků českého stavovského povstání, po které byly hlavy dvanácti z nich, včetně hlavy Václava Budovce z Budova (5), vystaveny na staroměstské Mostecké věži. (Je ovšem třeba poznamenat, že k morálnímu povyšování se nad lidmi doby pobělohorské nemá novodobý Čech důvod; teatrální veřejné popravy ve stylu Staroměstské exekuce se v Praze odehrávaly mj. i v letech 1945–1946...)
Ve svém letošním blogování se opakovaně vracím k románu Bloudění od Jaroslava Durycha, velkého českého katolického spisovatele dvacátého století. Durych bývá často svými jednostrannými interprety označován za jakéhosi katolického fundamentalistu, a to v neposlední řadě s odkazem na jeho článek z roku 1923 věnovaný právě „Staromětskému rynku”. Provokatér Durych v něm o Husově pomníku na Staroměstském náměstí napsal, že jde o „špatný pomník špatného kazatele od špatného sochaře špatně postavený”, který by měl z tohoto „posvátného místa v srdci české země” zmizet současně se znovuvztyčením mariánského sloupu. (6)
Tyto Durychovy formulace mi ovšem blízké nejsou a mám za to, že by na Staroměstské náměstí patřily symboly obojí české křesťanské tradice (jak tradičně katolické, tak reformátorské). Možná však Durych přestřelil mnohem méně, než by se na první pohled zdálo, a Šalounův pomník je opravdu „špatný”. V tom případě ovšem nejde o to, že by Hus byl špatný kazatel, ale naopak o to, že Šaloun nevytvořil pomník skutečného Husa – křesťanského kazatele, ale Husa lživě transformovaného do podoby něčeho až blasfemického.
K této myšlence mne přivedl loňský článek evangelického teologa a církevního historika Petera Morée, věnovaný umělecké (dez)intepretaci Husovy postavy primárně v české opeře. Seznámil jsem se v něm s oratoriem Jan Hus od Rudolfa Vohanky z roku 1915, jež bylo „zhudebněnou verzí Šalounova husovského pomníku na Staroměstském náměstí v Praze, které Husa představuje jako spasitele českého národa”. (7) Je-li Moréeho interpretace správná, pak Šalounovo dílo nemá nic společného s Krista hlásajícím knězem Janem Husem, ale dělá z Husa jakéhosi sekulárního českého pseudokrista...
Tím, co popouzelo Jaroslava Durycha, bylo právě české sekulární náboženství jeho doby, nikoliv husitství nebo českobratrství. V jeho Bloudění může jen velmi povrchní interpret vidět konfesně pojatý popis střetu mezi katolickou a protestantskou vírou. Ve skutečnosti je tento román rámován odkazy k oběma evangelickým hrdinům mé habilitační práce: na jeho začátku se objevuje popis staroměstské popravy Budovce a spol. a v jeho závěru opakovaný odkaz ke Komenského Labyrintu světa a ráji srdce.
Durychem umělecky zobrazený kontrast se netýká protikladu mezi různými konfesemi, ale spíš protikladu mezi vnějškovou zbožností a zbožností skutečnou. Durych sice při psaní Bloudění nemohl nic vědět o díle amerického psychologa náboženství Gordona Allporta (1897–1967), přesto však intuitivně uměleckým jazykem popsal totéž, co později Allport definoval jazykem vědeckým, totiž protikladně fungující „institucionalizovaný” a „zniterněný” náboženský náhled. (8) Zatímco druhý (niterný) typ religiozity podle Allporta prožívá víru jako vrcholnou, cílovou hodnotu, pro první (vnějškový) typ je zbožnost jenom prostředkem k cílům ve skutečnosti nenáboženským.
V Bloudění to geniálně ilustruje už jeho úvodní scéna, odehrávající se těsně před staroměstskými popravami. S typicky durychovským sarkasmem je v ní postavena do kontrastu pseudozbožnost a zbožnost skutečná. Mocní opati a abatyše se v této úvodní scéně hrdlí o majetky, které z konfiskovaných statků odsouzených připadnou jejich klášterům, zatímco panna Andělka, ženská postava ztělesňující v Bloudění katolickou církev (ne ovšem církev klerikální, ale církev kristovskou), se zatím „místo nich” (ač prostá služka a nikoliv zasvěcená osoba) modlí breviář: „Služka seděla v koutě s knihou na klíně a hleděla do ní upřeně s nevídaným klidem a pozorností, nevšímajíc si ničeho na světě...” (9)
Čtenář Bloudění přitom nemá důvod pochybovat o tom, že niterné spojení s Bohem v modlitbě představuje sladkou a útěšnou skutečnost jak pro katoličku Andělku, tak i pro (na popraviště vstupujícího) evangelíka Budovce.
K tomu nejpůsobivějšímu, s čím jsem se při studiu pramenů k habilitační práci setkal, patřila právě líčení konce Budovcovy pozemské pouti počínaje způsobem, jakým krátce před popravou svou znalostí Písma a důvěrou v Krista-Spasitele zahanbil jezuity, kteří se jej snažili „obrátit”, a konče jeho chováním na samotném popravišti. Durych líčí ovšem Budovcovu smrt ze zcela jiného úhlu pohledu než protestantští hagiografové „staroměstských mučedníků” (10), totiž z pohledu těch, kteří Budovce na popraviště poslali; i v jejich očích má však starcova smrt zneklidňující důstojnost:
„Bez jakéhokoliv doprovodu duchovního a světského kráčel /na popraviště/ čtyřiasedmdesátiletý (11) pán Václav Budovec z Budova, na Hradišti, Klášteře a Zásadce, rada císařů Rudolfa II. a Matyáše, falckrabský prezident nad apelací na Hradě pražském, direktor a české koruny strážný. (...) Šel a hladil si svou dlouhou bílou bradu, ulevuje si v nepříjemnosti této nevhodně okázalé cesty pochybovačným úsměvem. Páni přísedící s údivem hleděli na usmívajícího se starce a svěsili ruce do klína. Viděli úsměv pikhartský, stařecký, dobromyslně jedovatý. (...) A kmet hovořil cestou nahlas: 'Mé milé šediny, hle, jaká čest vás očekává, když v brzkém čase korunou nebeskou budete poctěny!' (...) Kmet sám svlékl svůj kabát, klekl a sklonil šedivou hlavu před křížem. Ale již nebylo kdy na dalekou cestu modlitby. Kacířský český úsměv udeřil o prkno pod černým suknem. Ale dva ručeje krve se ještě dlouho smály tím nevyzpytatelným a neodpustitelným úsměvem a holomci v černém mumraji odnášeli v rakvi českého bratra, který dospěl až k půlměsíci Mohamedovu.” (12)
Je víc než zřejmé, že ani „páni přísedící” pražského tribunálu, ani duchovní velmoži hrdlící se o statky popravených žádných sympatií nezasluhují a ani se jim ze strany autora netěší. Je tomu právě naopak – u Durycha jsou mocní tohoto světa zobrazováni zcela nelítostně jako „sběř, luza, vyvrhel; nevyjímaje ani všech těch pletichářských, zbabělých, hamižných, svatokupeckých, Boha krok co krok zrazujících opatů, biskupů, arcibiskupů, abatyší, apoštolských misionářů, nunciů, císařských zpovědníků a papežů”. (13)
V tomto kontextu připadá pak naproti tomu ve finále románu znamenitá role Komenského Labyrintu světa a ráji srdce. Přiznávám, že Komenského (a stejně tak i Budovce) vnímám jako postavu nejednoznačnou a rozporuplnou, z jejíchž různých duchovních poloh je pro mne jednou z nejbližších Komenský doby vzniku Labyrintu, tiše trpící a v hloubi svého srdce zápasící s Bohem a nalézající útěchu, zatímco jednou z nejvzdálenějších Komenský usilující o mocenský zvrat a střídavě spoléhající na saské kurfiřty, švédské či francouzské krále, sedmihradská knížata nebo turecké sultány. Lásce k Labyrintu mne přitom naučil mj. právě Durych, který o něm napsal:
„...četl jsem tu knihu po druhé a vzpomínal jsem, kdy a jak byla psána a jak očarovala všechny lidi, kteří si ji odnášeli s sebou do vyhnanství. Pak jsem v ní rozebíral mnoho vět a divil jsem se ještě více tomu, že v české řeči mohlo vzniknouti takové dílo roku 1623 a že to dílo bylo sice tři sta let čteno, ale dosud nebylo dočteno do konce. I shledal jsem, že by se to dílo čísti mělo, že jest mnohem zajímavější, než lze v krátkosti říci lidu.” (14)
V nádherném finále Bloudění Jiří, ztělesňující v Durychově knize dějinné bloudění českého národa a snad i lidstva vůbec, krátce před smrtí svého pána Albrechta z Valdštejna i svou vlastní spatřuje Andělku, která je v románu nejen jeho milou, ale také a především kristovskou zachránkyní jeho duše, jak čte Labyrint a konkrétně tato slova z jeho druhé části, „Lusthauzu srdce”:
„Vadí-li se a tahají mocní světa o korunu a sceptra, z čehož krveprolití a zhouby krajin a zemí povstávají, ani o to se v sobě sám netrudí osvícený křesťan: mysle, že málo anebo nic na tom nezáleží, kdo světem vládne. Neboť jakož svět, by pak sám Satan sceptrum jeho držel, církev nezkazí tak zase, by s korunou nad ním anděl některý seděl, světem býti nepřestane, a ti, kteříž právě pobožni býti chtějí, vždycky přece, co by trpěli, míti musejí. Jednostejné se jim tedy zdá, kdokoli na trůnu světa sedí – –” (15)
Snad právě tato scéna dělá z Bloudění jeden z největších českých románů všech dob. Eva Kantůrková o ní ve své recenzi na Bloudění píše: „V ději knihy je to jedno z vrcholových míst, Durychovo umělecké vidění rozžehuje vznešenost božské jiskry a prosvěcuje všechny: španělskou katoličku čtoucí z českého bratra své bloudící lásce v tom strašném čase bojů všech proti všem, bojů o český prostor, jazýček evropských mocenských vah. Labyrint světa dokončil Komenský v roce 1623 v bratrském úkrytu, a že jej Durych nechal Andělku nalézt a číst, není jen efektní nápad; v Durychově světě má prolnutí osudu Andělčina s rukopisem českého bratra stejně tak dalekosáhlou spojitost, jako Durychovo rozhodnutí proti popravě 1621 v Praze literárně vztyčit tu v Nagasaki roku 1622, a jezuita Karel Spinola, Poloital, Poločech, umučený misionář, svorníková postava Služebníků neužitečných, je Andělčiným katolickým bratrem. A recenzent si troufá domnívat se, že chce-li někdo studovat a nahlédnout vnitřní konfliktnost češství, tak nejvíc mu poví ne Švejk, který je považován za velice českého, a taky ne Čapek, který nejbolavější hroty češství spíše ulamoval, ale právě tento Durych, který se nebojí vášní a krve, neštítí se konfliktů, nečelí velkým věcem ironií nebo posměchem, ale vždy chytá býka za rohy. Nebyl křivým zrcadlem jako Hašek, ani sklem, po němž všechna špína sklouzne, jako Čapek, nastavoval svá vlastní záda jako zkušební kámen.” (16)
Teprve takto – v duchovním kontextu, ne jen v kontextu „české mytologie” – lze příběhy typu Budovcovy popravy a Komenského bloudění pobělohorského vyhnance vnímat ve smysl dávajících souvislostech. Jsem rád, že mohu tak trochu kráčet ve stopách Durychova zápasu o smysl českých dějin a smysl života, v labyrintu bloudění a zmatků, z nichž existuje východisko v podobě centra securitatis v Kristu.
Obojí česká duchovní tradice – ta, která je symbolizována mariánským sloupem, i ta, která je symbolizována Husem – v durychovsky symbolickém ztotožnění pobělohorské katolické imigrantky a pobělohorského evangelického exulanta ukazuje stejným směrem, inspirativním nejen pro dobu kolem Bílé hory, ale i pro dobu současnou.
Durychova „postava Andělky tak představuje vzor křesťanského života v novověkém a přeneseně i moderním světě. S ohledem na historické pozadí románu prošlapává cestu autentickému prožívání křesťanské víry v době plné náboženských válek a prosazujícího se politického katolicismu; s ohledem na dobu vzniku románu tím zároveň nabízí vizi uskutečnění křesťanské existence v moderní sekularizované době. Namísto politického prosazování křesťanství preferuje cestu prohloubení duchovního života, vědomého prožívání Božího dětství pokřtěných a mystického společenství v těle Kristově.” (17)
Poznámky:
1) „In hoc signo vinces: Vítězství kříže nad půlměsícem v knihách Louise de Wohla”, Historie – Otázky – Problémy, 2014, roč. 6, č. 2, s. 255–265. Digitální verze dostupná na http://docplayer.cz/14665657-In-hoc-signo-vinces-vitezstvi-krize-nad-pulmesicem-v-knihach-louise-de-wohla.html.
2) „Dopisy: Obnovit Mariánský sloup? Ad Perspektivy č. 23/2015”, Katolický týdeník, 16.–22. 6. 2015, roč. 26, č. 25, s. 6.
3) „Čeští evangelíci píší papeži Františkovi”, Katolický týdeník, 24.–30. 5. 2016, roč. 27, č. 22, s. 16.
4) Jan Štefan „Za co bych rád jako český evangelík poprosil českého katolíka o odpuštění”, Teologická reflexe, 1996, roč. 2, č. 2, s. 134.
5) V tomto případě šlo už o zmírnění (!) rozsudku, protože podle původního verdiktu pražského tribunálu měla být Budovcovi uťata pravá ruka, kterou porušil přísahu Ferdinandovi II., pak měl být za živa rozčtvrcen a následně mělo dojít k rozvěšení čtvrtí těla před pražskými branami a přibití hlavy a pravice na Mosteckou věž. Vídeňská komise, která rozhodovala s konečnou platností, trest zmírnila na „pouhé” stětí a vystavení hlavy na oné věži.
6) Viz Jaroslav Durych, „Staromětský rynk”, in: týž, Polemiky a skandály, Olomouc: Periplum, 2002, s. 180.
7) Peter Morée, „Recepce Jana Husa a české reformace v 19. a 20. století: Hudba jako zrcadlo narativů o české identitě”, Křesťanská revue, roč. 82, č. 4, s. 14.
8) Viz Gordon W. Allport, O povaze předsudků, Praha: Prostor, 2004, s. 468.
9) Jaroslav Durych, Bloudění: Větší valdštejnská trilogie, Brno: Host, 2015, s. 25.
10) Viz např. „Colloquium extremum Václava Budovce z Budova“, ed. K. Hrdina, Reformační sborník: Práce z dějin československého života náboženského, 1939, roč. 7, s. 140–142.
11) Zde Durych vychází z mylného datování Budovcova narození rokem 1547 místo správného 1551.
12) Jaroslav Durych, Bloudění, s. 33–34.
13) Paul Eisner, „Jaroslav Durych”, in: Jaroslav Durych: Život, ohlasy, soupis díla a literatury o něm, Brno: Atlantis, 2000, s. 140.
14) Citováno podle Jaroslav Jelínek, Politické ústředí domácího odboje: Vzpomínky a poznámky novináře, Praha: Kvasnička a Hampl, 1947, s. 71.
15) Jaroslav Durych, Bloudění, s. 628.
16) Eva Kantůrková, „Vznešenost v Čechách”, in: Jaroslav Durych: Život, ohlasy, soupis díla a literatury o něm, s. 345.
17) Jan Hojda, Muž a žena v próze Jaroslava Durycha: Hledání teologicko-antropologického smyslu, Praha: Dauphin, 2011, s. 224.
2024 ©