O Speerovi, Frankovi a Norimberku z osobního pohledu

Napsal Vít Machálek (») 11. 10. v kategorii Osobní, přečteno: 107×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Překvapivé závěry vyplývající z nedávno vydané monografie o „Hitlerově architektovi“ Albertu Speerovi (1), v níž mnichovský historik Brechtken jako první (!) odvedl ve vztahu k tomuto tématu opravdu profesionální práci, mne přiměly nejen k přemýšlení o otázkách spojených s historiografií (2), ale i k ryze osobnímu vzpomínání. 

Jako asi dvanáctileté děcko jsem hltal Norimberský deník amerického vězeňského psychologa (3), který byl v době norimberského procesu s obžalovanými v denním kontaktu a mohl lépe než kdo jiný pronikat do tajů jejich duší. Tuto knihu vnímám jako poměrně klíčovou při přemýšlení o tom, co v dětství probouzelo mé dodnes trvající celoživotní zájmy. Patří k nim na jedné straně rovina historická (pro mne vždy zajímavá nejen z hlediska vnějších událostí, ale i z hlediska toho, co se odehrávalo v jejich aktérech), na straně druhé rovina „zločinu a trestu“ (pro mne opět zajímavá dvojím způsobem, právním i tím, ke kterému jsem teď odkázal názvem Dostojevského románu).

Jako neprůbojný introvert jsem měl šanci stát se úspěšným historikem, sotva však úspěšným právníkem, což jsem před svou maturitou uznal a na zvažovanou přihlášku na právnickou fakultu nakonec rezignoval. S právními otázkami spojené prostředí mne však nikdy nepřestalo přitahovat, což se dodnes projevuje mnoha různými způsoby, počínaje mým věnováním se životopisu JUDr. Emila Háchy a konče hltáním detektivek a románů spojených se soudní síní. Také například z televizních dokumentů mne snad nejvíc fascinoval někdy v roce 2002 vysílaný pořad o obhájci Reslerovi a jeho profesionálně velkolepém (byť předem k neúspěchu odsouzeném) úsilí zachránit po válce život K. H. Franka. Už jako kluk fascinovaný Norimberským deníkem jsem si hrál na obhájce snažícího se argumentovat ve prospěch jednotlivých obžalovaných.

Rozlišuji tedy rovinu právní a rovinu mravní či duchovní. V té první nezpochybnitelně platí právo na obhajobu všemožně usilující o osvobození či dosažení mírnějšího trestu. Albert Speer tohoto práva v Norimberku využil mírou vrchovatou (patrně doufal v lepší výsledek než jakým byla nutnost odsedět si dlouhých dvacet let, nicmémě krk si jako jeden z mála prominentů třetí říše zachránil) a bylo by naivní zazlívat mu skutečnost, že svou spoluodpovědnost za zločiny nacismu přiznával jen tam, kde ji tak jako tak nemohl zpochybnit. Je však neuvěřitelné, že se mu současně s tím podařilo získat image upřímného muže, který o hitlerovské éře vypovídá  pravdivě a poctivě, a to i u profesionálního psychologa (!), autora Norimberského deníku, který líčí Speera jako rozumného, upřímného a vlastně sympatického muže. 

V Norimberském deníku vystupuje sice i mnohem výraznější kajícník litující spáchaných zločinů, někdejší vládce okupovaného Polska Hans Frank, ale u toho (ne u Speera!) může mít čtenář podezření, zda jeho kajícnost není teatrální. Přitom snadno přehlédne i rozdíly vypovídající ve prospěch upřímnosti Franka, a nikoliv Speera. Zdánlivě byli sice oba smířeni s možností trestu smrti, ale zatímco Frank s ním počítal jako se zaslouženým důsledkem svých zločinů, ke kterým svým soudcům sám poskytl důkazní materiál, Speer jej připouštěl jen v rámci obecného potrestání zločinů nacismu a ve vztahu ke své osobní odpovědnosti zapíral i nos mezi očima (např. o Osvětimi prý poprvé něco málo slyšel až ve čtyřiačtyřicátém). Stylizoval se naopak do role jakéhosi odbojáře, který plánoval atentát na Hitlera. Český čtenář musel žasnout, jak je vůbec možné, že tento ušlechtilý muž organizoval otrocké práce, na které bylo do Německa odvlečeno i tolik našich mladých lidí…

Ani letos jsem po přečtení obsáhlé recenze na Brechtkenovu knihu (4) žasnout nepřestal. Teď se však již můj úžas týká jen toho, jak se mohlo tolik zasvěcených lidí včetně historiků nechat Speerem po dlouhá desetiletí vodit za nos… Nesvědčí o profesionalitě těch, kteří po Speerově propuštění na svobodu oceňovali jeho ochotu setkávat se s badateli a novináři a poskytovat jim tehdy už jen jeho prostřednictvím dostupné pamětnické informace o zákulisí třetí říše, že k tomuto domněle hodnověrnému svědkovi přistupovali způsobem, jaký si on sám zjevně přál. To, co bylo možné vyčíst z archivních pramenů, sice Speerově autobiografické verzi v řadě bodů neodpovídalo, ale ke kritické práci s prameny ve vztahu ke Speerovu životopisu za jeho života příliš nedocházelo. A vlastně ani dlouho po jeho smrti. 

Ta byla úplně jiná než smrt Hanse Franka. Zatímco Frank se odebral na věčnost roku 1946 jako konvertita a kajícník na norimberském popravišti, Speer zemřel v roce 1981 na mozkovou mrtvici, kterou utrpěl v londýnském hotelu po setkání s milenkou. 

Pokud někdo z těch dvou připomíná postavu z Dostojevského, pak je to Frank. Speer se ve světle Brechtkenovy práce zdá být spíš postavou odpovídající dnešní povrchní době – člověkem, který si v době své kariéry po Hitlerově boku i v době po svém propuštění z vězení uměl zabezpečit materiální požitky a jehož skutečný příběh se i lidem, kteří jej osobně znali, ztrácel za chytře dělaným „pí ár“.

Myslím, že už v těch dvanácti letech jsem tušil, že lidé tohoto typu pro mne zajímaví nikdy nebudou. I když mě při čtení Norimberského deníku Albert Speer upoutal svým údajným pokusem o atentát na Hitlera a svou až romanticky působící rozervaností diktátorova „oddaného syna“ a protivníka v jedné osobě, už tehdy, mnoho let před skončením „ateistického“ a vstupem do křesťanského období mého života, mě neporovnatelně víc fascinoval Hans Frank. Jen o něm se v Norimberském deníku říká, že se na cele modlil, četl Bibli a mluvil o dobru a zlu, o Bohu a ďáblu, o hříchu a pokání. Speer byl jen takovým světským kajícníkem, u kterého by vše zůstávalo spíše jen na povrchu dokonce i v případě, že by vždy mluvil naprosto upřímně a pravdivě. 

Poznámky:

1) Magnus Brechtken, Albert Speer, München: Pantheon, 2018.

2) Je zvláštní, že historiografická práce, která by po staletích důkladného řešení metodologických problémů spojených s historickým bádáním měla stát na velmi pevných základech, jako by dnes v základních otázkách najednou zase znovu začínala tápat. Před časem mne zarazil komentář historika T. Zahradníčka ke známé kauze z jiných zdrojů nepotvrditelného vyprávění Věry Sosnarové o jejích osudech v gulagu (Tomáš Zahradníček, „Pamětníci nejsou včerejší“, Týdeník Rozhlas, 29. 7. 2019, roč. 29, č. 32, s. 5), v němž jinak veskrze oprávněná kritika dnešního přehnaného nebo i nekritického zaujetí „orální historií“ přecházela až do opačného extrému v podobě tvrzení, že shromažďování vzpomínek pamětníků „pro poznání historie k ničemu není“…

3) G. M. Gilbert, Norimberský deník, Praha: Mladá fronta, 1969.

4) Daniel Kaiser, „Smrt legendy o ušlechtilém nacistovi: Nová fakta o architektu Albertu Speerovi“, Týdeník Echo, 18. 7. 2019, roč. 6, č. 29, s. 32–37.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedenáct a jedenáct