Dnes je ten dlouho očekávaný den D, spojený s velmi kulatým výročím Jana Husa. Možná by byla docela zajímavá anketa, co se komu z nás Čechů vybaví, když slyší jméno tohoto muže. V mém případě je jednou z asociací i Husova ulice ve Žďáře nad Sázavou.
Od dob první republiky má prakticky každé české město ulici či náměstí pojmenované po Janu Husovi, a také po Komenském a po Masarykovi. K tomuto prvorepublikovému českému trojhvězdí mám své výhrady. Jednou z nich je to, že Masaryk ve skutečnosti na Husa a Komenského v podstatných věcech vůbec nenavazoval, ale spíš jejich odkaz negoval. O tom dnes pojednává můj poslední příspěvek na vitmachalek.blog.idnes.cz. Od nynějška už bude mé blogování pokračovat jen zde, na tomto mém osobním blogu.
Žďárská Husova ulice v minulosti po českém způsobu vystřídala několik různých názvů (kdysi se jmenovala po jiné z hvězd první republiky Štefánikova, nějakou dobu nesla také neutrální název Poštovní…). Podstatné však v každém případě je, že se v ní nachází sborový dům Českobratrské církve evangelické, který byl kdysi rodinným domem mých prarodičů. Babička jej v roce 1978 „za hubičku“ prodala církvi, jejímž věrným údem byla. (Tento její krok obdivuji a kladu si otázku, zda bychom já a jiní katolíci také dokázali takto nadřadit potřeby církve nad své osobní či rodinné zájmy…) Myslím, že by si za to zasloužila být vděčně vzpomínána; žďársko-sázavský sbor bohužel na svém webu nic takového nečiní.
Rád bych svým prarodičům symbolicky vzdal čest alespoň tímto článečkem. Dědečka Jaroslava Skalníka (1904–1969) osobně nepamatuji, z vyprávění však vím, že musel být mužem kultivovaným a ušlechtilým. Jako všechny takovéto lidi, i jej potkal v době po únoru 1948 těžký osud. Komunisté mu sebrali jeho obchůdek a odsoudili jej k nádeničině ve Žďárských strojírnách a slévárnách.
Babičku Boženu rozenou Babáčkovou (1901–1983) samozřejmě pamatuji velmi dobře, i když některé věci mi v dětství moc nedocházely (třeba to, že po celoživotní dřině se musela ve stáří obejít s nepatrným důchodem, který jí komunisté vyměřili). Byla pro mne mj. pojítkem s milovanou Vysočinou, ale také se světem víry. (Dnes si čítám v její Bibli kralické; na své parte si babička sama vybrala její verš „ona což mohla, učinila“, Marek 14:8…)
Když svůj dům přenechala evangelické církvi a přestěhovala se do maličkého bytu v paneláku, protináboženská ortodoxie komunistického režimu šla i v době blízké jeho konci až tak daleko, že na domě připravený nárožní štít, na němž chtěla církev své nové sídlo označit husitským kalichem, musel několik let zůstat prázdný. Dnes, kdy zase jednou stále víc vystrhuje rohy ideologie nesnášenlivého sekularismu, podle níž víra a duchovní hodnoty patří jen do soukromí, bychom neměli zapomínat, jak předlistopadový režim trval na tom, že veřejný prostor musí být zcela prost odkazů k jakékoliv jiné víře než komunistické.
Podstatný odkaz dne 6. července a s ním spojeného trvalého připomínání kněze, teologa a symbolu českého duchovního hledání pro mne spočívá právě v demonstrování nesmyslnosti dogmat sekularismu.
2024 ©