Plán blogování na příští rok a do roku 2029:-)

Napsal Vít Machálek (») 25. 11. 2019 v kategorii Osobní, přečteno: 263×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Podle známého rčení může člověk svými plány do budoucna pobavit Pána Boha. I když jde jen o skromné plány typu napsání ještě pár dalších článků na blog, jsem si vědom toho, že mi jejich uskutečnění může a nemusí být dáno. Pokud bude, chtěl bych letos ukončit blogování o událostech před osmdesáti lety, tedy v roce 1939, a po Novém roce přejít k připomínání toho, co se odehrávalo před pětasedmdesáti lety – v pětačtyřicátém.  

Události roku 1945 byly v našich dějinách podobně přelomové jako ty o šest let dřívější, ale s mnohem větším dopadem ještě i na naši současnost. Česká „demokratůra“, tedy hybrid demokracie a diktatury, s jehož prvky se setkáváme i v době současné, se zrodila právě v pětačtyřicátém a jistě stojí za to zamýšlet se nad způsobem, jakým k tomu došlo. Touha po svobodě u nás před pětasedmdesáti lety byla jistě veliká, avšak všemi sdílená představa svobody v podobě osvobození z německé okupace se ukázala být jako zcela nedostatečná. Fundamentální věci typu liberální demokracie a právního státu, jejichž důležitost ani dnes mnozí nechápou, byly v tichosti odsunuty stranou a komunistům bylo umožněno, aby pod pláštíkem svobody a s podporou téměř poloviny národa nerušeně připravovali nastolení nové diktatury.

Ještě více znepokojující je konsensus, s nímž česká společnost na konci války přijímala ideologii nacionálního socialismu. Přirozeně ne toho zlého německého, ale toho „dobrého“ českého… Ten se ovšem ve skutečnosti od svého germánského předchůdce lišil mnohem méně, než by nám dnes bylo milé. Přiznat si např. to, že český nacionalismus a šovinismus po válce uskutečnil obrovskou etnickou čistku spojenou s nesčetnými zločiny proti lidskosti, je i po pětasedmdesáti letech pro mnohé zcela vyloučeno. V dobré paměti máme ještě skutečnost, že roku 2013 byl boj o Hrad rozhodnut voliči, kteří ve vztahu k Benešovým dekretům a zúčtování s českými Němci nechtěli slyšet pravdivá slova Karla Schwarzenberga hovořícího z pozice celoživotního obhájce lidských práv a raději naslouchali rétorice stále ještě spojené  s dobou před pětasedmdesáti lety, kterou úspěšně oprášil tým Schwarzenbergova protikandidáta. Dokonce i dnes se můžeme setkávat s pokusy zdiskreditovat představitele Miliónu chvilek pro demokracii hlásáním fám, že jsou spojeni se „sudeťáky“… 

Mým hlavním tématem, na které bych se chtěl v plánovaném blogování o roce 1945 zaměřit, však ve vztahu k pošlapávání principů lidských práv a právního státu  nebude osud českých Němců, ale osud nespravedlivě postižených Čechů. K takzvané retribuci spojené se souzením politických činitelů a zjevných zrádců z doby okupace sice každopádně muselo dojít, avšak způsob, jakým k trestání skutečných či (velmi často) jen domnělých vin z předcházejícího období docházelo, z právního ani lidského úhlu pohledu obstát nemůže. Právo bylo podřízeno politickým zájmům, což je jedna z hrozeb, jimž čelíme i v současnosti.

Demokracie byla ohlodána na kost pouhé možnosti hlasovat ve volbách. Parlamentní volby z roku 1946 byly jednim z prvních témat, jimiž jsem se na své dráze historika už před skoro čtvrtstoletím vědecky zabýval. Pro velkou část příslušníků mně drahé generace „dvacátníků“ (tj. lidí narozených ve dvacátých letech dvacátého století) byly jejich volbami prvními a současně i posledními… 

Každý z deseti roků nadcházející dekády – dvacátých let jednadvacátého století – je pro mne spojen s jednou z osobností, jejíž „stovka“ na něj připadne. U šesti z nich se jedná o Čechy, u zbylých čtyř o významné postavy novodobých dějin křesťanství, které mne ovlivnily jako náboženští myslitelé.

Rok 1920 bude (jistě nejen pro mne) rokem Karola Wojtyły, na kterého jsem již letos vděčně vzpomínal ve spojení s výročím osvobození Poláků, Čechů a dalších národů někdejšího „sovětského bloku“. Papež Jan Pavel II. a pak i jeho nástupce žili kulturou střední Evropy a měli i k naší české kultuře blíž než kterýkoliv z předcházejících „italských“ papežů (o jejich nástupcích, kteří pravděpodobně počínaje dnešním pontifikátem budou vybíráni spíše z řad biskupů mimoevropských, ani nemluvě). Jan Pavel II. je mi blízký i po mnoha dalších stránkách – například jako první papež, který navštěvoval synagogy a mešity, či jako papež rozumějící duchovnímu rozměru moderního umění, který pozval na eucharistický kongres Boba Dylana… 

Pro mne nejdůležitější osobnost narozenou v roce 1921 jsem již také vzpomněl ve svém minulém článku k výročí sametové revoluce. Jedná se o Jiřího Rubína, který jako blízký spolupracovník kardinála Tomáška organizoval slavnou pouť na svatořečení Anežky Přemyslovny v Římě 12. listopadu 1989. Byl pro mne byl jak blízkým člověkem – mým druhým otcem, po dlouhá léta hrajícím významnou roli v mém životě –, tak také živou kronikou dvacátého století, nedocenitelnou pro historika moderních českých dějin. Mnohdy zcela unikátními vzpomínkami mi přibližoval dobu prezidenta Háchy, v níž působil v Mládeži Národního souručenství, dobu poválečnou, ve které se začal angažovat v Československé straně lidové, dobu pražského jara, v níž byl poslancem České národní rady, dobu, ve které byli stařičký biskup Tomášek i samotný Jiří Rubín vystaveni zvůli normalizačního režimu, a v neposlední řadě i politické zákulisí doby polistopadové.

Rok 1922 je pro mne spojen s narozením italského kněze, křesťanského myslitele a zakladatele hnutí Comunione e Liberazione Luigiho Giussaniho. I když pro mne nikdy nebylo snadné začlenit se do nějakého církevního společenství, v relativně největší míře se mi to podařilo právě ve vztahu k CL, jednomu z nejpozoruhodnějších světově rozšířených hnutí vytvářejících v dnešní době sekularismu a individualismu tolik potřebný prostor k prožívání víry v bratrském společenství. Luigi Giussani je pro mne velmi důležitý jak jako zakladatel tohoto hnutí, tak i coby autor skvělých knih vysvětlujících podstatu duchovního života, jako je Náboženský smysl popisující žízeň lidského srdce po Nekonečnu či Původ křesťanského nároku pojednávající o Božím hledání člověka v „události Krista“ a o lidských odpovědích na ni.

Mužem narozeným v roce 1923 byl Václav Volný, osobnost podobného typu jako Jiří Rubín, jen v tomto případě spojená nikoliv s lidovou, ale s agrární (republikánskou) stranou. Ta u nás ovšem byla násilně zlikvidována už na základě dohody mezi komunisty a benešovskými „demokraty“ z doby před vznikem třetí republiky v roce 1945, a to bez ohledu na to (či právě proto?), že za první, meziválečné republiky byla zdaleka nejsilnější českou stranou. Od svobodu a demokracii likvidujících dohod tohoto druhu se pak už odvíjelo vše ostatní, včetně perzekuce domnělých „kolaborantů s fašisty“, na něž ukazovali prstem ti, kdo kdysi hlásali správnost smlouvy o přátelství mezi Sovětským svazem a hitlerovským Německem. Václav Volný ve svých skvělých pamětech Láska a otroctví konstatuje: 

„Republikánská strana, jejíž politici naprosto nedůvěřovali Stalinovi, Beriovi a dalším, byla nakloněna prezidentu Háchovi, dr. Krejčímu, generálu Syrovému, Beranovi a dr. Černému… Společně nesli nesmírně těžké břemeno  fašismu a nacismu… Na prahu smrti stáli nejen oni, ale i celý národ. Dr. Hácha byl skvělý vlastenec.… Při své nucené cestě do Berlína hledal možnost přežití národa. Jednou by měli být tito národní hrdinové, z nichž byli mnozí povražděni jako generál Eliáš a další, rehabilitováni.“

Zatímco heslem agrárníků bylo „Venkov jedna rodina“, ti, kteří agrární stranu zlikvidovali a bezpočet jejích představitelů včetně Václava Volného vystavili perzekuci, naopak po roce 1945 a především 1948 venkov rozdělili a rozeštvali. Na mnohé z této neblahé éry fakticky doplácíme dodnes, ať už ve vztahu k mezilidským vztahům, k fungování českého zemědělství anebo k oblasti ekologie (stačí připomenout důsledky v padesátých letech s velkou slávou prováděného „rozorání mezí“). Václav Volný se po roce 1989 pokusil obnovit agrární stranu, ale doba mu bohužel nepřála. Dnes už víme, že po klikatých cestách kráčející vývoj posledního třicetiletí bohužel vůbec nepřeje tradičním stranám, ale spíš podivným postkomunistickým útvarům, jejichž prostřednictvím nalézají uplatnění pochybní podnikatelé a mocichtiví kariéristé. Tím spíše je třeba připomínat osobnosti z naší nedávné minulosti, pro které byla politika naopak prostorem boje za svobodu a obecné dobro na úkor osobních zájmů. 

Jednou z nich nepochybně byl i roku 1924 narozený Ivan Medek, mj. autor předmluvy k Volného pamětím a také předmluvy k mé první knize o Emilu Háchovi z roku 1998. Tato velká postava nejprve disentu a pak českého exilu pro mne byla již v osmdesátých letech legendou. Jsem rád, že jsem měl možnost navštívit pana Medka na Hradě v době, kdy byl kancléřem prezidenta Havla, nahrát si jeho vzpomínky na Háchu a současně mu také říci, co pro mne znamenaly rozhlasové zprávy z dění v Československu před rokem 1989, pravidelně ukončované slovy „Ivan Medek – Hlas Ameriky – Vídeň“.

Všechny mnou doposud zmiňované osobnosti byly katolickými křesťany. Nyní přichází řada na zmínku o velmi významném českém teologovi a religionistovi, který bude ve výčtu pro mne důležitých rodáků z dvacátých let zastupovat evangelíky. Roku 1925 narozeného profesora Jana Hellera pokládám v jistém smyslu za svého učitele jak na poli křesťanských přístupů k mezináboženskému dialogu, tak i na poli religíonistiky. Ve vztahu k oběma těmto oblastem vděčně vzpomínám na setkání s ním na konferenci Judaismus – Křesťanství – Islám z roku 1994, při kterém mne starý pán po vyslechnutí mého příspěvku označil za jednoho z těch, kteří jednou jeho štafetu ponesou dál, a cítím se být trvale osloven jeho tehdejším vystoupením na téma "Hledání pravdy jako základ náboženské tolerance". Prof. Heller v něm pojednal mj. i o neudržitelnosti přístupu, který pod pláštíkem "objektivy" ve vztahu k náboženství vylučuje možnost, že by badatel mohl být sám existenciálně osloven:

„Naprostá ,objektivita‘ by byla možná snad jen v případě, že by veškerá skutečnost byla poznatelná a zpředmětnitelná a že by náboženství nemělo nic společného s transcendencí, tj. se skutečností, která člověka přesahuje… Účastník dialogu si musí být vědom, že k transcendentní Pravdě se může jen blížit, ale nikdy ji nemůže vlastnit; nemůže vylučovat možnost, že se druzí k Pravdě blíží jiným způsobem než on a že jejich poznávání Pravdy pro něj může být výzvou. Podobně i religionista nemůže trvat na tom, že k náboženství přistupuje zcela ,nezaujatě‘ a že  náboženské systémy a jevy mohou být jen předmětem jeho vědeckého bádání, ale nikoliv výzvou pro něj samotného.“

Více než vědci, kteří se celý život pohybují jen v prostoru svého jediného, úzce vymezeného oboru, pro mne vždy byli inspirativní interdisciplinárně zaměření badatelé typu Jana Hellera, který byl religionistou a teologem, či filosofa Karla Flosse, který odmítá vést ostrou dělící čáru mezi filosofií a teologií. Docent Floss je pro mne nejdůležitější osobností narozenou roku 1926. Je těsně spojen s Hansem Küngem, k němuž se dostanu za chvíli, a s jeho projektem Světový étos. Pokládám za jednu ze světlých kapitol svého života, že jsem po dlouhá léta mohl patřit ke spolupracovníkům Karla Flosse v jím vedeném Centru Prokopios – Nadace Světový étos a opakovaně se s ním setkávat ve svatoprokopské Sázavě. Tak jako Küngův Světový étos hledá ve světovém měřítku řešení náboženské plurality, která nesmí zůstat jen pouhou růzností, ale musí být spojena i s úsilím o nalezení společných náboženskomravních základů pro globalizovaný svět, sázavské Centrum Prokopios pro mne zase ztělesňovalo snahu o nalezení společného základu různých českých duchovních tradic, symbolicky reprezentovanou svatoprokopským slovanským klášteřem spojujícím západní a východní křesťanství. Karel Floss je mne také velkým učitelem lidskosti a ušlechtilého idealismu v době, v níž jsme všichni zle tísněni mnohdy až nelidským pragmatismem sledujícím jen ekonomické a jiné úzce vymezené zájmy.

Vedle Hanse Künga patří do okruhu osobních přátel a známých Karla Flosse také Joseph Ratzinger alias Benedikt XVI., nejvýznamnější osobnost narozená v roce 1927. Té jsem se již na blogu věnoval rozsáhle a opakovaně. V dnešním článku bych chtěl ve vztahu k němu ještě jednou poukázat na to, že společně se svým polským předchůdcem patří i tento papež, narozený v Bavorsku nedaleko českých hranic, k dvojici nám kulturně nejbližších nejvyšších představitelů katolické církve. Je také jediným papežem, který kdy navštívil mé rodné město Brno. Při své pozoruhodně úspěšné návštěvě českých zemí z roku 2009 se také v Praze setkal s akademickou obcí, k níž se obrátil jako někdejší univerzitní profesor, stoupenec akademické svobody a představitel neúnavného promýšlení vztahu mezi vědou, etikou a vírou v dialogu různých na univerzitách přednášených věd. V promluvě k české akademické veřejnosti mluvil i o nebezpečí mnou již výše zmíněné nadvlády „krátkodobých prospěchářských či pragmatických cílů“, které dnes ohrožuje právě také univerzity.

Většina z desítky mně blízkých osobností narozených ve dvacátých letech je spojena s akademickým prostředím a vědeckou činností. To platí i o roku 1928 narozeném Hansi Küngovi, který se celoživotně pohybuje na pomezí teologie a religionistiky a vlastně i historie, tedy všech tří oborů, s nimiž jsem tak či onak spojen. Jeho teorii střídání paradigmat v dějinách judaismu, křesťanství a islámu považuji za geniální (byť v něčem i diskutabilní) a už po celá desetiletí jí při své výuce využívám ke zpřehlednění dějin těchto náboženství. Küng je pro mne odedávna inspirativní i ve vztahu k mezináboženskému dialogu a své setkání s ním v Tübingen z roku 1998 pokládám ze jednu ze symbolicky významných událostí svého života. Fundamenty křesťanské věrouky (tři osoby v jediném Bohu a dvě přirozenosti v jediném Kristu) a etiky (nepřípustnost brát rozhodování o životě, který jsme si sami nedali, do vlastních rukou) však zjevně nejsou tím, s čím by Hans Küng zcela souzněl, takže tento autor je pro mne kontroverznější než jiní příslušníci mého „top ten“ z generace dvacátých let.

V mém životě důležitých osobností narozených v roce 1929 je víc, ale ta nejbližší je jasná. Letos oslavil devadesátiny můj drahý strýček František Kubíček, významný odborník na poli hydrobiologie a ochrany přírody, emeritní profesor Ústavu botaniky a zoologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity a jistě velmi oblíbený učitel několika generací tamějších studentů – a pro mne víc než oblíbený strejda, bez jehož vlídného humoru si své dětství ani pozdější léta vůbec neumím představit. A také jeden z lidí, kterých si opravdu velmi vážím, a to nejen po stránce odborné, ale především po stránce lidské.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel sedm a deset