Známý bonmot říká, že chceme-li pobavit Boha, máme Jej seznámit se svými plány do budoucna; apoštol Jakub vážně konstatuje, že nevíme ani, co bude zítra, protože náš život není nic než pára, která se na chvíli ukáže a pak mizí, takže můžeme nanejvýš říci: „Dá-li Pán a budeme živí, uděláme to či ono.“ (Jk 4,14–15) Ani tento můj článek není ničím víc než projevem přání, o co bych se, dá-li Pán, v roce 2018 ve chvílích oddechu rád sdílel s případnými čtenáři tohoto blogu.
Nový letopočet bude končit na osmičku, takže půjde o rok spojený s připomínkou několika osudových výročí českých dějin. Hlavní rubrikou mého blogu by se v něm mohly stát SOUDOBÉ DĚJINY a v jejich rámci především témata spojená s osudy československých prezidentů.
Rok 2018 bude rokem prezidentských voleb, u nichž je nejisté, zda přispějí k morální rehabilitaci, anebo spíš k další diskreditaci prezidentského úřadu. Od vzniku republiky v prvním z „let na osmičku“ se proces výběru hlavy státu zdá být jen stále větším trápením všech zúčastněných. Masarykova první volba z roku 1918 byla sice triumfální (byť nepříliš demokratická), ale volba poslední, při níž už „tatíček Masaryk“ výkonu prezidentských povinností zjevně nebyl schopen, postrádala jakoukoliv důstojnost. Masaryk ji podstoupil jen v rámci snahy přispět k prosazení Edvarda Beneše jako svého nástupce, což se mu pak také (zase nepříliš demokraticky) podařilo. Volba Emila Háchy z roku 1938 připomínala rituální obětování doposud všemi váženého muže na oltář vlasti. Abdikace Edvarda Beneše a volba masového vraha Klementa Gottwalda z roku 1948 představovala dovršení nejtragičtějšího desetiletí našich dějin. Volba Ludvíka Svobody, který se na tragédii osmačtyřicátého roku spolupodepsal, byla součástí naivity spojené s rokem 1968.
V polistopadovém období pak trapný průběh obou voleb Václava Klause (z nichž druhá z roku 2008 také připadla na „rok na osmičku“) přispěl k následné změně parlamentní volby na volbu přímou, kterážto změna jen dovršila problematičnost prezidentského úřadu, od nynějška nezapadajícího do ústavního systému, který nikdy nebyl a neměl být „prezidentskou“ republikou. Tento problém nepoměru mezi ústavními pravomocemi prezidenta a jeho faktickou rolí však republiku provází už od roku 1918, protože „tatíček Masaryk“ se při vykonávání svého úřadu nenechal ústavou příliš omezovat. Jediným právníkem, uvažujícím především v kategorií ústavních institucí, byl mezi našimi prezidenty nešťastný Hácha.
Ve svém prvním příspěvku roku 2018, obsahově ještě „silvestrovském“, plánuji k odlehčení tohoto tématu pojednat o kráse, kterou se prý mnozí naši prezidenti (Masaryk, Novotný, ve vlastním vnímání své osoby jistě i oba poslední:-)) vyznačovali.
S trochou humoru propojím nadcházející prezidentské volby už teď, a sice zmínkou o jejich souvislosti s Leonardem Cohenem, jehož texty bych se rád i v roce 2018 nadále pokoušel překládat či parafrázovat v rubrice BÁSNIČKY. Faktem totiž je, že chci-li mít Cohena v češtině, musím si jej překládat sám, protože existující verze profesionálních překladatelů jsou značně problematické. Václav Procházka v Hudbě neznámého či Ladislav Šenkyřík v Písni Leonarda Cohena mnohdy nedokázali dobře přeložit ani význam slov, o přetlumočení Cohenovy poetiky vůbec nemluvě. Miroslav Jindra, který přeložil mj. Knihu toužení, se sice profesionalitou nesporně vyznačuje, nemohu se však ztotožnit s tím, že v jeho podání Cohenovy verše připomínají spíš styl hippies, i když v originále mají blíž ke stylu svatých Písem. Ještě relativně nejvíc je možná s Cohenem s to souznít Michal Horáček („s cizí ženou v cizím pokoji“…), což však ještě není – alespoň podle Jiřího Černého – dostatečný důvod k tomu, aby jej ctitelé Cohenovy poetiky volili v prezidentských volbách. Sám se přikláním spíš k Pavlu Fischerovi, i Michal Horáček však pro mne patří k 4–5 zajímavým kandidátům, kteří se vyznačují určitou životní moudrostí a byli by přijatelnou alternativou k dnešnímu muži na Hradě. Naneštěstí právě to, že jich je místo jedné výrazné osobnosti tolik, zvyšuje nebezpečí, že na Hradě i v dalším funkčním období zůstane přítomný nedostatek moudrosti a hloubky.
Zdrojem moudrosti a hloubky je v naší kultuře na prvním místě Bible, z níž při předvolební diskusi v Radiu Proglas přítomní kandidáti – všichni kromě stávajícího prezidenta – dokázali vybrat a okomentovat příběh, pro ně osobně obzvláště zajímavý. Mj. i v tomto ohledu mne nejvíce oslovil Pavel Fischer, jenž velmi vhodně odkázal ke králi Šalomounovi, který před nástupem na trůn prosil právě o dar moudrosti.
O Vánocích budeme slavit skutečnost, že se (slovy evangelisty Jana) Slovo stalo tělem, božská moudrost člověkem. V rubrice BIBLICKÉ MEDITACE do budoucna zamýšlím nadále blogovat především právě nad Janovým evangeliem.
Protiklad biblické moudrosti představují ETICKÉ PROBLÉMY DNEŠKA, kterým se plánuji věnovat v nové rubrice. Podle biblické zvěsti Bůh zná každého člověka už od mateřského lůna (Jr 1,5) a bez ohledu na jeho fyzické či psychické dispozice jej vždy nekonečně miluje. Odrazem tajemství božské lásky je věrná láska muže a ženy v manželství (Ef 5,32). Destrukce manželství a rodiny hlásaním jejich nových podob, které ve vztahu k biblickému vzoru působí spíš jako imitatio diabolica, mne podobně jako mnohé jiné dnešní křesťany trápí. Ještě více jsem znepokojen bezbřehým vědeckotechnickým pokrokem, který už v minulém století přinesl vynález a použití atomové bomby a plynových komor. Dnes přispívá např. k prenatální fyzické likvidaci dětí, které by se jinak mohly narodit postižené, a bez přítomnosti etických zábran zasahuje do nejintimnějších oblastí lidského života.
Úkolem NOVODOBÉ TEOLOGIE je umět číst „znamení doby“ – ať už kladná, anebo naopak děsivá. Při vší své úctě a sympatii k „dobrému papeži Janovi“ a Druhému vatikánskému koncilu, jenž před více než padesáti lety četl kladná znamení času a otevřel církev v pravé katolicitě všemu, co v dnešní době může být inspirativní, musím, ač nerad, v mnohém souhlasit i se skeptičtějším papežem Benediktem a jeho varováními před „postmoderním“ míjením se s pravdou a étosem. Joseph Ratzinger v těchto dnech dovršil své životní dílo vydáním posledního ze čtyř svazků rozhovorů s novinářem Peterem Seewaldem. Po celou dobu od chvíle, kdy před dvaceti lety vyšel český překlad první z těchto čtyř knih, nad jejich myšlenkami a tématy přemýšlím. V příštím roce snad nastane čas i pro výstupy z tohoto přemýšlení na blogu.
Papež Benedikt je pro mne – vedle mnoha jiných věcí – zajímavý i svou cestou do českých zemí ze září 2009, spojenou se svátkem sv. Václava a také s historicky první papežskou návštěvou Brna. O svatém Václavovi a dalších českých a moravských světcích bych rád blogoval v nové rubrice ČESKÉ NEBE, zatímco dějinám Brna, od jehož obdaření královskými privilegii uplyne v lednu příštího roku už 7 3/4 století, se zamýšlím věnovat v rubrice DĚJINY ZEMÍ A MĚST.
Z dějin zemí bych se v této rubrice rád rozepsal mj. o dějinách Rakouska, z nichž bude v „roce na osmičku“ na místě připomenout především výročí, jež jsou spojena i s českými dějinami. Ze staršího období jde o výročí bitvy na Moravském poli z roku 1278 a z novodobých dějin o rozpad habsburské monarchie z roku 1918 a o anšlus Rakouska jako předehru „našeho“ Mnichova z roku 1938. V této souvislosti bych rád připomněl výrok Emila Háchy z tragické doby po 15. březnu 1939, podle kterého k našemu neštěstí přispěly dvě chyby české politiky – za prvé úplná likvidace habsburského soustátí a za druhé zabránění tomu, aby se Otto Habsburský ujal vlády v Rakousku a čelil v něm Hitlerovi.
K nejkulatějším a zároveň též nejvýznamnějším i nejkontroverznějším výročím roku 2018 bude patřit 400. výročí třetí pražské defenestrace, běžně pokládané za počátek třicetileté války. Seriózně se snad tohoto vážného výročí dotknu v květnu; dnes bych jen s (možná laciným) humorem poznamenal, že například komumističtí prezidenti typu Antonína Novotného či Gustáva Husáka mohli zajisté hovořit o štěstí, že se tradice vyhazovat nepopulární obyvatele Hradu z oken neujala a oni se z něj mohli odporoučet sice neslavně, leč zcela pokojně.
Z dějin zemí bych se chtěl dále věnovat i dějinám Japonska, jež jsou, jak jsem již letos na blogu konstatoval v souvislosti s Jaroslavem Durychem, s českými dějinami doby kolem stavovského povstání a Bílé hory propojeny postavou Karla Spinoly, jednoho z mučedníků z Nagasaki.
Odkazem k Jaroslavu Durychovi, k jehož dnešním největším znalcům patří Martin C. Putna, se současně dostávám ke kulturním rubrikám svého blogu, konkrétně k rubrice LITERATURA. Nejen Durych, ale i Putna nesporně patří ke kontroverzním postavám soudobých dějin českého katolicismu a s ním spojené kultury. Věru ne všem Putnovým knihám bych měl chuť se na blogu věnovat. V těchto dnech vycházející závěrečný díl Putnovy trilogie Česká katolická literatura však každopádně může být označen za českou knihu roku 2017. Celá trilogie pro mne představuje možné východisko dalšího přemítání nad novodobou českou literaturou a její křesťanskou dimenzí. Poté, co jsem letos blogoval o Durychovi, Sládkovi či Zahradníčkovi, bych se napřesrok na tomto poli věnoval například Vladimíru Holanovi.
Rád bych pokračoval i v tématech spojených s anglickou literaturou blogováním o Agátě Christieové, P. G. Wodehouseovi, ale i o neporovnatelně hlubším C. S. Lewisovi, od jehož narození uplyne v roce 2018 sto dvacet let. Lewis pocházel z Irska, podobně jako dnes U2. Ty dva fenomény, literární a hudební, jsou sice nesouměřitelné, ale jedno je spojuje: pozoruhodný pokus o nové způsoby přibližování křesťanského poselství dnešnímu člověku.
V rubrice HUDBA bych se chtěl věnovat jednak Bobu Dylanovi (konkrétně některým z jeho pro mne nejdůležitějších alb od Slow Train Coming z roku 1979 po Modern Times z roku 2006), jednak právě U2.
Zamýšlím blogovat o novějších albech U2, od All That You Can’t Leave Behind z roku 2000 po Songs of Experience z tohoto měsíce. Ke klíčovým tématům pro mne bude patřit album No Line on the Horizon z roku 2009. Jeho nejednoznačný název bych zkusil vyložit dvojím různým způsobem, rovněž naznačujícím možné zaměření mého dalšího blogování.
Podle mého dojmu tento název mluví o ztrátě směru další cesty v horizontu sekularizace, tedy o bloudění západního člověka a západní společnosti v jejích nejnovějších dějinách; současně však také odmítá schizofrenní rozdělení života na sekulární veřejnou sféru a sféru víry vytlačenou jen do soukromí a konstatováním, že mezi obojím neexistuje žádná dělící čára, zásadně zpochybňuje základy sekulárních ideologií.
„Jsem ještě daleko od Tvého vrchu Kalvárie,“ zpívá Bono v písni „Song for Someone“ z alb Songs of Innocence (2014) i Songs of Experience (2017) a dodává: „Jsem ještě daleko od místa, kde potřebuji být.“ Velký rozhovor s Kristem na toto téma vedou (vědomě či nevědomě) jak jednotliví lidé, tak i my všichni a svět jako celek. I já do něj chci vstupovat – i při blogování v příštím roce. Tento rozhovor tvorů s jejich Stvořitelem a Spasitelem totiž ve smyslu výše řečeného není a nemůže být jen soukromou věcí.
Svět, který již byl Kristem vykoupen, ale ze své strany je od místa vykoupení ještě daleko, představuje zároveň i místo touhy po naplnění, které si sami nemůžeme dát. Své letošní blogování symbolicky uzavírám v adventu, tedy v době čekání na příchod Toho, který jediný může naplnit nejhlubší touhu lidských srdcí.
2024 ©