Privatizační Moloch

Motto: „Kde domov můj? Kde mám tu svoji fabriku? Už rozsekali, prodali do posledního hřebíku.“ (1)

Předem přiznávám, že tento článek je projevem mé osobní frustrace a ne objektivním pohledem na polistopadové třicetiletí. Zdá se mi nicméně, že frustrovaní jsme v této zemi skoro všichni. Možná se v ní cítí být spokojení „vítězové“ z devadesátých let, kteří se v době divokých privatizací ztotožnili s heslem „zhasneme světlo a co kdo popadne, to bude mít“, i když ani s jejich štěstím to asi nebude valné (každopádně jim vydrží maximálně do chvíle, kdy je cimrmanovský pan Smrtka upozorní, že je zakázáno brát si s sebou cokoliv do hrobu). Neporovnatelně víc je však samozřejmě „poražených“. Frustrovány jsou každopádně všechny generace: Mladí vesměs nesnášejí dnešní politickou reprezentaci, generace „dětí sametové revoluce“ je frustrována, že jí tato revoluce byla ukradena, a staří, kterým většinu života zničil komunismus, mají či měli jeho zbytek zničený drsným postkomunismem.

Zlom k horšímu každopádně v mých očích nastal ve chvíli, kdy po dnech plných vzájemné laskavosti a ohleduplnosti z roku 1989 vstoupila na scénu jim úplně protikladná ideologie ostrých loktů a bezohledného sebeprosazování. Nechci se oddávat nějaké averzi vůči Václavu Klausovi jako nesporně nejvlivnějšímu muži polistopadových českých dějin; ostatně v době jeho prezidentství jsem jej vnímal jako docela zábavného člověka, který obohatil češtinu o řadu nových slovíček a proslul doporučeními typu reagovat na klimatické změny tím, že si vezmeme o svetr víc nebo o svetr míň. Jeho největší dílo – ekonomickou transformaci devadesátých let – bych však nedokázal ocenit snad ani v žertu. Loni ostatně zcela nezaujatá a velmi důkladná studie japonských ekonomů snesla obrovské množství empirických důkazů jejích katastrofálních dopadů na české hospodářství. (2) Pokud se její autoři doslechnou o tom, že Václav Klaus včera za své zásluhy o stát obržel nejvyšší české vyznamenání (Řád Bílého lva), budou jistě překvapeni…

Nejde mi však samozřejmě o Japonce, ba ani ne o Klause. Tím, co vnímám jako velké zlo, je už třicet let trvající posedlost privatizováním, jejíž důsledky rozhodně nejsou příznivější než důsledky někdejší posedlosti znárodňováním.

Po roce 1989 vše začalo rozkradením a likvidací „fabrik“ v rámci kupónové privatizace, po které se ti, kteří v nich celý život pracovali, ocitli na dlažbě. Dnes celá ta tragédie vrcholí privatizacemi i toho nejintimnějšího „domova“ – obecních bytů, ze kterých jsme my, kdo jsme v nich prožili celý život, na stará kolena vyháněni. Radka Kvačková nedávno v Lidových novinách popsala jeden z otřesných příběhů, jakých se dnes odehrává bezpočet:

„Přítelkyně Hedvika se musí stěhovat, z čehož je dost rozhozená. Není nejmladší a tak nějak doufala, že v té sotva třicetimetrové garsonce, kolem níž si už vyšlapala důležité cestičky, v klidu dožije. Byla ochotná platit i nedávno zvýšenou činži jedenáct tisíc měsíčně, jenže majitel zjistil, že když bude garsonku pronajímat krátkodobě zahraničním turistům, může je vydělat za týden. Nakonec to tak dělá i většina ostatních vlastníků bytů a bytečků v tom panelovém domě, co ho před lety rozprodali […] někdejším nájemníkům, nynějším domácím.“ (3)

Náš národ lítá z extrému do extrému. Po druhé světové válce se bez jakékoliv diskuse nastolilo dogma, že je třeba vše – nakonec až po posledního ševce – takzvaně znárodnit. Pozdní poučení z tohoto excesu po roce 1989 nikterak nezabránilo excesu přesně opačnému v podobě dogmatu, že je třeba vše takzvaně zprivatizovat. Nastala „doba kožená a železná“ (4), která těm s největším bohatstvím a nejmenšími skrupulemi umožnila ještě mnohem víc zbohatnout, zatímco chudáky připravila o všechno. Jejím výsledkem je mimo jiné i dnešní mocenskopolitické uspořádání České republiky v čele s postkomunistickým miliardářem, který „v té nepřehledné době [klausovských privatizací] jako bývalý prominent režimu disponující informacemi a zdroji, k nimž se běžný člověk nedostal, díky sérii někdy i velmi pochybných manévrů vybudoval své podnikatelské impérium, bez něhož by nebylo ani jeho dnešní politické působení“. (5) Babišova vláda dnes rozjíždí další dějství privatizačního byznysu, v jistém smyslu ještě radikálnější. „Neprodává se státní majetek, ale zpravidla jde o pronájem služeb či využívání veřejného majetku. Soukromníci bojují o přístup k veřejným statkům, ať už jde o státní lesy, nebo platby zdravotních pojišťoven či ministerstva dopravy.“ (6)

Poslední generální tajemník předlistopadové KSČ Milouš Jakeš musel více než čtyřicet let po vypuknutí znárodňovacího šílenství ve slavném projevu v Červeném Hrádku přiznat, že jsme to s tím znárodňováním „přešvihli“. Zdá se, že po roce 1989 bude třeba dalších čtyřiceti let k tomu, aby mohl nějaký postklausovský a postbabišovský nový Jakeš dospět k přiznání, že jsme to „přešvihli“ i s tou privatizací…

Zatímco znárodňování bylo spojené s jakýmsi ideálem spravedlnosti (scestně chápaným, ale aspoň ne úplně odstraněným), dnes už spravedlnost ani jako ideál neexistuje a kruté nespravedlnosti páchané na bezpočtu lidí typu paní Hedviky nikoho nezajímají. Liberalismus, který se po roce 1989 v pojetí určovaném stoupenci klausovského vidění světa stal státní ideologií, se sice vymezil vůči komunismu jako jeho domnělý protiklad, ale ve skutečnosti s ním má společné odmítání transcendentních mravních zásad. Hlásá dogma „svobody jednotlivců“ a nezajímá jej osud těch, kterým svoboda privatizovat k ničemu není. Podobně jako předlistopadový komunismus je i polistopadový liberalismus kryptonáboženstvím. Má „víru ve své božstvo, kterým je pro dnešní liberály uhlazeně vykreslený Moloch trhu“. (7) Tak jako v každé modlářské společnosti existují i v té dnešní na jedné straně lidé, kteří vhazují lidské oběti do Molochova chřtánu, a na straně druhé ti, kteří do něj jsou vhazováni.

Nejsem ani pravičák, ani levičák. Jen jednou v životě jsem byl členem nějaké politické strany – Občanského hnutí, které jsem po Klausově rozbití Občanského fóra vnímal jako dědice disentu a OF a naprostý protiklad privatizérů z ODS. Později už jsem se nemohl ztotožnit ani s OH, bizarně přejmenovaným na Svobodné demokraty – Liberální stranu národně sociální. Ještě v roce 1996 jsem však v jeho stranickém časopise tleskal článku „Jak byla zprivatizována třída 2.D“. Autor této krutě výstižné satiry popisoval hrdiny privatizační éry na jisté škole, v níž jeden z bývalých komunistických učitelů začal vyrábět nové nástěnky s hesly typu PODNIKATELÉ VŠECH ZEMÍ SPOJTE SE! či ZÁVIST JE ZHOUBNÝ ODKAZ SOCIALISMU. Druhé z nich bylo reakcí na nelibost kolegů nad jeho podnikatelským úspěchem v podobě školního bufetu, kde „do hamburgerů míchala jeho úspěšná paní nepatrné množství návykových látek“, takže zde žáci utráceli „čím dál tím víc, někdy úplně všechno“. Trumfnul jej však kolega Koblížek, který zprivatizoval svou třídu:

„Prvním krokem bylo svolání rodičů. Jako obvykle přišli rodiče zaostávajících žáků. ,Připravil jsem pro vaše děti nadstandardní péči‘, uvedl Koblížek a rozdal maminkám peněžní poukázky. ,Třída bude vymalována pastelovými barvami, děti se budou procházet po koberci, všem hochům koupíme v obchodě manželky pana ředitele stejná saka a dívkám slušivé sukně‘. Nový třídní manažer si posunul sponu na vázance a pokračoval: ,Naše první soukromá třída se bude od státních odlišovat zejména závěrečným vysvědčením. Státní znak nahradí průsvitka akcie naší s.r.o.. Prosím rodiče, aby zašli do bufetu na malé občerstvení a potom budeme pokračovat už jako valná hromada‘. Ze školy odcházeli rodiče už jako akcionáři. Někteří se usmívali, jiní štěstím téměř plakali. A ti, co si v bufetu koupili koblížek, pocítili palčivou touhu dát si ještě jeden.“ (8)

Když se v devadesátých letech dosavadní státní podniky proměňovaly v akciové společnosti, Koblížkové si tím plnili své pochybné sny, zatímco „drobní akcionáři“ se mohli radovat z toho, že dostali krásnou kupónovou knížku s podpisem Václava Klause. Hodnota jejich akcií ovšem brzy klesla na nulu. Privatizace dvou velkých brněnských fabrik, jejichž „akcionáři“ jsme se tehdy já a můj otec stali, každopádně skončila jejich likvidací a naprostou bezcenností jejich akcií.

Kupónová privatizace „skutečně nijak nenutila nové vlastníky, aby se soustředili na restrukturalizaci podníků místo vymýšlení, jak se na úkor podniků obohatit. To často vedlo ke kolapsu celých regionů.“ (9) Toto konstatování ekonoma vycházející ze zahraničních výzkumů je naprosto totožné s pohledem nás obyčejných lidí, kteří máme s celou tou záležitostí osobní zkušenosti. Mezi písemnostmi z pozůstalosti mého táty jsem před časem našel jeho heslovité poznámky k tomuto tématu, znějící takto:

„Spontánní privatizace = nic než rozkrádání. Kupónová privatizace – jakási spekulace. Naprostý nezájem podniků o tzv. ,drobné akcionáře‘: 1) žádné kontakty – informace, 2) žádné dividendy. K čemu jsou potom roční výpisy akcií za poplatky? Vrátí se někomu aspoň to, co do kupónové privatizace investoval, včetně promarněného času při této akci? K čemu to všechno bylo? Valné hromady akcionářů, pokud se tam nějakou náhodou dostanou, jsou účelové. Jen aby se tam formálně schválily slušné odměny funkcionářům.“

Táta se už naštěstí nedožil nových „krásných“ nápadů spojených s privatizací paneláků na našem sídlišti. Pro starého člověka jeho generace však bylo i tak polistopadové dění zničující. Výzkumný ústav, ve kterém věrně pracoval čtyřicet let, se s ním například hned v den jeho šedesátin bez milosti rozloučil. V té době už to s ním šlo z kopce, protože jeho takzvaná privatizace znamenala – tak jako v tolika jiných případech – spíš "vytunelování" a faktickou likvidaci.

Poznámky:

1) Citát z písně Roberta Kodyma „Padaj hlavy, kutálí se po hradčanským rynku (Republití)“.

2) Jan Drahokoupil, „Katastrofa kuponové privatizace: Světoví ekonomové prokázali, že dílo Václava Klause dodnes poškozuje české hospodářství a nás všechny“, Lidové noviny, 25. 6. 2018, roč. 31, č. 146, s. 11.

3) Radka Kvačková, „Byty nejsou. Nebo vlastně jsou“, Lidové noviny, 9. 4. 2019, roč. 32, č. 84, s. 20.

4) Výraz Tomáše Halíka.

5) Lucie Sulovská, „Zločiny privatizace“, Týdeník Echo, 13. 6. 2019, roč. 6, č. 24, s. 8.

6) Petr Holub, „Editorial“, tamtéž, s. 3.

7) Bohumír Janát, „Filosofie a víra ve spravedlivý svět“, Teologické texty, 2008, roč. 19, č. 4, s. 183.

8) Miloslav Štěrba, „Jak byla zprivatizována třída 2.D“, Zítřek: Časopis pro liberální politiku, 1996, č. 3, s. 11.

9) Jan Drahokoupil, „Katastrofa kuponové privatizace: Světoví ekonomové prokázali, že dílo Václava Klause dodnes poškozuje české hospodářství a nás všechny“, Lidové noviny, 25. 6. 2018, roč. 31, č. 146, s. 11.