Půda, krev a víra

V letošním roce uplyne osmdesát let od narození mého otce a také deset let od jeho odchodu z tohoto světa. Vzpomínám však na něj i v souvislosti se sčítáním lidu, které nás teď zase čeká. Při předminulém sčítání v roce 1991 – v době, kdy jsem já právě objevil víru – nechal táta ve sčítacím dotazníku rubriku Náboženství nevyplněnou. O deset let později (krátce před svým odchodem na věčnost) však do ní vepsal „římskokatolické“.

To bylo jeho neodvolatelné vyznání víry, které se mi dnes zdá být mnohem významuplnější než kdysi. Jako čerstvý konvertita jsem samozřejmě „tradičnímu“ katolicismu svých předků z otcovy strany nerozuměl.  Zdála se mi být zcela nepochopitelná konstelace, kdy sice rodina v neděli chodila do kostela, ale doma se lidé spolu snad ani nemodlili, ani spolu o víře nemluvili. A zdálo se mi také, že to vše vedlo k vývoji, typickému pro českou společnost dvacátého století, kdy generace prarodičů byla nábožensky praktikující, generace rodičů se k víře ještě více či méně hlásila, ale už ji neuměla předávat svým dětem, a moje generace musela začít duchovně hledat bezmála „na zelené louce“. Zkrátka jsem si vytvářel určitá schémata, která mi sice zpřehledňovala svět, ale jinak nebyla dobrá k ničemu. A jak jsem si až teď uvědomil, byla také mylná… 

Před několika dny jsem se po desítkách let zase podíval do jednoho z krajů svého dětství, do kraje, kde dodnes žijí strýc s tetou, na které mám z klukovských let krásné vzpomínky, ale v posledních desetiletích už jsem je vlastně viděl jen jednou (na tátově pohřbu…). Přivedlo mne tam projednávání dědictví po mé babičce, týkající se políček, která jí kdysi dávno komunisté sebrali, ale nyní se ukázalo, že na ně má stále ještě nárok rodina. Po tomto jednání jsem se mohl setkat s již zmíněnými příbuznými, nechat si od nich vyprávět o bratranci a sestřenici i o jejich dětech, prohlížet si fotografie, dokumentující např. uzavírání svátosti manželství – a s radostí učinit objev, že katolická víra (nejen tradice!) je v rodině ve skutečnosti živá… Syn mého bratrance (jehož kmotrem byl můj táta!) prý dokonce denně ministruje a touží stát se knězem.

V této souvislosti dnes přemýšlím i o věcech, které mne dříve vůbec nenapadaly. O tom, že pokrevní pouta, půda obdělávaná předky a tradice víry představují veličiny, jež mají či alespoň mohou patřit k sobě. V Novém zákoně jsou sice zdánlivě protikladné – v závěru dvanácté kapitoly Matoušova evangelia Ježíš jako by stavěl svou matku a své „bratry“ do protikladu k svým učedníkům – ale sotva to může platit nějak absolutně, když přece matka Maria má v církvi od počátku více než významné místo a „bratr Páně“ Jakub byl prvním biskupem jeruzalémským…

S přibývajícím věkem si stále více uvědomuji, že nejen „víra“, ale také „půda“ a „krev“ jsou vyjádřením identity, která člověka nese i přesahuje a kterou by neměl opomíjet, pokud se nechce krátkozrace odříznout od vlastních kořenů… Uvědomuji si velikost a význam celého toho řetězce desítek předešlých generací, řetězce, který nás spíná s krví, půdou a vírou našich nedávných i velmi dávných předků. A já, konvertita, pro kterého „tradiční zbožnost“ byla vždy něčím hodně vzdáleným nebo i poněkud bizarním, najednou nemám problém ztotožnit se s modlitbou „Dědictví otců zachovej nám, Pane!“ ze staré cyrilometodějské písně.

A i když pro mne víc znamenají písně moderní (jak je z mých článků na tomto webu více než zřejmé:-)), objevuji také to, že dobrá moderní hudba je s těmi dávnými, tradičními nápěvy mnohdy až nečekaně těsně svázána. Tak například „patron“ tohoto blogu Leonard Cohen má ve svém repertoáru i skladbu „The Faith“, představující jeho verzi staré québecké lidové písně. Jde vlastně o modlitbu, obracejí se k Lásce (tedy k Bohu) slovy, přesně vyjadřujícími to, co jsem se v tomto příspěvku snažil říci. V mém volném překladu znějí takto:

„Půda a krev a víra / každé to slovo mnoho znamená / Tvůj slib a Tvoje svatyně / Lásko, Ty stále nejsi znavená…“