Na dnešek připadá výročí mého křtu ze 14. června 1992 – sice nekulaté, ale spojené s pětadvacátým výročím mé konverze, k níž došlo o rok dříve. Chtěl bych dnes i na blogu poděkovat za dar víry, s níž jsem přes všechny své slabosti a pády mohl prožít už celé čtvrtstoletí svého života, a za všechna obdarování spojená s křtem.
Při vzpomínání na události před tímto čtvrtstoletím nepřestávám vzdávat díky Prozřetelosti, která nám často nedává to, po čem toužíme, ale to, po čem bychom měli toužit. Šlo v nich totiž o příběh, ve kterém má láska k dívce došla svého naplnění tím, že mne dovedla k lásce k Bohu. Lodičce mého životního hledání v něm nebylo dáno doplout do přístavu pouze světského, ale místo toho mohla zakotvit v přístavu, jenž leží nejen v tomto světě, ale zároveň i ve věčnosti.
Tímto přístavem je pro mne od té doby katolická církev, mystické tělo Kristovo, přítomné zároveň jak na zemi, tak také v nebi. Církev pro mne není pouhou institucí (kterou je pro lidi, nevnímající její tajemství), ale tajemným společenstvím (communio), jehož přirozeným obrazem je rodina. V tomto případě jde o rodinu utvářenou pouty nikoliv pokrevními, ale duchovními, o společenství modlitby, svátostí a vyznávání Krista a současně i o živou přítomnost Krista samotného.
V míře žel neporovnatelně skromnější, ale snad přece v průběhu oněch pětadvaceti let prožívám to, co katoličtí mystikové typu svaté Kateřiny Sienské, jejíž životní příběh či životní zkušenost jeden z jejích životopisců výstižně popisuje slovy: „Její láska ke Kristu se rozšiřuje, stává se nenasytnou, nekonečnou, mění se v lásku k jeho mystickému tělu, k svaté katolické Církvi, vše objímající a vše v sobě zahrnující.” (1) Právě ona všeobjímajícnost těla Kristova, představujícího nejen církev světců, ale také církev hříšníků, je pro mne velkým a vlastně jediným zdrojem naděje.
Tento můj článeček je inspirován mj. i knihou Luigiho Giussaniho Proč církev, nad níž v posledních měsících rozjímám ve spojení se setkáními brněnské komunity hnutí Comunione e Liberazione, při kterých jsou její texty východiskem vzájemného sdílení. Už samotná Giussaniho kniha je jakýmsi vzájemným sdílením mystiků, umělců i „obyčejných” lidí různých dob, jejichž myšlenky jsou v ní hojně citovány. Na tomto místě bych z ní vybral právě citát odkazující k všeobjímajícnosti církve, jehož autorem je francouzský básník a dramatik Paul Claudel:
„Žádný bratr, i kdyby chtěl, se nám nemůže vymknout a v nejchladnějším lakomci, v srdci prostitutky a nejšpinavějšího opilce je nesmrtelná duše, která je svatě zaměstnána dýcháním. (...) Přijímám všechno! Beru je všechny, objímám je všechny, není mezi nimi jediná duše, kterou bych nepotřeboval a bez které bych se mohl obejít! (...) Je mnoho duší, ale není ani jediná, se kterou bych nebyl spojen v jejím posvátném bodě, který říká Otče náš.” (2)
Po výše řečeném už snad ani není třeba zmiňovat ekumenický rozměr mé zkušenosti s církví a vírou. Přece jen bych ale na závěr tohoto svého poděkování za dar křtu rád ocitoval závěrečná slova krásného dopisu, který minulý měsíc účastníci synodu Českobratrské církve evangelické adresovali papeži Františkovi: „Jsme vděčni Bohu Otci, Synu i Duchu Svatému, že z nás křtem činí své děti, navzájem pak sestry a bratry. Z této víry žijeme a toužíme žít.” (3)
Bohužel mívám často sklon žehrat na to, čeho se mi v mém životě nedostalo. O to víc však pro mne dnes bylo důležité poděkovat za mnohem podstatnější obdarování, které v něm přítomné je, totiž právě za možnost stát se křtem dítětem Božím a bratrem druhých lidí.
Poznámky:
1) Johannes Jörgensen, Svatá Kateřina Sienská, Praha: Kuncíř, 1947, s. 242.
2) Luigi Giussani, Proč církev, Praha: Paulínky, 2013, s. 163, pozn. 175.
3) „Čeští evangelíci píší papeži Františkovi”, Katolický týdeník, 24.–30. 5. 2016, roč. 27, č. 22, 16.