Byl Pithart totéž co Babiš?

Tento pátek mne v denním tisku zaujal článek s názvem „Doba hysterická“ a podtitulem „Pozdvižení, jež v části společnosti vyvolala důvěra vyslovená druhé Babišově vládě, je nepřiměřené situaci“. Vyšel v Lidových novinách, vydávaných akciovou společností MAFRA, která je součástí koncernu AGROFERT. To však zmiňuji jako skutečnost týkající se spíš obecného problému dnešního vztahu politiky, byznysu a médií než uvedeného článku, který nebyl publikován jako redakční komentář, ale v rubrice „Úhel pohledu“. 

Neodpustím si nicméně glosu, že Lidové noviny byly už za první republiky jako „hradní“ list příkladem propojení politiky s mediální scénou a že i dnes by se mohly zamýšlet nad tehdejší formulací novináře a spisovatele Karla Horkého, který „nabídl odlišnou verzi formulace o hlídacích psech demokracie. ,Jsme jen psími Cézary, kteří musí vrtěti ocasy.‘“ (1)

Politickému blogování se nicméně od posledních voleb nevěnuji (i tento můj text bude jen někde na pomezí mezi politikou a soudobými dějinami) a nebýt toho, že je ve zmíněném článku v groteskní souvislosti zmíněn Petr Pithart, nebyl bych na něj reagoval. Pan Pithart je pro mne důležitý mj. jako autor knih o našich nejnovějších dějinách, z nichž jsem se např. o těchto prázdninách s blížícím se výročím srpnové okupace vrátil k jeho Osmašedesátému, zdrcující kritice reformního komunismu, kterou jsem poprvé hltal hned po jejím vydání těsně po sametové revoluci. Z jeho textů samozřejmě dobře znám i životní příběh tohoto muže. A mám už věru plné zuby toho, jak jej lidé, kteří o něm ve skutečnosti nic nevědí, po celou dobu od roku 1989 dodnes označují za „bývalého komunistu“. Nemohu než souhlasně ocitovat výrok samotného Petra Pitharta z počátku devadesátých let, že když s ním na toto téma mluví bývalý politický vězeň, „chce se mu zalézt pod koberec“, že však odmítá tyto řeči poslouchat od lidí, kteří na rozdíl od něj proti komunismu nic nedělali. (2)

Autorem článku v Lidových novinách je spolupracovník redakce Pavel Matocha, podle snímku ještě docela mladý člověk, kterému možná zkušenost s tím, o čem nadmíru kategoricky mluví, chybí úplně. Snaží se čtenáře přesvědčit o tom, že Babišův kabinet tolerovaný komunisty je vláda jako každá jiná a že ti, kdo si myslí opak a bijí na poplach, jsou hysteričtí. Tím, co nás podle něj doopravdy ohrožuje, je „hysterický mód (sic) chování“.

Po konstatování, že dnešní vládu podporují poslanci komunistické strany, na čemž prý není nic nedemokratického, pan Matocha hovoří o tom, že někteří její členové v čele s premiérem Babišem jsou bývalými komunisty, nad čímž podle něj už vůbec není důvod se pozastavovat, protože „takoví komunisté byli členy všech polistopadových vlád“. A na tomto místě uvádí, že „komunisty byl například předseda české vlády po prvních svobodných volbách a později i předseda Senátu Petr Pithart“ a jiní. (3)

Další autorem uváděné „komunisty“ už ani není třeba zmiňovat, protože ta dvě jména (Babiš a Pithart) jsou dostatečně výmluvná. Nevím, zda jde o neschopnost, anebo nezájem rozlišovat. Každopádně je ale neskutečné stavět do jedné roviny člověka, který byl do sametové revoluce součástí normalizačního režimu a po ní představitelem postkomunistického „budování kapitalismu na český způsob“, a člověka, který komunistickou stranu definitivně odepsal už před padesáti lety (Petr Pithart vrátil stranickou legitimaci ještě za Dubčeka, na podzim 1968), předtím usiloval o zásadní reformu systému, potom byl dvacet let perzekvovaným disidentem a nakonec právě jako dosavadní disident vstoupil do politiky.

V té pak Pithart nikdy nesledoval žádné osobní zájmy a usiloval – bohužel neúspěšně – o právní stát, ve kterém by nebyl prostor pro propojení politiky a byznysu. Nikdy také nedělal žádné handly s KSČM. O jeho porážce v prezidentských volbách z roku 2003 ve skutečnosti rozhodlo to, že jeho protikandidát Klaus neměl problém opřít se o hlasy komunistů a na oplátku je rehabilitovat jako legitimní politickou sílu, zatímco pro Petra Pitharta byla i mnohem menší vstřícnost vůči komunistům morálně nad jeho síly.

Komunističtí poslanci a senátoři (s jedinou výjimkou Ransdorfa) sice Pitharta určitě nečetli, ale správně tušili, že jeho knihy o českých dějinách jsou neslučitelné s jejich národní mytologií a vyvracejí ji. Přesto mu podle jeho pozdější vzpomínky před rozhodujícím kolem prezidentské volby nabízeli, že jeho zvolení umožní, pokud uzná, že za předlistopadového režimu „byly i dobré věci“:

„Na toto téma bych určitě uměl i pro ně uspokojivě promluvit, psal jsem přece do Svědectví o masarykovské ,práci drobné‘, o tom, že ani tehdy neplatilo, že čím hůř, tím lépe, ale nechtěl jsem tohle říkat právě jim, dlouho srozuměným s okupací naší země, omlouvajícím padesátá léta a uznávajícím Klementa Gottwalda… Lidé měli tohle od polistopadových politiků slyšet častěji, protože režim, ať už jej pojmenujeme jakkoli, nemohl dokázat lidské životy zcela znehodnotit. Navzdory poměrům udělali lidé mnoho dobrého, a nejen pro sebe. Ale komunistickým zákonodárcům jsem tohle říci odmítl. Zkrátka jsem je neuspokojil. Pár dní poté to poslanec Ransdorf v rozhovoru pro Lidové noviny potvrdil: Ne, nelze říci, že by se Pithart podbízel, ponižoval před námi…“ (4)

Myslím, že z pohledu dneška tento Pithartův postoj opravdu vyniká. Jinak má pan Matocha samozřejmě pravdu v tom, že Petr Pithart (syn předválečného komunisty za protektorátu vězněného v koncentračním táboře a v šedesátých letech prominentního komunistického diplomata) začátkem šedesátých let skutečně sám vstoupil do KSČ. Mohu nicméně dosvědčit, že tehdejší Pithart svým smýšlením vůbec nebyl marxistou či reformním komunistou. V té době jsem sice ještě nebyl na světě, ale od dětství až dodnes je pro mne důležitý tátův výstřižkový archiv z doby krátkodobého zrušení cenzury z roku 1968. V tomto archivu, který jsem po otci zdědil, se nalézají i články Petra Pitharta z Literárních listů, jejichž redaktorem Pithart za „pražského jara“ byl.

Tyto články nemají zhola nic společného s ideologickými otázkami, které si kladli reformní marxisté. Pitharta absolutně nezajímaly žvásty o Marxovi a Leninovi, otázky typu „pravé podoby socialismu“ apod. a ve svých článcích řešil totálně „nesocialistická“ témata typu pluralitní demokracie a svobodných médií ve vztahu k vnitřní politice a hledání spojenců proti Kremlu ve vztahu k politice zahraniční.

V jednom ze svých pražskojarních článků např. jízlivě odmítl tehdy časté výkřiky o tom, že Československo je dnes „nadějí pokrokových sil“, povolanou „zkonstruovat a instalovat politický systém, jaký ještě světlo světa nespatřilo“, a v protikladu ke všem utopiím a experimentům se zcela otevřeně vyslovil pro klasickou liberální demokracii založenou na svobodné soutěži politických stran a  uplatnění dělby tří mocí ve státě, tak jak ji Češi a Slováci poznali za první republiky. (5) Dnes k tomu nelze nedodat, že s touto klasickou liberální demokracií je samozřejmě neslučitelná nejen představa vedoucí úlohy jedné strany, ale i představa řízení státu jako firmy.

Poznámky:

1) Štěpán Filípek, „Protivník. Nikoli však nepřítel. Příběh novináře Karla Horkého nabízí jiný úhel pohledu na české dějiny první poloviny 20. století“, Mladá fronta DNES, 31. 12. 2005, s. F7.

2) Jana Klusáková a Petr Pithart rozmlouvají NADORAZ, Praha: Primus, 1992, s. 50.

3) Pavel Matocha, „Doba hysterická: Pozdvižení, jež v části společnosti vyvolala důvěra vyslovená druhé Babišově vládě, je nepřiměřené situaci. A Česko v tom není výjimkou“, Lidové noviny, 27. 7. 2018, s. 9.

4) Petr Pithart, Devětaosmdesátý, Praha: Academia, 2009, s. 45.

5) Petr Pithart, „Politické strany a svoboda slova“, Literární listy, 20. 6. 1968, č. 17, s. 1.