Tímto příspěvkem bych chtěl na tomto blogu uzavřít své letošní glosování událostí na politické scéně. K nadcházejícím parlamentním volbám se zde nijak vyjadřovat nebudu, podobně jako jsem se k nim nevyjadřoval ani v minulosti. Výjimku představovaly jen volby prezidentské, ve kterých šlo o jednoznačnou volbu mezi dvěma kandidáty, z nichž jednoho si vážím a druhým musím spíš pohrdat.
Bohužel jsem pak zjistil, že právě z těch důvodů, pro které si vážím knížete Karla, někteří volili jeho protikandidáta. Jeden z lidí, s nimiž jsem spojen nejtěsnějšími pouty, mi po volbách řekl, že dal hlas Zemanovi, protože Schwarzenberg by byl schopný vyvěsit na Hradě tibetskou vlajku a uškodit tak našim zájmům v Číně…
Kníže Karel by nepochybně ani na Hradě nebyl k lidským právům lhostejný, tak jako k nim nebyl lhostejný celý svůj život. V době komunismu zajisté mohl nerušeně sedět ve vídeňském schwarzenberském paláci a starat se jen o vlastní požitky. Místo toho ze všech sil bojoval za práva lidí v nesvobodném světě a zejména v komunistickém Československu. Po boku Václava Havla se posléze stal symbolem češství, které se neuzavírá samo do sebe, ale přijímá spoluodpovědnost za svět. Protiklad tohoto češství představuje čecháčkovství, které dokáže skuhrat o tom, jak se v minulosti rozhodovalo „o nás bez nás“, a současně se lísat k těm, kdo dnes brutálně rozhodují o jiných.
V devadesátých letech jsem se v rámci kampaně za práva ruskou armádou masově vyvražďovaných Čečenců předsvědčil o tragické převaze čecháčkovství nad češstvím. Drtivou většinu české politické scény tehdy zajímaly jen naše zájmy v Rusku a k podpoře nešťastných Čečenců byli zase ochotni jen „disidenti“. Jako by se oproti době před listopadem 1989 nic nezměnilo…
V nepolitických kruzích hrají mezi těmi, kdo k situaci v Čečně nebyli a nejsou lhostejní, prim lidé z humanitární organizace „Člověk v tísni“. V době letošního reálně hrozícího návratu českých komunistů na politické výsluní není od věci připomenout nestoudná slova Vojtěcha Filipa, podle kterého „Nadace Člověk v tísni se dokázala v uplynulých letech dokonale zdiskreditovat v zahraničí“ (míněno v Kremlu) a jde jí jen „o vlastní profit“. (1)
Komu jde jen o vlastní profit ve skutečnosti? Že by např. těm, kdo se podbízejí Kremlu jmenováním komunistického kosmonauta velvyslancem v Rusku (kde pro tohoto muže téma pošlapávání lidských práv dozajista bude tabu) či bláboly o tom, že exministr zahraničí ve vztahu k Rusku pokračoval ve zhoubné politice „vysoké rakouské šlechty, která nikdy nechtěla, aby fungovaly slovanské federace“, zatímco nová vláda bude mít ke „slovanské“ spolupráci s Moskvou zcela jiný přístup? (2)
K doložení toho, jak je čecháčkovství pořád zoufale stejné, bych rád ocitoval sarkastická slova stará více než šest desítek let. Shodou okolností se nedávno v tisku objevila citace snad posledních veršů básníka a dramatika Jaroslava Kvapila (1868–1950), adresovaných Nezvalovi, Gottwaldovi a Nejedlému: „Povstali v Čechách noví bojovníci / a všichni měli přání jediné, / jak se ti dostat nejlíp pod zadnici / a vlést ti do ní, velký Staline!“ (3)
Je přitom samozřejmě lhostejné, zda je čecháčkovská anální turistika pěstována via Moskva anebo třeba via Peking. Na závěr tohoto článku musím s opovržením ocitovat jednu čerstvou zprávu:
„Organizátoři pražské konference Forum 2000 oznámili, že letos opět přijede Jeho Svatost dalajlama a mluvčí prezidenta republiky poté vzkázal čínské ambasádě, že Miloš Zeman se s duchovním vůdcem okupovaného Tibetu ,rozhodně nesetká’.“ (4)
Poznámky:
1) Vojtěch Filip, „Naše vysvětlovací práce“, Lidové noviny, 29. 12. 2005, roč. 18, č. 302, s. 8.
2) Výroky stínového ministra financí za ČSSD Jana Mládka (viz Ondřej Štindl, „Stesk po slovanských federacích“, Lidové noviny, 31. 8. 2013, roč. 26, č. 203, s. 10).
3) Ondřej Bezr, „Příběhy hrdinů, na které zapomínáme. Ale neměli bychom“, Mladá fronta Dnes, 21. 8. 2013, roč. 24, č. 194, s. B9.
4) „Minulý týden“, Respekt, 2.–8. 9. 2013, roč. 24, č. 36, s. 66.
2024 ©