Myslel jsem, že již na blogu nebudu psát o aktuálním společenskopolitickém dění, kterého už tak jako tak nemám sílu se účastnit ani schopnost je emocionálně prožívat, protože dnes mě osobně trápí něco úplně jiného než protibabišovské demonstranty (1), a že už se zaměřím jen na témata historická. I jako historik ale samozřejmě vnímám nejnovější české dějiny jako stále pokračující příběh. To jsem se snažil vyjádřit už názvem svého dnešního článku odkazujícím k „druhé republice“, do níž nedávno tyto dějiny zase jednou k bolestnému zklamání velké části Čechů vstoupily.
I když se číslování republik po roce 1948 fakticky přestalo používat, je jistě možné a snad i účelné v něm pokračovat. Po první Československé republice (1918–1938) každopádně následovala pomnichovská druhá ČSR (1938–1939) a po jejím zničení nacistickou okupací a tragickém mezidobí protektorátu třetí ČSR (1945–1948), která ovšem byla také tragická a vyústila v novou totalitu období pojmenovatelného jako čtvrtá Československá republika (1948–1989). Radost z jejího pádu a nastolení svobodné páté ČSR (1989–1992) byla zkalena tím, že stejně jako třetí republika trvala jen tři roky, po nichž došlo k definitivnímu zničení československého státu.
První Česká republika, trvající po celé první čtvrtstoletí dějin osamělé české části bývalého Československa, ještě víceméně navazovala na poslední ČSR a na sametovou revoluci. Její odkaz byl však definitivně negován vládou, která v únoru 2018 vzešla z jednání mezi designovaným premérem Andrejem Babišem a představiteli KSČM (o níž každý ví, že je nereformovanou komunistickou stranu, svými kořeny a „ideály“ stále spojenou s dobou před rokem 1989). Premiér, který sám v osmdesátých letech stál na opačné straně barikády než protikomunistický disent a posléze sametová revoluce, „na spolupráci s touto stranou nevidí nic špatného. Argumentuje tím, že komunisté jsou legitimní stranou, protože ji lidé volili.“ (2)
Dnes se všichni stále zaklínají demokracií – vedle komunistů nejextremističtější parlamentní (a in spe vládní) strana ji má dokonce ve svém názvu ve spojení se slovem „přímá“ –, která je však naneštěstí spojována jen s pouhým hlasováním. Právě zde se zřejmě odehrává střet mezi první a druhou republikou či mezi hnutími typu „Milion chvilek pro demokracii“ a těmi, proti nimž tato hnutí protestují.
V této souvislosti musím ocitovat jasnozřivá slova Emila Háchy z roku 1933, která lze vztáhnout nejen na nástup autoritativních (byť i ze svobodných voleb vzešlých) režimů v Evropě třicátých let, ale i na dnešní situaci. Podle Háchova konstatování by demokracie „teoreticky mohla potlačit individuální svobodu despotičtěji než autokracie a nemusela by proto přestat být demokracií, pokud povolávání vůdců zůstane v rukou občanstva“. Vše záleží nikoliv na existenci voleb a zachování pojmu „demokracie“, ale na zachování právního státu, s jehož pádem se doposud svobodný občan ocitne „na nejlepší cestě státi se vězněm více méně autokratických držitelů moci“. (3)
Je třeba dodat, že Hácha, jakkoliv se později stal prezidentem druhé ČSR, nebyl strůjcem, ale obětí politických změn třicátých let, jejichž počátkem bylo jmenování Adolfa Hitlera coby představitele strany s největším počtem voličů německým kancléřem. K proměně první Československé republiky v republiku druhou nedošlo v důsledku vnitropolitického vývoje, ale v důsledku Mnichova. Nedávná proměna České republiky představuje výrazně odlišný příběh.
Ve spojení s tím musím ocitovat krajně paradoxní výrok, pronesený Milošem Zemanem v předvolební diskusi před posledními prezidentskými volbami. V lednu 2018 Zeman na všetečnou otázku, zda bude nadále hledat druhorepublikový článek, ve kterém podle jeho tvrzení Ferdinand Peroutka velebil Hitlera, odpověděl: „Nebudu. A co považuji za důležité, už se nikdy nesmí opakovat druhá republika.“ (4) Po Zemanově vítězství ve volbách se pak vzápětí druhá republika opakovala, resp. došlo k nastolení politického modelu za „druhou Českou republiku“ označitelného a označovaného. (5)
Jak už jsem na začátku přiznal, trápí mne dnes něco jiného než účastníky protibabišovských demonstrací a skutečnost masových protivládních protestů by sama o sobě rozhodně nestačila k tomu, aby mne naplnila nadšením. Jako překvapivou, podstatnou, radostnou a nadějnou však v sekularizované české společnosti, v níž se protikřesťanské předsudky v době od pádu komunismu zdají spíš sílit než slábnout, vnímám skutečnost, že události roku 2019 mají – v kontinuitě s rokem 1989 – duchovní rozměr. V této souvislosti lze zmínit slavný spirituál „Jednou budem dál“ (We Shall Overcome), který jsme zpívali při demonstracích roku 1989 a který teď v návaznosti na ně 4. července 2019 s demonstranty na Václavském náměstí zpíval Honza Nedvěd. A také či především linku vedoucí od katolického kněze Václava Malého jako legendy listopadových demonstrací (6) k organizátorům letošních demonstrací typu studentů evangelické teologie Mikuláše Mináře a Benjamina Rolla či demonstraci z 23. června 2019 zahajujícího a ukončujícího jáhna Elvy Frouze. Tato linka zároveň vede od modlitby Otče náš na Václavem Malým moderované demonstraci na Letné z listopadu 1989 k modlitbám spojeným s demonstrací na Letné z roku 2019. Velmi bych přál těm z jejích účastníků, kteří jsou zatím víře vzdálení, aby se k ní po této zkušenosti mohli začít přibližovat, tak jako my po našich zkušenostech z roku 1989. Jeden z komentářů v Katolickém týdeníku teď výstižně poukazuje na zkušenost „přátelské Letné“, jejíž atmosféra připomínala spíš křesťanská shromáždění než rozvášněné politické protesty:
„Více než čtvrt milionu naštvaných lidí, kteří na Letnou dorazili, mohlo způsobit pěkný virvál. Ale opak byl pravdou. Podobně jako všechny předchozí demonstrace v Praze i v regionech, které organizoval spolek Milion chvilek pro demokracii, se i ta na Letné nesla v pokojném a přátelském duchu. […] Je dobře, že takovou atmosféru mohli zažít i ti, kteří nechodí na křesťanské akce. […] Na Letné bylo jednoduše cítit, že morálka, slušnost a mezilidské vztahy jsou pro organizátory velmi podstatné. Však je také mezi nimi řada křesťanů.“ (7)
Na jiném místě aktuální číslo Katolického týdeníku referuje také o explicitně duchovním rozměru dění z 23. června 2019:
„Po největší manifestaci v Česku od roku 1989, která se konala v neděli na Letenské pláni v Praze, se část lidí vydala do kostela. Zapálit svíčku za svou zemi. Pozvání zaznělo přímo z pódia. ,Svíčka je pro nás symbolem naděje. Vidíme naši zemi, kterou máme rádi. Chceme jí přát dobré věci, chceme se za ni modlit. Chceme se modlit za naše politiky, za každou oblast, za celou Českou republiku. Věříme, že to má velkou sílu a smysl,‘ vyzývali organizátoři s tím, že každý může využít čas v kostele sv. Antonína na Strossmayerově náměstí tak, jak je mu to blízké. ,Pomodlíme se, aby vše dobře dopadlo,‘ vysvětloval při vchodu jeden otec dvěma malým synům. Během odpoledne a večera tam přišlo více než 1.100 lidí. Většina zapálila svíčku před oltářem, někteří napsali na velký arch modlitbu a jiní ji vyslovili i nahlas.“ (8)
Poznámky:
1) Mé osobní trápení je dnes paradoxně spojeno nikoliv s vládou babišovců, ale naopak s jejím pádem. Mám na mysli odstranění rozumného brněnského primátora za ANO Petra Vokřála a jeho nahrazení primátorkou z ODS, strany známé svým spojením s neblahými privatizacemi a dnes podporující další privatizaci bytů, což pro mne znamená velikou hrozbu ztráty bydlení v obecním bytě, ve kterém jsem prožil celý život.
2) Radek Bartoníček, „Komunisté si ,dupli‘. A premiér Babiš vyhověl. Moc KSČM sílí, je vůbec největší od roku 1989“, Hospodářské noviny, 2. 2. 2018, č. 24, s. 3.
3) Emil Hácha, „Průvodní slovo“, in: Zdeněk Rádl (ed.), Nejvyšší správní soud, Praha: Československý kompas, 1933, s. 4 a 7.
4) „Duel: Jiří Drahoš a Miloš Zeman. Deník Metro položil vaše otázky“ [online], 22. 1. 2018, http://www.metro.cz/duel-jiri-drahos-a-milos-zeman-denik-metro-polozil-vase-otazky-pbz-/region.aspx?c=A180121_221246_metro-region_jsk.
5) Viz Jiří Přibáň, „S pokušitelem na Hradě. Parlamentní režim první České republiky se zhroutil. Blíží se její konec?“, Lidové noviny, 2. 2. 2018, roč. 31, č. 28, s. 8; „Schwarzenberg: Skončila první Česká republika a začala republika druhá“ [online], 1. 7. 2018, http://forum24.cz/aktuality/schwarzenberg-skoncila-prvni-ceska-republika-a-zacala-republika-druha/.
6) Viz rozhovor s Václavem Malým o Letné 1989 a Letné 2019 „Stále žijeme v demokracii, ale pokulhává. Jsme na rozcestí“, Deník N, 21. 6. 2019, roč. 1, č. 116, s. 8–9.
7) Tomáš Kutil, „Přátelská Letná“, Katolický týdeník, 25. 6. – 8. 7. 2019, roč. 30, č. 26–27, s. 8.
8) Tomáš Kutil, „Po demonstraci modlitba za celou zemi“, Katolický týdeník, 25. 6. – 8. 7. 2019, roč. 30, č. 26–27, s. 2.
2024 ©