V knize Pavla Kosatíka o manželkách prezidentů mne kdysi fascinovala kapitola týkající se Antonína Zápotockého (národem zvaného Tonda Zápotonda nebo také Ušaté torpédo). Ten celé své působení od roku 1945 spojil mj. s tématem "zrovnoprávnění" žen, které definoval takto: "Může být provedeno jen tím, že ženy prokáží, že jsou nezbytnou a pracovně důležitou složkou, bez níž není možno se při znovuzřízení našeho hospodářství obejít."
Zápotockého "emancipační" éra (jejíž absurditu později výsměšnými verši o "soudružce ženě" coby "milované, vysoce kvalifikované pracovní síle" ukázal Karel Kryl) byla spojena s frázemi o tom, jak lidově demokratická republika konečně zajistila nejen formální, ale i reálné zrovnoprávnění žen, a současně s ideálem soudružky údernice, s novinami zaplavenými fotografiemi žen s lopatami, u soustruhů a na traktorech a především s neúnavným hlásáním "ideálu" jeslí coby toho pravého prostředí pro vyrůstání malých dětí.
Pavel Kosatík k tomu poznamenává, že v padesátých letech nahnalo ženy do továren rozbití "buržoazního" ideálu muže, který je ze svého platu schopen uživit rodinu, rovnostářstvím komunistické mzdové politiky (které je dnes jednou z posvátných krav ideologie genderu). Konstatuje také:
"KSČ využila Masarykovy teze o zrovnoprávnění žen s muži, prohlásila ji však za překonanou a Masarykův důraz na výchovu a morálku nahradila důrazem na rovnoprávnost ekonomickou. Stačí, budou-li mít všichni stejné možnosti ve výrobě, stejný přístup ke strojům a na vedoucí místa - a spravedlnost přijde sama od sebe, jaksi automaticky: na tenhle trik generace žen čtyřicátých a padesátých let naletěla a zničlla si tak život. Těžko lze uvěřit, že by Zápotocký byl natolik naivním snílkem, aby si neuvědomil, že rovnost je za všech okolností fikce, a i vytvořením objektivně stejných podmínek pro všechny nebudou ještě změněny podmínky subjektivní: ženy například rodí a vychovávají (z větší části) děti - a už to je rána všem populárním rovnostářským teoriím, nemluvě o různosti dalších fyzických i psychických dispozic u muže a ženy.. Tyto věci jsou dnes známé a stokrát, tisíckrát popsané, jenže po roce 1945 zněly sociálně rovnostářské teorie jako rajská hudba."
Jenže co v roce 2014? Tisíckrát popsané už muselo být zase zapomenuto, staré rovnostářské důrazy byly úspěšně oprášeny a jejich staré koncepty se znovu opakují, doplněné ještě o řadu nových nápadů (např. nahrazenmí mateřské dovolené rodičovskou, tj. propgagací ne mateřské, ale otcovské péče o malé dítě). Stejně obrovský důraz jako v době Zápotockého je dnes kladen na roli jeslí. Zápotonda vstává z hrobu. Dnes ministryně práce s příznačným jménem Marksová, také nadšená hlasatelka radikální ideologie (v tomto případě genderové), na začátku rozhovoru s Lidovými novinami z 19. prosince 2014 říká:
"Třeba před deseti lety panovaly obrovské předsudky vůči /ústavní/ péči o děti do tří let, když se ženy vracely do práce. Vystupovali proti tomu pediatři, dětští psychologové... Teď matky pochopily, že když si chtějí práci udržet, musí se vracet do zaměstnání dřív."
Jinými slovy, konstatování pediatrů a psychologů, že "zápotondovské" odkládání dětí do tří let do jeslí produkovalo deprivanty, kteří byli nedostatečnou vazbou na matku v raném věku na celý život nenapravitelně poznamenáni, dnes už zase nikoho nezajímá. Rok 1989 bohužel zdaleka neznamenal konec smutné a divné doby.
Zdroje:
Kabátová, Michaela - Kolmaš, Michal: "Žena s dětmi nemůže po nocích schůzovat". Lidové noviny, 19. 12. 2014, s. 4.
Kolmaš, Michal: "Děti do jeslí, matky do práce". Lidové noviny, 10. 12. 2014, s. 1-2.
Kosatík, Pavel: "Jak se kalila ocel: Marie Zápotocká (1890-1981)". In: Osm žen z Hradu, Praha 1993, s. 189-227.