Můj premiér Petr Pithart

Napsal Vít Machálek (») 4. 1. 2011 v kategorii Politika, přečteno: 1871×

Dne 2. ledna 2011 se dožil sedmdesáti let disident, politik, publicista a myslitel Petr Pithart. Koncem loňského roku mu vyšla kniha osobně laděných rozhovorů Ptám se, tedy jsem. Předloni vydal práci Devětaosmdesátý, líčící pád komunistického režimu a události, které mu předcházely.  A brzy se snad dočkáme i jejího pokračování, ve kterém chce Pithart popsat, „jak jsme to my, ,děti revoluce’, zvrtali. Jak jsme sami vyklidili pozice nejdříve jednodušším lidem bez otázek a pochybností – a pak těm bez skrupulí.“ (1)

Petr Pithart je dnes místopředsedou Senátu PČR, dlouhá léta byl jeho předsedou a v roce 2003 se dokonce po Havlovi mohl stát prezidentem republiky (ale dal přednost tomu, aby – na rozdíl od Klause – odešel z poslaneckého klubu KSČM s rovnou páteří). Pro mne však bylo nejdůležitější období od února 1990 do červnových voleb z roku 1992, kdy Pithart zastával úřad předsedy české vlády. Byl prvním a posledním „mým premiérem“. Od zmíněných voleb, ve kterých zvítězili „jednodušší lidé bez otázek a pochybností“, zatímco „děti revoluce“ (Občanské hnutí) nedostaly ani tolik hlasů jako Sládkovi náckové, už žádného entuziasmu vůči české politice nejsem schopen. (2)

Za všechno ostatně mluví už to, že je to jen „jednopatrová“ politika česká; kdyby se realizoval Pithartův politický program, mohla to být „trojpatrová“ politika moravská, česká a československá. Tyto tři identity (příslušnost k Moravě jako zemi, k češství jako národnosti a k Československu jako státu) pro mne vždy byly velmi důležité. Po roce 1992 mi z nich ale zůstalo jen ono češství, které už navíc nemá přemýšlivou, v dějinách a v etických hodnotách zakotvenou tvář češství „pithartovského“, ale spíš podobu malého, zapšklého „klausovského“ nacionalismu…

Dnešní pan prezident označil za jednu ze svých „Knih roku 2010“ práci Josefa Tomeše Viktor Dyk a T. G. Masaryk, jejíž obsah podle jeho slov dobře vystihuje podtitul Dvojí reflexe češství. (3) Vlastně mne touto svou volbou příjemně překvapil, protože uvedená kniha si ocenění rozhodně zaslouží. Poznamenal bych k ní ale, že vedle češství „dykovského“ a „masarykovského“ (zjednodušeně řečeno, vedle radikálního a umírněného českého nacionalismu) je v souvislosti s první republikou třeba mluvit také o antinacionalistickém češství „rádlovském“.

Evangelický filosof Emanuel Rádl (1873–1942) ještě před nástupem Hitlera a Henleina předpověděl, že příští světový požár bude zažehnut v českém pohraničí (4), a snažil se tomu předejít nalezením cesty k překonání česko–německého antagonismu v českých zemích. Kritizoval čechoslovakismus jako nelogický účelový konstrukt, který sám svou existencí popírá vlastní premisy; poukazoval na to, že je-li postulována existence československého národa s dvěma různými jazyky, mohl by tento národ klidně mít i tři nebo čtyři jazyky (i s němčinou a maďarštinou). Nacionalismus označoval za falešnou a nebezpečnou náhražku náboženství, požadoval odluku národnosti od státu a „obrozenecké“ jazykové pojetí národa chtěl nahradit konceptem politického národa, založeného na státním občanství. (5)

Pithart cituje Patočkův výrok o tom, že „Rádl je ten, který si vzal první republiku na svědomí“, a současně říká, že Emanuel Rádl je pro něj záhadou: „Člověk, který měl tolikrát pravdu – samozřejmě, že se také mýlil, ale v těch základních věcech se tolikrát trefil do černého a přitom zůstal tak oslyšen. Pořád jsem se pídil po tom, jak je to možné, že na něho druzí nikdy nedali, že mu alespoň dodatečně nepřitakali…“ (6)

Pro mne je však záhadou samotný Petr Pithart coby „druhý Rádl“: Už skoro dvacet let se pídím po tom, jak je to možné, že tento člověk, rozumějící moderním českým dějinám, českým vztahům s Němci a zejména vztahům česko–slovenským jako snad nikdo, který svou obrovskou erudici na tomto poli osvědčil už v disentu (7) a který si po roce 1989 vzal (dokonce jako premiér české vlády) na svědomí pátou republiku, zůstal se svou pravdou takřka úplně sám, druzí na něho nikdy nedali a ani dodatečně mu nepřitakali… Přitom jsem přesvědčen, že Pithartův přístup mohl začátkem devadesátých let zachránit soužití česko–slovenské stejně tak, jako mohla Rádlova koncepce koncem dvacátých let zachránit soužití česko–německé…

Mám ty události dvacet let staré stále ve velmi živé paměti: Na jedné straně nechápavá česká veřejnost, jejímuž jalovému tázání „Co ti Slováci pořád chtějí?!“ populističtí pravicoví politikové vycházeli vstříc voláním po tvrdosti a neústupnosti, na straně druhé osamělý český premiér, který slovenské volání po autentické federaci (o nic víc zpočátku žádné slovenské straně s výjimkou  vlivem zanedbatelných národovců nešlo) nejenže chápal, ale také sdílel a dělal pro věc maximum – obrátil se na Slováky televizním poselstvím, ve kterém v rádlovském duchu shrnul dějiny českých pochybení ve vztahu ke Slovensku, podpořil myšlenku smlouvy mezi Českou a Slovenskou republikou, která mohla ještě i v době hrozby znacionalizovaného mečiarismu situaci zásadně změnit k lepšímu, a dokonce i v hodině dvanácté, před osudovými volbami z června 1992, přišel pro případ nezdaru federace s konceptem „dvojdomku“, který by stále ještě představoval mnohem vyšší a výhodnější formu soužití než pouhé sousedství.

Všechny tyto snahy skončily bezúspěšně a Pithart za ně navíc musel zaplatil velmi vysokou cenu. Nejprve se pro své porozumění Slovákům ocitl v pozici „solitéra, kterému není rozumět a který je nějaký tuze ,ústupčivý’“. (8) Pak byl vystaven všeobecnému opovržení jako slaboch, který nedokáže také tak hezky bouchat pěstí do stolu jako Mečiar. „Bouchači“ typu Jana Kalvody se svezli na vlně českého volání „Tak ať si jdou!“ a zabránili přijetí česko–slovenské smlouvy. Z „dvojdomku“ se stala Pithartova posměšná přezdívka. Volby skončily katastrofální porážkou Občanského hnutí a jejich čeští a slovenští vítězové („pragmatici“ bez otázek a bez skrupulí) se bleskově dohodli na rozdělení státu, aniž by aspoň dali Čechům a Slovákům možnost vyjádřit se k tomu v referendu.

Tyto věci jsou pro mne dodnes až příliš bolestné a emocionální. Proto se zdržím vlastního komentáře a přenechám jej největšímu tehdy žijícímu československému básníkovi:

„Zem voní pachem / svářeného kovu // Celnici staví / na moravské straně // Stud barví nachem / líci prorokovu / dvě modré hlavy / hledí ustaraně / na šlojíř režný / pohled nezlomený / jenž démon zlata / do matrice vyryl // Smutná tvář kněžny / z jedné strany měny / dvojice svatá / Metoděj a Cyril / na druhé straně // Pod svaté se schová / zlodějská správa / kšefty potentátů / zcizené daně / kurva ministrova // Čím méně práva / tím víc advokátů // Jsme muž – a žena // Milujem se stále / mé rty jsou němé / na tvých kletba dřímá // Proti nám – stěna / v rozvodovém sále / zda rozvod chceme / soudce nezajímá.“ (9)

Petr Pithart v dané souvislosti říká: „…od jisté doby jsem věděl, že Občanské hnutí prohraje volby právě proto, že se neženeme do toho rozvodu, který trval kratší dobu, než trvají běžné rozvody manželů. Bylo mi jasné, že za tu snahu udržet společný stát politicky zaplatíme, i já osobně, ale to pro mne nebylo rozhodující. Později mi za to – za občanskou odvahu v době té krize – udělili cenu Františka Kriegla…“ (10)

Sám jsem tehdy z tohoto důvodu Pitharta na Cenu Františka Kriegla také navrhoval a snad tak i k jejímu udělení maličko přispěl. Nešlo ovšem jen o občanskou odvahu ve vztahu ke Slovensku: Krieglova cena byla Petru Pithartovi udělena také za ojedinělé vystoupení proti politické korupci, spočívající v tom, že jako premiér odmítl miliónový úplatek a ředitele Agrobanky Jana Krále, který mu jej nabídl, usvědčil z pokusu o uplácení a dostal za mříže.

Za zmínku přitom jistě stojí skutečnost, že po čtyřech letech justičních frašek byl Král, jehož vina byla prokázána způsobem nemajícím obdoby, odsouzen k směšnému podmíněnému trestu; snad na tom měli zájem jiní politici, o které se Agrobanka podle Králových (premiérem nahraných) slov také starala… (11) A také skutečnost, že Cena Františka Kriegla byla Petru Pithartovi udělena roku 1992, tedy v roce, ve kterém se na dlouhá léta ocitl zcela mimo politickou scénu.

V souvislosti s tím by se jistě dalo leccos říci o stavu této scény od tehdejší doby dodnes. Ale ono je vlastně vše podstatné řečeno už ve výše citované osmnáct let staré básni Karla Kryla…

Poznámky:

1) „My revolucionáři jsme to zvrtali“ (rozhovor Petra Zídka s Petrem Pithartem o knize Devětaosmdesátý), Lidové noviny, 19. 12. 2009, roč. 22, č. 295, s. 24.

2) Právě tak nejsem schopen načerpat žádnou životní inspiraci z publikací „popithartovských“ českých premiérů, ať už se jedná o Václava Klause, Jiřího Paroubka, Mirka Topolánka či kohokoliv jiného. Pithartovy knihy a statě naproti tomu mé přemýšlení o dějinách, politice a světě vůbec ovlivnily velmi hluboce…

3) „Kniha roku“, Lidové noviny, 18. 12. 2010, roč. 23, č. 293, s. 27.

4) Viz Petr Pithart – Martin T. Zikmund, Ptám se, tedy jsem: Rozhovor, Praha: Portál, 2010, s. 111 a 113.

5) Emanuel Rádl, Válka Čechů s Němci, Praha: Melantrich, 1993 (první vydání 1928).

6) Petr Pithart – Martin T. Zikmund, Ptám se, tedy jsem, s. 110–111.

7) Viz např. Pithartovo pojednání „Proměny intolerance“ /Milan Machovec (ed.), Problém tolerance v dějinách a perspektivě, Praha: Academia, 1995, s. 158–192/, představující pronikavý rozbor geneze českého nacionalismu, ne náhodou vrcholící odkazem k Rádlovi, kapitola „Češi a ,soudruzi ze Slovenska’“ v Pithartově knize Osmašedesátý (Praha: Rozmluvy, 1990), některé eseje z jeho sborníku Dějiny a politika (Praha: Prostor, 1990) a celá kniha Podiven, Češi v dějinách nové doby, Praha: Rozmluvy, 1991, napsaná autorským trojlístkem Milan Otáhal – Petr Pithart – Petr Příhoda.

8) Petr Pithart, Devětaosmdesátý, Praha: Academia, 2009, s. 247.

9) Karel Kryl, „Má vlast…“, Ječmínek, červenec 1994, č. 15, s. 2.

10) „Nepatřím ke garnituře sebestředných politiků, kteří neumějí naslouchat a komunikovat, říká Petr Pithart“, Právo, 19. 10. 2002, roč. 12, č. 244, s. 10.

11) Viz Petr Pithart – Martin T. Zikmund, Ptám se, tedy jsem, s. 193.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel pět a třináct