Karel Kryl v písni Září zpíval: „Několik bláznů na trh kůži nese / a časný podzim marně čeká na sníh / do cizích věcí nevměšujeme se / a ještě méně vlastně do těch vlastních.“ Jiří Dienstbier (1937–2011) patřil k těm nemnoha statečným, kteří se celý život vměšovali. Ještě v roce 2008 po svém zvolení senátorem prohlásil: „Jsem rád, že se budu moci zase víc vměšovat do našich vnitřních záležitostí.“ (A opravdu se pak vměšoval mj. do kauzy radaru v Brdech.) Těmito řádky bych se rád připojil ke všem, kdo mu dnes za jeho vměšování se vzdávají dík…
Dienstbierův život se v mnohém podobal životu Petra Pitharta, o kterém jsem na těchto stránkách psal minulý týden. Dienstbier byl synem levicového intelektuála z „rudého Kladna“, v šedesátých letech patřil k reformním komunistům, za normalizace s velkou statečností působil v disentu, podílel se na událostech listopadu 1989, v prvních polistopadových letech se ve vysoké státní funkci snažil o prosazování hodnot disentu a Občanského fóra a po volbách z roku 1992 se jako předseda poraženého Občanského hnutí stal jednou z hlavních obětí „revoluce, která požírá své děti“. Pithartovi se podobal i tím, že se ani v devadesátých letech nebál jít proti proudu – v jeho případě nikoliv jen proti vnitropolitickému mainstreamu, směřujícímu k rozdělení republiky, ale dokonce i proti establishmentům Severoatlantické aliance a Evropské unie, které mafiány z Kosovské osvobozenecké armády označily za „bojovníky za svobodu“ a podpořily „humanitárním bombardováním“ (přes rozhodný nesouhlas Jiřího Dienstbiera jako zvláštního zpravodaje OSN pro lidská práva v bývalé Jugoslávii).
Jakkoliv jsem dalek toho, abych Dienstbierovi vyčítal „rudé“ počátky jeho veřejného působení, přece jen jsem u něj ve vztahu k tomuto období postrádal kritičtější sebereflexi. Nic aspoň vzdáleně podobného ostře kritické analýze reformního komunismu z Pithartovy knihy Osmašedesátý z jeho pera nevzešlo. Morální právo ke kritice exkomunisty Dienstbiera by ovšem mohli mít jen političtí vězňové z padesátých let (rozhodně ne opoždění antikomunisté z doby po roce 1989). A slova jednoho z těchto „muklů“, Jiřího Stránského, hovoří za vše: „/Dienstbierových/ všech možných odčinění a odpracování /jeho komunistické minulosti/ je mnoho. Včetně jeho věznění. Mrzí mě, že už nemůžu prohlásit, že jsme oba bývalými politickými vězni.“
Jiří Dienstbier mi svým zjevem i životním příběhem připomínal d’Artagnana ze Tří mušketýrů – rytířskou, idealistickou postavu, odhodlanou pouštět se i do předem ztracených soubojů. Jeho odpor vůči násilnickému normalizačnímu režimu i vůči stoupencům násilných řešení v mezinárodní politice jsem již zmínil. Za zmínku však stojí také jeho role v československé vládě z let 1989–1992, kterou Petr Uhl popsal tímto poněkud tragikomickým konstatováním: „Ve federální vládě – ať mi to její další členové prominou – byl jediný, kdo se dokázal nahlas vzepřít Václavu Klausovi.“
Když se koncem roku 1990 Václav Klaus dostal do čela Občanského fóra a definoval principy budoucí ODS, Dienstbier mu připomněl, že „OF vzniklo jako koalice spolupracující na dovršení demokratické přeměny, k prosazení ekonomické reformy a k vybudování fungující čs. federace“. Tato slova dnes cituje politolog Lukáš Jelínek, jehož pozoruhodnou analýzou důsledků vítězství „klausovců“ nad „dienstbierovci“ bych rád tento příspěvek uzavřel:
„Dienstbier nepošilhával po ,nepolitické politice’ nebo správě republiky bez stran. Prioritu ovšem viděl v realizaci programu listopadu ’89. Klaus však už byl jinde. Poháněn ambiciózními regionálními manažery OF pracoval na rozdělení kořisti a vytváření čerstvých mocensko-ekonomických sítí, jež měly protknout celou zemi. A podařilo se: útěk ekonomů před právníky, privatizace tzv. českou cestou, zbavení se zátěže v podobě Slováků… Pokud dnes splácíme něčí dluhy, jsou to dluhy rychlokvašených elit, které se ČR zmocnily v roce 1992 po drtivém volebním vítězství Klausovy ODS a neúspěchu Dienstbierova OH. Klaus byl vytrvalejší než ležérní Dienstbier a lépe zvládal technologii moci. Ale představte si, kde bychom mohli být, kdyby věci plynuly odlišně. OF mohlo přednostně dotáhnout transformaci právního řádu. Až potom spustit druhou fázi transformace ekonomické. Pány tuzemského hospodářství by se nestali jen amatérští ,DIKové’ a hochštapleři ve fialových sakách skupující velké podniky. Častější by byl prodej do rukou seriózních zahraničních vlastníků po vzoru Škody Mladá Boleslav.“
V textu použité nekrology Jiřího Dienstbiera:
Lukáš Jelínek, „Vše mohlo být jinak“, Právo, 10. 1. 2011, roč. 21, č. 7, s. 6.
Luděk Navara, „Zemřel Jiří Dienstbier, muž, který strhl železnou oponu“, Mladá fronta DNES, 10. 1. 2011, roč. 22, č. 7, s. A3.
Petr Pithart, „Grand české politiky“, Lidové noviny, 10. 1. 2011, roč. 24, č. 7, s. 1–2.
Jiří Stránský, „Odčiněný komunista“, Mladá fronta DNES, 10. 1. 2011, roč. 22, č. 7, s. A13.
Petr Uhl, „Je lepší mířit ke hvězdám a minout se, než do kupky hnoje a trefit se“, Právo, 10. 1. 2011, roč. 21, č. 7, s. 2.