Tento týden jsem si v seriálu Lidových novin pozorně pročetl portréty manželek tří hlavních protikandidátů Miloše Zemana. V případě paní Drahošové s respektem, v případě paní Fischerové s úctou ještě větší – a v případě paní Horáčkové II. s tím, že píseň „S cizí ženou v cizím pokoji“, o niž jsem se zmiňoval ve svém předminulém článku, v mých očích dostala nový význam…
Jiří a Eva Drahošovi jsou manžely od roku 1974. Za šest let se tedy snad dočkají krásné zlaté svatby a profesor Drahoš může právem používat slogan „Věrný rodině i vlasti“. Drahošovi mají dvě dcery a dva vnuky. Paní Eva byla knihovnicí v Geologickém ústavu ČSAV, od roku 2010 je v důchodu jako „hlídací babička“. (1)
Drahošovi sice působí sympaticky, ale v porovnání s Fischerovými poněkud bezbarvě. O Kláře Fischerové nesporně platí biblické: „Ženu statečnou kdo nalezne? Je daleko cennější než perly.“ (2) S Pavlem Fischerem měla čtyři děti. Nejstarší syn Vojta byl těžce postižený a přes vzornou péči rodičů v devatenácti letech zemřel. Klára Fischerové o této životní zkušenosti říká:
„Vojta potřeboval v podstatě čtyřiadvacetihodinovou péči. Když odešel, dost mi to chybělo. S těžce nemocným člověkem se každý den vydáváte ze všech svých fyzických i psychických sil. Ale svým způsobem je to obrovský dar nebo životní náplň. Nemusíte řešit spoustu jiných věcí, protože to dává smysl života. Když Vojta odešel, tak jsem se musela učit smysl hledat.“ (3)
Nejprve pomáhala jako dobrovolnice ve škole, kterou Vojta navštěvoval, pak se začala věnovat práci pro hospic Cesta domů. „Sice je dnes manažerkou, ale ráda by si v budoucnu udělala pečovatelský kurz, aby mohla pomáhat umírajícím.“ (4)
Kromě mnoha jiných věcí mne u Fischerových zaujalo i to, že byli blízkými přáteli jiného mimořádného manželského páru, Ivana a Heleny Medkových. Už samotná nostalgie po Ivanu Medkovi, jehož zprávy z Hlasu Ameriky jsem jako kluk hltal a který mne později přijal na Hradě, aby mi vyprávěl své vzpomínky na Emila Háchu, by mi nejspíš stačila k tomu, abych nyní Fischera volil. „Byl to právě Medek, kdo podle ní [Kláry Fischerové] poprvé řekl, že by si jednou přál, aby Fischer usedl do křesla hlavy státu.“ (5)
Po portrétech Evy Drahošové a Kláry Fischerové pro mne byl článek o manželce Michala Horáčka zklamáním. Přiznávám se k neinformovanosti, s níž jsem až do včerejška věřil, že nejen Drahoš a Fischer, ale i Horáček patří k těm, kdo svůj život prožívají ve věrném a trvalém manželském vztahu. V roce 2005 mne nadchla slova, kterými Michal Horáček reagoval na poznámku novinářky o tom, že i když zbohatl, má stále tutéž manželku, což „nebývá dnes zrovna obvyklé“:
„Devětadvacet let manželství je ohromná výhoda. Do takového vztahu člověk hodně citově investoval, máte společné vzpomínky, můžete si říkat ,pamatuješ, tenkrát v Harrachově‘. Mladé manželky – to je zoufalý koncept chlapa, který se ve strachu ze stárnutí chce zachránit na úkor někoho jiného. A to je tak sprostý! Jen proto, že žena má najednou vrásky? No a co? Já je mám taky. Zaplať Pán Bůh, to jsou ty tahy ve tvářích…“ (6)
O dva roky později však Michal Horáček poznal mladou a krásnou Michaelu Hořejší, kvůli níž se posléze „rozvedl se svou dlouholetou chotí Rut“. (7) Tento banální příběh nijak nehodnotím a neodsuzuji, nicméně mé prezidentské preference jsou jasné. Na Hradě bych si přál vidět muže, který se celoživotně vyznačuje věrností, a v roli první dámy ideálně paní Fischerovou.
Ztotožňuji se se slovy ostravsko-opavského biskupa Františka Václava Lobkowicze, který v posledním Katolickém týdeníku říká, že „jeho“ prezidentským kandidátem je Pavel Fischer, a to nikoliv jen proto, že u něj jako mladý muž vykonával svou civilní službu, ale také pro jeho „postoje a životní příklad. Žije moc hezké manželství a se svou paní se dokázali vyrovnat i s bolestí, kterou prožívali, když jim umřel nejstarší syn.“ (8) Mimochodem, ve stejném čísle Katolického týdeníku mne zaujala i slova kněze Víta Zatloukala, podle kterého mezi hodnoty, na kterých mu u jeho prezidentského kandidáta záleží – a pro které bude volit Pavla Fischera – patří „v neposlední řadě to, jak hezky mluví o tom, že je třeba pěstovat úctu k ženám“. (9)
Poznámky:
1) Martin Rychlík, „Zpravu jsem z něj nebyla nijak paf“ (Eva Drahošová), Lidové noviny, 2. 1. 2018, s. 3.
2) Přísloví 31:10.
3) Tomáš Tománek, „Učaroval mi jeho hlas“ (Klára Fischerová), Lidové noviny, 3. 1. 2018, s. 3.
4) Tamtéž.
5) Tamtéž.
6) Jana Bendová, „Michal Horáček“, Mladá fronta DNES, 22. 7. 2005, příloha Léto, s. 3.
7) Martin Rychlík, „Vážím si na něm hlavně velkorysosti“ (Michaela Horáčková Hořejší), Lidové noviny, 4. 1. 2018, s. 3.
8) Jiří Macháně, „František Václav Lobkowicz: S Bohem nemusím mít strach“, Katolický týdeník, 2.–8. 1. 2018, č. 1, s. 13.
9) „Anketa: Koho budete volit a proč“, Katolický týdeník, 2.–8. 1. 2018, č. 1, s. 4.
2024 ©