Dnešek je výročním dnem zvolení Miloše Zemana do čela českého státu z 26. ledna 2013. Tato událost ve spojení s následnými kroky nového prezidenta bohužel přinesla trvalé rozpůlení české společnosti na dvě části, z nichž jedna podivně si počínajícího státníka už dávno poslala s červenou kartou ze hřiště, zatímco druhé se jeho populistická politika líbí.
Musím přiznat, že pro mne vlastně není nijak těžké mít pro tu prozemanovskou část společnosti pochopení. Sám jsem Miloše Zemana jako postavu na české politické scéně dobrých deset let vnímal převážně kladně. Tleskal jsem jeho odvážnému článku v Technickém magazínu z léta 1989 či úsilí o záchranu Československa z léta 1992 a věřil, že Zeman představuje alternativu Klausova redukcionisticky ekonomického vidění světa. To, že tito dva silní mužové polistopadového vývoje ve skutečnosti představují spíš tutéž českou postkomunistickou politiku než zásadní alternativy k sobě navzájem, mi nedošlo ani po podepsání pověstné „opoziční smlouvy”, kterou jsem bral jako Zemanovo legitimní východisko z nouze poté, co Rumlova Unie svobody torpédovala jeho snahy o vytvoření normální koaliční vlády.
Dnes musím mít pochopení přinejmenším pro tu část Zemanových voličů, kteří se cítí být jeho prezidentským působením zklamáni. Sám jsem podobný pocit prožíval v době jeho premiérství, kdy mi teprve v době neuvěřitelných skandálů s ním spojených (operace Olovo, aféra Štiřín, kauza Sabiny Slonkové atd.) začalo docházet, že se Zemanovým přístupem k politice a k lidem je něco velmi v nepořádku. Zdálo se, že pan premiér se neváhá obklopovat i lidmi z podsvětí, pokud se mu zdají být pro něj užiteční.
Všichni někdy selháváme a rozumím dobře tomu, když někdo podlehne pokušení a v zájmu nějakého vlastního zisku udělá něco špatného. Jsou však bohužel i lidé, kteří už samotné rozlišování mezi dobrem a zlem mají deformované egocentrismem. /Vždycky si vzpomenu na Kaliho z mého milovaného dětského románu Pouští a pralesem, který za příklad zlého skutku označoval, „když někdo ukrást Kalimu krávu”, zatímco příkladem dobrého skutku pro něj bylo, „když Kali někomu ukrást krávu”. (1)/
Myslím, že člověk potřebuje Pána Boha – přinejmenším v podobě kladení si otázky po Bohu –, aby mohl mít pravdivý, ne egocentrický (či modlářský) obraz světa. Ač si to dnes u nás myslí jen málokdo, v lidském životě není důležitější otázky, než je otázka po Bohu. Z našich polistopadových prezidentů si ji nepochybně vážně kladl Václav Havel; až už mu byla nebo nebyla dána milost víry, jeho život každopádně byl spíše teocentrický (není podstatné, že místo o Bohu častěji mluvil třeba o „posledním horizontu bytí”) než egocentrický.
Pro naši zemi by bylo velmi dobré, kdyby se totéž dalo říci i o Havlových nástupcích. Václav Klaus však bohužel více než o Bohu, posledním horizontu či smyslu bytí mluvil o Václavu Klausovi. Ve skutečnosti si nevzpomínám ani na jeden jediný jeho výrok o Bohu (výroky o církvích, náboženských tradicích apod. jsou něco zcela jiného a v tomto ohledu je pokládám za irelevantní).
Miloš Zeman se o otázce Boha ve svém curriculu vitae zmiňuje, byť způsobem nepříliš důstojným. Podle svých slov „v pubertě četl několik tlustých ateistických publikací” a jejich efekt byl takový, že „ač bytost naprosto racionální, začal jsem asi na půldruhého roku věřit v Boha”. (2)
Co znamená být „bytostí naprosto racionální”? Z pohledu velkých náboženských filosofů typu Pascala to znamená uznání lidského rozumu, že jej mnohé přesahuje, a akceptování skutečnosti, že samotný rozum odkazuje k nadracionálnímu. V novověkém vývoji Evropy se ovšem uplatnil trend směřující ke ztrátě schopnosti rozlišovat mezi nadracionálním a iracionálním a k redukcionistickému používání rozumu vylučujícímu transcendenci. V tomto ohledu není Zemanův sebeobraz „tolerantního ateisty” a „bytosti naprosto racionální” nijak originální a představuje spíš fádní klišé.
Člověk se ovšem žádným způsobem používání rozumu nemůže vyhnout oné nanejvýš praktické otázce, co postaví do středu svého vesmíru, zda své vlastní cíle, anebo jakkoliv chápanou nadosobní skutečnost. První případ bych popsal Zemanovým obrazem horolozce stoupajícího na Mount Everest, druhý obrazem stavitele katedrály.
Stavitelé katedrál jsou ve svém životním díle spojeni s druhými lidmi, zatímco dobývání Everestu je výkonem spíše individuálním. Miloš Zeman k vystoupení na Mount Everest přirovnal dosažení prezidentského úřadu, čímž nevyvrátil, ale spíše potvrdil podezření, že lidé jsou pro něj více nástroji k dosažení osobního cíle než spolupracovníky či těmi, kterým by měl jako státník sloužit. (3)
Podle T. G. Masaryka, kterého se Miloš Zeman vždy rád dovolával, je „nejhlubší argument pro demokracii – víra v člověka, v jeho hodnotu, v jeho duchovost a v nesmrtelnou duši; to je pravá, metafyzická rovnost. Eticky je demokracie zdůvodněna jako politické uskutečňování lásky k bližnímu. Věčné věčnému nemůže být lhostejné, věčné věčného nemůže zneužívat, nemůže ho vykořisťovat a znásilňovat.” (4)
Je sice otázkou, nakolik byl sám Masaryk vzorem demokratického politika (5), avšak základní souvislosti demokracké politiky (nemožnost fungující demokracie bez demokratů a bez určité duchovní a mravní úrovně společnosti) v řadě svých výroků vystihl pozoruhodně. Miloš Zeman mluvívá o tom, že „přečetl celého Masaryka” již na střední škole a vypracoval o něm obdivný referát, který ho prý stál doporučení na vysokou. (6) Bylo by jistě zajímavé vědět, zda se s jeho pojetím demokracie ztotožňuje a snaží se je praktikovat ve své politické činnosti.
Tuto otázku sice Zemanovi nikdy nikdo nepoložil, ale způsob jeho jednání s lidmi, kteří se mu kdy odvážili výstup na Everest zkomplikovat, na ni bohužel dává dostatečně výmluvnou odpověď. Lásku k bližnímu či úctu k jeho nesmrtelné duši bychom v něm hledali opravdu obtížně, zato příkladů hrubého napadání, urážení, špinění a zesměšňování protivníků by se dalo uvést bezpočet. Stanislavu Grossovi, kterého pokládal za jednoho z hlavních viníků neúspěchu své prezidentské kandidatury z roku 2003, dokonce Zeman loni výslovně odmítl odpustit i po jeho smrti a stíhal jej tak nenávistí jdoucí doslova až za hrob.
Lze vyslovit obavu, že snad Miloš Zeman sice opravdu je „naprosto racionální”, avšak ve smyslu přirozené, vírou a láskou neosvícené racionality, která druhé lidí (a v Zemanově případě dokonce celou jeho někdejší politickou stranu ČSSD) vnímá spíše jen z hlediska jejich prospěšnosti či škodlivosti vlastním osobním cílům. „Přirozený lidský rozum nemůže myslet jinak než sobecky.” (7)
Zeman je, jak o sobě sám uvádí, „pokřtěný římský katolík”. (8) Tajemství svého křtu, který je spojením člověka s trojjediným Bohem jako mystériem nesebestředné a věčně se dávající lásky, bohužel zatím neobjevil. Raději než jako problematického státníka, která nás („nezemanovskou” či „havlovskou” půlku národa) v oněch třech posledních letech stále trápí, bych jej viděl jako zatím ztracené dítě Boží, které ale stále ještě může objevit poklady otcovského domu. Přibývající léta a zhoršující se zdraví ovšem bohužel znamenají zkracující se dobu na možné hledání. Miloš Zeman si jich je vědom. Za jeden z mála jednoznačně výborných prvků jeho prezidenství bych rád označil jeho podporu hospicového hnutí, u ateisty dost pozoruhodnou vzhledem k tomu, že hospice fungují jako „porodnice pro věčnost”. Jakkoliv podle (zdaleka ne jen) Masaryka máme celý svůj život prožívat „pod zorným úhlem věčnosti”, naděje na možné nasměrování k ní zůstává vždy až do konce. Ani dnešní hlavě státu nemohu přát nic jiného.
Poznámky:
1) Henryk Sienkiewicz, Pouští a pralesem, Praha: Albatros, 1980, s. 235.
2) Miloš Zeman, „Vlastní životopis”, Mladý svět, 1990, č. 41, s. 5.
3) Viz Josef Kopecký, „Být úspěšný politik není jako zdolat Everest”, Mladá fronta DNES, 13. 2. 2015, s. A12.
4) Karel Čapek, Hovory s T. G. Masarykem, Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 327.
5) Ve skutečnosti některé zásadní vady Zemanova prezidentství (přizpůsobování úřadu osobě místo obráceně či rozšiřování prezidentských pravomocí nad rámec ústavy) navazují na problematické stránky prezidentství Masarykova.
6) „Samotář, knihomol, ceněný vědec. Tak žil Miloš Zeman”, Mladá fronta DNES, 21. 1. 2013, s. B4.
7) Václav Budovec z Budova, Antialkorán, Praha: Odeon, 1989, úvod Noemi Rejchrtové, s. 18.
8) „Samotář, knihomol, ceněný vědec. Tak žil Miloš Zeman”, Mladá fronta DNES, 21. 1. 2013, s. B4.
2024 ©