Spor o katedrálu a spor izraelsko-palestinský

Včera jsem ve své poštovní schránce našel nejnovější číslo časopisu Jezuité (2/2010). Rád bych se z něj podělil o pár myšlenek z úvodníku Jana Rybáře, začínajícího slovy: „Spor církve a státu o katedrálu sv. Víta, Vojtěcha a Václava konečně skončil smírem. Kdo chce nastolit spravedlnost, nikdy se míru nedočká, kdo chce mír, nenaplní čistou spravedlnost. Nejsme v nebi.“

Samozřejmě vím, že dva spory, které jsem dal do názvu tohoto článku, jsou totálně nesrovnatelné. Slova starého jezuity mi nicméně velmi připomínají myšlenky jiného moudrého muže, izraelského spisovatele Amose Oze, jehož úvahy v česky vydaných výborech „Jak vyléčit fanatika“ a „Mír, láska a kompromis“ vedou přesně stejným směrem: Úsilí o mír a úsilí o spravedlnost v případě sporů určitého typu nejenže nejsou jedno a totéž, ale naopak se navzájem vylučují. Míru je možné dosáhnout jen kompromisem, tj. smířením se s „nespravedlností“. Opakem kompromisu, říká Amos Oz, není oddanost ideálu, ale fanatismus a smrt…

Nevím, jak velké popularitě se těší tyto Ozovy myšlenky mezi jeho izraelskými krajany, ale obávám se, že to kdovíjak slavné nebude. Ani kompromis ve sporu o katedrálu, který se státem uzavřel arcibiskup Duka, české katolíky nijak neuchvátil. Mnozí by v touze po spravedlnosti spor raději hnali dál, třeba až k mezinárodnímu soudu. Jan Rybář tyto katolické fanatiky spravedlnosti odkazuje na evangelium, které opravdu neříká „když ti někdo vezme košili, musíš se s ním soudit, dokud ti ji nevrátí“, ale naopak „kdo chce po tobě košili, dej mu i kabát“ (Matouš 5:40). Jeho komentář zní takto:

„Jak by mohl vypadat tento citát v praxi? Chcete katedrálu? – vezměte si též arcibiskupský palác! To by teprve byla bomba! Pražský arcibiskup by bydlel v mnišské cele v Husově ulici č. 8. Nebo u hradčanských kapucínů… Jaká radost v Národní galerii, která by palác dostala! Otevřel by se umění i lidem. A co by na to řekl národ! – Je lehké o evangeliu diskutovat, ale je těžké se podle něho chovat. Někdy jako bychom z něho měli opravdu strach.“

Izraelcům a Palestincům bych se asi evangelní řešení doporučovat neodvážil – už proto, že by takový návrh mohl připomínat historku o izraelsko-egyptských rozhovorech v americkém Camp Davidu z konce sedmdesátých let, při kterých prý ve chvíli, kdy se Begin a Sadat začali navzájem zahrnovat obviněními a urážkami, americký zprostředkovatel rozšafně pravil: „Ale pánové! Chovejte se přece jako dobří křesťané!“:-)

Amos Oz říká, že jeho představa o izraelsko-palestinském míru nemá nic společného se scénou z Dostojevského, při níž usmíření bratři jeden druhému říkají: „Bratře, ach, odpustíš mi někdy? Jak jsem jen mohl být tak zlý! Vezmi si z naší země, kolik jen chceš. Mohu si snad přát víc než tvoji lásku?“ Jako realista zřejmě nedoufá ve víc než v dohodu o „rozvodu“, ze kterého budou mít obě strany pocit nespravedlnosti a navíc po něm stejně budou muset nadále žít v jednom malém domě, ale přece jen to bude vítězství míru a porážka fanatismu.

Oz izraelsko-palestinský konflikt výslovně přirovnává k „majetkovému sporu o vlastnictví jednoho domu“. To spor o katedrálu přece jen trochu připomíná, není-liž pravda? Nejsem politolog ani znalec blízkovýchodních reálií a neodvažuji se soudit, zda mírovým řešením může být jedině rozpůlení onoho malého domu či zda by přece jen nebylo možné pokusit se najít nějakou dohodu o jeho společném užívání. Každopádně však v tomto sporu (jakož i v mnoha jiných) držím na obou stranách palce těm, kteří se snaží o smír, a ne o (ze svého pohledu) čistou spravedlnost…