Zemanovo plivnutí po Háchovi aneb Prezident demagog

Když se 30. listopadu 1938 stal po Masarykovi a Benešovi československým prezidentem dr. Hácha, světový tisk psal o tom, že hlavou našeho státu byl zase zvolen profesor. Doufám, že tytéž titulky se budou moci objevit i po 27. lednu 2018! 

Prezident Nejvyššího správního soudu Emil Hácha a předseda Akademie věd Jiří Drahoš představují do jisté míry podobný typ reprezentativní osobnosti, nemající nic společného se žádnou politickou stranou a schopné sjednocovat celou společnost. Jakkoliv na mne Drahoš v porovnání s Háchou působí jako osobnost poněkud bezbarvá a postrádající jakékoliv náboženské zakotvení a v prvním kole prezidentských voleb jsem jej nevolil, ve druhém kole je pro mne každopádně pozitivní alternativou k Miloši Zemanovi, představujícímu zcela protikladný typ společnost rozdělujícího demagoga a populisty.

Zatímco Masarykovi se za jeho života dostalo přívlastku „osvoboditel“, Háchovi „zachranitel“ (1) a Benešovi „budovatel“, Drahoš by se snad v případě svého vítězství mohl stát prezidentem „sjednotitelem“. A to skutečným, nikoliv jen takovým, jakým byl Klement Gottwald, kterému komunistická propaganda tento titul přiřkla bez ohledu na to, že ve skutečnosti národ rozděloval a rozeštvával způsobem, kterému se nemůže rovnat ani Miloš Zeman. (2)

Jako každý populistický politik se i Zeman vždy zaměřoval na rozdělování lidí na „my“ a „oni“ spojené s překrucováním reality a vytvářením neskutečného světa, ve kterém „my“ čelíme nejrůznějším zlům, se kterými jsou „oni“ střídavě spojováni. Taková není jen podstata Zemanova prezidentství, ale i neměnná podstata celé jeho politické kariéry. Jediným, co se v ní proměňovalo, byly jen různé způsoby vymezování onoho pozitivního „my“ a negativního „oni“, tedy pružnost opět typická pro populisty a demagogy; stačí připomenout třeba  trik z roku 1998, kdy se Václav Klaus proměnil ze Zemanova úhlavního nepřítele v úhlavního přítele.

Tématem mého dnešního blogování bude událost ještě o tři roky starší, představující jednu z charakteristických ukázek Zemanovy demagogie. Mám na mysli reakci tehdejšího předsedy ČSSD na odhalení pamětní desky prezidenta Háchy v Trhových Svinech.

První pamětní desku svému rodákovi odhalili trhovosvinenští nadšenci Karel Hlubuček a Jaromír Šimon už v červnu 1939 – tenkrát tajně, bez asistence novinářů a bez účasti radnice v čele se starostou Ladislavem Stráským, který „věděl, že by na oslavu odhalení desky musel pozvat zástupce německé moci a tomu chtěl předejít“. (3) I když deska Háchu pro okupanty nepřijatelným způsobem zmiňovala jako „prezidenta republiky“, zůstala na svém místě až do května 1945, kdy zmizela a na své místo se v adekvátní podobě vrátila až o padesát let později.

Po pádu komunistického režimu, za kterého samozřejmě ani v Trhových Svinech nebylo připomínání prezidenta Háchy oficiálně možné, byl v prvních svobodných volbách z roku 1990 zvolen trhovosvinenským starostou ing. František Stráský, vnuk Ladislava Stráského, který byl do svého sesazení Němci v roce 1943 starostou a v roce 1945 předsedou Revolučního národního výboru. Ve funkci starosty František Stráský setrval do roku 1996. (4)

Pod vedením inženýra Stráského rodné město Emila Háchy přistoupilo k rozhodnutí napravit „křivdu, páchanou na tomto muži celých padesát let“. (5) Na svém zasedání z 21. března 1995 trhovosvinenské městské zastupitelstvo schválilo návrh na zřízení pamětní desky na Háchově rodném domě. Došlo k tomu po provedení ankety mezi obyvateli města, při níž bylo „70 procent pro, 25 nedokázalo odpovědět a jen 5 procent bylo proti“. (6)

Trhovosvinenský historik František Slípka při této příležitosti výtečným způsobem shrnul  Háchův životní příběh muže, který „patřil k právním kapacitám I. republiky“, roku 1938 odešel do penze z funkce prezidenta Nejvyššího správního soudu – a místo vytouženého odchodu na odpočinek po dlouhém přesvědčování ze strany politiků, že je to v zájmu tehdy těžce zkoušeného národa, „vzal na sebe dobrovolně tuto oběť“ a stal se proti své vůli prezidentem republiky. Poté, co se ukázalo nemožným udržet existenci státu a prezident musel pod hrozbou leteckého zničení Prahy 15. března 1939 kapitulovat před Hitlerem za situace, kdy se „nacistická vojska už valila do okleštěných Čech“, se Hácha a jeho spolupracovníci, z nichž mnozí byli zapojeni do odboje, „snažili všemožně bránit alespoň národní svébytnost, když ta státní už byla – zatím – ztracena. Zarputile obhajovali i Hitlerem slíbenou autonomii a udržovali tajné kontakty s Benešem v Londýně“, které pak ovšem byly po německém vpádu do Ruska přerušeny v důsledku Heydrichova příchodu do Prahy i Benešova přizpůsobení se komunistickému pohledu na Háchu, v té době už těžce nemocného. V červnu 1945 dr. Hácha zemřel ve vězeňské nemocnici poté, co byl z Lán na základě čistě politického rozhodnutí odvlečen na Pankrác, ale „i historické vědomí naštěstí podléhá obyčejnému lidskému citu pro spravedlnost, a tak se také malý nenápadný soudce dočkal po roce 1989 morální rehabilitace“. (7)

K padesátému výročí Háchovy tragické smrti proběhla dne 25. června 1995 v budově městského úřadu v Trhových Svinech velmi důstojná diskuse historiků a pamětníků s občany města a na Háchově rodném domě byla po politicky i lidsky jímavém projevu starosty Stráského, který v něm vyslovil přání, „aby už nikdy nemusel český politik nést takové břímě a takový kříž, jako svého času nesl Emil Hácha“ (8), odhalena pamětní deska s tímto věcně sotva zpochybnitelným textem:

„Zde se narodil 12. 7. 1872 JUDr. Emil Hácha 1872–1945, významný český právník a v l. 1925–1938 president Nejvyššího správního soudu. 30. 11. 1938 byl zvolen presidentem ČSR. Jako tzv. státní prezident protektorátu se v nelehké době snažil o uchování české národní svébytnosti. Na paměť občané rodného města – 1945.“ (9)

Nevím, zda někdy dojde k odhalení nějaké pamětní desky prezidentu Zemanovi. Předpokládám ale, že kdyby se ji např. na jeho dnešní chalupě v Novém Veselí místní občané někdy rozhodli instalovat, každý by to považoval za jejich věc. Takový ovšem rozhodně nebyl postoj Miloše Zemana k Háchově pamětní desce v Trhových Svinech.

Tehdejší předseda ČSSD okamžitě zareagoval ve svém vystoupení na jihočeské regionální konferenci této strany v Českých Budějovicích. Prohlásil, že pokládá za ostudné, „jestliže je kdekoli v ČR odhalována pamětní deska muži, který se objektivně provinil kolaborací s okupačním režimem,“ a v typicky populistickém duchu překrucování reality a vytváření neskutečného světa pokračoval:

„Pokládám to ovšem i za projev určité mentality současné vládnoucí strany a vládnoucí garnitury. V Norsku, kde je sociálně demokratická vláda, by zajisté nedošlo k tomu, že by byla odhalena pamětní deska Vidkumu [sic] Quislingovi s textem, že se zasloužil o uchování identity norského národa po dobu německé okupace.“ (10)

Považuji za důležité připomenout, že nikoliv až v době Zemanova prezidentství, ale už před třiadvaceti lety (!) postoje tohoto politika rozdělovaly českou společnost na dva tábory, demokratický a (post)komunistický. Zatímco demokratická média Zemanovo vystoupení jednoznačně odmítla a např. Lidové noviny vtipnou reakcí vystihly jeho naprostou absurditu (11), na podporu Zemana vystoupila Komunistická strana Čech a Moravy (12) a média příslušného druhu.

K reakcím na Zemanovo extempore patřilo i prohlášení městské rady v Trhových Svinech, označující srovnání Háchy s Qusilingem za hanebné a připomínající výrok Edvarda Beneše: „Budou-li naši lidé házet hnůj na Háchu, hází ho na sebe samé. My nemůžeme už v zájmu dobré pověsti národa, který si Háchu zvolil, připustit, aby se z něho dělal Quisling. Hácha je poctivý člověk...“ (13)

Na stejné téma by bylo možné ocitovat i článek, vypracovaný roku 1943 Jaromírem Smutným pro britské noviny Observer. Smutný, kancléř exilového prezidenta Edvarda Beneše, v něm již tenkrát jasně vysvětlil, že je zcela nesmyslné srovnávat nacistu Vidkuna Quislinga, který v době existence nezávislého Norska pracoval pro Hitlera, aby posléze napomohl k provedení okupace Norska nacistickým Německem a k jeho nacifikaci, s dr. Háchou, který neměl s nacismem a s prací pro Němce nic společného a hitlerovské okupaci Československa se snažil zabránit. (14)

Miloš Zeman je známý mj. i tím, že rád staví na odiv svou zdánlivou sečtělost ve vztahu k dějinám, přičemž se však ve skutečnosti blamuje svými neznalostmi (viz např. jeho známé popletené citování údajných myšlenek Ferdinanda Peroutky). Tak tomu bylo i v tomto případě, v němž nejen srovnávání Háchy s Quislingem, ale i stavění sociální demokracie do protikladu k Háchovi pokulhávalo na všechny čtyři. Stačí připomenout, že Háchův a později i Benešův ministr Ladislav Feierabend (Václavem Havlem právě v roce 1995 posmrtně vyznamenaný Řádem T. G. Masaryka I. třídy) ve svých pamětech píše o svém poválečném setkání s prominentním sociálně demokratickým politikem první republiky Alfrédem Meissnerem, který Feierabendovi potvrdil, že to byl předseda sociálních demokratů Antonín Hampl, později nacisty umučený v koncentračním táboře, kdo v listopadu 1938 navrhl „za kandidáta na prezidentství Háchu, a dodal, že se za to Hampl před historií nebude muset stydět“. (15)

Zemanovy omyly ale snad ani nemá smysl rozebírat, protože pro Miloše Zemana fakta prostě nejsou důležitá (připomínám, že už v roce 1989 – v době, kdy si všichni „sametoví revolucionáři“ kromě něj mysleli, že jde o boj pravdy proti lži – neměl zábrany cucat si z prstu totálně vymyšlené a absurdní „statistiky“ o tom, že Československo je v počtu vysokoškoláků za Nepálem apod.). Spíš je třeba poukázat na smutnou skutečnost, že před pěti lety výsledek druhého kola prezidentských voleb ovlivnily Zemanovy demagogické útoky a lži na adresu Karla Schwarzenberga, a konstatovat, že ani v souboji Zeman–Drahoš nelze ze strany stávajícího prezidenta počítat se zachováváním fair play. 

Poznámky:

1) „Jihočech Dr Emil Hácha – zachranitel – vzal na sebe tíhu doby a řekl: ,Sloužím‘.“ (Adolf Hrubý: „Jihočech Dr Emil Hácha“, in: Karel Hájek et al., Jihočech Emil Hácha: Obraz domova, rodu a života pana státního presidenta, vydaný v roce jeho sedmdesátých narozenin, Budějovice 1942, s. 10).

2) Když se stal Gottwald v červnu 1948 prezidentem, „noviny plesaly, byly plné titulků o ,Prezidentu Sjednotiteli‘ (propaganda zde setrvačně pokračovala v tradici, založené za první republiky, podle které se Masarykovi říkalo Prezident Osvoboditel a Benešovi po válce Prezident Budovatel; koho však sjednotil Gottwald, nebylo zcela jasné, vždyť právě straně, v jejímž čele stál, se pod maskou jednotné Národní fronty podařilo národ uvnitř rozdělit na dvě znepřátelené části a zcela ho rozeštvat)“ (Pavel Kosatík, Osm žen z Hradu: Manželky prezidentů, Praha 1993, s. 170).

3) Poláková, M. a John, J.: Mé, tvé, naše Trhové Sviny, České Budějovice 2006, s. 40.

4) Viz tamtéž, s. 47.

5) Jiří Hanák, „Háchova pamětní deska“, Mladá fronta DNES, 25. 3. 1995.

6) „Město Trhové Sviny odhalilo pamětní desku Emilu Háchovi“, Lidové noviny, 26. 6. 1995, s. 16.

7) František Slípka, „Pamětní deska pro dr. E. Háchu“, Jihočeské listy, 25. 3. 1995.

8) „Město Trhové Sviny odhalilo pamětní desku Emilu Háchovi“, Lidové noviny, 26. 6. 1995, s. 16.

9) Vojtěch Slípka, Emil Hácha a Nejvyšší správní soud ČSR, diplomová práce, Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Brno 2017, s. 79.

10) „Hácha dostal desku“, Právo, 26. 6. 1995.

11) Podle persifláže „Ostudná Rettigová musí také dolů!“ (Lidové noviny, 26. 6. 1995, s. 16) demonstrovalo eko-vegetariánské hnutí „Za udržitelnou budoucnost“ před budovou litomyšlské radnice za stržení pamětní desky Magdaleny Dobromily Rettigové, která napsala „tak kruté věty jako ,kuře oškubat‘“, přičemž „fakt, že tato deska dosud nebyla stržena, pokládá Miloš Zeman za projev určité mentality současné vládnoucí garnitury“.

12) „KSČM o vzpomínce na Háchu: Součást ústupnosti české politiky“, Listy Prachaticka, 30. 6. 1995, s. 2.

13) „Trhovosvinenští Miloši Zemanovi“, Lidové noviny, 30. 6. 1995.

14) Libuše Otáhalová a Milada Červinková (eds.), Dokumenty z historie československé politiky 1939–1943, sv. 1,  Praha 1966, s. 410–411, č. 339.

15) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky III, Brno 1996, s. 292.