Rozlišení aristokratického a demokratického živlu přebírám od Emila Háchy, jednoho z největších českých anglofilů všech dob, který ovšem na anglickém společenském uspořádání obdivoval jen jeho složku demokratickou. Sám jsem byl vždy fascinován i tou aristokratickou (každopádně v tom smyslu, že bych si přál za hlavu státu raději aristokratickou anglickou královnu než plebejského českého prezidenta). Faktem ale je, že snobské dělení na gentlemany a lidi z „nižších tříd“ mne na tradiční anglické společnosti irituje, byť je znám jen z krásné literatury. Je jím poznamenána celá britská literatura, která obyčejné lidi vždy tematizovala spíš jen jako zábavné či okrajově vnímané sluhy gentlemanů než jako reálné autonomní hrdiny. K tomu, aby se v ní objevila hlubší etická reflexe postavy sluhy, musel přijít až letošní (!) nositel Nobelovy ceny za literaturu Kazuo Ishiguro, Brit japonského původu. (1)
Jeden z našich prezidentů, Miloš Zeman, mi český demokratismus znechutil, zatímco jiný, Emil Hácha (komunisty přes své krajně demokratické cítění čtyřicet let pomateně označovaný za jakéhosi představitele „protilidové buržoazie“), mi jej pomohl znovu objevit.
V éře M. Zemana jako „prezidenta plebejců“ vnímám víc než kdy dřív s nechutí české plebejství, které se mnohdy vyznačuje absencí morálních zábran a hodnot, a naopak si vážím aristokratismu s jeho noblesse oblige. Ostatně ani nechápu, jak je možné beze studu hrát roli „lidové“ hlavy státu po čtyřiceti letech zkušeností s tzv. dělnickými prezidenty, jejichž lidský profil byl extrémně smutný.
Všichni víme, že komunismus nedal příležitost ani tak chudým a neprivilegovaným, jako spíš neschopným a všehoschopným (2) a že i jeho proklamované uskutečňování sociální spravedlnosti bylo zcela fiktivní (v duchu výstižného „všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější“ z Orwellovy Farmy zvířat). Tradice českého demokratismu, za jejíž dědice a dovršitele se komunisté označovali, jimi byla nesporně zdiskreditována. Když jsem při posledních prezidentských volbách pozoroval demagogii Miloše Zemana spojenou se zdůrazňováním vlastního plebejství a hlásáním domnělé zvrhlosti aristokratismu jeho protikandidáta, mohl jsem to vnímat jako dovršení této diskreditace.
Mé sympatie k sociální demokracii (ve smyslu hlásání „plebejského“ rovnostářství) nijak neposílila ani stejnojmenná politická strana, také se vyznačující spíš demagogií (3) než noblesou.
Tolik z pohledu pozorovatele dění na dnešní české politické scéně. Z pohledu historika zase vnímám kriticky masarykovské hlásání údajných mimořádně demokratických a humanitních sklonů českého národa, které myslím vedlo hlavně k národní pýše a každopádně nebylo něčím, co by české dějiny dvacátého století reálně potvrzovaly.
Nijak ovšem nevylučuji, že výše řečené může být z mé strany spojeno s předpojatostí. Právě jako historik (a obecně vědec) musím být vždy připraven směřovat k lepšímu poznání spojenému s případnou nutností korigovat své dosavadní názory.
V loňském a letošním roce se po delší době zase intenzivně badatelsky zabývám osobností již zmíněného Emila Háchy. Také ve vztahu k němu jsem vždy připraven dle potřeby korigovat svá preconceived opinions. (Anglický výraz zde používám nejen proto, že je výstižnější než český, ale též na znamení toho, že nyní přecházím k tématu Háchova anglofilství a ke srovnávání českých zemí s Anglií.)
Bylo a je pro mne lákavé vnímat Háchu jako protipól onoho českého plebejství, jako kritika rozbití habsburské monarchie z roku 1918, jako prezidenta druhé republiky, která rehabilitovala masarykovskou první republikou diskvalifikovanou českou šlechtu apod. Při svém letošním háchovském bádání si však ve zvýšené míře uvědomuji, že takovýto portrét Háchy by byl přinejmenším jednostranný.
Nejstarším Háchovou rukou psaným textem, ke kterému jsem se jako badatel dostal, je jeho dopis bratru Theodorovi (tehdy pobývajícímu v Americe) z roku 1895. Emil Hácha v něm popisuje tehdejší Národopisnou výstavu českoslovanskou, která podle jeho slov podává obraz „naší minulosti veřejné i minulosti chatek vesnických, z nichž vyšli jsme všichni, kdo dnes znamenáme náš národ“. (4) Masaryk by svou tezi o demokratičnosti a antiaristokratičnosti novodobého českého národa nemohl formulovat lépe...
Jihočeský selský rod Háchů byl také spojen s onou minulostí „chatek vesnických“, byť rodina Emilových rodičů už patřila do sociálně vyšších pater společnosti a samotný Emil Hácha na tom byl přinejmenším od chvíle, kdy se stal prezidentem československého Nejvyššího správního soudu, finančně velmi dobře. Ani jeho mimořádně vysoký soudcovský plat (za který ovšem vděčil vlastní píli a svému talentu mimořádného právníka) ale nikdy nic nezměnil na jeho silném sociálním cítění, na jeho odporu k „volnému trhu“ a naopak ztotožňování se se sociálním zákonodárstvím apod. Doklady této skutečnosti lze snadno najít jak v rozsudcích, které vynášel u Nejvyššího správního soudu (5), tak i v jeho publikovaných textech z té doby. (6)
Stačí se však vrátit dokonce hned k prvnímu Háchou publikovanému odbornému textu, v němž tento celoživotní anglofil pojednal o reformě anglického školství z roku 1902 s příznačnou úvodní poznámkou:
„Švéd Gustav F. Steffen ve své knize o ,Anglii, jakožto moci světové a státu kulturním‘ líčí tuto zemi jako zemi podivného splývání a odlišování se živlu aristokratického a demokratického. Ve školství lze pozorovati jen odlišování se. Zde je patrna sociální vzdálenost mezi upper classes a lower classes tohoto státu politicky, t. j. ve své ústavě státní a kommunální, zdemokratizovaného až do základů.“ (7)
Českého demokrata Emila Háchu fascinovala anglická politická demokracie státu „zdemokratizovaného až do základů“, zatímco úplně cizí mu zůstávala sociální vzdálenost mezi anglickými upper classes a lower classes, což jsou výrazy, pro něž v češtině ani nepotřebujeme mít žádný ekvivalent (v životě jsem aspoň žádného Čecha o vyšších a nižších třídách mluvit neslyšel). Zdráhavě, ale přece musím díky němu připustit, že na oné Masarykem proklamované české demokratičnosti něco je, a to právě v tomto smyslu. Háchou kritizovaný systém anglického školství, v němž se hoši z bohatých rodin stávali „mladými gentlemany“ na velmi drahých soukromých školách, zatímco pro děti „malého člověka“ bylo v nejlepším případě dostupné nepříliš kvalitní veřejné školství (8), je pro Čecha díky této naší demokratičnosti odpudivý.
Přiznávám, že pocity tohoto druhu takřka neustále zakouším i nad romány Agathy Christie, jejichž četba pro mne není jen relaxací, ale právě i příležitostí k poznávání anglických reálií. Bezděčné snobství Angličanky z „vyšší třídy“, v jejíchž románech mají noblesse oblige absolventi Oxfordu a Etonu, kteří jsou zároveň vždy s naprostou samozřejmostí obskakováni zástupy služebnictva, přičemž toto služebnictvo (či „nižší třída“ obecně) se vyznačuje absencí vyššího morálního kódu a je de facto pro autorku spíš jen kulisou než předmětem nějakého lidského zájmu, je pro mne chtě nechtě iritující. Už jen to, že například nedospělý spratek z řad upper classes je v anglických detektivkách šedesátiletou služebnou vždy oslovován „pane“, zatímco on jí říká křestním jménem, je prostě odpudivé. (Dnes už je Anglie jiná, ovšem tyto věci musely být pro Čecha zrovna tak odpudivé i v dobách Agathy Christie.)
Mohu tedy nakonec chápat, že i ve starém Rakousku Čechy věci tohoto druhu iritovaly (byť v něm nebyly přítomné v takové míře jako v anglické společnosti) a že i zrušení šlechtických titulů po roce 1918 bylo krokem svým způsobem logickým, byť zajisté přehnaným. (9) Smýšlení v duchu „demokratického živlu“ mám prostě také jako Čech v krvi a litovat mohu jen jeho přeháněných, deformovaných a zneužívaných forem.
Demokratičnost (ve smyslu důrazu na stejně velkou hodnotu každé lidské duše) je ostatně spojená především s křesťanstvím, ne s novodobými ideologiemi. Na to právem upozorňoval i Masaryk. (10) Ten ovšem pozapomněl na to, že Ježíš Kristus je Králem (nikoliv „demokratickým partnerem“ člověka). Od křesťanství je dále neodmyslitelná i aristokratičnost ve smyslu vysokého duchovního a mravního ideálu.
Poznámky:
1) Viz Kazuo Ishiguro, Soumrak dne, Praha: Volvox Globator, 1997.
2) Jak to fungovalo už po roce 1945 výmluvně popisuje tehdejší národně socialistický poslanec Hora: „Chceš být ředitelem? Budeš jím, staneš-li se členem KSČ, i když Tvé vědomosti jsou dobré tak pro zametače! Chceš se dostat do kanceláře, být sekčním šéfem? Budeš jím! Dej se k nám…“ (Ota Hora, Svědectví o puči, sv. 1, Praha: Melantrich, 1991, s. 200).
3) Svého času jsem například nevěřícně zíral na bilbord vyzývající voliče, aby hlasováním pro ČSSD zabránili tomu, že „církev získá Pražský hrad a následně jej prodá“.
4) Archiv Národního muzea, fond Emil Hácha, inv. č. 474, k. 7, Emil Hácha Theodoru Háchovi 3. 7. 1895.
5) Podle pamětí Háchova nejbližšího spolupracovníka u Nejvyššího správního soudu a pak i na Hradě byl dr. Hácha mužem sociálního cítění, který ve sporných případech dával při projednávání sporů mezi zaměstnavateli a zaměstnanci přednost vykládání příslušné legislativy ve prospěch zaměstnanců (viz Jiří Havelka, Dvojí život: Vzpomínky protektorátního ministra, Praha: Masarykův ústav a Archiv AV ČR – Nakladatelství Lidové noviny, 2015, s. 21).
6) Viz Háchou zpracovaná hesla ve Slovníku veřejného práva československého, v nichž dr. Hácha např. vývoj pracovního práva popisuje jako „řetěz korektur škodlivých důsledků svobodné smlouvy pracovní“, kterou hospodářský liberalismus považoval za jedině přípustný základ pracovního poměru, přičemž ale skutečnost ukázala, že měla pro dělníka zhoubné důsledky, „umožňujíc jeho vykořisťování až k potlačení jeho lidské důstojnosti“ (Emil Hácha a kol., Slovník veřejného práva československého, sv. 3, Brno: Rudolf M. Rohrer, 1932, heslo „Pracovní právo“, s. 426).
7) Emil Hácha, „Školská reforma v Anglii“, Česká revue, roč. 6, č. 4, leden 1903, s. 296.
8) Tamtéž, s. 297.
9) Sám otec českého demokratismu František Palacký konstatoval, že v demokratické společnosti je podstatná jen občanská rovnost, zatímco šlechtické tituly a výsady coby pouhá památka, která nikomu neškodí, se přece nemohou „státi předmětem spravedlivé zápovědi zákonodárné“ (Jiří Rak, Bývali Čechové: České historické mýty a stereotypy, Jinočany: H & H, 1994, s. 77).
10) „Nejhlubší argument pro demokracii – víra v člověka, v jeho hodnotu, v jeho duchovost a v nesmrtelnou duši; to je pravá, metafyzická rovnost. Eticky je demokracie zdůvodněna jako politické uskutečňování lásky k bližnímu. Věčné věčnému nemůže být lhostejné, věčné nemůže věčného zneužívat, nemůže ho vykořisťovat a znásilňovat.“ (Karel Čapek, Hovory s T. G. Masarykem, Praha: Československý spisovatel, 1990, s. 327.)
2024 ©