Červen 1939

Tento můj článek se bude odvíjet od protižidovských zákonů z 21. června 1939 a bude věnován smutnému tématu protektorátního antisemitismu. Shrnu v něm závěry, ke kterým jsem v posledních dvaceti letech dospěl při dalším studiu archivních pramenů a nové odborné literatury. (1) Půjde především o kritické otázky vyvstávající ve vztahu k postojům Čechů a konkrétně protektorátních činitelů vůči židům v nejtragičtějším období jejich dějin. 

Toto téma přirozeně musí být zasazeno do kontextu dlouhodobých postojů české společnosti jako takové. Ve vztahu k dějinám novodobého českého antisemitismu odkazuji na příslušnou kapitolu v knize Martina Putny Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918, která zdrcujícím způsobem konstatuje, že antisemitismus je v českém národním hnutí devatenáctého století všudypřítomnou konstantou, se samozřejmostí sdílenou Čechy bez rozdílu politického a náboženského (či protináboženského) přesvědčení. (2) Zpravidla se nejednalo ani o náboženský antijudaismus, ani o rasový antisemitismus, ale o protižidovské stereotypy nacionálního či sociálně-ekonomického rázu.

Čeští patrioti – od obrozenců první poloviny devatenáctého století až po Háchu a Eliáše (3) za protektorátu – nebyli s to pohlížet bez antipatie na skutečnost, že velká část židů v českých zemích mluvila německy a hlásila se k německé kultuře. To, že mnohdy naopak oceňovali židy hlásící se k češství či čechoslováctví, zřejmě ještě nestačilo k tomu, aby se židé coby naši nejohroženější spoluobčané za okupace těšili všeobecným sympatiím. Nacionalismus mohl být zdrojem energie k národně obrannému zápasu, ale sotva k obecné a zásadové lidskosti…

Podle pamětí ministra Ladislava Feierabenda ovšem postoj protektorátní vlády zásadový byl. Geneze protižidovských zákonů z června 1939 je v nich líčena takto:

„Někdy na začátku května jsme dostali od Franka příkaz, abychom vydali protižidovské zákony podle norimberského vzoru. Ve vládě byla dlouhá debata o tom, zda máme vyhovět a snažit se vymoci pro české Židy nějaké úlevy, ač jsme všichni byli zásadně proti takovému zákonu. Ministr Kapras tvrdil, že se německému tlaku neubráníme, a navrhoval, abychom vydali vlastní, mírnější protižidovský zákon, ale většina ministrů se usnesla příkaz zamítnout. Asi 14 dnů po zamítnutí Frank opakoval svůj příkaz, tentokrát písemně. Odpověděli jsme, že Židé byli v protektorátě odstraněni ze všech veřejných míst a z významných hospodářských pozic, nemají žádný politický a hospodářský vliv, a proto že není potřebí vydávat zvláštní protižidovské zákony. Od Franka však přišel třetí příkaz, zase písemný a se lhůtou. Havelka se při jeho projednávání v ministerské radě postavil kategoricky proti vydání protižidovských zákonů a navrhl vládě podat demisi, kdyby Úřad říšského protektora trval na svém. Havelkův návrh jsme schválili jednomyslně a byli jsme zvědavi, jaké to bude mít následky. Němci však na nás nežádali, abychom vydali protižidovské zákony, a reichsprotektor je vydal 21. června sám ve svém verordnungsblattu. Velkou zásluhu o to, že jsme vyhráli, měl Hácha, který se plně postavil za naše stanovisko. Protektorát bylo jediné území pod nacistickým vlivem, které nevydalo protižidovské zákony.“ (4)

Bylo by jistě možným zdrojem národní hrdosti, pokud by Feierabendovo závěrečné konstatování bylo nezpochybnitelně pravdivé. Skutečnost je však bohužel jiná. V protektorátě byly z české strany vydány četné protižidovské (pseudo)právní normy. To je ostatně zřejmé i z Feierabendova citátu, který rozporuplně hovoří o nevydání protižidovských zákonů a současně o odstranění židů z veřejných míst a hospodářských pozic.

Možná má však Feierabend na mysli jen to, že vláda nevydala zákony v duchu norimberských. Zde by se dalo říci, že protektorátní činitelé stáli před dilematem, zda se bránit vydávání jakýchkoliv antisemitských norem, anebo zda se vydání protektorátní obdoby norimberských zákonů nacisty snažit předejít méně brutálními protižidovskými opatřeními ve snaze ochránit aspoň některé české židy (vládě zřejmě záleželo především na židech v národnostním smyslu českých). Je bohužel nutné předeslat, že o úspěšnosti snah tohoto druhu nelze mluvit ani ve vztahu k zachování zásadového postoje, ani ve vztahu k ochránění alespoň části českých židů.

Z pramenů nacistické provenience lze navíc vyčíst jiný kontext česko-německého sporu ohledně prožidovských nařízení než z Feierabendových pamětí. Nařízení říšského protektora z 21. června byla např. o několik dnů později ve zprávě pražského sicherheitsdienstu do Berlína hodnocena slovy, že jimi byla úspěšně završena akce, kterou „byl židovský majetek vzat z české sféry zájmů a převeden do německých rukou“. (5)

V tomto kontextu by se z dnešního úhlu pohledu dal vyslovit názor, že protektorátní úřady by byly udělaly nejlépe, kdyby se s hospodářskou „arizací“ smířily a do boje proti s ní spojené germanizaci vedeného za cenu vlastních nařízení antisemitského rázu se nepouštěly. V tom případě by líčení jejich působení dnešními historiky mohlo vyznívat pozitivněji než toto líčení postupu, který po okupaci skutečně zvolily:

„Protektorátní vláda z vlastní iniciativy již na své první schůzi 17. března 1939 přijala některá opatření k vyřazení židů, především lékařů a právníků, z veřejného života, ale také soubor opatření postihujících hospodářskou činnost židů, který pak rozšířila nařízením schváleným na svém druhém zasedání 21. března a později na zasedání 27. března. Avšak právě nařízení protektorátní vlády o nakládání s některými hmotnými věcmi movitými z 27. března 1939 bylo pro politické a hospodářské představitele okupační moci nepřijatelné, protože by jím byl každý arizační případ vázán na souhlas českých úřadů. Proto okupační úřady – tehdy to ještě bylo kompetencí šéfů civilních správ u okupačních armádních skupin – vydaly nařízení vlastní, které jakékoli nabytí židovského majetku či jakákoli jiná opatření o hospodářských podnicích, účastech a majetkových hodnotách, jež byly zcela nebo zčásti židovským majetkem, vázala na jejich souhlas. Nařízení mělo zpětnou platnost od 15. března 1939. Publikaci vládního nařízení z 27. března 1939 okupační úřady nikdy nepovolily přes všechno pozdější naléhání protektorátní vlády i prezidenta.“ (6)

Věci tohoto druhu nelze vidět jen dnešníma očima bez dobového kontextu, ve kterém byli proktorátní činitelé okupanty vnímáni nikoliv jako antisemité, ale naopak jako filosemité a samozřejmě také jako ti, kteří hájí české zájmy. Za touto obhajobou se ovšem někdy skrývala i jakási slepota vůči osudu těžce zkoušených českých židů a tendence vnímat u arizačních opatření především jejich germanizační rozměr. Ladislav Feierabend na jiném místě svých pamětí konstatuje:

„Jeden židovský člen správní rady nebo ředitelství, který byl v podniku 15. března, stačil k tomu, aby byl podnik prohlášen za neárijský a byl do něho dosazen komisař. Úkolem komisaře bylo pracovat pro to, aby byl podnik za směšnou cenu nabídnout Němcům ke koupi.“ (7)

Tímto způsobem byl posléze „židovský majetek“ definován legislativou z 21. června. Není pochyb o tom, že ji protektorátní orgány odmítaly zavést. Nešlo ovšem o zásadní odmítání protižidovských nařízení, ale o (marnou) snahu o „udržení majetku“ v českých rukou, která ve spojení s tzv. arizací působí všelijak…

Podstatnějším, leč podobně kontroverzním (a podobně marným) aspektem politiky protektorátní vlády se zdá být její úsilí o definování pojmu „žid“ způsobem odlišným od norimberských zákonů a zužujícím okruh osob postižených nacistickým antisemitismem. Zde lze hovořit „o jísté formě Sofiiny volby, kdy se vláda při svém rozhodování mohla snažit o záchranu alespoň některých“. (8)

Dne 11. května 1939 premiér Eliáš zaslal říšskému protektorovi návrh vládního nařízení, ve kterém se projevovala snaha chránit asimilované české židy. Oproti norimberským zákonům, které operovaly s představou židovské „rasy“ a nezajímala je otázka náboženské příslušnosti, byl v návrhu protektorátní vlády „pojem žida zmírněn (vyžadovalo se, aby od 1. listopadu 1918 byl členem židovské náboženské obce (9), aby měl čtyři židovské prarodiče, leč tu byla nějaká přitěžující okolnost – na př. manželství se židem – tu stačili prarodiče tři)“. Z omezení, která by v budoucnu postihla takto definované židy, „byla učiněna výjimka ve prospěch židů usazených aspoň po 50 roků na území protektorátu. Státnímu prezidentovi bylo vyhrazeno vyjímati z protižidovských opatření konkrétní osoby zcela či  z části.“ (10)

Jakkoliv v dnešním demokraticky smýšlejícím čtenáři vládního návrhu (11) už samotná ochota Eliáše a spol. vydávat protižidovská nařízení nevyhutelně vzbudí odpor, na jaře 1939 budily postoje protektorátních úřadů v „židovské otázce“ naopak odpor extremistů. Dne 3. června například v Brně „skupina českých fašistů vnikla do kavárny Louvre a požadovala, aby Židé opustili místnost. Zasáhla protektorátní policie, která rozptýlila fašistické shromáždění před kavárnou. Demonstrace však v dalších dnech pokračovaly. Dne 5. června se před uvedenou kavárnou znovu shromáždilo na 500 protižidovských fanatiků, kteří byli ozbrojeni ocelovými pruty a holemi. Vnikli opět do kavárny a obušky vyháněli Židy ven. Přivolanou policii přivítali výkřiky: ,Benešovi pacholci, vy budete chránit Židy? Dvacet let jste národ zrazovali, nyní uděláme pořádek my.‘ Policie okamžitě proti demonstrantům zasáhla, což obyvatelstvo přijalo se sympatiemi. Dne 6. června však fašistická akce v Brně pokračovala. […] Demonstrace v Brně pak pokračovaly i 15. června. Zúčastnilo se jich skoro 1000 osob, z nichž asi třetina byli mladí Němci. Z tlampačů se ozývala hesla volající po prosazení norimberských zákonů v plné šíři.“ (12)

Vydání Neurathových protižidovských zákonů z 21. června 1939 by se dalo označit za vyslyšení těchto požadavků. Na území protektorátu jimi byla „pro definici židovství poprvé uplatněna rasová kritéria norimberských zákonů“. (13) Za názvem „nařízení o židovském majetku“ se v nich současně skrýval široký komplex opatření jak na poli rasové perzekuce, tak také (slovy samotných nacistů) na poli „národnostní práce“ a „zmnožení německého národního tělesa“ v rámci téměř neomezené možnosti přidělovat na jejich základě „soukmenovcům“ hospodářské podniky i zemědělskou půdu v českých zemích. (14)

V pokračující německo-české konfrontaci v protektorátě byl oběma stranami vnímán především tento germanizační význam zákonů z 21. června, zatímco fakt protižidovských represálií byl v éře nacismu brán jako něco samozřejmého či nevyhnutelného… Rozklad protektorátní vlády, podaný Neurathovi 23. června, se zaměřoval na protestování proti tomu, že protektorem vydaná norma zasahuje do autonomie protektorátu, že vylučuje židovský majetek z komptence autonomní vlády, že na něj umožňuje považovat i majetek český apod. Vláda se dokonce smířila i s tím, že její připravené nařízení musí být nyní upraveno ve smyslu protektorovy „norimberské“ definice židovství. Nová verze vládního nařízení o právním postavení židů, schválená ministerskou radou dne 4. července 1939, ani tak nenalezla u okupantů přízeň a směla být publikována až o tři čtvrtě roku později. (15) Její relativně nejvýznamnější prvek, který zdánlivě mohl do budoucna posloužit alespoň záchraně jednotlivců – institut tzv. prezidentských výjimek, na jejichž základě měli být jednotliví židé vyjímáni z platnosti protižidovských nařízení – se stal fakticky jen předmětem výsměchu ze strany říšského protektora, který po dlouho se vlekoucích bezvýsledných jednáních nakonec protektorátním úřadům zamítl možnost udělení byť i jen jedné jediné výjimky tohoto druhu. (16)

Není pochyb o tom, že prezident a vláda protektorátu vyvíjeli velké  úsilí jak o zabránění „germanizaci pod rouškou arizace“, tak i o záchranu jednotlivých českých židů. V obou těchto případech vyšla na světlo naprostá svévole okupantů a bezmocnost protektorátních orgánů. První z nich však současně nadsvědčuje tomu, že Čechy (nejen protektorátní představitele, ale Čechy obecně!) trápilo spíš nacistické řešení „české otázky“ než tzv. otázky židovské.

Podle zprávy sicherheitsdienstu z března 1940 vyvolalo Neurathovo nařízení „jednomyslný odpor Čechů, kteří ,v něm spatřovali krok ke germanizaci‘. Toto pojetí se také odrazilo ve zprávách docházejících do Londýna, neboť arizace byla i zde v podstatě chápána jako synonymum germanizace. Ve skutečnosti šlo od počátku o připravovanou genocidu, ohrožující veškerou židovskou populaci.“ (17)

Jako neradostnou perličku připojuji konstatování, že především v kontextu germanizace, resp. "uloupení českého majetku", byla protižidovská nařízení vnímána nejen Čechy v prvním roce protektorátu, ale například profesorem Václavem Černým ještě i v době, kdy už byly dávno dobře známy celé dějiny holocaustu. Černý ve svých pamětech píše, že Neurathův výnos z 21. června 1939 a pak i další z 28. ledna 1940 sice měl "očistit" český hospodářský život od židů, že však veškeré jmění získané "očistou" šlo jen "k dobru očišťovatelů, ani haléř k dobru očištěných". A svoji glosu pak korunuje výtkou na adresu bankéřské rodiny Petschků, že se jí sice jako jediné podařilo zachránit včas svůj majetek, "ovšem nikoliv pro národ, v němž ho nabyla, nýbrž pro sebe"! (18) 

Závěrem musím ještě zmínit skutečnost, že háchovská politická reprezentace se v rámci svých možností statečně a usilovně snažila pomoci českému národu přežít dobu nacistické okupace bez příliš velkých ztrát, což se jí také skutečně podařilo. „Národní podstatu“ se u nás za okupace podařilo zachovat nejlépe ze všech srovnatelných nacisty obsazených zemí a oběti na životech byly (nepočítáme-li ovšem právě oběti židovské…) neporovnatelně menší.

(Nejen) moje generace se ovšem ve škole nic z výše řečeného nedozvídala. Vedle zjevných ideologických blábolů o zradě české buržoazie a naopak nezměrných zásluhách českých komunistů nám byl ve vztahu k době nacismu do hlavy vtloukán i zdánlivě objektivní údaj o 360 tisících česk(oslovensk)ých obětí, jehož falešnost prohlédl dokonce i v době po pádu komunismu jen málokdo. Proto pokládám za důležité i zde uvést: „Převážná většina obětí – asi 260.000 bývalých československých občanů – ztratila své životy v letech 1938 až 1945 jako ,Židé‘, a většina z nich nebyli ani Češi, ani nežili v českých zemích.“ (19)

Poznámky:

1) Ve svém minulém blogování o době před osmdesáti lety jsem zmiňoval své dvě háchovské monografie z let 1998 a 2019. Ve  druhé z nich mé badatelské závěry doznaly jen některých dílčích posunů, z nichž nejzávažnější problém představují postoje druhorepublikové a protektorátní politické reprezentace v tzv. židovské, popř. romské otázce.

2) Martin C. Putna, Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918, Praha: Torst, 1998, s. 93–94.

3) Háchův postoj k židům nebyl jednoznačný a s jistotou lze o něm říci snad jen to, že oceňoval židy českého či československého smýšlení. U Eliáše je toto téma ještě diskutabilnější a snad i na základě dostupných pramenů ještě obtížněji posouditelné. Např. v jeho deníku z doby první světové války generálova vdova Jaroslava Eliášová „korigovala Eliášovy negativní zmínky o Židech“ /Petr Zídek, Po boku: Šestatřicet manželek našich premiérů (1918–2018), Praha: Knižní klub, 2018, s. 171/.

4) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky I, Brno: Atlantis, 1994, s. 178–179.

5) Miroslav Kárný – Jaroslava Milotová (eds.), Anatomie okupační politiky hitlerovského Německa v „Protektorátu Čechy a Morava“: Dokumenty z období říšského protektora Konstantina von Neuratha, Sborník k problematice dějin imperialismu č. 21, Praha: Ústav československých a světových dějin ČSAV, 1987, dok. 62, s. 146.

6) Miroslav Kárný, „Vyřazení židů z veřejného života Protektorátu a historie ,čestného árijství‘“, in: Miroslav Kárný, Margita Kárná a Eva Lorencová (eds.), Terezínské studie a dokumenty, Praha: Academia, 1998, s. 15–16.

7) Ladislav Karel Feierabend, op. cit., s. 182.

8) Helena Petrův, Zákonné bezpráví, Praha: Auditorium, 2011, s. 57.

9) Zde se však již jednalo o velký ústupek od původně zvažovaného záměru umožnit vyhnutí se perzekuci každému, kdo by i v současnosti vystoupil z židovské náboženské obce. Datum 1. listopadu 1918 v tomto ohledu moc nepomáhalo, protože sekularizovaní čeští židé z náboženských obcí vystupovali spíše až po roce 1918.

10) Emil Sobota, Co to byl protektorát, Praha: Kvasnička a Hampl, 1946, s. 152–153.

11) Viz Miroslav Kárný – Jaroslava Milotová (eds.), op. cit., dok. 81, s. 207–215.

12) Tomáš Pasák, „Český antisemitismus na počátku okupace“, Věda a život, 1969, č. 3, s. 150.

13) Jan Gebhart – Jan Kuklík, Velké dějiny zemí Koruny české, sv. XV.a, Praha–Litomyšl: Paseka, 2006, s. 193.

14) Viz René Küpper,Karl Hermann Frank (1898–1946): Politická biografie sudetoněmeckého nacionálního socialisty, Praha: Argo, 2012, s. 112–113.

15) Viz Helena Petrův, op. cit., s. 72–75.

16) Viz tamtéž, s. 141–144.

17) Tomáš Pasák, op. cit., s. 149.

18) Václav Černý, Křik Koruny české: Paměti 1938-1945, Brno: Atlantis, 1992, s. 190.

19) Eva Hahnová, Sudetoněmecký problém: Obtížné loučení s minulostí, Praha: Prago Media, 1996, s. 140.