Červenec roku 1939 byl posledním měsícem, ve vztahu k němuž lze ještě o českých, resp. protektorátních dějinách psát bez spojení s dějinami světovými. Počínaje srpnem, kdy si Sovětský svaz a nacistické Německo rozdělily Evropu, už pak náš okupovaný národ nebyl se svým neštěstím sám a v následujících měsících byly naopak postiženy bezmála všechny evropské národy.
Na prahu července ovšem sovětsko-německý pakt patrně nikdo z Čechů vůbec neočekával a naši lidé se spíš oddávali snům o tom, že Moskva ve spojení se západními velmocemi vystoupí proti Hitlerovi, což nám přinese růžové vyhlídky na osvobození. Naivita i jinak dobře informovaných lidí je zřejmá i z pamětí ministra Ladislava Feierabenda, který ve svých pamětech popisuje rozhovor, který tehdy měl s generálním ředitelem německého Kalisyndikátu Eduardem Diehnem, jen vnějškovým, ale přitom vlivným nacistou, kterému Feierabend předal příslušnými doklady podložené stížnosti proti germanizační politice okupantů v protektorátě. Diehn se netajil s tím, že je na obzoru německý útok na Polsko, a na otázku, co bude v takovém případě dělat Rusko, s pousmáním odpověděl: „Nevím, možná však, že budete překvapen.“ Feierabend této důležité odpovědi podle vlastních slov „nepřikládal důležitost“ a domníval se, že jí chce Diehn jen zakrýt svou nevědomost… (1)
V protektorátě se tehdy stupňovalo úsilí českých fašistů, kteří rozvíjeli své kontakty s okupanty a hrozili vystřídat Eliášovu vládu vládou fašistickou nebo alespoň ovládnout ministerstvo vnitra, které tehdy už více než dva měsíce prozatímně spravoval premiér Eliáš. Podle Feierabendových pamětí fašisté „současně žádali silnější zastoupení ve výboru Národního souručenství a Němci silně podporovali jejich požadavky. Prezident Hácha byl pod německým tlakem nucen jmenovat radikální fašisty do výboru Národního souručenství, ale odepřel pustit fašistu do vlády. Jmenoval ministrem vnitra generála četnictva Josefa Ježka, který po schválení říšským protektorem složil 3. července předepsaný slib.“ (2)
V tomto článku musejí být zmíněni dva někdejší c. a k. důstojníci (kromě Josefa Ježka ještě Jaroslav Eminger, generální inspektor v červnu 1939 vytvořeného vládního vojska, kterému jsem však už na blogu věnoval zvláštní článek). Oba patřili k nejstatečnějším představitelům české politiky v době okupace (oba museli být osvobozeni i v době poválečné retribuční justice, která jinak obvinění z kolaborace zbavila jen málokoho z protektorátních činitelů), což již samo o sobě stačí k vyvrácení tradičních negativních stereotypů o důstojnících někdejší habsburské monarchie. Je však třeba říci, že tyto stereotypy podle všeho sdílel i premiér Eliáš, který sice na prahu července 1939 po konzultaci se svým náměstkem Havelkou prezidentu Háchovi Ježkovo jmenování sám doporučil (3), nikdy však v sobě nepřekonal nedůvěru někdejšího legionáře k někdejšímu rakouskému důstojníkovi a dokonce ještě v době, kdy už byl vězněm gestapa, v motáku varoval před údajnou Ježkovou zradou, která ovšem byla jen Eliášovou nepodloženou domněnkou. (4) Okupace byla dobou znovusjednocení české společnosti, z níž byli po 28. říjnu 1918 vylučováni „Rakušáci“, katolíci, šlechta atd. Toto znovusjednocení bylo možné jen díky tragické situaci celého národa, a ani v ní nebylo pro mnoho zúčastněných jednoduché…
Eliášova vláda zůstala podle Feierabendových pamětí po svém doplnění generálem Ježkem v úřadě, „ale hned na uvítanou dostala od Němců dárek v podobě zostřené germanizace“, když okupanti 3. července „svémocně rozpustili správní komise v Brně, Jihlavě, Moravské Ostravě, Olomouci a v Českých Budějovicích a ustanovili v nich německé komisaře“ s cílem tato města germanizovat. (5) Ve stejný den se protektorátní vláda musela zabývat i Frankovým přípísem požadujícím „přijetí vládního nařízení, aby ve vyhláškách, úředních spísech a vůbec ve všech písemnostech nebyla do češtiny překládána slova Führer, Reichskanzler, Deutsches Reich, Reichsprotektor, Protektorat Böhmen und Mähren, der Oberlandrat a další“, a rezolutně jej odmítla. Rozhodla se vydat vlastní verzi jazykových nařízení, která mj zachovávala výlučné užívání češtiny u orgánů určených pro české obyvatele, což samozřejmě narazilo na odpor říšského protektora, požadujícího zavedení dvojjazyčnosti bez výjimky. (6)
Protektorátní činitelé vedli s okupanty nerovný boj, v tomto boji však rozhodně nebyli generály bez vojska. Měli za sebou národ sjednocený v Národním souručenství, které v této době pokračovalo v pořádání masových národních manifestací. „Předsednictvo Národního souručenství a krajské vedení v Praze se účastnilo také vzpomínkových oslav Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí 6. července 1939, ktetré připravily protestantské a evangelické církve. Ačkoli se toto shromáždění sešlo pod hlavičkou Národního souručenství, které je zaštítilo, na jejich průběh a vyznění měl výrazný vliv formující se domácí odboj.“ (7)
K výraznému zesílení spolupráce mezi vedením Národního souručenství a ilegálním odbojem došlo poté, co byl 7. července prezidentem Háchou na místo dosavadního vedoucího NS Adolfa Hrubého, obviněného z pokusu o podplacení německého novináře, postaven ředitel Ústřední jednoty řepařů Josef Nebeský. (8) Sociálně demokratický redaktor a významný představitel domácího odboje Jaroslav Jelínek ve svých poválečných pamětech konstatuje, že Nebeský, za první republiky patřící k širší veřejnosti málo známým činitelům agrární strany, musel teprve nyní národu dokázat své smýšlení a schopnosti:
„A tu mohu po pravdě říci, že národ se v něm nezklamal. Za vedení Josefa Nebeského vybujela v Národním souručenství pravá spiklenecká práce. Řada skupin českého odboje našla v letech 1939, 1940 a 1941 v Národním souručenství nejen svůj úkryt, ale i vydatnou pomoc zejména peněžní. Jak vedoucí Josef Nebeský, tak i generální sekretář plukovník Drgač a po jeho zatčení dr. Mrazík s největším osobním risikem poskytovali těmto odbojným skupinám nejvydatnější pomoc a byli jejích pevnou oporou. […] My novináři jsme byli každý týden přesně informováni o všem, co se u nás děje a také co se děje v táboře okupantů. Jednou týdne si svolával Josef Nebeský spolehlivé novináře české a referoval jim. Často o věcech, v nichž nebyly s Němci žádné žerty.“ (9)
12. července 1939, v den 67. narozenin dr. Háchy, se Josef Nebeský postaral o demonstrační gesto protestující proti germanizaci. Členové výboru NS z jeho iniciativy prezidentovi k narozeninám symbolicky darovali Balbínovu Obranu jazyka slovanského, zvláště českého, v době dvojjazyčnosti a germanizace velmi aktuální. (10) Hácha jim na jejich přání odpověděl projevem, výmluvně svědčícím o jeho vlastenectví:
„Lituji jenom, že moje síly nejsou již tak mladistvé, abych mohl svůj úkol plnit zdatněji, nežli se mně to dnes daří. Ale buďte jisti, že jsem si vědom své povinnosti k národu a že v každé chvíli jsem ochoten přinésti národu všechny oběti, které ode mne bude situace žádat.“ (11)
Prezidentovi přišla blahopřát i vláda v čele s Eliášem, při čemž podle Feierabendových pamětí došlo k epizodě pro Háchu nanejvýš charakteristické: „Prezident zůstal po Eliášově blahopřejném projevu s členy vlády v přátelské besedě a po odchodu fotografů mluvil hlasitě o Hitlerovi jako o darebákovi a podvodníkovi a odsuzoval germanizační snahy nacistů. S hrůzou jsme zpozorovali, že v místnosti zůstal německý fotograf a že by Háchova řeč, kdyby z ní něco zaslechl, mohla mít nepříjemné důsledky pro české obyvatelstvo i pro protektorát.“ (12)
Jak svého času trefně poznamenal Petr Placák, politickou reprezentaci z roku 1939 rozhodně není možné srovnávat s aktéry dalšího „okupačního“ roku 1968, protože Hácha „nacistické okupanty nenáviděl, zatímco mnozí ze signatářů tzv. moskevského protokolu v čele se stranickým vůdcem Dubčekem byli bezmezně agresorovi oddáni“. (13) Prezident Hácha neměl nic společného s komunistickými prezidenty z let 1948–1989, ale patří do „masarykovského“ období dějin našeho prezidentství. Toho si byly dobře vědomy i vnučky T.G.M., Anna a Herberta Masarykovy, které k 12. července 1939 Háchovi „s láskou a úctu“ adresovaly zdaleka ne jen konvenční blahopřání k narozeninám, které měl pak Hácha dlouhodobě na očích na svém psacím stole. (14)
Pro český národ měla symbolický význam i skutečnost, že se jeho prezident v červenci 1939 opět stal vrchním velitelem. Na základě vládního nařízení z 25. července bylo zřízeno české vládní vojsko, podřízené státnímu prezidentovi a již zmíněnému generálu Emingerovi jako Háchou jmenovanému generálnímu inspektorovi vládního vojska.
„Jedna z jeho jednotek bude sloužit prezidentovi na Hradě a v Lánech – tam se poprvé objevuje už 29. července ráno. […] Vládní vojsko, vyzbrojené jen lehkými zbraněmi, má i kulturně osvětovou složku. U každého praporu je zřízena dechová kapela. Lidový humor si pro protektorátní ,armádu‘ a jejího komandanta pohotově vymyslí nový název: Hácha a jeho melody-boys. Není to urážlivé, jen trochu výsměšné, a je v tom i špetka hořkosti.“ (15)
Citovaná pasáž z háchovské monografie Roberta Kvačka a Dušana Tomáška vystihuje jen část skutečnosti. Je k ní třeba dodat to, že čeští lidé při spatření vládních vojáků propukali v jásot (zatímco německým vojákům se obloukem vyhýbali), a především to, že vládní vojsko skýtalo nové možnosti domácímu odboji, který s ním do budoucna počítal i pro plánované protiněmecké povstání. Tyto naděje se sice splnily jen částečně, protože toto vše tušící okupanti nakonec v roce 1944 všechny prapory vládního vojska kromě pražského odsunuli za hranice protektorátu, právě vojáci pražského praporu však v Pražském povstání sehráli velmi důležitou roli. Je všeobecně známo, že legendární volání revolučního rozhlasu o pomoc z 5. května 1945 se obracelo k českým (tj. k „protektorátním“) vojákům, policistům a četníkům. Zatímco politické reprezentaci v čele s Háchou nebylo na konci války dopřáno, aby svou „dvojí hru“ z doby po zřízení protektorátu zakončila kýženým způsobem, některé výsledky této dvojí hry se zhodnotit podařilo.
V dané souvislosti ještě jednou připomínám, že Sovětský svaz a následně i čeští komunisté (tj. podle u nás tradiční, ale zcela falešné verze dějin doby protektorátu hlavní bojovníci za svobodu proti nacismu) se v létě 1939 postavili na stranu nacistického Německa proti svobodnému světu, zatímco Hácha a spol. (týmiž komunisty bezostyšně odsuzovaní jako kolaboranti s nacismem) nacistům statečně vzdorovali. Těmto tématům bych se rád dále věnoval ve svých následujících příspěvcích.
Poznámky:
1) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky I, Brno: Atlantis, 1994, s. 192.
2) Tamtéž, s. 193.
3) Kritériem při tom byla jednak důležitost četnictva jako ozbrojené protektorátní složky, jednak Ježkova schopnost počínat si statečně vůči Němcům. Viz Jiří Havelka, Dvojí život: Vzpomínky protektorátního ministra, Praha: Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR – Lidové noviny, 23015, s. 55.
4) Při poválečném procesu s generálem Ježkem soud označil Eliášův moták za úplný či částečný podvrh gestapa. Dnešní historik se však „kloní k názoru, že moták byl pravý“ (Martin Klečanský, „Josef Ježek a Otto Bláha – cesta dvou četnických generálů před Národní soud“, Moderní dějiny, 2014, roč. 22, č. 2, s. 184, pozn. 145).
5) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky I, Brno: Atlantis, 1994, s. 193.
6) Robert Kvaček – Dušan Tomášek, Generál Alois Eliáš: Jeden český osud, Praha: Epocha, 1996, s. 39–40.
7) Tomáš Pasák, Zápasy primátora JUDr. O. Klapky, Praha: Melantrich, 1991, s. 15.
8) Viz Dušan Tomášek – Robert Kvaček, Causa Emil Hácha, Praha: Themis, 1995, s. 57.
9) Jaroslav Jelínek, Politické ústředí domácího odboje: Vzpomínky a poznámky novináře, Praha: Kvasnička a Hampl, 1947, s. 45.
10) Viz Dušan Tomášek – Robert Kvaček, Causa Emil Hácha, Praha: Themis, 1995, s. 58.
11) Pavel Suk, „Emil Hácha ve světle oficiálních projevů a dokumentů roku 1939“, Sborník Západočeského muzea v Plzni, 1993, historie roč. 11, dok. č. 15, s. 90.
12) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky I, Brno: Atlantis, 1994, s. 194.
13) Petr Placák, „Ocenění Háchy po 50ti letech“, Český týdeník, 20.–22. 6. 1995, roč. 1, č. 49, s. 4.
14) Archiv kanceláře prezidenta republiky, fond Kancelář prezidenta republiky, inv. č. 1261, k. 187, dopisy neprotokolované.
15) Dušan Kvaček – Robert Tomášek, Causa Emil Hácha, Praha: Themis, 1995, s. 59–60.
2024 ©