Československý zahraniční odboj po vypuknutí války

Napsal Vít Machálek (») 25. 9. v kategorii Před osmdesáti lety, přečteno: 164×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

V tomto článku jsem se chtěl původně zamýšlet jen nad těžko pochopitelnou skutečností, že Edvard Beneš byl v září 1939 ochoten vydat odbojářům v protektorátě rozkaz k protinacistickému povstání, jehož důsledky pro český národ by nepochybně byly katastrofální. Tato otázka mne však nevyhnutelně dovedla k dalším otázkám týkajícím se této tragické postavy našich dějin. Byla Benešova autorita opravdu tak nezpochybnitelná, že by se Češi, kteří v září 1938 z jeho příkazu kapitulovali, o rok později z příkazu téhož Beneše pro změnu vrhli do zcela beznadějného povstání? Byla nezpochybnitelná byť i jen v rámci československého zahraničního odboje? 

Začít je asi třeba tím, že myšlenka povstání v českých zemích pocházela od Angličanů. Pro Beneše bylo zřejmé, že centrem jeho působení bude Londýn, ale pro britskou vládu Nevilla Chamberlaina nebylo vůbec zřejmé, že by měla uznat Beneše za představitele Čechů a Slováků. (Ve skutečnosti Londýn i Paříž uznávaly za československého prezidenta Emila Háchu, který byl sice toho času se svou vládou „v zajetí okupantů“, ale v okamžiku převratu měl podle britských a francouzských právních expertů znovu nabýt plnosti svých práv.) Možná právě zde by se daly hledat příčiny Benešovy povolnosti vůči britským požadavkům – a snad i příčiny jeho vstřícnosti vůči Háchovi a Eliášově protektorátní vládě v období před vypuknutím německo-sovětské války a změnou Benešovy politické orientace.

V exilu působila řada významných osobností spojených s Československou republikou a v září 1939 nebylo vůbec samozřejmé, že by v zahraničním odboji měla hlavní role připadnout bývalému prezidentovi. Byl zde především československý vyslanec ve Francii Štefan Osuský, který stejně jako vyslanci v dalších důležitých metropolích odmítl po 15. březnu 1939 pařížskou ambasádu vydat Němcům a hlásal tzv. vyslaneckou teorii, která jej stavěla do role hlavního nositele pokračující právní existence ČSR. Na Osuského stranu se posléze postavil i druhý velmi významný slovenský politik v exilu, předmnichovský premiér a přední politik agrární strany Milan Hodža. V zájmu Československa nepochybně bylo, aby tito představitelé Slováků hráli významnou politickou roli, Benešův zahraniční odboj však byl v tomto ohledu ještě problematičtější než předtím první republika. (1) Dále zde byl i armádní generál (!) Lev Prchala, který jako jediný přicházel v září 1939 v úvahu jako organizátor a vůdce československého legionu v Polsku, kde v době vypuknutí války už více než tři měsíce působil.

Všichni stáli napravo od Beneše a všichni by nepochybně zahraniční akci vedli jinak a na rozdíl od Beneše neskončili v náruči Sovětů. Zdá se mi však, že problém nebyl v tom, kdo bude „vůdcem“ odboje, ale spíš v tom, jakým způsobem bude budoucí československé exilové zřízení fungovat. Bez Beneše by bylo těžko myslitelné, neštěstím však bylo, že (jak později konstatoval Osuský) „od Mnichova Beneš již nebyl Benešem“. (2) Do Mnichova jej lze bezesporu označit za prozápadního demokratického politika, ale po traumatu, který mu způsobili britští a francouzští „mníchované“, byl ovládán touhou po odčinění tehdejšího pokoření, přičemž se současně stala možnou jeho orientace spíš na totalitní Sovětský svaz než než na „zrádné“ západní demokracie. 

Ve spojení se Sovětským svazem je až neuvěřitelné, jak samotný Beneš ve svých pamětech líčí jednání, která 19. září 1939 vedl s jeho londýnským velvyslancem Majským. Státu, který se nedávno stal spojencem nacistického Německa a jehož vojska právě na základě dohody s třetí říší vpadla do východního Polska, Beneš z vlastní iniciativy nabízel, že bude-li po válce existovat sovětsko-československá hranice, „jistě se dohodneme“ na „otázce Podkarpatské Rusi“. (3) Tuto vstřícnost hodnou feudálního panovníka ochotného darovat mocnějšímu vládci část svého státu někdejší demokraticky zvolený prezident Čechů, Slováků a Podkarpatorusů potvrdil i o čtyři roky později při moskevských jednáních se Stalinem, takže v lednu 1945 mu pak sovětský diktátor v době své anexe Podkarpatské Rusi prostě jen napsal: „Vy sám jste mi v Moskvě říkal, že jste ochoten odevzdat Zakarpatskou Ukrajinu Sovětskému svazu.“ (4)

Zcela jiné postoje zaujímal generál Prchala, kterého za druhé republiky prezident Hácha vyslal jako ministra právě na Podkarpatskou Rus. I on dával v době omezených zahraničněpolitických možností toho času fakticky neexistujícího Československa najevo ochotu se dohodnout, ovšem nikoliv se Sovětským svazem, ale s Polskem, a dosáhl možnosti vytvořit v rámci polské armády legion složený z Čechů a Slováků.

V československé historiografii doby komunismu byl za velitele tohoto legionu označován  tehdejší podplukovník Svoboda, zatímco Prchala v ní byl „neosobou“, o níž se směl zmínit (samozřejmě s krajně negativním vyzněním) snad právě jen Svoboda ve svých memoárech. Na Svobodu tento měsíc vzpomínám ve spojení se čtyřicátým výročím smrti tohoto vojenského a politického činitele, jehož politická dráha, zcela protikladná Prchalově, nakonec vedla až na Pražský hrad. Na blogu bych jej rád ještě připomněl ve svém příštím článku, ale už na tomto místě bych chtěl dát k zamyšlení následující otázku:

Svoboda ve svých memoárech v typicky úderném duchu komunistické propagandy píše, že po únoru 1948 Prchala klesl „až na samé dno zrady“, když se „usídlil v Německé spolkové republice a navázal nejužší spolupráci s fašistickými, revanšistickými kruhy, obdržel od nich tzv. cenu Karla Velikého a na shromážděních sudetských přesídlenců štval proti vlastnímu národu“. (5) Byla odsouzeníhodná snaha o smíření s vyhnanými českými Němci a společný boj proti komunismu – anebo spíš loajalita k sovětským maršálům, trvající i po 21. srpnu 1968?

Prchalova a Svobodova životní dráha, tak protikladná po válce, byla přitom před válkou poměrně podobná. Prchala byl tehdy oproti Svobodovi mnohem významnější, podobně jako on však za první světové války působil v ruských legiích a za první republiky pak jako voják z povolání postupoval na armádním žebříčku. Za mobilizace v září 1938 velel 4. armádě a v době Mnichova byl odpůrcem kapitulace. (Beneše o sedm let později označil za „notorického vzdávače“…)

V lednu 1939 byl energický Prchala prezidentem Háchou pověřen hájením jednoty státu na Podkarpatské Rusi, která se pak po březnovém záboru této země Maďary z jeho rozkazu na několik dní stala jediným místem, kde se českoslovenští vojáci bránili. Prchala pak odešel do Polska a stal se tam velitelem naší formující se jednotky. Beneš neviděl rád Prchalovu polonofilskou orientaci, ale v dané chvíli by z jeho strany bylo šílenstvím, kdyby se od naší první vojenské jednotky ve druhé světové válce distancoval, a odhodlal se tedy Prchalu jejím vedením pověřit. Také Prchala, jehož legion tvořený 960 Čechy a Slováky byl oficiálně ustaven dekretem polského prezidenta z 3. září 1939, se v dané chvíli zachoval moudře, podřídil se Benešově autoritě a poslal exilovému prezidentovi dopis, ve kterém jej ujistil, že jako velitel československého legionu „bude věrně sloužit národu a nezná jiného cíle, než zahnat nepřítele z vlasti“. (6)

Není pochyb o tom, že Prchala a jeho muži, mezi nimiž byl i Ludvík Svoboda, byli odhodláni bojovat po boku Poláků proti wehrmachtu. Také již opravdu měli první padlé. Už čtrnáct dní po vzniku legionu, 17. září, se však situace Poláků stala zcela beznadějnou poté, co do Polska po nacistech vtrhli i Sověti. To znamenalo konec Prchalova legionu, jehož vojáci se vesměs ocitli v sovětské internaci a teprve později se je zčásti podařilo osvobodit a převést na Západ. Osudy Svobody a Prchaly se prazvláštním způsobem rozešly: Svoboda byl jako „špión“ Sověty nejprve odsouzen k smrti, zachránilo jej však zjištění, že je spolupracovníkem sovětské rozvědky; poté, co o dva roky později vypukla německo-sovětská válka, mohl s plnou podporou Sovětů a komunistů zahájit zářnou dráhu velitele československé jednotky v SSSR, díky níž se pak v srpnu 1945 stal armádním generálem. (7) Prvorepublikový armádní generál Lev Prchala se podílel na formování naší jednotky ve Francii, do které se z Polska dostal přes Rumunsko, ale „benešovský“ vedoucí československé vojenské správy ve Francii generál Ingr se záhy postaral o jeho těžko pochopitelné totální odstavení. (8)

Zatímco mezi Poláky se těšil respektu Prchala a ve Francii měl slušnou pozici Osuský, Beneš měl na začátku války v Londýně velmi daleko k tomu, aby byl uznán za hlavu jedné z válčících zemí. V době, kdy Poláci ještě vzdorovali německé armádě a ve hře byla i možnost protiněmeckých pozemních operací západních spojenců, mohl být ovšem Beneš pro Brity vysoce zajímavý v případě, že by mohl vyvolat masivní protiněmecký odpor v protektorátě.

V rozhovorech vedených mezi britskými zpravodajci a šéfem Benešovy zpravodajské služby plukovníkem Františkem Moravcem předložili Britové 7. září velkolepý, bohužel však zcela nereálný projekt, podle kterého mělo být nacistické Německo současně konfrontováno s mohutným bombardováním a velkou pozemní operací ze strany západních spojenců a s revoltami v Bavorsku,  Rakousku a českých zemí. Ve vztahu k protektorátu si přáli od 17. září „podnítit provádění sabotáže na maximální míru a stupňovat ji v otevřené povstání lidu“. (9)

V Benešových očích zjevně tento plán nebyl šílený, ale naopak atraktivní, protože v dané chvíli představoval jedinou myslitelnou cestu k dosažení jeho cíle v podobě spojeneckého uznání jeho vlády, resp. Československa jako jedné z válčících zemí. „K tomuto cíli chtěl využít svého souhlasu s předloženým britským návrhem, i když si uvědomoval možné důsledky. Byl však ochoten je nést. V dané chvíli považoval takový postup za správný a jak lze soudit z jeho údajné poznámky o možných obětech, dokonce za výhodný.“ (10)

Hned 8. září „byl vojenskému a politickému ústředí doma zaslán z Londýna vzkaz, ve kterém se oznamovalo, že je třeba rozvinout v českých zemích branný odpor proti okupačnímu režimu“. (11) Němci by jej samozřejmě utopili v krvi, ale toho se zřejmě Beneš nelekal v případě, že by vystoupení proti okupantům umožnilo vytvoření jeho vlády v Londýně a její uznání za oficiální představitelku ČSR. Britové mu však nedali žádné záruky toho, že by se k takovémuto uznání opravdu chystali, a to bylo zřejmě pro stornování celého projektu z Benešovy strany podstatnější než to, že by české povstání v září 1939 nemohlo být ničím jiným než národní sebevraždou… 17. září byla každopádně situace Poláků beznadějná, rozšíření války proti nacismu nic nenasvědčovalo a z povstání zůstaly jen zprávy britských médií o nepokojích v protektorátě, představující pouhou propagandu, která „pracovala v duchu původních směrnic a příslušná řídící místa nesdělila, že to není up-to-date“. (12)

Když jednání s Angličany v dané chvili k ničemu nevedla, odjel Beneš počátkem října „jednat do Paříže, kde se Osuského aktivity přece jen setkávaly u francouzské vlády s větším úspěchem“. (13) S vyslancem Osuským Daladierova vláda 2. října uzavřela dohodu o zřízení československého vojska ve Francii, Beneš však pro ni byl persona non grata. Francouzské i britské úřady vůči němu vznášely možná z jejich strany zástupnou, leč věcně opodstatněnou výtku „slabého a nereprezentativního zastoupení Slováků ve tvořících se orgánech exilu“. (14)

Zatímco v jiných vnitropolitických otázkách Beneš nijak nelpěl na obnově Československa v podobě, jakou mělo za první republiky, ve vztahu k čechoslovakismu a unitárnímu státu trvale zastával postoje, které slovenské politiky nemohly neiritovat. Dne 12. října 1939 sestavili slovenští exulanti (vedle Osuského a Hodži k nim patřil i představitel Slovenské národní strany Paulíny-Tóth a komunista Clementis) „Memorandum o slovenské otázce“, vycházející „z přiznání rozsáhlého autonomního statutu Slovenska v rámci obnovené společné republiky“. (15)

17. října byl v Paříži vytvořen Československý národní výbor (ČSNV), v listopadu uznaný Francouzi a v prosinci Brity (ne ovšem v roli exilové vlády). V jeho čele formálně stál pater Jan Šrámek, fakticky jej však vedl pro Paříž nepřijatelný Beneš. Osuský se stal přednostou Správy zahraničních vztahů ČSNV, ale jeho snaha „řídit zahraniční politiku československého zahraničního odboje se nelíbila zejména Benešovi“. Kamenem úrazu především otázka možného vytvoření středoevropské federace. Beneš a Osuský se ovšem rozcházeli i v postoji ke generálu Prchalovi a v řadě dalších otázek. V době pádu Francie z června 1940 se Osuský vzdal odpovědnosti za vedení zahraničních záležitostí ČSNV. I když se v této době významně podílel na řešení evakuace československých příslušníků z Francie, její průběh, za tehdejších francouzských poměrů nevyhnutelně komplikovaný, byl vůči němu posléze Benešovými stoupenci zneužit. (16)

[Ve všem jasno měli však pochopitelně Gottwaldovi komunisté, kteří v době sovětsko-německého paktu poslušně sledovali linii Kominterny a byli „rozhodně proti zahraniční akci Beneše-Osuského“. (17) Beneš a spol. pro ně byli – jak pravil název jedné z komunistických brožur – Guilty Men of Czechoslovakia, zločinci českoslovenští. (18)]

Komplikovaně se vyvíjely i vztahy mezi Benešem a Hodžou, který v listopadu 1939 inicioval vznik pařížské Slovenské národní rady a stal se jejím předsedou. „Spolupracoval úzce se Š. Osuským a zůstával v opozici proti E. Benešovi. Jeho pozice byla v tomto období také mnohem pevnější než Benešova. Tomu se ale obratným manévrováním a růstem prestiže po vypuknutí války a zejména po pádu Francie podařilo Hodžu postupně vyšachovat.“ (19)

Když po porážce Francie z června 1940 jediným možným centrem zahraničního odboje zůstala Velká Británie, kde navíc byla vláda „mnichovana“ Chamberlaina nahrazena Churchillovou, pozice Edvarda Beneše v čele československého exilu začala být neotřesitelná. V červenci 1940 mohl Beneš v Londýně (v neposlední řadě díky podpoře ze strany Háchy a protektorátní vlády, od níž jako ministra „převzal“ jejího bývalého člena Feierabenda) jmenovat svou exilovou vládu, i když jejího plného uznání se dočkal až o rok později, po vypuknutí německo-sovětské války, a to současně ze strany Britů a Sovětů. V této době se také začal až nepochopitelně vstřícně smiřovat s československými komunisty, kteří jej předtím v době paktu Molotov – Ribbentrop označovali za zločince.

Zatímco pro komunisty se našel prostor v londýnské Státní radě, Milan Hodža v červenci 1941 složil funkci jejího místopředsedy a o dva měsíce později odešel do Ameriky. „Hodža mohl totiž jen stěží akceptovat Benešův postoj k agrární straně (vrcholící nakonec jejím zákazem) a také jeho zahraničně politickou koncepci, která směřovala do područí Sovětského svazu. Své názory Hodža publikoval v práci Federation in Central Europe (1942), v níž prozíravě upozorňoval na nebezpečí sovětské rozpínavosti a znovu obhajoval federativní semknutí národů střední Evropy, v němž viděl jedinou záchranu demokracie v tomto prostoru po válce. Patrně se nemýlil.“ (20)

Štefan Osuský byl od července 1940 členem londýnské exilové vlády, v níž měl ovšem jen post ministra bez portfeje a nesnadnou menšinovou pozici jako Slovák i jako „pravičák“. Na velký odpor narážela také jeho kritika právních základů československého exilového zřízení spojených s teorií o Benešově z doby první republiky údajně stále trvajícím prezidentství a „absolutismu“, s nímž podle něj Beneš ve své osobě soustředil všechny státní funkce. Nerovný spor mezi Osuským a benešovci, v němž Osuský kritizoval v neposlední řadě též prezidentovu politiku vůči Sovětskému svazu na straně jedné a potenciální československo-polské konfederaci na straně druhé, skončil na jaře 1942 jeho odchodem z londýnské vlády a Státní rady. (21)

Mezi politickými partnery z dob první republiky, s nimiž Beneš v exilu (jen) po určitou dobu jednal, je třeba zmínit i představitele německých sociálních demokratů z českých zemí Wenzela Jaksche. Beneš původně uvažoval o povolání Jakschových stoupenců do Státní rady, ale ve dvaačtyřicátém se přiklonil k myšlence rozchodu s demokratickými českými Němci a likvidace celé sudetoněmecké menšiny v budoucím osvobozeném Československu. S touto ideou se sice britské veřejné mínění těžko smiřovalo, ale o to větší porozumění pro ni Beneš posléze nalezl u Stalina.

Koncept obnovy Československa včetně Sudet, ale bez sudetských Němců zvítězil v době po strašném teroru heydrichiády, kdy Beneš dosáhl britského oduznání Mnichova a myšlenka nemožnosti budoucího česko-německého soužití se zdála být nasnadě. V dané souvislosti je však samozřejmě třeba zmínit rozkaz k atentátu na Heydricha, který na rozdíl od v poslední chvíli odvolané výzvy k povstání ze září 1939 Beneš bez ohledu na všechny následné oběti opravdu vydal.

Aniž bych chtěl jakkoliv hodnotit Česko-Slovenskou národní radu, diskutabilní uskupení Čechů a Slováků stojících v Londýně v opozici proti Benešovi, myslím, že v dané souvislosti stojí za zmínku její tehdejší prohlášení, že Beneš o atentátu rozhodl svévolně, „proti zájmům českého a slovenského národa“ a aniž by o něm informoval byť i jen členy své vlády. (22)

Ani v době, kdy Hitler po Heydrichově smrti Háchovi a spol. hrozil vymazáním českého národa z mapy Evropy, se Beneš zřejmě nijak netrápil možností, že by se při svém poválečném návratu třeba už také nemusel shledat s velkou částí obyvatelstva českých zemí. Jeho neschopnost či neochota vcítit se do situace lidí doma působí až nelidsky. František Moravec za heydrichiády zaznamenal jeho projevy údivu a nevole nad tím, že se Češi, už tak jako tak ztracení ve chvíli, kdy je gestapo přichází zatknout, nijak nebrání. (23) K tomu lze jen podotknout, že Benešovi v Londýně hrozilo nanejvýš bombardování, rozhodně ale ne v protektorátě za heydrichiády běžná „poprava s celou rodinou“ (či s celou vesnicí jako v Lidicích).

Je něco znepokojujicího na tom, jak Edvard Beneš v době Mnichova kapituloval a odešel do exilu, aby pak z Londýna vydával příkazy znamenající smrt pro bezpočet lidí ve vlasti. Nechci zde řešit otázku, zda jsme se měli v září 1938 bránit, ale musím konstatovat, že by případná obranná válka, která by i pro samotného prezidenta znamenala možnost obětování života, byla mravně jednoznačnější než vydávání rozkazů typu příkazu k atentátu na Heydricha „na kanapi“ v Londýně. (24)

Několik dní před Mnichovem, když se ještě zdálo, že nám Anglie a Francie umožní se bránit, prezident Beneš náčelníkovi své vojenské kanceláře generálu Bláhovi řekl: „I když velcí spojenci půjdou s námi, nebude to ani tak rychlé, ani hned na počátku tak rozhodné, abychom německému vpádu do republiky mohli zabránit. Ale budeme se bránit do posledního dechu a musíme jít až do konce, děj se co děj. Já zůstanu se svou vojenskou družinou stále u vojska. Ale ať to víte i vy, i hlavní velitel a předseda vlády: budu ustupovat s vojskem jen po jistou dobu. Až se budeme muset zastavit, území už dál neopouštět a bít se s nepřítelem až k smrti, tož já jako prezident republiky nesmím být zajat. Zůstanu s těmi, kteří se budou bít doopravdy až do poslední chvíle, a pak padnu s nimi. Bude to patrně nutností i vojenskou, i politickou, a bude třeba včas se na to připravit. Naši musí zůstat dále se Spojenci až do konce války: tím republika bude zachována. I smrt prezidenta republiky na bojišti tomu bude sloužit.“ (25)

Vilém Hejl tato slova s údivem cituje v knize kriticky rozebírají mravní rozměr Benešovy politiky a konstatuje, že nejdou dohromady s Benešovým způsobem myšlení a jednání při jiných příležitostech. Mně se na rozdíl od Hejla tato slova zdají být zajímavá i něčím jiným než jen tou nikdy nenaplněnou demonstrací osobní statečnosti. Zdá se mi, že Beneš považoval svou roli v čele zahraničního odboje za druhé světové války za nezastupitelnou (a dokonce nebyl ochotný nikomu odpustit názor, že by v čele zahraniční akce mohl stát i někdo jiný než on), a v logice tohoto smýšlení bych očekával, že prezident v případě vojensky prohrané obranné války s Německem nepoloží život v poslední bitvě, ale včas se přemístí do exilu. Pokud by tak neučinil a opravdu zahynul v boji, musel by se každopádně role exilového vůdce Čechoslováků ujmout někdo jiný.

S jiným, oproti Benešovi víc „vpravo“ stojícím předákem by nás vzhledem k nepříznivé geopolitické situaci možná po válce také postihla komunizace, ale národ by každopádně aspoň nebyl svým prezidentem a lidmi kolem něj maten ve smyslu vyvolávání iluzí o Sovětském svazu.

Od první cesty exilového prezidenta do Moskvy z prosince 1943 až do února 1948 zaznívalo z okruhu benešovců stálé nadšení nad naším „velikým slovanským spojencem“. Spojeneckou smlouvu se Stalinem Beneš v třiačtyřicátém uzavřel rovnou na dvacet let, aniž by měl jako nevolený provizorní prezident k takto dalekosáhlému předurčení zahraniční politiky poválečného Československa mandát. „Proti jeho naprosto protiústavnímu aktu protestovali v Londýně členové České národní jednoty (Předseda L. Prchala.) a Slovenské národní jednoty (Předseda Peter Prídavok.). Prohlásili v separátních memorandech [britskému ministrovi zahraničí] A. Edenovi smlouvu za neplatnou a pro Čechy a Slováky za nezávaznou.“ (27)

Současně došlo i k předurčení budoucí vnitřní politiky politickými jednáními, která Beneš v Moskvě vedl s Gottwaldem a spol. Jednalo se o záměr (Benešovými slovy) „revoluci nacionální spojit s revolucí hospodářskou“, tj. zúčtovat s českými Němci i s českou „pravou buržoazií“. (26) Vše pak dovršila další Benešova cesta do Moskvy z března 1945 a tehdy vedená jednání o definitivní podobě poválečného uspořádání, při kterých se benešovci do velké míry přizpůsobili představám komunistů. Agrárník Václav Míšek tehdy v dopise, kterým oznámil své vystoupení ze Státní rady, napsal: „Nyní po šesti letech Benešovy činnosti jasně vidím, že vede český a slovenský národ z nacistického protektorátu do komunistického.“ (28)

Ti, kdo už v prvních letech exilu tvořili „protibenešovskou opozici“, mohli cítit jakési pochmurné zadostiučinění. V dubnu 1945 byl v Londýně založen Prchalou vedený Český národní výbor, který „odmítal vytvoření jakéhokoliv dalšího protektorátu“ a měl „ambici reprezentovat český lid a vyjadřovat jeho pevnou vůli a odhodlání žít v demokratickém státě, na svém historickém teritoriu a ve zděděných tradicích křesťanské kultury“. (29)

Zdá se nicméně, že „protibenešovská opozice“ představovala značně nesourodý tábor, do kterého patřili jak ti, pro které byl Beneš málo demokratický, tak i ti, kteří sami nemohli být označeni za demokraty. Autoři zatím jediné jí věnované monografie navíc už v jejím úvodu konstatují, že „legálně působící opozice, tak důležitá součást politického systému v mírových podmínkách parlamentní demokracie, měla v exilu za druhé světové války často spíše destruktivní roli, neboť významně komplikovala proces mezinárodního uznání československých exilových orgánů, vyjadřujících přes všechny své nedostatky princip kontinuity a obnovy Československa v předmnichovských hranicích“. (30)

Toto konstatování je podstatné, současně však i nepřesné, protože principu obnovy Československa v předmnichovských hranicích samozřejmě odporovala Benešem již od září 1939 projevovaná ochota „dohodnout se“ se Stalinem na odstoupení Podkarpatské Rusi. Ještě tragičtější je pak skutečnost, že Beneš se svými převážně levicovými spolupracovníky neměl problém ani dohodnout se s komunisty na tom, že legálně působící opozice nebude smět existovat ani po válce. Systém čtyř vzájemně se uznávajících českých stran, jež budou společně tvořit vládu takzvané Národní fronty a současně nepřipustí existenci opozice, resp. obnovu stran, které před válkou volila „pravá“ polovina českých voličů, znamenal evidentní rezignaci na základní princip parlamentní demokracie.  Ještě mnohem horší pak byla rezignace na základní principy právního státu na základě Benešova souhlasu s „revolucí“, v jejímž rámci mohly být v poválečném období nerušeně páchány zločiny na sudetských Němcích či domnělých českých kolaborantech (resp. „reakcionářích“).

Závěrem už jen konstatuji, že zatímco Osuský, Prchala a další Benešovi oponenti z doby zahraničního odboje se do vlasti nikdy nevrátili a zemřeli v exilu, samotnému Benešovi bylo Sověty a komunisty dovoleno vrátit se v roli prezidenta republiky a po tříletém období poválečného prezidentství zemřít v jeho vile v Sezimově Ústí.  I když věřím, že to Beneš myslel s Československem dobře a stav nastolený po únoru 1948 zajisté nebyl jeho cílem, při nejlepší vůli  se nemohu ubránit pochybnostem, zda se ona tři polosvobodná léta poválečného přechodného období mezi nacistickou a komunistickou totalitou, která navíc pro náš národ dodnes představují značnou morální zátěž, dají označit za oceněníhodný výsledek jeho politiky…

 

Poznámky:

1) První republice je možné vytknout, že nehledala cestu ke sblížení mezi Čechy a katolickou většinou Slováků a slovenské katolíky v čele s Hlinkou už ve svých počátcích zahnala do opozice. Důvěřovala však alespoň slovenským evangelíkům, z nichž nejvýznamnější osobnosti představovali právě Hodža a Osuský. Za druhé světové války naproti tomu Beneš údajně „zásadne nechcel, aby do druhého odboja boli zapojení Slováci, hoci záujem boja proti fašizmu si to vyžadoval. Išlo mu iba o taký podiel Slovákov, aby urobili štafáž čechoslovakizmu… [Možno to bola] aj reakcia na začiatky odboja vo Francúzsku. Hodža tam vytvoril Slovenskú národnú radu a jej autoritu opieral o skutočnosť, že v československej armáde bolo cca 60% Slovákov.“ (Imrich Minár, Americkí Slováci a Slovensko, Bratislava 1988, s. 112.)

2) Jan Kuklík – Jan Němeček, Proti Benešovi! Česká a slovenská opozice v Londýně 1939–1945, Praha: Karolinum, 2004, s. 467.

3) Edvard Beneš, Paměti: Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství, Praha: Orbis, 1947, s. 207.

4) Zbyněk Zeman, Edvard Beneš: Politický životopis, Praha: Mladá fronta, 2009, s. 314.

5) Ludvík Svoboda, Cestami života I, Praha: Naše vojsko, 1971, s. 420.

6) Tamtéž, s. 363.

7) Viz Milan Churaň a kol., Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Praha: Libri, 1994, heslo „Svoboda Ludvík“, s. 504–505.

8) Viz Jan Kuklík – Jan Němeček, Proti Benešovi! Česká a slovenská opozice v Londýně 1939–1945, Praha: Karolinum, 2004, s. 328–329.

9) Jan Gebhart – Jan Kuklík, Velké dějiny zemí Koruny české, sv. XV.a, Praha–Litomyšl: Paseka, 2006, s. 315.

10) Jiří Šolc, Podpalte Československo! Operace Perun, Praha: Merkur, 1991, s. 57.

11) Tomáš Pasák, Pod ochranou říše, Praha: Práh, 1998, s. 154.

12) Jan Gebhart – Jan Kuklík, Dramatické i všední dny protektorátu, Praha: Themis, 1996, s. 82.

13) Jan Gebhart – Jan Kuklík, Velké dějiny zemí Koruny české, sv. XV.a, Praha–Litomyšl: Paseka, 2006, s. 320.

14) Tamtéž, s. 321.

15) Tamtéž.

16) Viz Jan Kuklík – Jan Němeček, Proti Benešovi! Česká a slovenská opozice v Londýně 1939–1945, Praha: Karolinum, 2004, s. 33–37.

17) Formulace z Gottwaldovy zprávy ilegálnímu ÚV KSČ v Praze z 10. 3. 1940 („Depeše mezi Prahou a Moskvou 1939–1941“, Příspěvky k dějinám KSČ, roč. 7, 1967, č. 3, s. 411).

18) Viz Edvard Beneš, Paměti: Od Mnichova k nové válce a novému vítězství, Praha: Orbis, 1947, s. 212–213.

19) Milan Churaň a kol., Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Praha: Libri, 1994, heslo „Hodža Milan“, s. 176.

20) Tamtéž, s. 177.

21) Viz Jan Kuklík – Jan Němeček, Proti Benešovi! Česká a slovenská opozice v Londýně 1939–1945, Praha: Karolinum, 2004, s. 121–129.

22) Tamtéž, s. 176.

23) František Moravec, Špion, jemuž nevěřili, Voznice: Leda, 2014, s. 365.

24) Autorem pregantního výroku „na kanapi se revoluce dělá dobře“ byl generál Alois Eliáš (Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky I, Brno: Atlantis, 1994, s. 266).

25) Vilém Hejl, Rozvrat: Mnichov a náš osud, Praha: Univerzum Praha, 1990, s. 18.

26) Viz Milan Churaň a kol., Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Praha: Libri, 1994, heslo „Beneš Edvard“, s. 26.

27) Stanislav Berton, Beneš a Hácha, Roseville: vlastním nákladem, 1998, s. 25.

28) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky III, Brno: Atlantis, 1996, s. 229.

29) Jan Kuklík – Jan Němeček, Proti Benešovi! Česká a slovenská opozice v Londýně 1939–1945, Praha: Karolinum, 2004, s. 451.

30) Tamtéž, s. 9.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel sedm a dvě