Český rok 1939

V novém roce si budeme připomínat osmdesátá výročí událostí roku 1939, bezpochyby jednoho z nejtragičtějších v našich dějinách. Úvodem k blogování na toto téma připomínám, že prezident a další představitelé pomnichovského Československa, jejichž činy budou v této souvislosti znovu podrobovány různým hodnocením, byli obětovanými lidmi, kteří vzali na svá bedra tíži situace, kterou vytvořil Mnichov a mnichovská kapitulace Edvarda Beneše.

V lednu začaly tragické dějiny krátkého období pomnichovské republiky vstupovat do své poslední fáze poté, co ministr zahraničí František Chvalkovský navštívil 21. 1. 1939 Berlín, kde s ním představitelé nacistického Německa jednali způsob, který nasvědčoval tomu, že nemají v úmyslu trpět další existenci česko-slovenského státu.

V únoru začalo vycházet najevo, že při likvidaci Česko-Slovenska budou Berlínu nápomocni někteří představitelé slovenských luďáků. 12. 2. 1939 vložil osud slovenského národa do Hitlerových rukou Vojtech Tuka a 28. 2. jednali v Berlíně o možném rozbití ČSR slovenští ministři Ďurčanský a Pružinský.

V březnu se nejprve prezident Hácha a vláda premíéra Berana pokusili o udržení jednoty státu sesazením slovenské autonomní vlády premiéra Tisa a vojenským zásahem na Slovensku z 10. 3., který ovšem nemohl zabránit dalšímu jednání luďáků s Hitlerem. Po návštěvě sesazeného Tisa v Berlíně z 13. 3. došlo o den později k vyhlášení samostatného slovenského státu. Ve stejné době se prezident Hácha v posledním zoufalém pokusu zachránit, co se dá, vydal také do Berlína, kde byl však v noci na 15. 3. postaven před hotovou věc nacistické okupace Čech a Moravy a znásilněn hrozbou zdecimování českého národa a leteckého srovnání Prahy a dalších měst se zemí. Při hledání menšího zla v bezvýchodné situaci podepsal předem připravený souhlas s okupací a zachránil tak alespoň lidské životy a materiální hodnoty, přičemž se postaral i o to, aby podpis znamenal jen osobní poskvrnu jeho samotného a aby s právně bezobsažným dokumentem neměla nic společného ani vláda, ani parlament. Jeho berlínská cesta vedla také ke zmírnění připravovaného připojení českých zemí k Německu vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava z 16. 3.

V dubnu dosáhl Hácha dvou nesporných úspěchů. Ve dnech 23. až 30. 4. proběhl „národní plebsicit“ v podobě náboru do jím založené organizace Národní souručenství, do níž vstoupila drtivá většina Čechů. Výsledky tohoto náboru současně nacistům vzaly chuť měnit Háchou navržené složení protektorátní vlády, do jejíhož čela prezident 27. 4. postavil vlasteneckého a s odbojem úzce spolupracujícího generála Aloise Eliáše.

V květnu, červnu a červenci Národní souručenství organizovalo sérii velkých vlasteneckých manifestací. Prezidentovi, vládě a vedení Národního souručenství se i za pomoci těchto demonstrací národní jednoty podařilo odrazit pokus českých fašistů ujmout se pod německou záštitou vlády v protektorátě.

V srpnu a září nacisté zatýkáním částečně rozbili odbojové sítě spojené s Národním souručenstvím a protektorátními orgány. Ve spojení s vypuknutím druhé světové války vzali do vazby velké množství předních českých osobností jako takzvaná rukojmí. Snahy prezidenta Háchy a Eliášovy vlády o jejich osvobození mohly být jen částečně úspěšné.

V říjnu došlo k masovým demonstracím v Praze z 28. 10., které Hácha a Eliáš neváhali vůči okupantům ospravedlňovat jako reakci na německé provokace. Předtím hájili právo národa připomínat si den, který byl po dvacet let zvyklý slavit jako svůj svátek.

V listopadu se s oficiální záštitou českých orgánů konal pohřeb národního mučedníka Jana Opletala, smrtelně zraněného při říjnové demonstraci německou policií. Vedoucí Národního souručenství Josef Nebeský se osobně zúčastnil Opletalova pohřbu a položil na jeho rakev věnec prezidenta Háchy. Německou odvetou se však vzápětí stal zásah proti českým vysokým školám ze 17. 11., při kterém bylo devět studentských funkcionářů zastřeleno a 1200 studentů odvlečeno do koncentračního tábora. Díky nadlidskému úsilí prezidenta Háchy a jeho spolupracovníků se od konce roku 1939 do začátku roku 1943 podařilo postupně dosáhnout návratu téměř všech 1200 studentů domů, čímž byla zachráněna celá jedna generace české inteligence.

V prosinci Hácha na protičeský teror okupantů reagoval dvěma symbolickými gesty: v předmluvě ke knížce svých projevů, kterou demonstrativně antedatoval 17. listopadem, se způsobem pro celý národ srozumitelným označil za „pouhého místodržícího“ prezidenta Edvarda Beneše, stojícího v čele zahraničního odboje, a svůj štědrovečerní rozhlasový projev uzavřel modlitbou, v níž český národ poručil do Boží ochrany.

Závěrem poznamenávám, že ve světle událostí roku 1939 nelze vnímat jinak než jako křiklavou nespravedlnost, že po válce českoslovenští politikové v čele s prezidentem Benešem Emila Háchu odsoudili a postavili do jedné roviny s Jozefem Tisem. Hácha i Eliáš ovšem již v roce 1939 tušili možnost návratu „hrdinů“, kteří se po prožití války v cizině vrátí jako nekompromisní soudci lidí, svádějících smrtelně nebezpečný (a Eliáše i jiné posléze život stojící) skrytý boj doma. Paní Jaroslava Eliášová ve svých memoárech píše, že její muž vzkázal Benešovi do Londýna, „že se jim tam dělá dobře revoluce na kanapi, ale tady že se musí bojovat o každý lidský život“.