Čtvrté dělení Polska

Napsal Vít Machálek (») 9. 9. v kategorii Před osmdesáti lety, přečteno: 63×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Ve škole jsme se v době komunismu učili o krutém osudu Poláků po trojím rozdělení jejich země mezi ošklivé feudální vládce sousedních říší v letech 1772, 1793 a 1795. Ti však byli pořád ještě téměř polonofily ve srovnání se Stalinem a Hitlerem, kteří si Polsko rozdělili v zamlčovaném čtvrtém dělení z roku 1939. 

Hitler považoval pakt Molotov – Ribbentrop z 23. srpna 1939 za svůj diplomatický triumf, který mu umožnil napadnout Polsko s jistotou vítězství. Stalin jej však přechytračil na poli propagandistickém, protože zahájení války a s ním spojenou roli agresora přenechal samotným Němcům, zatímco Sovětský svaz zůstal „mírovou“ a „imperialistickou válku“ kritizující velmocí…

Nacisté mohli zpočátku doufat, že jim díky pokračování politiky appeasementu v Anglii a Francii přepadení Polska projde podobně, jako předtím přepadení Československa. Pokusili se také o zopakování triku z 15. března, kdy okupaci našich zemí zdůvodnil „dohodou“ se znásilněným Háchou. V předvečer invaze do Polska vyzvali Poláky k vyslání vyjednávače s plnou mocí do Berlína. Polský ministr zahraničí Beck nicméně sdělil svým britským spojencům (kteří si přáli pokus o polsko-německé jednání), že do Berlína samozřejmě nepůjde, „neboť nemá sebemenší zájem, aby s ním bylo zacházeno jako s prezidentem Háchou“. (1)

Žádný polský státník před Hitlerem nekapituloval jako Hácha v březnu 1939 (ani jako Beneš v září 1938), což ovšem pro polský národ znamenalo osud ve srovnání s národem českým mnohonásobně tragičtější. Rasově politický úřad NSDAP vydal posléze pro německé vojáky instrukční brožuru, v níž se toho času mnohem brutálnější postup vůči Polákům než vůči Čechům vysvětloval slovy: „Z národně politického hlediska je Čech pro Němce právě takovým nepřítelem jako Polák. Má-li Čech v dané chvíli poněkud odlišné postavení než Polák, je to pouze dočasný důsledek okolností, za kterých došlo k rozbití Československa.“ (2) Kdyby Hitler válku vyhrál, tak by tento rozdíl nakonec nic neznamenal, ale z hlediska přežití národa pod dočasnou německou okupací znamenal mnoho.

Co se týče průběhu v každém případně neodvratné německé invaze, lze si snadno představit, jak by ji asi nacisté 15. března 1939 zdůvodnili v případě, že by nedošlo k Háchově cestě do Berlína. Nepochybně by ji vysvětlili jako reakci na (zinscenované) protiněmecké násilí ze strany Čechů, podobně jako v případě Polska bylo jeho přepadení zdůvodněno domnělým přepadením německé rozhlasové vysílačky v Hlivicích „Poláky“ (ve skutečnosti esesáky oblečenými do polských uniforem).

Dne 1. září 1939 se v deset hodin dopoledne sešel říšský sněm, na kterém Hitler za povinného nesmírného nadšení všech přítomných pronesl typicky totalitní projev, ve kterém v jazyce, který později Orwell nazval „newspeakem“, dlouze pojednal o své nesmírné mírumilovnosti a naopak hrůzyplných činech Poláků, aby pak jen jakoby mimochodem oznámil zahájení války: „Polsko střílelo dnes v noci poprvé na našem vlastním území a na střelbě měli účast také příslušníci pravidelného polského vojska. (Bouřlivé volání ,Fuj!‘) Od 5.45 hod. střílíme nyní nazpět. (Hřímavý souhlas.) A od nynější chvíle bude za bombu spláceno bombou! (Hřímavý souhlas.)“ (3)

Následovalo ještě Hitlerovo ubezpečení, že mezi Německem a Sovětským svazem byl uzavřen mír na věčné časy: „Oběma je nám jasné: Jakýkoliv boj našich národů proti sobě navzájem přinesl by užitek jenom jiným. Proto jsme se rozhodli uzavříti pakt, který mezi námi oběma pro všechnu budoucnost vylučuje užití jakéhokoli násilí (Dlouhotrvající souhlas.), pakt, který nás v jistých evropských otázkách zavazuje ke konsultaci, a který umožňuje vzájemnou hospodářskou součinnost a především zabezpečuje, že se síly obou těchto velkých států nebudou vyčerpávat proti sobě navzájem. Jakýkoliv pokus západu, aby zde něco bylo změněno, mine se cílem. A chtěl bych zde o jedné věci dáti ujištění: Toto politické rozhodnutí znamená nesmírný obrat pro budoucnost a má konečnou platnost! (Hřímavými projevy provázejí zástupci německého lidu toto zjištění Vůdcovo.)“ (4)

Od počátku válečných operací nikdo nemohl pochybovat o tom, že Hitler, i když se podle svého projevu do poslední chvíle snažil zachovat mír, ve skutečnosti agresi proti Polsku připravoval dlouhodobě a důkladně. „Německý plán byl založen na principu bleskové války. Úkolem bylo dezorganizovat celé polské území, a především polský dopravní systém ničivou akcí letectva a současně zaútočit prudce a do hloubky pozemními armádami, které byly soustředěny ve dvou velkých armádních skupinách. Byla to armádní skupina ,Jih‘, která zaútočila ze Slezska a ze Slovenska (5), a armádní skupina ,Sever‘, která zahájila své operace z Východních Prus a Pomořan. Nejprudší útok vycházel ze Slezska a byl namířen na Varšavu; úkolem bylo provést hluboký průlom do polské obrany. Tento útok byl svěřen 10. německé armádě, která byla ze všech německých jednotek nejlépe vyzbrojena a skládala se převážně z motorizovaných a obrněných jednotek. Třetí armáda, která přicházela z Východních Prus, dostala za úkol zabránit polské armádě, aby organizovala druhou obrannou linii na střední Visle, a současně obejít Varšavu na východě. Německá 3. armáda prováděla operace podél dolního Narevu a Bugu. Během operací měla být posílena motorizovanými a obrněnými jednotkami 4. armády, postupujícími z Pomořan. Náhlý německý útok, a především prudké a neočekávané bombardování polských měst a dopravních uzlů působily neobyčejně drtivě na polské obyvatelstvo, které nebylo na nic podobného ani technicky ani psychologicky připraveno.“ (6)

Polská armáda nemohla být ani při sebevětší statečnosti svých vojáků s to tomuto náporu naprosto bezohledného, početnějšího a mnohem lépe vyzbrojeného nepřítele dlouhodobě čelit. Polákům by mohl pomoci snad jedině útok jejich francouzských a britských spojenců proti Německu ze Západu, ke kterému ovšem  nedošlo.  V  obou zemích byli stále u moci „mnichované“ Chamberlain a Daladier, u nichž dokonce hrozilo, že ve vztahu k Polsku přistoupí na italský návrh na nějakou novou obdobu mnichovské konference. Ale především britské veřejné mínění se od doby Mnichova výrazně změnilo a Chamberlainova vláda by podle všeho při pokračování v politice appeasementu padla. Francouzský velvyslanec ve Velké Británii Corbin 2. září 1939 do Paříže telegrafoval:

„Všichni Angličané jsou naprosto odhodláni nedopustit, aby se opakovaly události z loňského září a letošního března … Britský lid je jednotný, jak snad ještě nikdy ve svých dějinách nebyl, postavit se odhodlaně proti každému německému pokusu o hegemonii a zachovat hlavní zásady mezinárodní morálky. Ví, že se pouští do zkoušky, která bude nepochybně dlouhá a vyžádá si na něm nejtěžší oběti, ale je odhodlán splnit až do konce, co pokládá za svou povinnost i za své poslání nejen vůči vlastní  zemi, ale také vůči civilizovaným národům.“ (7)

Dne 3. září 1939 vyhlásili Britové i Francouzi Německu válku. Do britského kabinetu byl současně  povolán i Churchill jako ministr válečného loďstva. To si pod jeho vedením vedlo dobře, ale pozemní vojska zůstala pasivní. Francouzi jen vyčkávali na opevněné Maginotově linii u hranice s Německem. Zatímco na východě německá armáda válcovala nešťastné Polsko, v „podivné válce“ na západní frontě se toho moc nedělo.

K rozhodujícímu úderu ze strany Němců, po kterém už na polské straně kladly odpor jen izolované skupiny, zatímco polská vláda a vrchní velitelství armády uprchly do exilu, došlo 17. září na řece Bzuře. Současně nastala pro Stalina pravá chvíle k ovládnutí území, která mu připadla na základě srpnového paktu s Hitlerem. Dne 17. září Molotov v sovětském rozhlase oznámil, že Rudá armáda míří do Polska, aby chránila západoukrajinské a západoběloruské „pokrevní příbuzné“. (8) Předcházejícího dne se Molotov sešel s německým velvyslancem v Moskvě Schulenburgem, kterého žádal, aby Německo tolerovalo, objeví-li se v propagandistickém vysvětlení sovětské invaze do Polska také vůči němu ne zcela přátelská formulace o nutnosti předejít možným zájmům třetí strany, „neboť Sovětský svaz se dosud nezajímal o těžkou situaci svých menšin v Polsku a musel by nyní tím či oním způsobem ospravedlnit v zahraničí tuto svou intervenci“. (9)

K sovětskému vpádu do východní části Polska ze 17. září „došlo v okamžiku, kdy byla polská armáda téměř úplně zničená, a tak se setkal jen s malým odporem. Sověti zajali 230.000 válečných zajatců, z toho 15.000 důstojníků.“ (10) Bez ohledu na dosavadní sovětský nezájem o ukrajinskou a běloruskou menšinu v Polsku a samozřejmě i bez ohledu na reálné postoje jejích příslušníků sovětská propaganda referovala o tom, že „obyvatelé západní Ukrajiny (11) a západního Běloruska (jak Sověti tato území nazývali) přijali s nadšením osvobození z područí panského Polska, tohoto ,nestvůrného zplozence versailleské smlouvy‘, podle výstižného vyjádření V. M. Molotova na zasedání Nejvyššího sovětu a s velikou radostí vkročili do svorné rodiny sovětských národů“. (12)

V průběhu prvních tří dělení v Polska v osmnáctém století trvalo poměrně dlouho, než si velmoci ujasnily, že si polský stát rozdělí zcela a neponechají ho v žádné podobě. V roce 1939 na to Hitler a Stalin potřebovali mnohem kratší čas. I když pakt Molotov – Ribbentrop ještě nevylučoval možnost nějakého zbytkového polského státečku, o několik týdnů později už bylo vše jasné. Když se Stalin 25. září sešel s vyslancem Schulenburgem, označil v zájmu sovětsko-německých vztahů za nezbytné, aby byla v rámci „konečného řešení polské otázky“ (!) představa nějaké další existence polského státu opuštěna. V srpnu dojednané sféry vlivu navrhl upravit tak, že Německu navíc připadne „celá provincie lublinská a část varšavské provincie až k řece Bugu“ a Sovětskému svazu nacisté na oplátku přidělí Litvu. Schulenburg dále ve svém telegramu do Berlína zmiňoval i Stalinova slova o tom, že bude-li Německo souhlasit, „podnikne Sovětský svaz okamžité kroky k řešení problému baltských států“, tj. k ukončení existence nezávislého Lotyšska, Estonska a Litvy. Berlín proti zotročení všech pobaltských národů Sovětským svazem – a tím méně proti totální likvidaci Polska – nic nenamítal a 28. září byla podepsána sovětsko-německá smlouva o hranicích a přátelství s tajným dodatečným protokolem, jehož obsah vycházel z uvedeného Stalinova návrhu. Oba spojenecké státy současně prohlásily, že touto svou dohodou „vytvořily pevný základ pro trvalý mír ve východní Evropě“ a že vyzní-li jejich mírové úsilí naprázdno, „bude to důkazem, že Anglie a Francie jsou odpovědny za pokračující válku“. (13)

Sověti současně už „jednali“ s představiteli pobaltských států, a to způsobem připomínajícím někdejší „jednání“ nacistů s prezidentem Háchou. Jako první byl do Moskvy povolán estonský ministr zahraničí, který „byl pozván k rozhovorům o obchodních vztazích a podobných záležitostech. Večer ho odvolali z představení ve Velkém divadle a zavezli do Kremlu, kde na něho čekal Molotov s požadavkem, aby souhlasil s umístěním sovětských vojsk v Estonsku. Při další schůzce Molotov stanovil počet sovětských vojáků na 35.000 mužů. Estonec odpověděl, že je to víc, než čítá celá estonská armáda. V té chvíli vstoupil do místnosti Stalin a nevinně se zeptal, v čem je problém. Pak […] milostivě snížil počet sovětských vojsk na 25.000. Pakt s Estonskem byl podepsán 28. září, smlouvy s Lotyšskem a Litvou následovaly začátkem října.“ (14)

O několik měsíců později tyto tři státy poté, co byly okupovány sovětskou armádou, jednomyslně „požádaly“ o přijetí do svazku bratrských sovětských republik. Za odměnu směla ta část Estonců, Litevců a Lotyšů, která byla uznána za pokrokovou, zůstat ve svých zemích, zatímco reakcionáři z řad příslušníků těchto národů byli masově deportováni do lágrů gulagu, popřípadě rovnou popraveni. (15)

O nic lépe se pochopitelně nevedlo ani více než miliónu Poláků a dalšímu více než miliónu židů z řad obyvatel tzv. západní Ukrajiny a západního Běloruska. „Podle statistik oddělení gulagu pro zvláštní osadníky bylo od února 1940 do června 1941 jen z území připojených k SSSR v září 1939 deportováno 381.000 polských civilistů jako zvláštní osadníci na Sibiř, do Archangelska, Kazachstánu a dalších vzdálených krajů SSSR. […] Bohužel nemáme k dispozici přesný údaj o zatčeních a deportacích civilního obyvatelstva prováděných od září 1939 do ledna 1940.“ V průběhu necelých dvou let po „osvobození“ příslušných oblastí několik set tisíc jejich obyvatel beze stopy zmizelo. (16)

Méně úspěšní byli Sověti při likvidaci válečných zajatců a polských důstojníků, kterou se sice až do roku 1990 snažili zapírat či připisovat Němcům, ale každý, kdo chtěl, tak jako tak věděl, jaká je pravda. Polákům nebylo dopřáno ani živoření v zajateckých táborech.

„Protože si Sověti záhy uvědomí, že bez své elity je každý národ lehce ovladatelný, rozhodnou se zajatce chladnokrevně povraždit. Jako první jsou postříleni všichni kněží, které se v zajateckých tábotech podaří vyhledat. V průběhu dubna a května 1940 je pak následují další váleční zajatci, mezi nimiž jsou i takové osobnosti jako Jakub Wajda (1900–1940), otec režiséra Andrzeje Wajdy (*1926), či bratr premiéra polské exilové vlády generál Franciszek Sikorski (1889–1940).“ K vraždění zajatců došlo nejen v katyňském lese u Smolenska, kde v roce 1943 Němci objevili těla více než čtyř tisíc zavražděných, ale i v Ostaškově a Starobělsku. (17)

O těchto věcech se v posledních třiceti letech běžně píše nejen v odborné literatuře, ale i v médiích a jsou už snad obecně známé. Mnohem méně se však mluví o tom, že mnozí z židů, které nacisté posléze zavraždili v Osvětimi, byli původně v rukou Sovětů. V době nacisticko-komunistické spolupráce byli židovští utečenci před nacismem, kteří se nacházeli na území Sovětského svazu, sovětskou NKVD předáni gestapu. (18) To se týkalo německých a rakouských židů. Osud polských židů, kteří v září 1939 uprchli do sovětské okupační zóny, byl snad ještě otřesnější, protože se pod vládu nacistů posléze vraceli „dobrovolně“.

„Židovské komunity byly rozdělené: z celkem 3,3 milionu Židů se 2 miliony ocitly pod německou vládou; po perzekucích (vypálené synagogy) a masakrech následovala izolace v ghettech: lodžské vzniklo 30. dubna 1940, varšavské, zorganizované v říjnu, se uzavřelo 15. listopadu. Mnoho polských Židů uprchlo na východ před postupující německou armádou. Po celou zimu 1939–1940 se Němci nesnažili úplně bránit překračování nové hranice. Ti, kteří se o to pokusili, však naráželi na nečekanou překážku: ,Sovětští strážci třídního mýtu, oblečení v dlouhých kožešinových pláštích a čapkách, s bajonety na hlavních, vítali nomády přicházející do země zaslíbené policejními psy a dávkami ze samopalů.‘ Od prosince 1939 do března 1940 se tito Židé ocitli sevřeni v jakési zemi nikoho v kilometr a půl širokém pásmu na východním břehu Bugu, kde nuceně tábořili pod širým nebem. Většina z nich se vrátila do německé zóny. L. C. (číslo 15015), který se stal vojákem polské armády generála Anderse, podal o této neuvěřitelné situaci následující svědectví: ,To území byl 600–700metrový sektor, na kterém se už několik týdnů tlačilo 700 až 800 osob; z 90 %  Židé, kteří unikli německým hlídkám. (…) Byli jsme nemocní, promoklí, na místě rozbláceném podzimními dešti, tiskli jsme se k sobě a sovětší ,humanisté‘ se ani neobtěžovali nám podat kousek chleba nebo trochu teplé vody. Dokonce ani nedovolovali projít venkovanům z okolí, kteří byli ochotni něco  udělat, abychom přežili. Takže po nás na místě zůstalo mnoho hrobů. (…) Můžu potvrdit, že ti, kdo se vrátili na německou stranu, měli pravdu, protože NKVD z žádného hlediska nebyla lepší než německé gestapo, s tím rozdílem, že gestapo se nezdržuje a lidi rovnou zabíjí, zatímco NKVD je mučí mnohem strašlivěji než smrt sama, takže ten, kdo zázrakem vyvázne z jeho spárů, zůstane zmrzačen na celý život…‘ Israël Joshua Singer nechává symbolicky zemřít v této ,zemi nikoho‘ svého hrdinu, který uprchl ze SSSR, protože se stal ,nepřítelem lidu‘. V březnu 1940 byl několika statisícům uprchlíků – někdy se uvádí počet šest sest tisíc – vnucen sovětský pas. Sovětsko-německé dohody počítaly s výměnou uprchlíků. Některé z nich odloučení od rodiny, rostoucí nedostatek a stále bezohlednější policejní teror NKVD přiměly k návratu do německé části bývalého Polska. Jules Margoline, který se nacházel ve Lvově na západní Ukrajině, zaznamenává, že na jaře 1940 ,Židé dávali přednost německému ghettu před sovětskou rovností‘. V té době se jim zdálo snazší dostat se z Generálního gouvernementu do neutrální země, než se o takový útěk pokoušet přes Sovětský svaz.“ (19)

Pro úplnost je ještě třeba dodat, že po čtvrtém dělení Polska byla Sověty obsazená území (pochopitelně na základě „vůle lidu“) připojena k SSSR, zatímco území obsazené Němci byla rozdělena na západní část připojenou k říši a střední Polsko, prohlášené tzv. Generálním gouvernementem. Právě na jeho území byl v roce 1940 založen koncentrační tábor Auschwitz-Birkenau a pak i další vyhlazovací tábory. V Osvětimi zahynulo také mnoho obyvatel českých zemí, alespoň o životy jejich nežidovské části však mohly svádět relativně úspěšný boj české protektorátní orgány. (20) Postavení Čechů zůstalo až do konce okupace výrazně lepší než postavení Poláků a takzvaná protektorátní autonomie, byť od Heydrichova příchodu do Prahy už jen formální, pořád představovala záviděníhodné privilegium ve srovnání se situací v Generálním gouvernementu, ve kterém neexistovaly žádné polské vládní orgány.

Na druhou stranu je ovšem třeba připustit, že podíl polského odboje a polských vojáků na frontách  na porážce nacismu byl výrazně větší než podíl český. A že Češi na sklonku války prostřednictvím své exilové politické reprezentace nejenže strkali hlavu do nového (tentokrát komunistického) chomoutu na rozdíl od Poláků dobrovolně, ale navíc právě vůči Polákům sehráli roli jednoznačně hanebnou. Beneš a spol. nejprve jako Stalinovi prostředníci tlačili na své kolegy z polské exilové reprezentace, aby se dohodli se Sověty a přestali je „lživě“ obviňovat z vražd v katyňském lese, a pak v lednu 1945 na přání Sovětů a proti vůli Poláků a Britů uznali tzv. lublinský výbor, tj. Sověty na jimi „osvobozovaném“ polském území nastolovanou loutkovou vládu. To už je ovšem jiné téma.

 

Poznámky:

1) William L. Shirer, Vzestup a pád třetí říše: Dějiny nacistického Německa, Brno: L. Marek, 2004, s. 525.

2) Karel Richter, Sudety, Praha: Fajma, 1994, s. 152.

3) „Historická schůze říšského sněmu“, Národní práce, 2. 9. 1939, roč. 1, č. 240, s. 2.

4) Tamtéž.

5) Krásnou ukázku totalitní propagandy představovala i zpráva o tom, jak němečtí vojáci a jejich slovenští „bratři ve zbrani“ osvobodili „všechny kraje, které Slovensko svého času ztratilo ve prospěch Polska státní zradou páně Benešovou“, tj. ve skutečnosti společným postupem Německa a Polska při oklešťování Benešova Československa v době Mnichova („50.000 Slováků zase svobodno“, Národní práce, 5. 9. 1939, roč. 1, č. 243, s. 2).

6) Antonín Šnejdárek, Druhá světová válka, Praha: Orbis, 1969, s. 39–41.

7) Robert Kvaček, Diplomaté a ti druzí, Praha: Panorama, 1988, s. 20.

8) Robert C. Tucker, Stalin: Revoluce shora 1928–1941, Liberec: Dialog, 1995, s. 478.

9) Toman Brod (ed.), Pakty Stalina s Hitlerem: Výběr dokumentů z let 1939 a 1940, Praha: Naše vojsko, 1990, dok. č. 19, s. 50.

10) Stéphane Courtois et al., Černá kniha komunismu: Zločiny, teror, represe, díl I., Praha–Litomyšl: Paseka, 1999, s. 189.

11) Na takzvané západní Ukrajině ve skutečnosti ležela někdejší multietnická rakouská Halič a neméně multietnická Volyň, kde do roku 1939 existovalo normální soužití Ukrajinců, Poláků, Židů a Čechů, které se pak v letech druhé světové války proměnilo v peklo masakrů a etnických čistek.

12) Toman Brod, Pakty Stalina s Hitlerem, s. 11.

13) Tamtéž, dok. č. 26, s. 59 a dok. č. 27, s. 60–62.

14) Robert C. Tucker, Stalin, s. 479.

15) Viz Alexandr Solženicyn, Soustroví Gulag, 3. díl, Praha: OK CENTRUM, 1990, s. 224.

16) Stéphane Courtois et al., Černá kniha komunismu, díl I., s. 189.

17) Eva Jelenová, „Katyňský masakr: Kdo poslal na smrt polskou inteligenci?“, Akta History revue, 2019, č. 2, s. 46–47.

18) Stéphane Courtois et al., Černá kniha komunismu, díl I., s. 483.

19) Tamtéž, s. 279–280.

20) V květnu 1943 například Hácha a jeho prezidentská kancelář dosáhli přemístění všech českých nežidovských vězňů z Osvětimi do jiných táborů s větší nadějí na přezití (viz Stanislav Biman, „Osvětim a Frankova politika v roce 1943“, Dějiny a současnost, 1966, roč. 8, č. 1, s. 14–17).

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel šest a osm