„Druhá cesta do Canossy je pro mne nemožná“: Hácha v říjnu 1939

Napsal Vít Machálek (») 18. 10. 2019 v kategorii Před osmdesáti lety, přečteno: 774×

Před osmdesáti lety vstupoval Protektorát Čechy a Morava do jednoho z nejdramatičtějších období své existence. Protektorátní reprezentace v něm na skryté protinacistické frontě dosáhla určitých úspěchů, vzhledem k naprosté bezohlednosti okupantů vůči českému národu se však současně každý její úspěch hrozil stát Pyrrhovým vítězstvím. 

Háchovci museli stále řešit velmi obtížná dilemata. Poté, co nacistické Německo začátkem října 1939 vítězně ukončilo polské tažení, se jedním z nich stala otázka, nakolik se dožadovat znovupřipojení po Mnichově odtrženého Těšínska k českým zemím. Šlo o poměrně významný problém, protože alternativou k připojení Těšínska k protektorátu, která se také posléze realizovala, byla násilná germanizace Čechů v tomto regionu. Nacisté sice protektorátním představitelům naznačili ochotu k navrácení Těšínska, to však, jak se posléze ukázalo, zřejmě přicházelo v úvahu jen v případě, že by se Hácha podrobil složení „slibu věrnosti“ Hitlerovi. (1)

„Počátkem října se však Hácha a vláda znovu vzepřeli germanizačnímu útlaku a omezování autonomie. Ministerstvo vnitra připravilo pro jednání vlády elaborát o zásazích Němců do protektorátního života. Bylo v něm zdůrazněno, že jedině silou poměrů byl český národ donucen přijmout ,trpně vojenskou okupaci‘. Vznikla také obava, aby nebyl deklasifikován na úroveň obyvatelstva koloniálního nebo ,snad ještě níže‘. Z toho důvodu bylo konstatováno: ,Právo na sebeurčení českého národa není uznáváno, jeho právo na vlastní státní život není respektováno, údělem tohoto národa se nestala ochrana, nýbrž pozvolný zánik.‘“ (2) 

Memorandum podávající pravdivý souhrnný obraz situace v protektorátě bylo zdánlivě adresováno okupantům, jeho hlavní význam však spočíval spíše v tom, že bylo dáno k dispozici odboji. Jeho obsah byl důkladně představen např. ve druhém čísle ilegálního odbojového Českého Kurýra. (3)

Ještě větší odbojový význam mělo druhé memorandum, pojaté jako protestní dopis prezidenta Háchy Hitlerovi. Velmi ostrým způsobem je zformuloval vedoucí Háchovy kanceláře a náměstek předsedy protektorátní vlády Jiří Havelka. Jeho koncept obsahoval „například pasáž, že Němci zacházejí s českým národem hůře, než se zachází v Africe s Hotentoty a Zulukafry“. Dr. Hácha jej konzultoval se svým přítelem, zkušeným československým diplomatem Vojtěchem Mastným, který jej v této době navštívil v Lánech. Na základě Mastného obav, že by dopis v dané podobě přivedl Hitlera do „návalu vzteku“, který by dále zhoršil situaci českého národa, jej pak sám přepracoval do diplomatičtější podoby. Po diskusi v ministerské radě bylo nicméně rozhodnuto, že dr. Havelka prezidentem zmírněné znění ve třetí verzi ještě „trochu zostří podle znění starého“. (4) 

Konečná podoba dopisu začínala Háchovým odvoláním se na Hitlerův příslib z 16. března 1939, že se na něj může obrátit v případě „vážných těžkostí při plnění svých povinností“. (5) Už touto formulací prezident směřoval ke zdůraznění toho, že jeho těžkosti jsou vskutku velmi vážné, a to v důsledku toho, že Hitlerem zaručená autonomie  protektorátu je okupačními orgány neustále pošlapávána.

Hácha psal ve svém dopise mj. o tom, že zákonodárnou činnost i veřejnou správu ve stále větší a větší míře bezprostředně vykonávají říšské orgány, což pro Čechy znamená velký krok zpět nejen oproti době samostatného státu, ale i ve srovnání se samosprávou, které se těšili ve starém Rakousku. Stěžoval si také na zatýkání českých lidí, o kterém autonomní úřady nejsou ani informovány. (6) 

V závěru dopisu se objevovalo ironické tvrzení, že německá opatření v protektorátě nemohou podle Háchova přesvědčení odpovídat Hitlerovým úmyslům. Prezident dále projevoval přání podat führerovi detailnější informace a končil vyjádřením naděje (jak se posléze ukázalo, marné), že Hitler nebude starci naplněnému „vážnými starostmi o budoucnost svého národa“ tyto starosti zazlívat. (7)

Dopis datovaný 11. říjnem Hácha v Lánech podepsal ve dvou exemplářích, z nichž jeden potom sám odevzdal protektoru Neurathovi, zatímco druhý měl protektorátní vyslanec v Berlíně František Chvalkovský doručit Hitlerovi. Do Lán jeho konečnou verzi přivezli Chvalkovský, Havelka a Feierabend, s nimiž potom prezident při večeři hovořil o domácí i zahraniční situaci. Ministr Feierabend jeho tehdejší slova zaznamenal takto: 

„Hácha byl přesvědčen, že spojenci válku vyhrají. Řekl nám, že Angličané prohráli mnoho bitev, ale tu poslední vždycky vyhráli. Když se anglický buldok zakousne, nepustí, ať se děje co děje, a to – řekl prezident – bude platit také pro tuto válku. Pokud jde o délku války – prezident byl velmi opatrný v odhadech a zdůraznil, že je lépe připravit se na delší dobu, abychom nebyli zklamáni příliš optimistickým očekáváním. Hácha měl obavu z vývoje věcí v protektorátě, ať už Němci budou válku vyhrávat nebo prohrávat. Řekl nám, že jsme zavřeni beze zbraně společně se šílencem, který je plně vyzbrojen, a to že musí určovat naše činy, abychom nerozvážlivostí nezničili národ.“ (8)

Je třeba zdůraznit dva aspekty, bez jejichž zohlednění není spravedlivé posouzení činnosti dr. Háchy z doby okupace možné: Prvním z nich je tato situace uvězněného prezidenta, který byl společně s celým národem v zajetí po zuby ozbrojených šílenců, s nimiž nemohl bojovat s otevřeným hledím. Druhý představuje skutečnost, že Háchou v dané situace zvolená národně obranná taktika musí být hodnocena nikoliv jen ve spojení s vnějškovými projevy, ale také ve spojení s tím, co zůstávalo skryto. Prezident ji neměl možnost národu veřejně vysvětloval a musel se omezit na náznaky „mezi řádky“. V této souvislosti je velmi výmluvný jeho projev k českým novinářům ze 17. října 1939, který obsahoval narážky na budoucí šťastný konec války, po kterém budou protektorátní činitelé moci považovat svůj s velkou osobní obětí spojený úkol za splněný: 

„Pánové, nikdo z nás, na které osud uvalil toto nesmírné břímě, […] nemá touhy po popularitě, nikdo nemá osobních cílů. Všichni děláme to, co jsem po své volbě označil za svou devisu slovy, jež vyslovil král Jan Lucemburský: ,Ich dien‘ – ,Sloužím‘. Ano, sloužíme svému národu. A svůj úkol konáme poctivě všichni a rádi, ale shodně, nedočkavě – řekl bych – čekáme, až se vrátíme do soukromí. Nechceme, skoro máme odpor k osobnímu kultu.“ (9)

Dr. Hácha zde národu naznačil, že se nepovažuje za pravého, definitivního prezidenta, ale nedočkavě čeká, až bude svůj úřad moci odevzdat dr. Benešovi. Současně nepřímo vyjádřil i svůj odpor ke kultu politiků typu Hitlera či Stalina. Z jeho projevu k novinářům bylo možné vyčíst i to, že věří v pád totalitarismu a v poválečné obnovení tiskové svobody a lituje skutečnosti, že do té doby on a jeho spolupracovníci nemohou veřejně informovat o pravé podstatě své činnosti, tj. o svém úsilí bránit národ proti nacistům: 

„Dnes však [...] věci politické se nevyřizují – abych tak řekl – na pitevním stole, před očima všech, za kritiky příznivé i nepříznivé. To je pro nás velká nevýhoda, poněvadž tento postup svádí k myšlence, že vláda i já a všichni ostatní, kteří stojíme na vedoucích místech, buď přihlížíme nečinně k našim potřebám, anebo že jich neumíme hájit s dostatečnou energií, dosti pohotově, a pracovati na všem, na čem národu záleží. Mohu toho jen litovat. Kdyby bylo možno zase odkrýti celý onen obraz naší činnosti, myslím, že by bylo málo lidí, kteří by mohli býti s naší činností nespokojeni.“ (10)

K výše řečenému je ještě třeba dodat, že Hácha svůj skrytý zápas s okupanty sváděl doslova ze svých posledních sil, protože již v důsledku strašlivého úderu, kterému byla jeho psychika vystavena dne 15. března 1939 v Berlíně, u něj propukly velmi vážné psychické problémy. Ty byly  v historické literatuře tradičně spojovány s rozvíjející se aterosklerózou, dnešní psychiatr však jako možnou alternativní diagnózu uvádí „depresi se sebevražednými úvahami“, přičemž dle jeho konstatování bylo vše „potencované chronickou stresovou poruchou vyplývající z náročné psychické zátěže v prostředí nacistických vládců, pro nás dnes nepředstavitelném“. (11) 

Záludný „atentát na prezidenta“ (12), při němž nacisté 15. března Háchu hrozbou zničení českých zemí donutili ke zdánlivému souhlasu s jejich okupací, se v říjnu 1939 v nové podobě opakoval. Aniž by z německé strany přišla jakákoliv odpověď na Háchův dopis Hitlerovi, navštívil 21. října prezidentskou kancelář vedoucí kanceláře říšského protektora dr. Völckers se sdělením, že Hácha je 25. října očekáván u Hitlera v Berlíně. Vyžádal si odpověď na otázky, jakým vlakem prezident pojede a kdo jej bude doprovázet. Teprve v závěru jeho podivné návštěvy se dr. Popelka z Háchovy kanceláře, se kterým Völckers jednal, dozvěděl o tom, že předmětem cesty k Hitlerovi nemají být Háchovy stížnosti, ale „slib věrnosti“ (Treugelöbnis), který má prezident führerovi složit a jehož formuli si prý Völckers „zapomněl vzíti s sebou“. (13) Dodatečně byl pak z Neurathovy kanceláře dodán text treugelöbnisu, podle kterého měl Hácha slavnostně slíbit, že bude „Vůdci Velkoněmecké říše Adolfu Hitlerovi, jako ochránci Protektorátu Čechy a Morava, prokazovat poslušnost“. (14)

Na české straně následovalo zděšení, ale i okamžitá příprava adekvátní odpovědi. Členové vlády se urychleně sešli k poradě, po které se pak s dr. Popelkou a s Josefem Nebeským jako představitelem Národního souručenství rozjeli za Háchou do Lán. Podle Popelkova záznamu se shodli na tom, „aby se do Berlína jelo pouze tehdy, když bude upuštěno od požadavku složení slibu a kdyby tomuto požadavku nebylo vyhověno, aby se do Berlína nejelo“. (15) Podle Ladislava Feierabenda „Hácha byl proti takovému slibu a Havelka dokazoval, že podle výnosu o protektorátu musí státní prezident požívat führerovy důvěry, ale že se v něm nemluví o žádném slibu, neboť slib patrně nemůže nahradit führerovu důvěru, a proto je zbytečný“. (16) 

Dr. Popelka byl ještě téhož dne prezidentem pověřen, aby Neurathově kanceláři tlumočil jeho vzkaz. Podle Völckersova záznamu se v něm mluvilo o tom, že dr. Hácha od setkání s führerem očekával projednání obsahu svého dopisu z 11. října, a místo toho je teď od něj požadováno složení slibu, „o jehož důvodu a obsahu mu dosud nebylo nic sděleno“. Proto žádá o neprodlené přijetí u říšského protektora. (17) K tomuto přijetí došlo následujícího dne. Neurathův záznam z 23. října popisuje jeho průběh takto:

„Včera dopoledne jsem měl rozpravu […] se státním prezidentem Háchou. Trvala hodinu. Hácha se zdál být úplně zdrcený a mluvil nejprve opakovaně o tom, že by chtěl skoncovat se životem. Tvrdí, že podniknout druhou ,cestu do Canossy‘ (18) do Berlína je pro něj nemožné. Jeho ministerským kolegiem a českým národem je mu stále vyčítáno, že Česko zradil, přislíbená autonomie prý nebyla dodržena. Teď se od něj žádá vykonání slibu věrnosti, místo aby mohl u Vůdce dosáhnout nápravy opatření, která podle jeho názoru a názoru českého národa nejsou slučitelná s autonomií.“ (19) 

Říšský protektor podle svého záznamu reagoval na prezidentovo zjevné zoufalství velmi chladně. Když však Hácha opakovaně prohlásil, že je pro něj nemožné přijet do Berlína skládat slib, dokud nebudou vyslyšeny jeho stížnosti na poměry v protektorátě, souhlasil nakonec s tím, že navrhne do Berlína, aby tam prezident jel bez skládání slibu nebo aby byla návštěva odložena. Téhož dne večer pak bylo dr. Popelkovi dr. Völckersem sděleno, „že pan říšský protektor odpoledne obdržel z Berlína telefonickou zprávu, že říšský kancléř schválil, aby návštěva pana státního presidenta až na další byla odložena“. (20)

Vyhráno ovšem zdaleka nebylo. Už o tři dny později říšský protektor naopak prezidentovi písemně sdělil, že povinnost složit slib věrnosti Hitlerovi se vztahuje jak na něho, tak i na vládu a všechny veřejné zaměstnance. (21) Zdálo se, že Hácha přes svou obratnou argumentaci podmiňující složení treugelöbnisu zlepšením situace českého národa a současně i úpravou znění slibu (22) nebude moci vzdorovat trvale. Přesto k jeho cestě do Berlína nikdy nedošlo. I když příčinou bylo zřejmě jen to, že si Hitler nakonec věc rozmyslel na základě zjištění, že přijetí případného Háchova slibu by pro něj znamenalo určitý závazek ve vztahu k českému národu, přece jen se jednalo o nesporný úspěch protektorátních představitelů. 

K tomu, že kauza treugelöbnisu nakonec vyzněla do ztracena, přispěly i události, k nimž došlo 28. října a ve dnech následujících. Dříve než se vrátím k Háchovi, je třeba připomenout, že první výroční den vzniku Československa z doby okupace přinesl střet nejen mezi Čechy a Němci, ale také mezi československými vlastenci a Gottwaldovými komunisty.

Pro ty, kdo znají jen poválečné komunistické postoje spojené s radikálně protiněmeckým českým nacionalismem, může být překvapivé zjištění, že na podzim 1939 (resp. v době paktu Molotov – Ribbentrop) takzvaný komunistický odboj naopak vyzýval české dělníky, aby ve vojácích německé okupační armády viděli své soudruhy, „i když jsou oblečeni v polní šedi“. (23) 

Vzkazy, které komunistům v protektorátě v této době z Moskvy posílal Klement Gottwald, jsou opravdu výmluvné. Dne 16. října 1939 například sděloval, že „Beneš se stal nepřítelem sovětů  ve službách západních imperialistů a bojuje za záchranu kapitalismu“. Je třeba postavit proti tomu rozvíjení „mezinárodní proletářské solidarity“ a „odmítat protiněmecký šovinismus“. O pět dní později „Klemo“ žádal: „Při akci k 28. říjnu postupujte velmi opatrně, abyste se nedostali do vleku benešovského šovinismu. Doporučujeme rozhodné vystoupení k 7. listopadu pro Sovětský svaz a za národní a sociální osvobození společně s německou dělnickou třídou.“ (24)

Pro komunisty samozřejmě nebyl svátečním dnem 28. říjen, ale 7. listopad jako den vypuknutí bolševické revoluce v Rusku. Protektorátní premiér Eliáš naproti tomu hájil právo národa na oslavu státního svátku někdejšího Československa a poukazoval přitom na to, že tento svátek, byť oficiálně zrušený, stále žije ve vnitřním cítění lidu, který „dvacetiletou tradicí uvykl přehlížet a hodnotit tento den politické dění uplynulého roku a zároveň na něj navazovat i nejvýznamnější akty  uvedeného politického života. Byl to den účtování, plánování, radosti a odpočinku, tedy den, jakého jednou v roce potřebuje právě tak cítění jednotlivcovo, jako duše celého národa.“ (25) Protektorátní vláda ve shodě s výzvami domácího odboje očekávala od vlastenecky smýšlejících Čechů, že se v tento den ozdobí červeno-modro-bílými trikolórami (které byly krátce předtím vládním nařízením označeny za oficiální symbol protektorátu) a pokojně, ale zároveň i manifestačně projeví své národní cítění. 

Na většině míst protektorátu proběhl 28. říjen v tomto duchu. Velmi dramatický ráz však měly demonstrace v Praze, kde se klidná oslava tohoto dne „nehodila německým pánům a proto připravovali násilnosti. Ač nošení odznaků nebo pásek v národních barvách nebylo zakázáno, přesto německá mládež byla poučována, jakým způsobem si má počínat, t. j., že má strhávat pásky a čepice t. zv. masaryčky. Rovněž všecky složky NSDAP měly nařízenu pohotovost a celý německý policejní aparát byl připraven. […] Před 10. hodinou započaly akce Němců, kteří přepadali české chodce ozdobené českými odznaky. (26) Výtržnosti, jednáním Němců vyvolané, nabývaly postupně rázu demonstrací, jejichž dějištěm se stal střed Prahy; Václavské náměstí, Jindřišská ulice, Vodičkova a Karlovo náměstí černaly se zástupy demonstrujících Pražanů. Na příkaz Němců musila pražská policie vystoupit proti demonstrujícím a ulice vyklidit, ale jinak demonstrujícím nepřekážela. S mírným postupem české policie však Němci nebyli spokojeni. Říšská policie německá k večeru zasáhla a došlo k střelbě proti demonstrujícím a k zatýkání. Celkem bylo zatčeno asi 400 osob. Jedna osoba usmrcena a asi 15 raněno tak, že musily vyhledat ošetření v nemocnici, počet lehce raněných jde však do set.“ (27)

Říšský protektor Konstantin von Neurath, nepochybně předem informovaný o tom, že 28. říjen proběhne dramaticky, se v duchu své úhybné taktiky na tento den vzdálil z Prahy a ponechal tak volnou ruku státnímu sekretáři K. H. Frankovi. Ten dostal v tento den kolem poledne či brzy odpoledne telefonické příkazy od Hitlera z Berlína. Byl mezi nimi i pokyn navštívit prezidenta Háchu a sdělit mu, „že on, Adolf Hitler, považuje demonstrace za velmi vážné, protože říše je ve válce a protektorát jako srdce říše je nesmírně důležitý, a že proto zvláště zde musí být zachován všemi prostředky pokoj a klid; vláda pak se činí za události odpovědnou a při opakování bude přísně zakročeno“. (28) 

Prezident Hácha trávil tento den v Lánech, kde sledoval z telefonických zpráv průběh událostí v Praze. Odpoledne do Lán dorazil Frank v doprovodu šéfa gestapa Stahleckera. Hácha je přijal ve společnosti svých nejbližších spolupracovníků Eliáše a Havelky. Zajímavý popis událostí, které následovaly, podávají Havelkovy memoáry:

„Frank i Stahlecker byli v uniformě a ve vysokých botách a měli rukavice na rukou. Frank oznámil Háchovi, že demonstrace nabyly povážlivého rázu, že Němci jsou českým lidem ohrožováni, a prohlásil, že přikročí k drastickým opatřením, neučiní-li protektorátní vláda sama nějaká opatření. Hácha byl velmi rozčilen a snažil se Frankovi vysvětlit mentalitu obyvatelstva. Eliáš a já jsme popírali rozsah demonstrací a důrazně jsme vykládali Frankovi, že podle našich zpráv jde vesměs o německé provokace. Když Frank tvrdil, že z Vinohrad táhne zástup lidí, který je naplněn duchem Němcům nepřátelským, ukazovali jsme na této jeho informaci nesprávnost hlášení, jichž se mu dostává, ježto na Vinohradech – jak jsme uváděli – bydlí střední třídy, které se pouličních demonstrací zpravidla neúčastní. Stahlecker na to vstal a prohlásil, že vzhledem k tomuto postoji vůdčích členů vlády dá rozkaz, aby německé oddíly policejní a vojenské střílely do demonstrantů. V prudké výměně názorů, kdy jsme vytýkali Stahleckerovi, že se takto uměle vyvolávají konflikty, zachoval Frank celkem klid a přes odpor Stahleckerův, který byl velmi rozčilen, prohlásil, že počká do druhého dne, zda se opatření vlády osvědčí. Poté odejel, rozloučiv se velmi formálně s Háchou a s námi. Společně s Eliášem jsme pak odejeli do Prahy. Když jsme projížděli městem, rozhlížejíce se v ulicích, jaký ráz mají demonstrace […], na Vinohradech před městským divadlem jsme zastihli Franka ve společnosti Stahleckera. Vystoupili jsme z vozu a šli ke Stahleckerově (otevřenému) vozu. Tu jsme pak poukazovali na to, že vidí nyní nejlépe sám, že sice je mnoho lidí na ulicích, že však nedochází k násilnostem. Stahlecker ihned poznamenal, že na ně do vozu házeli lidé shnilé ovoce, k čemuž jsem bez rozpaků podotkl, že je to pochopitelné, jestliže v takový den jezdí v otevřeném voze v německé uniformě.“ (29) 

S gestapem pochopitelně nebyly žádné žerty. Stahlecker splnil svou výhrůžku, že dá střílet do demonstrantů, při čemž byl mj. na místě zabit dělník Václav Sedláček. Z nacistického pohledu šlo o oprávněný akt teroru proti bouřícím se Čechům. Hácha a spol. se však vůči Němcům nebáli trvat na své verzi událostí. Prezident na žádost vlády po Neurathově návratu do Prahy 31. října u protektora energicky zakročil a vyložil mu, že „hlavní vinu na událostech nese ten, kdo dal policii rozkaz ke střelbě“. Neurath mu slíbil, že zatčení demonstranti „budou ihned propuštěni a nikdo nebude potrestán“. (30) Hácha se pak splnění těchto slibů dožadoval i písemnou žádostí, v níž současně prohlásil, že příčinou nepokojů z 28. října byly z největší části „zbytečné provokace několika horkokrevných lidí německé národnosti“. (31)

V poslední říjnový den bylo také protektorátní vládou „definitivně rozhodnuto: Hácha nemá jet do Berlína, ani nemá skládat slib věrnosti, dokud ,nebude uspokojivě vyřízena jak otázka stížnosti na nezachování výnosu vůdcova ze 16. března, tak i otázka událostí z 28. října‘.“ (32) 

Početná a s oběťmi spojená pražská demonstrace nesouhlasu s okupací a se zánikem Československa z 28. října byla jistě významnou událostí tohoto období českých dějin. Současně však nepředstavovala událost, na kterou bychom mohli být jen jednoznačně hrdí. Mnozí Pražané, ať už zmatení aktuálními komunistickými letáky, anebo upadající do dalších zhoubných iluzí o „velkém slovanském bratru na východě“, kterým se náš národ oddával už od dob národního obrození, při nich totiž své politické naděje vyjadřovali nejen trikolórami, ale i rudými prapory. „Vedle vlasteneckých se objevovala také sovětofilská hesla, a to nikoli jen zásluhou komunistů. Potvrzovalo to konečně samo ilegální vedení jejich strany, které konstatovalo, že ,převážná část demonstrujících a s nimi jistě značná část benešovců provolávala slávu Stalinovi a Sovětskému svazu‘.“ (33)

V tehdejší kritické domácí a pramálo nadějné mezinárodní situaci bylo sice utíkání se k iluzím pochopitelné, avšak volání po tom, aby Hitlerovu vládu nahradila vláda Stalinova, každopádně nepředstavuje něco, co bychom si mohli jako národ dát za rámeček. Je všeobecně známo, že ani Benešův zahraniční odboj ve vztahu ke stalinismu národu k zorientování se nijak nepomohl… 

Naproti tomu Hácha a členové jeho vlády byli bezesporu orientováni prozápadně a toužili po tom, aby byly v budoucnu obnoveny demokratické poměry z doby meziválečné (je třeba připomenout, že jeden z členů protektorátní vlády, Ladislav Feierabend, byl členem odbojové „pětky“, tedy v podstatě stranickopolitického vedení národa navazujícího na prvorepublikové koalice).

Historický význam jejich působení v době popisované v tomto článku však spočíval v něčem jiném. Na prvním místě v Háchově odmítnutí nové „cesty do Canossy“ v době, v níž si lze například u jeho slovenského „kolegy“ Tisa (na rozdíl od Háchy hlavy formálně nezávislého státu) nějaké odmítání cesty do Berlína, resp. Hitlerových příkazů sotva představit. V plné míře platí konstatování našeho největšího odborníka na dějiny okupačního období Tomáše Pasáka: „Je určitou ctí našich politických špiček, že Hácha, Eliáš a celá protektorátní vláda na podzim 1939 odmítli dát Hitlerovi slib věrnosti. Najděte mi vládu v okupované Evropě, která to učinila!“ (34) 

Jinou unikátní skutečnost představovalo tajné spojení mezi protektorátními představiteli a československým zahraničním odbojem. Dne 27. října 1939 „poslal Eliáš do Londýna vzkaz ohledně odmítnutí slibu věrnosti Hitlerovi“. (35) Pro Beneše bylo nepochybně velmi cenné, že mohl  o několik dní později o Háchově odmítnutí slibu informovat britské ministerstvo zahraničí, na kterém tato zpráva vzbudila velký zájem. (36) Tato spolupráce „protektorátní“ Prahy s odbojovým Londýnem, která se v následujících letech dál rozvíjela a z domácí strany skončila až zatčením Eliáše a zpřetrháním odbojových sítí po příchodu Heydricha do Prahy (byť z Benešovy strany začala být problematizována už po vypuknutí sovětsko-německé války), rovněž nemá v dějinách nacisty okupované Evropy obdobu.

Poznámky:

1) Viz František Emmert, „Právní institut tzv. říšskoněmeckého občanství v expanzivní a rasistické politice nacistického Německa v letech 1935–1945“, Moderní dějiny, 2014, roč. 22, č. 2, s. 150.

2) Tomáš Pasák, Emil Hácha (1938–1945), Praha: Rybka Publishers, 2007, s. 139.

3) Viz Jaroslav Jelínek, Politické ústředí domácího odboje: Vzpomínky a poznámky novináře, Praha: Kvasnička a Hampl, 1947, s. 114–115.

4) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky I, Brno: Atlantis, 1994, s. 226–227.

5) Libuše Otáhalová – Milada Červinková (eds.), Acta Occupationis Bohemiae et Moraviae: Dokumenty z historie československé politiky 1939–1943, sv. 2, Praha: Academia, 1966 dok. č. 363, s. 451.

6) Tamtéž, s. 452.

7) Tamtéž, s. 453.

8) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky I, Brno: Atlantis, 1994, s. 228–229.

9)  Pan president k národu: Výbor z projevů p. státního presidenta Dr. Emila Háchy s jeho předmluvou,  Praha: Propagační komise Výboru Národního souručenství, [1940], č. 8, s. 24.

10) Tamtéž, s. 23.

11) Miloš Vojtěchovský, „Čím stonali mocní ve 20. století (III). Stručná patobiologická sonda do nedávné minulosti. VI. Emil Hácha (1872–1945)“, Česká a slovenská psychiatrie, 2010, roč. 106, č. 5, s. 327–328.

12) Tímto způsobem popsal události z 15. března 1939 Edvard Beneš, podle kterého šlo o „podlý, nečestný a zbabělý atentát, spáchaný na prezidentu druhé republiky“. Viz Karel Jech – Karel Kaplan (eds.), Dekrety prezidenta republiky 1940–1945. Dokumenty I, Brno: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR – Doplněk, 1995, dok. č. 1.1 (Benešův projev při zahajovací schůzi londýnské Státní rady z 11. 12. 1940), s. 84.

13) Libuše Otáhalová – Milada Červinková (eds.), Acta Occupationis Bohemiae et Moraviae: Dokumenty z historie československé politiky 1939–1943, sv. 2, Praha: Academia, 1966, dok. č. 366, s. 470.

14) Tamtéž, s. 472.

15) Tamtéž, s. 470.

16) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky I, Brno: Atlantis, 1994, s. 236.

17) Národní archiv, f. Úřad říšského protektora, k. 256, sg. I 1a – 1016.

18) Pro Háchu jako člověka velice vzdělaného a sečtělého bylo samozřejmostí, že obrat „cesta do Canossy“ (původně spojený s ponížením se římského krále Jindřicha IV. před papežem Řehořem VII. v roce 1077) zná a používá nejen v češtině, ale i v německé podobě „Canossagang“. Všechna jeho jednání s Neurathem se samozřejmě odehrávala v němčině bez přítomnosti tlumočníků a Hácha při těchto rozhovorech mezi čtyřma očima mohl mj. i díky své výtečné znalosti tohoto jazyka mnohého dosáhnout.

19) Národní archiv, f. Úřad říšského protektora, k. 256, sg. I 1a – 846 g.

20) Libuše Otáhalová – Milada Červinková (eds.), Acta Occupationis Bohemiae et Moraviae: Dokumenty z historie československé politiky 1939–1943, sv. 2, Praha: Academia, 1966, dok. č. 366, s. 472.

21) Viz Národní archiv, f. Úřad říšského protektora, k. 256, sg. I 1a – 846 g.

22) Viz Libuše Otáhalová – Milada Červinková (eds.), Acta Occupationis Bohemiae et Moraviae: Dokumenty z historie československé politiky 1939–1943, sv. 2, Praha: Academia, 1966, dok. č. 366, s. 472.

23) Jakub A. Zemek, Vatikánský špión, Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1991, s. 30.

24) „Depeše mezi Prahou a Moskvou 1939–1941“, Příspěvky k dějinám KSČ, 1967, roč. 7, č. 3, s. 396–397.

25) Robert Kvaček – Dušan Tomášek, Generál Alois Eliáš: Jeden český osud, Praha: Epocha, 1996, s. 46–47.

26) Tj. odznaky Háchova Národního souručenství (NS), jejichž nošení „vzhůru nohama“ bylo chápáno jako heslo „SN“, tj. „Smrt Němcům“.

27) Karel Zajíček (ed.), Český národ soudí K. H. Franka, Praha: Ministerstvo informací – Orbis, 1947, s. 61.

28) Karel Vykusa (ed.), Zpověď K. H. Franka: Podle vlastních výpovědí v době vazby u krajského soudu trestního na Pankráci, Praha: Cíl, 1946, s. 60.

29) Jiří Havelka, Dvojí život: Vzpomínky protektorátního ministra, Praha: Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR ‒ Lidové noviny, 2015, s. 62.

30) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky I, Brno: Atlantis, 1994, s. 235–236.

31) Tomáš Pasák, Pod ochranou říše, Praha: Práh, 1998, s. 186.

32) Tomáš Pasák, Emil Hácha (1938–1945), Praha: Rybka Publishers, 2007, s. 148.

33) Toman Brod, Osudný omyl Edvarda Beneše 1939–1948: Československá cesta do sovětského područí, Praha: Academia, 2002, s. 109.

34) Zbyněk Petráček, „Když člověk dělá víc, než musí: S historikem Tomášem Pasákem o okupaci a kolaboraci“, Respekt, 9.–14. 5. 1995, roč. 6, č. 19, s. 1.

35) Jaroslava Eliášová – Tomáš Pasák, Heydrich do Prahy – Eliáš do vězení, Praha: Práh, 2002, s. 193.

36) Viz Jan Němeček et al. (eds.), Dokumenty československé zahraniční politiky: Od rozpadu Česko-Slovenska do uznání československé prozatímní vlády 1939–1940, Praha: Ústav mezinárodních vztahů – Karolinum, 2002, dok. č. 138, s. 296–297.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel tři a dvě