Duben 1939

Napsal Vít Machálek (») 2. 5. v kategorii Před osmdesáti lety, přečteno: 155×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Jestliže v březnu 1939 představoval ústřední postavu naší historie prezident Hácha, který v tomto měsíci prošel svými nejhoršími životními chvílemi a dilematy, v dubnu 1939 se jí stal premiér Eliáš, jehož nástup do čela protektorátní vlády předznamenal celé dějiny následujících třiceti měsíců, v nichž si protektorátní orgány především díky Eliášovi vedly patrně lépe než orgány kterékoliv jiné nacisty okupované země. Háchovi je ovšem nutné přičíst k dobru zásluhu, že ministerským předsedou protektorátu jmenoval právě vynikajícího československého generála, vlastence a odbojáře. Zdánlivě bylo něco takového po nacistické okupaci věcí zcela nemožnou. Háchův velký politický čin z doby těsně pookupační – vytvoření Národního souručenství – však umožnil nejen odražení nástupu českých fašistů, ale i vytvoření vlády podle prezidentových představ.

V první dubnový den pronesl prezident Hácha rozhlasový projev k národu, kterým osobně uvedl provolání výboru Národního souručenství (VNS), v němž stejně jako již v projevu ze 16. března zdůraznil, že je odhodlán netrpět podvratné aktivity českých zrádců, kteří si představují, „že nadešla jejich chvíle, v níž podle některých špatných příkladů z naší minulosti budou moci pro sebe kořistiti“. O provolání VNS řekl:

„…vyloží vám, na jakých základech bude budována naše národní, sociální, kulturní a hospodářská soustava. Národní pospolitost, křesťanská morálka a sociální spravedlnost mají být nosnými pilíři politického hnutí, jemuž mne moje povinnost k národu postavila v čelo a jehož dobudování považuji za největší úkol svého života. Mluvím vědomě o svém životním úkolu, neboť jen v národní jednotě, prodchnuté sociálním a křesťanským duchem, vidím záruku, že náš národ nezahyne, že obnoví své tvůrčí síly, a že pevně zakotví v kulturním společenství národů.“ (1)

Na prahu Svatého týdne (na 2. dubna 1939 připadla Květná neděle) a na začátku pašijí českého národa bylo obzvlášť případné zdůrazňování křesťanských hodnot, protikladných pseudohodnotám nacismu. Vedoucí VNS Adolf Hrubý v provolání k národu „budoucnost národního života spatřoval v tradici svatováclavské, v evangeliu hlásaném svatým Cyrilem a Metodějem a v odkazu všech velkých postav našich dějin“. (2)

Ve středu 5. dubna začali v Praze působit dva Hitlerem jmenovaní představitelé okupační správy, říšský protektor Konstantin von Neurath a státní tajemník Karl Hermann Frank. Šlo o další z „podrazů“ ze strany nacistů, od nichž předtím Hácha obdržel příslib, že do funkcí v protektorátě nebudou jmenováni protičesky cítící sudetští Němci. Zatímco jmenování Neuratha, pruského aristokrata spíše jen vnějškově spojeného s nacistickou stranou, se snad dalo brát jako dodržení Hitlerova slibu, že říšským protektorem bude nezaujatá reprezentativní osobnost, funkce státního tajemníka, o které výnos o zřízení protektorátu nic neříkal, význam splnění tohoto slibu fakticky anulovala. Říšský protektor měl být podle Hitlerovy představy, která pak teprve postupně vycházela najevo, právě jen onou reprezentativní osobností určenou k uklidnění mezinárodní veřejnosti, zatímco ve sféře praktické politiky měl mít Čechy „na starosti“ především Frank. Prezident Hácha proti jeho jmenování okamžitě protestoval u někdejšího představitele německé ambasády v Praze Andora Henckeho, „avšak Hencke ujišťoval, že státní sekretář bude pouze funkce administrativní, kdežto politické funkce budou v rukou říšského protektora“. (3)

Ve skutečnosti se Frank, vzápětí Heinrichem Himmlerem povýšený na vyššího vůdce SS a policie v protektorátě, stal šéfem celého protičeského represivního aparátu. Brzy se mělo ukázat, že uhlazený protektor Neurath je sice mužem, který pro Háchovy protesty proti zatýkání českých lidí a prosby o jejich propuštění bude mít do jisté míry pochopení, ale současně i slabochem, vyhýbajícím se konfliktům s Frankem a gestapem.

České činitele trápily už v této době nejen samotné praktiky gestapa, ale současně i praktiky, k nimiž se propůjčovala morální spodina našeho národa. „Ve velikonočním tisku žaloval Beran na zarážející zjevy v českém životě, že se objevují lidé, kteří udávají české spoluobčany, pomlouvají je a špiní. Skandalizují pod farizejským heslem ,očisty‘, aby mohli těžit pro sebe. Zrádcové, konfidenti, mravní stvůry lezly ze svých děr. Gestapo nikdy by nebylo mohlo u nás tolik řádit, nebýt těchto zvrhlíků.“ (4)

Někdejší druhorepublikový premiér Rudolf Beran sice ještě v této době zastával úřad předsedy protektorátní vlády (která fungovala ve složení z doby před okupací, ovšem už bez ministrů obrany a zahraničí, přičemž nuceně uvolněný Černínský palác se stal právě sídlem Neuratha a Franka), současně však už probíhala jednání o nové vládě. I když protektorátní vláda vlastně neměla být skutečnou vládou, ale kabinetem s velmi omezenými pravomocemi podléhajícím okupačním orgánům, na jejím složení velmi záleželo. Lze si jistě snadno představit, co by asi znamenalo, kdyby se výše zmíněným vlajkařským a fašistickým „mravním stvůrám“ splnil jejich sen o získání vládních postů…

Dosavadním ministrům a slušným Čechům se samozřejmě do vlády podřízené Němcům nechtělo; do riskantní dvojí hry, při níž museli mít jinou tvář navenek a jinou v skrytu, však nakonec šli, protože to bylo v zájmu národa. Dosavadní ministr bez portfeje Jiří Havelka ve svých pamětech líčí, že na základě toho, co prezidentovi ve věci jmenování nové vlády sdělil říšský protektor, nebylo pochyb o tom, že setrvání vlády v dosavadním složení (jen se změnou na postu premiéra a s odchodem Berana jako jediného politika definitivním „zúředničtěním“ kabinetu) je jedinou možností, jak zabránit tomu, aby se do vlády vetřeli zástupci českých fašistů a nacistů. (5) Za těchto okolností nakonec všichni dosavadní členové vlády s velkým sebezapřením kývli na to, že ministry zůstanou, a to zejména poté, co na ně v tomto směru apeloval nejen prezident Hácha, ale také generál Eliáš jako budoucí premiér.

Fascinující líčení jejich těžkého rozhodování podává ve svých pamětech ministr zemědělství Ladislav Feierabend. Ten si byl již tehdy vědom toho, že o skrytých protiněmeckých aktivitách nebude možné informovat veřejnost, která bude vidět jen vnějškovou „kolaboraci“ vlády s okupanty a dříve či později zřejmě její členy odsuzovat… To si uvědomoval i samotný Eliáš, který s Feierabendem (a jistě i s dalšími budoucími členy svého kabinetu) hovořil o nutnosti chránit existenci nacisty ohroženého národa a zabraňovat demoralizaci i za cenu vnějškové „nechtěné a odporné“ spolupráce s Němci. Tuto osobní „velkou oběť“ bylo podle Eliášových slov nutné přinést, protože opak by znamenal národní sebevraždu. (6)

Tuto ochotu k sebeobětování a k nadřazení veřejného zájmu nad zájem osobní měl Eliáš společnou s Háchou. Vnímám ji jako výrazně křesťanský rys jejich smýšlení, byť patrně jen u Háchy, který o svém prezidentství často hovořil jako o „křížové cestě“, vědomě křesťanský. Eliáš jako osobnost spojená s typicky prvorepublikovou mentalitou a religiozitou – po vzniku Československa vystoupil z církve a stal se z katolíka svobodným zednářem – mi v tomto ohledu není blízký (i když v době svého premiérství už nepochybně byl, tak jako celá česká společnost, „někde jinde“ než po roce 1918). Rozhodně však svědčí o tolerantnosti katolíka Háchy, že neměl nejmenší problém se jmenováním zednáře předsedou vlády a řady dalších zednářů členy vlády. (7) Zdánlivě šlo o myšlenku, která v době nacistického boje proti zednářství nemohla projít, ve skutečnosti však možná o geniální tah, protože zednářem byl i protektor Neurath…

I když o Eliášově zednářství veřejnost nevěděla, jméno budoucího premiéra i tak muselo vyvolat údiv a rozhořčení kolaborantských živlů. Bylo totiž známo, že jde o bývalého generála a zástupce náčelníka generálního štábu československé armády, který se za první světové války proslavil jako legionář, bojující mj. na francouzské frontě proti Němcům.

Ve vztahu k výběru generála Eliáše do čela protektorátní vlády je však opravdu podstatná jen jedna věc – skutečnost, že Eliáš byl prominentní postavou příprav československých vojáků na odboj a protinacistické povstání a že Hácha měl k němu naprostou důvěru „ne snad přesto, ale spíše proto, že věděl o Eliášově spolupráci s odbojem“. (8)

Už bezprostředně po okupaci se Eliáš podílel na zrodu vojenské odbojové organizace Obrana národa a byl to právě vznikající vojenský odboj, který uvítal možnost, aby se jeho představitel stal předsedou protektorátní vlády. (9)

„Politickým programem Obrany národa byla obnova Československa. Počítalo se s velkou válkou, v níž bude Německo svými mocnými protivníky poraženo. Tato představa a naděje se shodovala s uvažováním Benešovým, proto brzy došlo k oboustrannému tajnému styku. Velitelem Obrany národa se stal generál Bílý, jeho zástupcem generál Alois Neumann. Vojenský odboj v jeho počátcích vedla právě trojice Bílý, Neumann, Eliáš. […] Náčelníkem štábu Obrany národa byl jmenován plukovník gšt. Čeněk Kudláček, jeho zástupcem podplukovník gšt. Václav Kropáček.“ (10)

Četné aktivity Obrany národa (především zpravodajské, ale i sabotážní, vydávání ilegálního tisku či organizování odchodu vojáků za hranice, aby tam mohli vstoupit do budoucích československých jednotek) byly samozřejmě jak odbojově významné, tak také pro všechny zúčastněné nesmírně riskantní. Pravděpodobnost, že se konce okupace nedožijí, ale skončí na nacistickém popravišti a zanechají po sobě vdovy a sirotky, byla víc než vysoká. (11) Také Eliáš dobře věděl, jak jeho statečná dvojí hra s největší pravděpodobností skončí…

Bylo samozřejmě nejisté, zda nacisté Háchovi Eliášovu vládu schválí. Prezident si však v tomto ohledu počínal velice takticky a jmenování nové vlády, které by v prvním období po okupaci patrně neprošlo, dlouho odkládal. Ministr Feierabend ve svých pamětech uvádí:

„V pátek 14. dubna jsem k Eliášově radosti oznámil, že jsem ochoten zůstat v protektorátní vládě. Rozhodnutí o nové vládě se zdrželo. Von Neurath a Hácha museli odjet 20. dubna do Berlína kvůli Hitlerovým padesátým narozeninám. […] I po návratu z Berlína Hácha zdržoval jednání o nové vládě. Chtěl nejdříve znát předběžné výsledky náboru do Národního souručenství, aby jeho pozice vůči Němcům byla silnější. […] Věřil, že Němcům zajde chuť měnit jeho návrhy na složení vlády, zejména vymáhat fašistickou účast ve vládě, když uvidí, že český národ jde skoro jednomyslně za svým prezidentem. Hácha se nemýlil.“ (12)

Nábor do Národního souručenství, který měl mít podle prezidentova přání podobu „plebiscitu“ mezi českými muži, probíhal velmi úspěšně, i když česká místa, která jej organizovala, neměla k dispozici žádné donucovací a jen v omezené míře přesvědčovací prostředky. Drtivá většina Čechů pochopila jeho smysl, který Adolf Hrubý na schůzi VNS z 21. dubna 1939 popsal slovy: „Vedle sjednoceného národa německého musí zde býti jednotný národ český – se kterým se počítá a jedná. Potřebujeme souhlas všech českých mužů (13), abychom mohli říci: ,Mluvíme za všechny.‘“ Těm, kterým by snad ani tato slova nebyla jasná, vedoucí VNS ve svém patetickém vlasteneckém projevu smysl Národního souručenství vyložil tak, že jde prostě o to, aby tato země „byla naše“. (14)

Prezident Hácha, který se do této schůze dostavil bezprostředně po svém návratu z Berlína (kde se i o Hitlerových narozeninách snažil orodovat za český národ), v ní mluvil o nutnosti národního sjednocení a nadřazení celonárodního zájmu nad zájmy partikulární, zdůraznil, že „nerozdělujeme sinekur, nýbrž jenom zarážíme piloty do rozměklé pláně“, odmítl snahy o vylučování politických činitelů z doby první republiky z další práce a označil za úkol doby okupace „národní zachování“, k němuž sjednocení národa v NS slouží. (15)

Následujícího dne, 22. dubna, vyšla najevo nervozita okupantů (resp. jejich radikálního křídla v čele s Frankem) spojená s mimořádně úspěšně probíhajícím náborem do NS. Nacisté v této době dost dobře nemohli otevřeně vystoupit proti organizování Národního souručenství Háchou jako Hitlerem uznaným prezidentem, a tak se Frankův švagr H. Blaschek v článku, který v tento den publikoval v polooficiálním okupačním listě Der neue Tag, musel uchýlit k (ze strany okupantů značně bizarnímu) argumentu, že vznik Národního souručenství nemá žádnou oporu v československé ústavě. Neméně originální byl v kontextu nacistického Německa s jeho předstíráním totální jednoty německého národa komentář říšskoněmeckého Frankfurter Zeitung, který „se pozastavoval nad téměř stoprocentním členstvím všech českých mužů v NS a označil výsledek za ,úspěch zřejmě příliš velký, než aby mohl přesvědčit‘.“ (16)

Teprve ve chvíli, kdy už prezident mohl vůči Neurathovi argumentovat tím, že se český národ pod jeho vedením nově sjednocuje v Národním souručenství, odstoupila dne 23. dubna 1939 Beranova vláda, kterou dr. Hácha loni jmenoval ještě jako prezident republiky. Hácha se s ní rozloučil projevem, ve kterém si troufl citovat Masaryka a popsat situaci, která nastala po zřízení protektorátu, slovy: „Jestliže jsme se ve dnech zářijových octli na pokraji propasti, sestoupili jsme v této propasti za posledních pět měsíců ještě níže, a řekl bych, že jsme se zachytili na jakémsi stupni. Naší snahou pak musí být, abychom se na tomto stupni udrželi a abychom neklesli ještě níže.“ (17)

Hácha tuto snahu vyvíjel mj. prostřednictvím svých nesčetných intervencí u Neuratha, s nímž se setkával střídavě na Hradě a v Černínském paláci. Dne 25. dubna například u protektora protestoval proti mnoha konkrétním případům porušení Hitlerovým výnosem přislíbené zásady, že „Protektorát je autonomní, spravuje se sám a vykonává svou pravomoc vlastními orgány“. Patřilo k nim mj. vydávání četných právních norem, o kterém protektorátní úřady nebyly ani informovány, vybudování oberlandrátů zasahujících do protektorátní administrativy, odnímání výkonné moci českému četnictvu, dosazování nových přednostů státních policejních úřadů, sesazování českých starostů a dosazování Němců do čela měst s velkou českou většinou, zavádění dvojjazyčnosti s preferováním němčiny, zakazování státních symbolů, zasahování německých orgánů do českého soudnictví, školství, kultury či hospodářství atd. (18)

Protektor musel být přinejmenším na rozpacích a za daných okolností tím spíš nemohl radikálně zasáhnout do Háchova návrhu na složení nové vlády. (19) Podle Feierabendových pamětí „Eliášova vláda byla přijata von Neurathem v tom složení, jak ji navrhl Hácha, a nastoupila 28. dubna 1939. (20) Hácha se týž den nejdříve rozloučil s Beranovou vládou, vzdal díky všem jejím členům za to, co za pět měsíců vykonali, a za to, co s ním prožili, a zvláště vyzvedl zásluhy předsedy Berana. Byl tak dojat, že svou řeč sotva dokončil. Po odchodu Berana, Syrového, Chvalkovského (21) a Fischera, kteří nevstupovali do nové vlády, vykonala Eliášova vláda předepsaný slib.“ (22)

Nová vláda měla jen devět členů. (23) Nepočítáme-li premiéra, byl nejvýznamnějším z nich Jiří Havelka, vedoucí prezidentské kanceláře a hlavní poradce Háchův, který se nyní stal i ministrem dopravy a náměstkem předsedy vlády. Podle Oldřicha Suchého, předsedy tiskové a propagační komise NS a Havelkova někdejšího spolužáka, stál dr. Havelka, který „byl neobyčejně nadaný, bystrý a chytrý, naprosto poctivý a přitom měl neomezenou Háchovu důvěru“, za všemi prezidentovými činy z prvních měsíců okupace. (24) Havelka současně spolu s Eliášem a Eliášovým poradcem, zkušeným diplomatem Hubertem Masaříkem, který se posléze stal přednostou koordinačního odboru předsednictva vlády, tvořil „dobře sehraný triumvirát, představující centrum národněobranné politiky v rámci protektorátní autonomie, napojené na domácí i zahraniční odboj“. (25)

Čtvrtým hlavním představitelem této politiky v okruhu protektorátní vlády byl ministr financí Josef Kalfus. V souvislosti s ním pokládám ve vztahu k dubnu 1939 za důležité ocitovat řečnickou otázku, kterou v době komunistické normalizace (resp. v době už desítky let trvajícího odsuzování protektorátních ministrů za to, že vstoupili do „kolaborantské“ vlády) ve svém exilovém zamyšlení nad našimi pomnichovskými dějinami položil Vilém Hejl: „Bylo by národu a republice více prospělo, kdyby např. dr. Josef Kalfus zůstal na úřednickém místě v Tabákové režii nebo v Národní bance, než když jako ,protektorátní‘ ministr financí po celou válku složitými manévry omezoval na minimum finanční příspěvky ,protektorátu‘ říši, jež vymáhali nacisté, a ještě přitom dokázal financovat domácí odboj?“ (26)

Ministr Kalfus, který byl stejně jako prezident Hácha ve funkci po celou dobu okupace, je současně i důkazem toho, že protektorátní představitele nelze rozškatulkovat na „dobré“ z doby Eliášova premiérství a „zlé“ z doby po vystřídání Neuratha Heydrichem a Eliášově zatčení. Není nicméně pochyb o tom, že klíčovou postavou našich domácích dějin v období od dubna 1939 do září 1941 byl právě generál Eliáš. Je to dáno jeho ve světových dějinách doby nacistické expanze zcela unikátní dvojrolí legálního představitele země pod nacistickou okupací a současně představitele ilegálního odboje.

„Ministerský předseda Eliáš se záhy obklopil vojenskými spolupracovníky z Obrany národa. V Toskánském paláci, kde bylo sídlo předsednictva vlády před jeho přesídlením do Kolowratského paláce, měl jedno oddělení svého úřadu – tajný vojenský štáb. Později byl umístěn do malého Fürstenberského paláce, který sousedil s Kolowratským palácem. Přešel sem bývalý vojenský atašé v Berlíně plukovník Antonín Hron (stal se spojkou na generála Bílého), pplk. Karel Řezáč ze zrušeného ministerstva národní obrany, zpravodajský důstojník František Hieke – Stoj a plk. František Havel. […] Eliáš vytvořil výkonné zpravodajství z referentů tiskové dozorčí služby, která vznikla u čtyřiceti okresních úřadů a kterou vedl šéf tiskového odboru ministerské rady Schmoranz (27), přímý Eliášův podřízený. Jako tiskoví referenti byli získáváni především zpravodajští důstojníci zrušené československé armády.“ (28)

Tyto i četné jiné skryté aktivity Eliáše a jeho spolupracovníků měly mimořádný odbojový význam a současně byly nedílnou součástí jeho oběti. Ve svém souhrnu představovaly riziko tak kolosální, že bylo prakticky nemožné, aby se gestapo nedostalo Eliášovi na stopu. Snad jen výše zmíněnou skutečností, že protektor Neurath byl s Eliášem zednářsky „spřízněn“, si lze vysvětlit to, že generál zůstal na svobodě a v premiérském úřadě skoro třicet měsíců…

Závěrem bych si dovolil vyjádřit kacířskou myšlenkou, že v průběhu těchto třiceti měsíců, jakkoliv poznamenaných omezenou a nedobrovolnou kolaborací s nacisty, byla česká společnost v neporovnatelně lepší duchovní a mravní kondici než například v době poválečné neomezené a dobrovolné kolaborace se stalinisty. Martin C. Putna atmosféru tohoto období výstižně popisuje slovy:

„V ,raném‘ protektorátu, za souhry prezidenta Háchy s premiérem Eliášem a za (zpětně až idealizovaného) protektorství von Neuratha, trvalo ono národní sjednocení, ono upnutí na národní historii, kulturu a jazyk, onen vzepjatý historicismus pod egidou svatého Václava, Balbína a Pekaře a s tím vším spojená vlna náboženské vroucnosti. Tato vroucnost mohla s sebou nést aspekt rezignace na pozemskou aktivitu: Hitler zachvacoval Evropu zemi za zemí a nezdálo se, že by v blízké budoucnosti mohlo být jinak – co tedy zbývalo než doufat v zastání nebeské, v zastání Boží, v zastání národních patronů? Mohla však také být duchovním zázemím vlastenecké aktivity, od ,jen‘ kulturně historické až po odbojovou. Ve stejné době, v letech 1939–1941, přece působí odbojové skupiny a jejich nitky vedou přes Eliáše k Háchovi – a současně k exilovým kruhům kolem Beneše v Londýně.“ (29)

Poznámky:

1) Pan president k národu: Výbor z projevů pana státního presidenta Dr. Emila Háchy s jeho předmluvou, Praha: Propagační komise Výboru Národního souručenství, 1940, projev č. 3, s. 13–14.

2) Jan Gebhart – Jan Kuklík, Dramatické i všední dny protektorátu, Praha: Themis, 1996, s. 32.

3) Jiří Havelka, Dvojí život: Vzpomínky protektorátního ministra, Praha: Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR – Lidové noviny, 2015, s. 36.

4) Mořic Hruban, Z časů nedlouho zašlých…, Řím – Los Angeles: Křesťanská akademie, 1967, s. 293.

5) Viz Jiří Havelka, cit. dílo, s. 53.

6) Viz Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky I, Brno: Atlantis, 1994, s. 170–171.

7) Z členů protektorátní vlády byli svobodnými zednáři Eliáš, Kapras, Klumpar, Šádek a Feierabend (viz Ladislav Karel Feierabend, cit. dílo, s. 171).

8) František Schwarzenberg, „Hácha – Beneš“, in: Vladimír Škutina, Český šlechtic František Schwarzenberg, Praha: Rozmluvy, 1990, s. 251.

9) Viz Alois Eliáš – Tomáš Pasák – Fany Možná-Meisnarová, V boji a zajetí: Příběh legionáře a důstojníka Aloise Eliáše, Praha: Práh, 1999, s. 205.

10) Robert Kvaček – Dušan Tomášek, Generál Alois Eliáš: Jeden český osud, Praha: Epocha, 1996, s. 30.

11) Pro ilustraci cituji vzpomínku orientalisty Luboše Kropáčka: „Táta se za války snažil materiálně a lidsky podpořít vdovu po bratranci, někdejším italském legionáři a pak plukovníkovi Václavu Kropáčkovi, kterého nacisté popravili za účast v důstojnickém odboji Obrana národa. Vedle vdovy Boženy šlo také o dvě osiřelé děti Jiřího a Haničku.“ (Martin T. Zikmund – Jan Paulas – Luboš Kropáček, Po cestách kamenitých: O životě, islámu a křesťanské víře, Praha: Vyšehrad, 2013, s. 13.)

12) Ladislav Karel Feierabend, cit. dílo, s. 172–173.

13) Do NS prozatím vstupovali pouze muži, protože jen oni se podle Háchovy představy měli snažit o bránění národa politickými prostředky, zatímco ženy měly být spíš strážkyněmi českých hodnot a víry v budoucnost národa v rodinách, věnovat se v rámci národní pospolitosti pomoci potřebným apod.

14) Oldřich Suchý, Dvakrát otrokem, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2014, příloha č. 4, s. 315.

15) Tamtéž, příloha č. 3, s. 312–313.

16) Jan Gebhart – Jan Kuklík, „Počátky Národního souručenství v roce 1939“, Český časopis historický, 1993, roč. 91, č. 3, s. 430.

17) Emil Sobota, Co to byl protektorát, Praha: Kvasnička a Hampl, 1946, s. 73–74.

18) Libuše Otáhalová – Milada Červinková (eds.), Acta Occupationis Bohemiae et Moraviae: Dokumenty z historie československé politiky 1939–1943, sv. 2, Praha: Academia, 1966, dok. č. 347, s. 425–428.

19) Podle protektorátního statutu museli mít všichni členové vlády důvěru říšského protektora, který měl tudíž právo kohokoliv z vlády vyloučit. V dubnu 1939 Neurath tohoto práva využil jen v jednom případě, když z Háchova seznamu členů budoucí vlády musel být z jeho rozhodnutí vyloučen ministr vnitra Otakar Fischer. Místo něj ministerstvo vnitra od konce dubna do konce června 1939 prozatimně řídil sám premiér Eliáš.

20) Ve skutečnosti došlo ke jmenování nové vlády 27. dubna.

21) Bývalý ministr zahraničí František Chvalkovský se stal vyslancem Protektorátu Čechy a Morava v Berlíně.

22) Ladislav Karel Feierabend, cit. dílo, s. 173.

23) Kromě pěti zednářů (viz pozn. 7) byli členy vlády ještě Havelka, Kalfus, Krejčí a Čipera.

24) Oldřich Suchý, cit. dílo, s. 61.

25) Josef Tomeš, „Muž po boku generála Eliáše“, Lidové noviny, 25. 2. 2019, roč. 32, č. 47, s. 20.

26) Vilém Hejl, Rozvrat: Mnichov a náš osud, Praha: Univerzum Praha, 1990, s. 66.

27) Zdeněk Schmoranz poslal už v dubnu 1939 do Paříže podrobnou zprávu o událostech 15. března, které mu důkladně vylíčil sám Hácha (viz Archiv bezpečnostních služeb, f. Vyšetřovací komise pro národní a lidový soud při MV, sg. 301-12-2, novináři u E. Háchy 30. 3. 1939, s. 4).

28) Jaroslava Eliášová – Tomáš Pasák, Heydrich do Prahy, Eliáš do vězení, Praha: Práh, 2002, s. 187–188.

29) Martin C. Putna, Česká katolická literatura v kontextech 1918–1945, Praha: Torst, 2010, s. 350–351.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvanáct a osm