Posledním z letošních osmdesátých výročí, na které bych chtěl na blogu upozornit, je vyloučení Sovětského svazu ze Společnosti národů ze 14. prosince 1939. Sovětský svaz jím byl po právu postižen za svou agresi proti Finsku. Když o více než pět let později na místo Společnosti národů nastoupila Organizace spojených národů, došlo bohužel k tomu, že tentýž Sovětský svaz byl jmenován stálým členem Rady bezpečnosti s právem veta, i když žádný pokrok směrem k větší ochotě respektovat mezinárodní právo z jeho strany rozhodně nenastal…
Součástí rozšíření sovětského vlivu po druhé světové válce byla i skutečnost, že SSSR byl jediným státem, který se v Evropě územně zvětšil, a to o celou Litvu, Lotyšsko a Estonsko a části Německa, Polska, Rumunska a Finska. Velká většina těchto územních zisků se týkala oblastí, které Stalinovi nejprve přidělil Hitler paktem Molotov – Ribbentrop, aby mu pak na konci války jejích pokračující ovládání potvrdili či tolerovali i spojenci z protihitlerovské koalice. (Zvláštní případ představovala část Československa, kterou Stalinovi nabídl sám československý prezident…) Eticky hrůzostrašným rozměrem těchto historických událostí se nijak netrápí ani dnešní Rusko, které na oslavy jednoho z výročí konce druhé světové války do Moskvy bohorovně pozvalo např. i představitele pobaltských zemí, které věru neměly co oslovovat, aby pak na jejich adekvátní reakci ještě reagovalo rozhořčeným způsobem. Jeden z předních českých politologů to výstižně komentoval slovy, že „kdyby drzost nadnášela, plula by dnes – díky svým politickým představitelům – Ruská federace vysoko v oblacích, podobna bájnému ostrovu Laputa ze Swiftových Gulliverových cest.“ (1)
Ruská verze dějin druhé světové války je zjevně dodnes táž, jakou jsme se my učili v dobách komunismu. Válka podle ní skončila „vítězstvím demokratických [!] sil v čele se SSSR nad mezinárodním fašismem“. (2) Vysvětlování toho, jak o šest let dříve začala, už sice pro překrucovače dějin bylo poněkud obtížnější, ale poradili si s ním také v duchu Laputy: Sovětský svaz prý usiloval o „ochranu všech zainteresovaných národů a států před nebezpečím agrese“, ale jeho bohulibé snahy narážely na protisovětský postoj buržoazních vlád. (3) Jednou z těch zlých reakčních vlád samozřejmě byla i finská, jejíž ozbrojené síly „v poslední třetině listopadu 1939 zahájily otevřené provokace proti sovětským pohraničním jednotkám, ostřelovaly je a porušovaly sovětsko-finskou státní hranici“. (4) A tak nakonec Sovětům přes všechnu jejich mírumilovnost nezbylo nic jiného než na finské provokace zareagovat, podobně jako o necelého čtvrt roku dřív podobně mírumilovné Velkoněmecké říši nakonec nezbylo nic jiného než odpovědět na provokace Poláků… Jediný rozdíl mezi nacistickou a komunistickou verzí počátků války je v tom, že ta první přestala být aktuální ve chvíli, kdy Německo válku prohrálo.
Při psaní tohoto článku se dívám na mapu a zjišťuji, že rusko-finská hranice od zimní války dodnes vede zhruba dvě stě kilometrů západně od Leningradu/Sankt-Peterburgu. Moskvě se tedy zjevně podařilo splnit svůj proklamovaný cil a přes odpor finské buržoazní vlády dosáhnout toho, aby hranice s Finskem nevedla v těsné blízkosti Leningradu a neznamenala tak jeho bezprostřední ohrožení v případě protisovětské agrese nacistického Německa. (5) Jen je poněkud nejasné, k čemu Rusko ono získané území (tehdy Finy, od sovětské okupace ovšem už Rusy obývanou Karélii) potřebuje dnes…
Klíčová otázka nicméně nezněla, zda Finové přijdou o část území, ale zda si udrží svůj stát. Finské velkoknížectví bylo už v letech 1812–1917 součástí ruského – tehdy carského – impéria. Rudí Rusové sice po bolševické revoluci uznali právo Finů na samostatnost, ale jejich představa byla samozřejmě taková, že „samostatné“ Finsko bude komunistickým státem. S německou podporou se nicméně protikomunistickým Fínům podařilo finské bolševiky porazit. Pokus o vyhlášení Finského království v čele s hessensko-kasselským landkrabím Fridrichem Karlem jako prvním finským králem však nemohl být v době porážky Německa v první světové válce úspěšný. V roce 1919 byla vyhlášena Finská republika, ještě předtím však na konci roku 1918 padly Helsinky do rukou finských bolševiků.
Národním hrdinou se v této době stal baron Carl Gustav Emil von Mannerheim, někdejší finský generál v carské armádě, který v čele protibolševických finských oddílů osvobodil Helsinky „a chystal útok na všechny ruské vojáky ve Finsku. V bojích proti bolševikům pokračoval až do r. 1921, kdy nový Sovětský svaz uznal nezávislost Finska. Odešel z aktivní služby, přijal však v r. 1930 jmenování předsedou Rady obrany Finska. Inicioval plány linie obranných opevnění, tzv. Mannerheimovu linii, vedoucí přes Karelskou šíji až do vzdálenosti 30 km od Leningradu.“ (6)
V tomto článku budu opakovaně srovnávat politiku finskou a politiku československou, protože toto srovnání je opravdu poučné. Československo, jak známo, sice ve třicátých letech předvídalo možnost svého napadení Německem a snažilo se na ně připravit, ale s agresí ze strany Sovětského svazu nepočítalo a nepřipravovalo se na ni nikdy, a to ani bezprostředně před 21. srpnem 1968. Už zde jsou zjevné kořeny toho, proč byli Finové v hájení své suverenity mnohem úspěšnější než Čechoslováci…
Když si v srpnu 1939 Hitler a Stalin rozdělili Evropu, nikdo včetně Finů (kteří na základě paktu Molotov – Ribbentrop připadli do světské zájmové sféry) samozřejmě neznal tajnou doložku oběma totalitními velmocemi uzavřené smlouvy, což ovšem neznamená, že by Finové neměli ve věcech jasno. Už od vybudování Mannerheimovy linie samozřejmě počítali s tím, že se na ní budou také opravdu bránit. A to bez ohledu na to, že od roku 1932 měli se Sověty uzavřenou smlouvu o neútočení.
Když jim Stalin učinil „velkorysý“ návrh na její nahrazení novou smlouvou o vzájemné pomoci, spojenou s výměnou území a mj. také se Sověty požadovaným pronájmem poloostrova Hangö poblíž Helsinek pro sovětskou vojenskou základnu, finská vláda premiéra Paasikiviho dobře věděla, co si má o tomto návrhu myslet. Projevila ochotu k ústupkům ve všech ostatních otázkách, ale zřízení sovětské základny v bezprostřední blízkosti finského hlavního města odmítla.
Způsob, jakým probíhala finsko-sovětská „jednání“, výmluvně shrnuje deník Eduarda Táborského, tehdejšího tajemníka Edvarda Beneše v londýnském exilu. Dne 12. listopadu 1939 si do něj Táborský poznamenal: „Finští vyjednavači sedí v Moskvě a nikdo s nimi už čtvrtý den nemluví, zatím co sovětské noviny prohlašují, že finští politikové chtějí válku.“ (7)
Takzvaná „zimní válka“ mezi sovětským Goliášem a finským Davidem, která trvala od konce listopadu 1939 do března 1940, byla fakticky vyhlášena rozhlasovým projevem předsedy Rady lidových komisařů SSSR Vjačeslava Molotova z 29. listopadu. Molotov v něm rozhodně odmítl „pomluvy“, že prý se Sovětský svaz chce vměšovat do vnitřních záležitostí Finska, a naopak jako „pravdu“ vyhlásil tezi o finské agresi proti SSSR, po níž se již Sovětský svaz necítí vázán smlouvou o neútočení. (8)
Následujícího dne vpadla do Finska sovětská vojska. „V prvním finském obsazeném městě Terijoki Sověty uznaly finskou vládu, kterou tam utvořil Otto Kuusinen, jeden z vedoucích představitelů Kominterny. Sověty neuznávaly demokraticky zvolenou finskou vládu proto, že jejím členem byl ministr Tanner, který se při jednání se Sověty postavil proti sovětským územním požadavkům, ale uznaly Kuusinenovu vládu, poněvadž schvalovala všechny sovětské podmínky. Kuusinenův puč se však nezdařil a Finové se nelekli, ač se zdálo, že jako malý národ o třech a půl milionech obyvatel jsou vydáni na milost a nemilost svému sousedu o stoosmdesáti milionech lidí. Finsko předložilo svůj případ Společnosti národů v Ženevě a apelovalo o vojenskou pomoc k západním mocnostem.“ (9)
Výše citovaná pasáž pochází z pamětí protektorátního ministra Ladislava Feierabenda. Lze již jen těžko zjistit, nakolik se výše popsaným, nesporně pravdivým způsobem na zimní válku dívala i většina českého národa. Oficiální protektorátní propaganda tehdy každopádně stála na straně Sovětů, kteří podle ní museli zabránit tomu, aby je z Finska ohrožovali západní kapitalisté. Její přední představitel z řad aktivistických novinářů, Karel Lažnovský, však současně přiznával, že dosavadní čeští rusofilové se nyní Ruska zříkají „v kavárnách a vinárnách, jsouce rozhořčeni pro jeho tažení proti Polsku a pak zase proti Finsku“. (10)
Také jedna z tajně psaných glos Emila Soboty z Háchovy prezidentské kanceláře (smýšlením spíše benešovce než háchovce) potvrzovala, že Češi soucítí s Finy jako jiným malým národem postiženým agresí. Samotný Sobota v ní však současně vystupoval jako nositel iluzí o Sovětském svazu, které mezi naivními českými rusofily přetrvávaly. Je opravdu tristní číst tato Sobotova slova z prosince 1939: „Lze si představiti – a mezi Finy není málo zcela dobrých vlastenců, kteří chovají takovou představu – že by se finský národ ustavil na podobné platformě vůči SSSR, na jaké spočívá postavení Ukrajinců, Bělorusů a jiných svazových národů, aniž by čehokoli pozbyl národně a kulturně, poněvadž Sovětský svaz není orgánem rusifikace, nýbrž internacionálního ideálu, který jest konec konců i četným Finům vlastní.“ (11)
Sovětský „internacionální“ ideál byl ve skutečnosti vlastní jen hrstce renegátů z řad Kuusinenových komunistů, zatímco finský národ se ruské agresi s neuvěřitelnou statečností bránil. Ze svobodného světa se mu při tom bohužel dostalo pomoci spíše jen morální než vojenské. Ovšem právě morální hledisko musí být pro orientaci ve světovém dění klíčové, a to nejen ve vztahu k tehdejší době, ale i ve vztahu k době dnešní, v níž míra demagogie a nestoudného manipuloání veřejného mínění není o nic menší než před osmdesáti lety. Právě proto vyvěšuji tento článek k výročí eticky orientujícího rozhodnutí Společnosti národů z prosince 1939.
„Ani existence [Kuusinenovy] loutkové vlády nepomohla Sovětskému svazu svalit odpovědnost za válku na finskou stranu, naopak zcela jasně ukázala, že Stalinovi nejde ve válce o nic menšího než o úplné zrušení finské samostatnosti. Jelikož snaha Společnosti národů o zprostředkování narazila na naprosté odmítnutí sovětské vlády, odsoudila Společnost národů 14. prosince Sovětský svaz jako agresora a vyloučila ho ze svého středu. Pikantní na tom bylo, že SSSR byl odsouzen jako agresor podle definice, kterou ve třicátých letech prosadil na půdě Společnosti [sovětský lidový komisař zahraničních věcí] Maxim Litvinov.“ (12)
I když sovětská média nereferovala ani o tomto diplomatickém debaklu Moskvy, ani o finské protiofenzívě z druhé poloviny prosince, nad grandiózními oslavami Stalinových šedesátin z 21. prosince 1939 visel stín. Samotný sovětský vožď si musel být vědom toho, že nezdary sovětských vojsk, Finy postupně vytlačovaných z jejich země, otřásly respektem k sovětské vojenské síle, a to především v očích jeho bratra ve zbrani, německého führera. Náladu mu tak nejspíš příliš nespravilo ani květnaté blahopřání tehdejšího lidového komisaře obrany (= ministra války) Vorošilova, v jehož podání vypadal obrázek války proti Finsku takto: „Se Stalinovým jménem na rtech se jednotky na leningradské frontě vrhají do bitev, aby zamezily přístup k Leningradu, a osvobozují finský lid od jeho otrokářů.“ (13)
Ve skutečnosti bezpočet sovětských vojáků – ať už se jménem Stalina na rtech či s jeho proklínáním – nalézal v zemi tisíců jezer v některém z nich hrob. Finové mistrně využívali jezernatého a lesnatého terénu své vlasti a po dlouhé měsíce převaze agresora úspěšně vzdorovali.
Teprve po nasazení téměř milionu sovětských vojáků a jejich nové ofenzívě ze začátku března 1940 došlo k prolomení Mannerheimovy linie. Finové pak museli přistoupít na Stalinovy požadavky, ve kterých se však projevil respekt, který si svým udatným odporem u diktátora získali. Stalin nakonec sám nařídil likvidaci Kuusinenovy „vlády“ a spokojil se s moskevským mírem z 13. března, „jímž Finsko ztratilo přes deset procent území, včetně přístavu Viipuri-Viborg, kandalakšské šíje a části území kolem přístavu Petsamo-Pečenga“ a ovšem i základny Hangö. (14)
Svou samostatnost tedy Finové uhájili, byť se i nadále nacházeli ve dvojím ohni mezi oběma spojenci z paktu Molotov – Ribbentrop. Jejich vzájemné vztahy se postupně začaly zhoršovat. Při sovětsko-německých jednáních v Berlíně z listopadu 1940 Sověti mj. vyjádřili znepokojení nad příchodem německých jednotek do Finska jako nad jedním ze signálů toho, že nacisté přestávají respektovat dojednané rozdělení sfér vlivu. (15)
Když se pakt Molotov – Ribbentrop definitivně zhroutil vypuknutím německo-sovětské války z 22. června 1941, Finové se do ní zapojili na protisovětské straně. Svou účast nicméně interpretovali nikoliv jako boj po boku Němců, ale jako separátní válku vedenou s cílem získat zpět území, která jim předtím Sověti uloupili. Velmi důležitou indicii toho, že Finsko z let 1941–1944 opravdu nemůže být považováno za satelita nacistického Německa, představuje finský postoj k holocaustu, zásadně odlišný např. od postoje tehdejšího slovenského státu. „Helsinská vláda odmítá nacistům vydat nejen své Židy, ale i židovské uprchlíky. Finsko rovněž nepřijalo žádná protižidovská opatření.“ (16)
V době vítězného postupu Sovětů na frontách rezignoval na prezidentský úřad Risto Heikki Ryti, spojený se vstupem do války z června 1941. Jeho nástupcem se v březnu 1944 nestal nikdo jiný než dosavadní vrchní velitel finské armády maršál Mannerheim. „Nemohl než uznat porážku Finska a přijmout sovětské podmínky příměří i požadavky na válečné reparace.“ (17) Příměří ze 4. září 1944 (po němž Finové mj. zahájili akce proti německým vojskům ve své zemi) a na jeho základě uzavřená nová mírová smlouva „potvrdila územní změny z roku 1940 s jistými korekturami. Místo Hangö základna Porkala Ud, již Finsko vrátil Chruščov, ztráta Petsama apod. Kuusinen se stal předsedou vlády nově vytvořené Karelské republiky.“ (18)
Ani po dvou prohraných válkách se Sovětským svazem tedy Finsko neztratilo samostatnost (přistoupilo jen na svou neutralizaci v zahraniční politice, posléze označovanou jako „finlandizace“) a Kuusinen zůstal jen figurkou na sovětské politické šachovnici, i když v mnoha jiných zemích (také či především v těch, které tak jako Československo se Sověty nikdy neválčily) byli po válce místní komunističtí vůdcové postupně dosazováni do funkcí loutkových hlav států.
Alexandr Solženicyn v Souostroví Gulag tvrdí, že Stalin jak za zimní války, tak i po druhé světové válce sledoval plán ovládnutí Finska a kolektivní deportace Finů někam do pouští na čínských hranicích. „Nepodařilo se mu to však ani v roce 1940, ani v roce 1947 (Lejnův pokus o převrat).“ (19) Ve světle této alternativy jen ještě víc vyniká obrovský úspěch Finů, kteří se sice nemohli ubránit územním ztrátám, ale svou národní existenci ve vlastní zemi si uhájili. Jak v sedmdesátých letech konstatoval Pavel Tigrid, „poválečný vývoj Finska, které dokonce vedlo válku proti SSSR a přesto si udrželo dodnes svou nezávislost a parlamentní systém, ukazuje, co zmůže důsledná, občanstvem solidně podporovaná demokratická politika“. (20)
Těžko říci, zda i naše země se zeměpisnou polohou oproti Finsku mnohem exponovanější měla po válce šanci udržet si aspoň částečnou nezávislost. Jisté však je, že československá politika čtyřicátých let byla všechno jiné, jenom ne důsledně demokratická, a že svým až servilním přístupem ke Stalinovi vposledku dost logicky směřovala nikoliv jen k zahraničně politické „finlandizaci“, ale k naprostému podřízení se Sovětům i ve vnitřní politice…
Vilém Hejl v provokativní studii na téma „Mnichov a náš osud“, napsané v exilu v době komunistické diktatury, explicitně staví politiku prezidenta Beneše do protikladu k Finům, když konstatuje: „Už v Teheránu v roce 1943 sám Stalin řekl Churchillovi a Rooseveltovi o Finech, že ,národ, který tak tvrdě bojoval o svou samostatnost, si zasluhuje respekt,‘ a když se pak zanedlouho setkal s Benešem, pociťoval patrně ledacos, ale sotva respekt. Finské politiky nikdy nenapadlo získavat si přízeň sovětského diktátora závazky, o něž je ani náznakem nepožádal. A přitom byla-li některá země vážně ohrožena, bylo to tohle bývalé ruské velkoknížectví.“ (21)
Petr Pithart vzdává podobný hold Finům ve svém Osmašedesátém, kde jejich kombinaci tvrdého boje za svobodu se střízlivou politikou staví do protikladu k bezradnému počínání československých reformních komunistů, kteří se v roce 1968 nezmohli ani na jedno, ani na druhé. Současně poukazuje na „zimní válku“ jako finskou národní zkušenost, jejíž obdoba nám schází:
„V těžkých poválečných dobách mohli před finským lidem promlouvat politikové, kteří ještě nedávno jako vojáci bránili zemi před armádou východního souseda, o nutnosti přátelských vztahů k němu, o jejich osobní loajalitě k Moskvě a o důvěře v dobré úmysly generalissima – vůbec nemuseli mrkat či dávat jiná srozumitelná znamení, že si to tak docela nemyslí… Všichni to přece věděli. Byl tu totiž společný národní zážitek boje proti agresorovi – a především díky jemu se Finům podařilo uhájit si nezanedbatelný kus státní suverenity.“ (22)
Poznámky:
1) Bohumil Doležal, „Divná pozvánka na mejdan“, Mladá fronta DNES, 8. 2. 2005, roč. 16, č. 32, s. A/7.
2) Samuel Cambel et al., Dějepis pro 3. ročník gymnázia, Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1987, s. 199.
3) Tamtéž, s. 142–143.
4) Antonín Šnejdárek, Druhá světová válka, Praha: Orbis, 1969, s. 63.
5) Viz Hana a Zdeněk Kučerovi, Finská republika, Praha: Svoboda, 1980, s. 68–69.
6) Peter Teed, Moderní oxfordský slovník, Praha: Iris – Knižní klub 1994, s. 318.
7) Eduard Táborský, Presidentův sekretář vypovídá, 2. vyd. I. dílu, Zürich: Konfrontation, 1978, s. 410.
8) Viz dokument č. 31 v knize Tomana Broda (ed.), Pakty Stalina s Hitlerem, Praha: Naše vojsko, 1990, s. 78 –80.
9) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky I, Brno: Atlantis, 1994, s. 250.
10) Toman Brod, Osudný omyl Edvarda Beneše 1939–1948: Československá cesta do sovětského područí, 2. vyd., Praha: Academia, 2002, s. 110.
11) Emil Sobota, „My a Finsko“, in: Glossy 1939–1945, Praha: Jan Laichter, 1946, s. 38.
12) Jaroslav Hrbek, „Sovětský svaz v letech 1939–40: Pokračování imperiální expanze ruských carů“, Reportér, 1990, č. 10, příloha s. XII.
13) Robert C. Tucker, Stalin, Praha: Dialog, 1995, s. 484.
14) Milan Hübl, „Zimní válka ve Finsku v roce 1939“, Lidové noviny, prosinec 1989, roč. 2, č. 12, s. 8.
15) Viz Valentin Berežkov, S diplomatickou misí k Hitlerovi, Praha: Svoboda, 1967, s. 27–28.
16) Karolína Sýkorová, „Holocaust“, Obrazová History revue, 2019, č. 1, s. 37.
17) Peter Teed, Moderní oxfordský slovník, Praha: Iris – Knižní klub 1994, s. 318.
18) Milan Hübl, „Zimní válka ve Finsku v roce 1939“, Lidové noviny, prosinec 1989, roč. 2, č. 12, s. 8.
19) Alexandr Solženicyn, Soustroví Gulag, 3. díl, Praha: OK Centrum, 1990, s. 224.
20) Pavel Tigrid, Politická emigrace v atomovém věku, Praha: Prostor, 1990, s. 18.
21) Vilém Hejl, Rozvrat: Mnichov a náš osud, Praha: Praha Univerzum, 1990, s. 157.
22) Petr Pithart, Osmašedesátý, Praha: Rozmluvy, 1990, s. 62.
2025 ©