Dnes chci krátce připomenout JUDr. Vladimíra Mrazíka, znamenitého představitele české právní kultury a jednu z pozoruhodných osobností českého veřejného života přivedených do politiky prezidentem Emilem Háchou. Před osmdesáti lety, v září 1939, totiž Hácha Mrazíka jmenoval generálním tajemníkem Národního souručenství. Později se tento čestný a statečný muž stal politickým vězněm nejprve nacistického a pak i komunistického režimu.
Označení „háchovec“, které jsem použil v názvu tohoto článku, pro někoho dodnes znamená (a před rokem 1989 pro každého povinně muselo znamenat) „kolaborant s nacisty“. V mých očích však odkazuje spíš k obhajobě práv jedinců ztělesněné správním soudnictvím a k národněobrannému zápasu z doby po 15. březnu 1939, za který mnozí jeho účastníci zaplatili vězením nebo životem.
A také k osobní kultivovanosti, vzdělání a mnohostranným hřivnám. Vladimír Mrazík, absolvent práv a filosofie na české univerzitě v Praze, byl nejen právníkem a soudcem, ale i jedním z představitelů československého šachu (v letech 1925–1935 byl redaktorem stejnojmenného časopisu) a překladatelem francouzské poesie.
Po vzniku Československé republiky byl postupně okresním soudcem v Praze, Hlinsku, Iršavě a Chustu. V letech 1922–1939 působil po boku Emila Háchy u Nejvyššího správního soudu jako senátní rada a současně i stálý referent volebního soudu. V letech 1938–1939 byl také členem ústavniho soudu.
Jeho dlouholetý šéf Emil Hácha byl, jak známo, ve stejné době prezidentem druhé republiky a pak prezidentem protektorátu. Když nacisté odeslali do koncentračního tábora prvního generálního tajemníka Háchovy národněobranné organizace Národní souručenství, plukovníka Šimona Drgáče, byl z prezidentovy osobní iniciativy Mrazík v září 1939 jmenován jeho nástupcem. Šéf prezidentské kanceláře a náměstek předsedy protektorátní vlády Jiří Havelka ve svých memoárech uvádí, že Hácha pokládal Mrazíka „za neobyčejně bystrého právníka, ale také za muže krajně čestného a přitom energického“. Pro funkci generálního tajemníka NS byl vhodný také jako člověk „naprosto politicky nestranný“.
Dějiny Národního souručenství a skrytě protinacistického působení jeho představitelů typu Vladimíra Mrazíka dosud čekají na své napsání. Mým tématem jsou samozřejmě spíš dějiny působení prezidenta Háchy a dr. Mrazíka znám např. jako jednoho z autorů Háchova krásného vánočního projevu (resp. vánočního poselství Národního souručenství) ze Štědrého dne 1939, který explicitně odkazoval ke křesťanské víře jako protikladu nacistického pohanství a poroučel těžce zkoušený český národ do Boží ochrany.
Mrazík však působil nejen v legálních protektorátních strukturách, ale i v ilegálním odboji. V květnu 1941 musel svou funkci složit a po příchodu Heydricha do Prahy ze září téhož roku byl společně s Eliášem, Havelkou a dalšími zatčen. V roce 1942 byl odsouzen k deseti letům káznice a na svobodu se dostal až v době pádu nacismu v pětačtyřicátém.
Po válce se mohl ještě nakrátko vrátit k Nejvyššímu správnímu soudu (v letech 1945–1946 byl jeho senátním radou a v letech 1946–1948 senátním prezidentem), ale s nastupujícím komunistickým totalitarismem samozřejmě existence této instituce hájící práva jednotlivců proti zvůli státních úřadů nebyla slučitelná. Přibližně ve stejné době, kdy komunisté správní soud definitivně zlikvidovali, byl Vladimír Mrazík roku 1952 zatčen a v politickém monstrprocesu odsouzen k šesti letům vězení.
Mrazíkova generace narozená na sklonku devatenáctého století, jejíž intelektuální a kulturní potenciál byl veliký, jej mohla rozvíjet vlastně jen za první republiky. Ti z jejích příslušníků, kteří přežili dobu nacismu, už neměli šanci dožít se konce předlouhé doby komunismu.
V době pražského jara jednaosmdesátiletý Mrazík alespoň využil kratičké možnosti svobodně publikovat ke zveřejnění textu, který by se dal označit za testament generace právníků ztotožňující se s prvorepublikovým právním řádem a pohlížející s pohrdáním na právní paskvily doby totality. Jde o text pozoruhodný bez ohledu na to, že pražskojarní naděje na obnovení správního soudnictví, v jejichž kontextu byl napsán, se samozřejmě po sovětské okupaci nemohly naplnit.
Mrazíkův článek „O problematice rozšíření soudní kontroly správy v ČSSR“ vyšel v sedmém čísle časopisu Právník z roku 1968. Je to už jen kratičký poslední text starého muže, který si však do konce své životní cesty zachoval jak obdivuhodnou intelektuální úroveň, tak i ještě mnohem obdivuhodnější morální integritu. Ani po dvaceti letech komunismu a šesti letech komunistického vězení nic nezměnil na své oddanosti prvorepublikovému právnímu státu. Ve svém článečku zdůraznil dva jeho principy, bez nichž nemůže existovat žádné správní soudnictví a vlastně vůbec žádné soudnictví hodné toho jména – soudcovskou nezávislost a nevázanost soudců žádnými druhotnými normami typu různých nařízení, vyhlášek a směrnic, ale výhradně jen zákonem. Dr. Mrazík se nebál konstatovat, že tyto základní právní principy jsou neslučitelné se socialistickou ústavou – a že musejí být změněny nikoliv ony, ale právě tato ústava.
Boj o soudcovskou nezávislost se netýká jen doby komunismu. I dnes může být aktuální zamýšlet se nad tím, co dr. Mrazík na toto téma před více než padesáti lety napsal:
„Je třeba, aby se soudcům vykonávajícím toto správní soudnictví (ostatně každému soudci kteréhokoli soudu) dostalo garancií, že nebudou moci býti postiženi újmami za výkon, který případně nebude v souladu s názory těch, kdo mají jejich osud ve své moci, nechť půjde o kohokoli, třeba o sám pracující lid. Neboť prostě jen tím, že se někdo stal členem soudu, nestal se ještě eo ipso odolnějším vůči možnému nátlaku, ani se nestal lhostejnějším k možným pohromám v kariéře nebo přímo v existenci. K tomu je nutno soudce vychovat a pak jim poskytnout záruky, zabezbečující jim naprostou nezávislost a chránící je proti zásahům ohrožujícím jakkoli jejich existenci.“
2024 ©