Květen 1939

Napsal Vít Machálek (») 27. 5. v kategorii Před osmdesáti lety, přečteno: 176×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

I když už od března 1939 opakovaně zaznívá tvrzení, že si Češi okupaci své země a začlenění do třetí říše nechali bez odporu líbit, není to vůbec pravda. Například ve srovnání se sousedním Rakouskem, kde dokonce ani za války prapor odboje nepozdvihl nikdo jiný než Otto Habsburský, naopak vyniká skutečnost, že úsilí o obnovení Československa naplno probíhalo už v době, kdy možnost budoucí světové války a jejího vyústění v porážku nacistického Německa byla jen v rovině hypotetických nadějí. Květen 1939 je zarámován dvěma významnými kroky na tomto poli: na jeho začátku stojí na Západ odeslaný požadavek obnovení ČSR vzešlý z okruhu protektorátní politické reprezentace, na jeho konci otevření československého pavilonu na Světové výstavě v New Yorku jako významné symbolické gesto rodícího se zahraničního odboje. 

Ve svém minulém článku o dubnu 1939 jsem již zmínil všechny hlavní protagonisty protektorátní politické scény včetně generála Eliáše, který vystřídal Rudolfa Berana v čele vlády, a Eliášova důvěrného spolupracovníka Huberta Masaříka. Tento zkušený československý diplomat s nedocenitelnými kontakty s diplomaty a politiky západních států se po okupaci sešel s belgickým ministrem zahraničí Paulem-Henrim Spaakem, který mu označil za neslýchané, že československá vláda neprotestovala proti obsazení své země. Když Masařík vstoupil do služeb premiéra Eliáše a informoval jej o tomto rozhovoru, bylo rozhodnuto, že Eliášova vláda tento protest vznese nyní, a to u západních diplomatů stále ještě akreditovaných v Praze, konkrétně u britského chargé d’affaires Johna Troutbecka. (1) Dokument, který začátkem května dorazil na britské ministerstvo zahraničí, zněl takto:

„Pražská vláda neuznává stav způsobený německou okupací, ale ani stav vyvolaný mnichovským diktátem, a trvá na tom, aby mezi požadavky Československé republiky byl uveden i požadavek znovuzřízení Československého státu. Národ na tom trvá a chce to dokázat i svou krví.“ (2)

Chamberlainova vláda ovšem tento protest neakceptovala s tím, že neuznává předmnichovské hranice, a Troutbeckovým prostřednictvím požádala české politiky, aby se vyjádřili k otázce, která z území odtržených v Mnichově by případně nebyla nezbytná pro zajištění existence budoucího obnoveného Československa. Na Eliášem svolané poradě některých členů vlády na Havelkově ministerstvu dopravy se její účastníci shodli na tom, „aby se dala přednost zaregistrování našeho protestu a požadavku znovuzřízení samostatného státu anglickou vládou před požadavkem neměnnosti hranic“. (3) Je zajímavé, že prezident Hácha, i když zastával podobný postoj, ignoroval německé žádosti o legalizování pomnichovských hranic a nikdy nedal popud k jejich projednání ve vládě. (4)

Patří nesporně k zásluhám prezidenta Háchy a k jeho příspěvkům k úsilí o obnovení stavu před nacistickou agresí, že neumožnil legalizaci ani Mnichova, ani okupace žádným ze způsobů, o nichž okupanti uvažovali (vládou, parlamentem nebo plebiscitem). Nacisté byli mimo jiné mistry zmanipulovaných referend a nebezpečí, že po okupaci donutí český národ, aby si ještě „svobodně“ odhlasoval souhlas s ní, bylo zcela reálné. Háchovi se je však podařilo zaskočit tím, že místo toho přiměl obyvatele čerstvě vyhlášeného protektorátu, aby se demonstrativně přihlásili ke svému češství v rámci jím vyhlášeného náboru do Národního souručenství. Britská autorka Sheila Grant Duff v knize, kterou psala v prvním období druhé světové války ve spojení s československým zahraničním odbojem, o náboru do NS konstatuje:

„4. května byly zveřejněny první výsledky. Český národ zbraň plebiscitu vyrazil Němcům z ruky a chopil se jí způsobem, který by Němci nikdy neočekávali a který je uvedl do vážných rozpaků. Z 2,083.427 možných hlasů bylo [pro Národní souručenství] získáno 2,079.185 – 99,25 procent z celkového počtu. Znepokojení nacisté nasadili české fašisty ke zdiskreditování nové organizace.“ (5)

Když fašistický pokus interpretovat výsledky náboru ve smyslu souhlasu se zřízením protektorátu vyzněl naprázdno, kolaborantské živly se pustily naopak do boje s Národním souručenstvím. To však již mezitím dostalo pevné základy a rozvinulo nevídanou činnost.

„V prvních měsících své existence NS nepochybně přispělo k tomu, aby byl dán výraz české rezistenční vůli, jež byla v tomto období vlastní většině české společnosti. Projevovala se především v řadě celonárodních akcí, k nimž dalo NS nejednou podnět a poskytlo jim potřebné organizační zázemí. NS a protektorátní vláda převzaly patronát nad manifestacemi a církevními shromážděními například na hoře Říp, nad převozem ostatků básníka K. H. Máchy z Pantheonu Národního musea na Vyšehrad, nad pietní připomínkou 55. výročí úmrtí skladatele B. Smetany, nad oslavami svátku matek.“ (6)

Největší z těchto celonárodních manifestací, v níž byl v osobě Karla Hynka Máchy vzdán hold české národní kultuře, se osobně zúčastnil i prezident Hácha. Protiněmeckou demonstrací byl už převoz Máchových ostatků z Litoměřic do Prahy po záboru Sudet na podzim 1938. V Praze byly nejprve uloženy a zkoumány v Národním muzeu, aby pak byly po nové národní manifestaci dne 7. května 1939 definitivně uloženy na Vyšehradském hřbitově. Němci „sice zakázali průvod s ostatky, bylo povoleno jenom jejich převezení bez jakýchkoliv okázalostí, ale to nevadilo, aby se ulice od musea až na Vyšehrad, kudy ostatky byly vezeny, naplnily stotisícovými davy. Byla to jedna z nejúčinnějších protiokupantských demonstrací nejenom svou mohutností, ale i svým důstojným rázem: všude bylo naprosté mlčení, jen hlavy byly obnaženy. Na Vyšehradě pak kanovník Stašek pronesl nebojácnou vlasteneckou řeč, kterou byla tato první protiokupantská národní manifestace vyvrcholena.“ (7)

Následujícího dne, 8. května 1939, poslal prezident Hácha vedoucímu Národního souručenství Adolfu Hrubému dopis, který se stal jakýmsi mottem činnosti NS. Šlo o jeden z nejpozoruhodnějších prezidentských textů vůbec. Hácha v něm ocenil výsledky náboru do NS a jejich význam pro další národně obranný boj, přičemž způsobem pro něj typickým mistrně kličkoval mezi osidly německé cenzury. Například věta „jen takové počiny, které budou zaměřeny na zájem národa jako celku, naleznou vnitřní souhlas lidu“, byla jasným programovým vyjádřením a odmítnutím činů fašistů a kolaborantů. Věta „budeme muset na mnohé čekat“ představovala nejen výzvu k trpělivosti, ale především vyznání víry v budoucí osvobození, které posléze Hácha ještě jednou zopakoval slovy o společné cestě všech Čechů ke šťastné budoucnosti vlasti, přičemž současně vyjádřil svou víru nejen vlasteneckou, ale především křesťanskou: „Věřím v pomoc Boží na této naší cestě.“ Následující věta „buďte si proto opravdu bratry a neopouštějte se ani v radosti, ani v utrpení“ se také značně lišila od způsobu, jakým se k Čechům obraceli a obracejí jiní prezidenti… (8)

Hácha takto hovořil v době, která byla vskutku plná utrpení a ve které se především on sám a jeho spolupracovníci snažili neopouštět oběti nacistické perzekuce. K těm přibyli mj. i  vedoucí úředníci Pozemkového úřadu, podle písemného sdělení K. H. Franka protektorátní vládě ze 17. května zatčení gestapem pro blíže neurčené „nesprávnosti při provádění pozemkové reformy“. Okupantům  záleželo na okamžitém ovládnutí Pozemkového úřadu, do jehož čela dosadili nacistického komisaře. Dne 19. května se za účasti prezidenta Háchy sešla narychlo svolaná protektorátní vláda, která přijala usnesení protestující jak proti zatýkání, tak proti odebrání Pozemkového úřadu z českých rukou. Odvolávala se při tom na výnos o zřízení protektorátu a Hitlerův slib protektorátní autonomie a poprvé, ale zdaleka ne naposledy naznačovala, že führer lhal, protože tuto autonomii ve skutečnosti nacisté vůbec nerespektují. V závěru vláda upozorňovala na „znepokojení v českém obyvatelstvu“ a obracela se na říšského protektora se žádostí, „aby opatření bylo odvoláno“. (9)

Když okupační správa tuto žádost ignorovala, rozhodli se Hácha a vláda intervenovat přímo v Berlíně, kam vyslali ministra zemědělství Feierabenda za jeho říšskoněmeckým kolegou Darrém. Feierabend mu žádost o propuštění zatčených úředníků svého ministerstva úspěšně přednesl, avšak jediným výsledkem podle jeho pamětí bylo, že Hácha posléze obdržel stížnost od protektora Neuratha:

„Zněla asi takto: je velkou opovážlivostí, jestli ministr protektorátu přijede do Berlína se stížnostmi proti orgánům říšského protektora. Je nutno učinit příslušná opatření, aby se opakování podobných případů zamezilo. Hácha poslal stížnost mně a přitom mne pochválil, že jsem to dobře provedl, a stejnou radost měl i Eliáš.“ (10)

Prezident a vláda protektorátu sváděli s okupačními orgány krajně nerovný, ale o to urputnější boj. Nacisté jim v tomto boji mohli hrozit i zrušením protektorátu či nastolením vlády českých fašistů. K náporu této spodiny našeho národa došlo poté, co Hácha 17. května rozšířil dosavadní padesátičlenný výbor Národního souručenství na sedmdesátičlenný.

„Původně se první schůze nového Výboru NS měla konat již 20. května 1939. Avšak vznikla nedorozumění a konflikty s českými fašisty, kteří se vehementně domáhali početnějšího zastoupení nejen ve Výboru NS, ale i ve všech nižších organizačních složkách v krajských, v okresních a v místních vedeních NS. Požadovali, aby byl 70 členný Výbor NS doplněn o dalších třicet míst z řad příslušníků fašistických skupin. Kritizovali Výbor NS, že energicky neřeší židovskou otázku, a domnívali se také, že nadešel čas, aby dostali zastoupení v protektorátní vládě. Dne 22. května 1939 navštívili zástupci českých fašistů kancelář státního prezidenta a předložili své požadavky. Jednali s dr. J. Havelkou i s A. Hrubým a později je k audienci přijal i ministerský předseda ing. A. Eliáš. Jejich požadavky odmítl splnit a v ostrém tónu proběhal výměna názorů mezi Eliášem a Gajdou. Fašisté i potom vystupovali velmi sebevědomě. Uspořádali bouřlivé demonstrace v Brně – v menší míře i v Praze, při nichž fašistický průvod skandoval: ,Národní souručenství padlo – nechť žije vůdce – pryč s židovskou vládou!‘“ (11)

Poslední květnový týden byl dobou nervydrásajícího napětí, kdy nebylo jasné, jaké jsou úmysly okupantů s kolaborantskými skupinami typu Vlajkařů a Gajdových fašistů a zda vydrží aspoň dosavadní forma protektorátní „autonomie“. Zejména otázka Moravy, kterou Hácha po okupaci jen horce těžce udržel pod svrchovaností své vlády, byla nyní opět otevřená. V Brně se zdál probíhat fašistický převrat, který mohl vyústit v nastolení fašistického režimu na Moravě s českým gestapem („čestapem“), českým pronásledováním židů atd.  I v případě zachování Protektorátu Čechy a Morava hrozilo, že v něm čeští fašisté získají možnost aktivně se podílet na nacistických zločinech a zatahovat do nich český národ.

Neurath i další představitelé okupační správy, kteří měli aspoň trochu mezinárodního rozhledu, nicméně chápali, že německým zájmům v zahraničí lépe poslouží existence dosavadní slušné (a současně bezmocné) české vlády. „Když Háchova vláda nasadila proti nepokojům policii, nacisté nezasáhli. Gajdu, který byl svými souvěrci tvrdě tlačen, předseda vlády […] podplatil, aby dosáhl jeho slibu stáhnout se z politiky.  S odporem vstoupili jeho přívrženci do NS a podivný generál dodržel slovo a zmizel ze scény. Tato krize vyjasnila situaci: opozice ukázala slabiny a Vlajka zůstala od té doby jedinou ultrapravicovou organizací, která si podržela jakýs takýs vliv.“ (12)

NS fašistický nápor ustálo a bylo dále posíleno náborem do Mládeže Národního souručenství (MNS), který probíhal ve dnech 21. až 28. května a do NS se v něm přihlásilo 97,79 % příslušníků mladé generace. (13) MNS neměla ve svých řadách fašisty a také nebyla tak ostře střežena okupanty, takže v ní existovaly lepší možnosti udržování mravní síly národa. Vynikající roli zde sehráli její představitelé, ústřední náčelník František Schwarzenberg a jeho zástupce Vladimír Grégr, kteří byli oba významným způsobem zapojeni i v ilegálním odboji. (14)

Závěrem je ještě třeba se vrátit k odboji zahraničnímu, který se v této době úspěšně prezentoval ve Spojených státech. Dne 28. května se exprezident Beneš dočkal neformální audience u F. D. Roosevelta a prvního příslibu, že se USA pokusí napomoci k obnovení svobodného Československa. V poslední květnový den pak následovalo slavnostní otevření československého pavilonu na newyorské Světové výstavě. Ten byl připravován již od roku 1936, kdy veřejnou soutěž na projekt pavilonu vyhrál architekt Kamil Roškot, synovec Emila Háchy, ale otevřen teprve nyní, dvaapůl měsíce po okupaci českých zemí. Podrobná zpráva o této radostné události se dostala i do okruhu protektorátní vlády. Ministr Feierabend na příslušném místě svých pamětí o otevření československého pavilonu uvádí:

„Otevření bylo slavnostní v přítomnosti dr. Beneše a newyorského starosty La Guardii. Československá vlajka byla spuštěna na půl žerdi, na průčelí byl nápis ,Až pomine bouře hněvu, vláda země tvé zase k tobě se navrátí, ó lide český‘ (15) a nad vchodem bylo napsáno: ,Počato Československou republikou, nedokončeno, ale udrženo jejími přáteli v Americe‘.“ (16)

 

Poznámky:

1) Viz Hubert Masařík, V proměnách Evropy: Paměti československého diplomata, Praha–Litomyšl: Paseka, 2002, s. 303.

2) Jaroslava Eliášová – Tomáš Pasák, Heydrich do Prahy – Eliáš do vězení, Praha: Práh, 2002, s. 132.

3) Hubert Masařík, cit. dílo, s. 304.

4) Jiří Havelka, Dvojí život: Vzpomínky protektorátního ministra, Praha: Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR – Lidové noviny, 2015, s. 73.

5) Sheila Grant Duff, A German Protectorate: The Czech under the Nazi rule, London: Macmilan, 1942, s. 174.

6) Jan Gebhart – Jan Kuklík, „Počátky Národního souručenství v roce 1939“, Český časopis historický, 1993, roč. 91, č. 3, s. 439.

7) Jaroslav Jelínek, Politické ústředí domácího odboje: Vzpomínky a poznámky novináře, Kvasnička a Hampl, Praha: Kvasnička a Hampl, 1947, s. 72.

8) Pan president k národu: Výbor z projevů pana státního presidenta Dr. Emila Háchy s jeho předmluvou, Praha: Propagační komise Výboru Národního souručenství, 1940, č. 5, s. 18–19.

9) Dušan Tomášek – Robert Kvaček, Causa Emil Hácha, Praha: Themis, 1995, s. 54–55.

10) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky I, Brno: Atlantis, 1994, s. 191.

11) Jan Gebhart – Jan Kuklík, op. cit., s. 437.

12) Vojtěch Mastný, Protektorát a osud českého odboje, Praha: Eurolex Bohemia, 2003, s. 66.

13) Jan Gebhart – Jan Kuklík, op. cit., s. 431.

14) Viz Jiří Havelka, op. cit., s. 47.

15) Zde se samozřejmě jedná o myšlenku z Komenského Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské, citovanou ovšem v podobě, do které ji po první světové válce „upravil“ T. G. Masaryk ve své Světové revoluci. Komenský doufal v pominutí vichřic hněvu „hříchy našimi na hlavy naše uvedeného“, avšak toto kajícné vyjádření už Čechy 20. století příliš neoslovovalo…

16) Ladislav Karel Feierabend, op. cit., s. 184. 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel sedm a tři