Leden 1939

Vzhledem k tomu, že svůj příští příspěvek v této rubrice věnovaný únoru 1939 bych chtěl odvíjet od tehdejší smrti Pia XI. a konkláve spojeného s volbou nového papeže, bude můj dnešní článek posledním „úvodem“ k březnovému zabývání se tragickým českým výročím letošního roku, tedy rozbitím Československa a nacistickou okupací českých zemí. 

Je známo, že vojensky bylo pomnichovské Československo zcela bezbranné a vydané Německu na milost a nemilost. Politicky se ale ještě do jisté míry mohlo bránit naléháním na signatáře mnichovské dohody, aby dodrželi svůj slib ohledně garantování nových hranic a další existence okleštěné republiky. (1)

Hitler vydal ovšem už 21. října 1938 rozkaz, podle kterého měla být německá armáda připravena na možnost „likvidace zbytku Česka“. Připravované roztrhání mnichovské dohody mu však zřejmě přece jen působilo jisté politické starosti. V dodatku k tomuto rozkazu specifikoval, jak si tuto likvidaci představuje: „Navenek se musí přesvědčivě vzbudit dojem, že jde o akci v zájmu míru a nikoliv o válečné tažení. Proto celá akce musí být provedena stávajícími jednotkami armády bez mobilizace.“ (2)

Vydávání agrese za „akci v zájmu míru“ mohl Hitlerovi umožnit jen vnitřní rozvrat Československa. Rozbitý stát ovšem zásluhou svého prezidenta a vlády strašlivé problémy způsobené Mnichovem relativně úspěšně řešil a k jeho vnitřnímu rozvratu nedocházelo. Došlo ovšem k proměně Československa ve federalizované Česko-Slovensko, ve kterém se luďácké Slovensko vyvíjelo jinak než české země a skýtalo Berlínu jisté možnosti ohledně vyvolání krize uvnitř druhé republiky.

I když po květnu 1945 byli představitelé Háchovy a Beranovy pražské a Tisovy bratislavské vlády házeni do jednoho pytle, ve skutečnosti mezi nimi existovaly zásadní rozdíly. Zatímco v Praze za pomnichovské republiky vládli lidé spojení s první republikou (spíš ovšem jako státní úředníci než jako politikové), v Bratislavě byla nastolena diktatura jedné politické strany (luďáků), která již za první republiky byla de facto systémovou opozicí a po smrti svého zakladatele Hlinky zakormidlovala do vysloveně totalitních vod. Praha se každopádně nacisty požadované totalitě přizpůsobovala v neporovnatelně menší míře a s neporovnatelně menší ochotou než Bratislava.

Prezident Hácha i všichni čeští členové ústřední vlády kromě premiéra Berana byli v podstatě úředníky, kteří se chtěli zaměřovat na snahu zvládat obrovské „technické“ problémy po Mnichově rozkouskované republiky. Všem jim musel být naprosto cizí operetní ráz bratislavského režimu s rekvizitami typu uniformovaných Hlinkových gard (HG). Zástupce Slovenska v ústřední vládě Karol Sidor, vrchní velitel HG, mezi ně nezapadal. HG byly na Slovensku spojeny s protičeskými a protižidovskými útoky a na české členy vlády muselo působit tísnivě, když Sidor „jezdil do Prahy do ministerských rad v uniformě Hlinkovy gardy, a tím vlastně bral její skutky v ochranu“. (3)

Nepodstatnou, ale výmluvnou epizodu v tomto ohledu představovalo i překvapení prezidenta Háchy ve chvíli, kdy při jeho cestě na Slovensko z přelomu let 1938 a 1939 v Ružomberku „k jeho poctě nastoupila  místo roty vojska, rota Hlinkovy gardy. Pozdravil ji ,Nazdar‘ a obdržel odpověď ,Na stráž!‘“ (4)

Prezident při své cestě do Tater striktně rozlišoval mezi autonomií Slovenska, ústavně danou a nezpochybnitelnou, a separatismem, ve vztahu k němuž dával Tisovi a dalším ľuďáckým politikům jasně najevo, že je pro Prahu absolutně netolerovatelný.  Tiso v tomto ohledu dal prezidentovi jasně formulované sliby a záruky a Háchovi nezbylo než doufat, že budou dodrženy. Nemístné iluze si však o slovenském premiérovi nedělal. Ministru Feierabendovi při zpáteční cestě ze Slovenska řekl, že Tiso příliš podléhá luďáckým radikálům a vůdci slovenských nacistů Karmasinovi a že „musíme vyčkat, zda se podaří tyto elementy paralyzovat“. (5)

Hácha svá jednání na Slovensku ukončil na Silvestra, aby na Nový rok mohl už zase v Praze v obvyklé novoroční audienci u prezidenta republiky přijmout zástupce diplomatického sboru. Poprvé a naposledy v prezidentské funkci při této příležitosti uplatnil své mimořádné jazykové schopnosti (vedle němčiny a angličtiny, z nichž dokonce i překládal, dobře ovládal i francouzštinu jako mezinárodní diplomatický jazyk).  Dne 1. ledna 1939 v duchu tradic z doby první republiky, které úzkostlivě zachovával, přijal na Hradě i představitele vlády, parlamentu a armády.

V některých jiných ohledech však byl Hácha mezi našimi prezidenty a vůbec politiky výjimečný. Dne 7. ledna 1939 například „Lidový deník otiskuje dopis čtenáře J. R. z Rohenic: ,…rozhlas hlásil, že pan prezident dr. Hácha slevuje ze svého platu čtvrt miliónu Kč. Zpráva tato nás mile překvapila, jelikož je to opravdu vlastenecký čin. Doufáme, že budou následovat i jiní naši vlastenci se statisícovými platy.‘“ (6)

Hlavní starostí nešťastného vlastence na Pražském hradě zůstával boj o přežití společného státu Čechů, Slováků a Podkarpatorusů, ohrožovaného mj. přítomností na nacistické Německo napojených politiků ve slovenské a podkarpatoruské autonomní vládě. Dne 16. ledna 1939 prezident zasáhl do poměrů na Podkarpatské Rusi (přejmenované na Karpatskou Ukrajinu), jejímž ministrem vnitra jmenoval generála Prchalu. Tento jeho krok pohněval bratry Révaye, představitele strany Ukrajinské národní jednoty, „kteří s pomocí tamějších Němců připravovali v zemi totalitu a věděli, že Praha poslala generála Prchalu, aby tomu zabránil“. (7)

V Bratislavě se 18. ledna konalo ustavující zasedání slovenského sněmu, jehož poslanci ovšem vzešli z „voleb“ typicky totalitních (s jedinou kandidátkou sestavenou luďáky, kterou „volilo“ 98 procent voličů). Šlo nicméně o symbolicky významnou událost – první zasedání slovenského sněmu v dějinách – a její průběh se zdál dokazovat, že Háchova nedávná cesta na Slovensko přinesla ovoce. Zástupci ústřední vlády byli při této příležitosti v Bratislavě uvítáni státotvorným způsobem  a o prezidentovi Háchovi Martin Sokol, umírněný luďácký politik zvolený do čela sněmu, ve svém úvodním projevu doslova řekl:

„Pán prezident dr. Emil Hácha jako hlava štátu Čechov, Slovákov a karpatských Ukrajincov teší se plnej dôvere celého slovenského národa. Preto naším vrúcným želaním je, aby ho Boh při dobrom zdraví živil, aby ešte vela rokov mohol spravovať nové Česko-Slovensko k šťastiu všetkých jeho národov.“ (8)

O dva dny později Sokol tlumočil Háchovi na Hradě projevy oddanosti slovenského sněmu a současně mu předložil návrh složení obměněné Tisovy vlády, kterou pak prezident jmenoval. Novými ministry se stali Mikuláš Pružinský a Jozef Sivák, který ve vládě nahradil Matúše Černáka.  Šlo o změnu k lepšímu, protože Černák byl radikální nacionalista, zatímco „Sivák  patřil k velmi umírněným živlům v ludové straně a byl znám jako zastánce česko-slovenské orientace“. (9)

Už o den později, 21. ledna 1939, však návštěva československého ministra zahraničí Františka Chvalkovského v Berlíně zasadila nadějím na přežití československého státu těžkou ránu. Chvalkovského setkání s Hitlerem bylo již bezprostřední předzvěstí tragického osudu prezidenta Háchy, který se měl naplnit při známé osudové cestě prezidenta a ministra zahraničí do Berlína ze 14.–15. března. Rozhodla totiž o tom, že při tomto dalším „jednání“ v Berlíně bude Hácha „zoufale sám“, s absolutně nulovou podporou ze strany Chvalkovského, který se bude už předem děsit jakéhokoliv dalšího jednání s Hitlerem a „strach a hrůznost celé situace“ mu budou zcela zamykat ústa. (10)

Chvalkovského setkání s Hitlerem z 21. ledna ve skutečnosti nebylo žádným jednáním, ale tragickou scénou, v níž československému ministrovi zahraničí připadla jen role zpráskaného psa. Podle zápisu pořízeného německým ministerstvem zahraničí Hitler na Chvalkovského vyrchlil nepokryté výhrůžky likvidací pomnichovského státu s tím, že „k záchraně Československa žádná mocnost na světě nepošle ani jednoho vojáka“. Už v září 1938 mohl podle svých slov Československo klidně napadnout, protože západní velmoci by se omezily jen na protestní nótu, která by mu „nevadila ani v nejmenším“. (11)

Po tomto úvodu následoval nekonečný seznam  ultimativních požadavků, jejichž splněním Hitler podmínil další existenci Československa. Šlo o požadavek „vypovědět spojenecké svazky s Francií a Sovětským svazem, vystoupit ze Společnosti národů a provádět zahraniční politiku v souladu s Německem, připojit se k Paktu proti Kominterně, demobilizovat armádu a snížit její stav, postoupit Německu část zlata a devizových rezerv Národní banky, a navíc umožnit německé menšině, aby mohla ve všem a všude přizpůsobit svůj politický a kulturní život třetí říši.“ Dokonce ani komunistický autor Karel Douděra, z jehož rudoprávního článku o „Hitlerově lekci Chvalkovskému“ jsem tento seznam požadavků citoval, nemohl popřít, že se jím opovrhovaní „reakční“ politikové druhé republiky jejich plnění snažili vyhnout: „Beran, Chvalkovský a snad i další členové vlády byli ochotni splnit některé z Hitlerových požadavků, žádný z členů vlády však nebyl ochoten splnit všechny.“ (12)

Vláda například rozhodně nehodlala Československo totálně odzbrojit či rezignovat na mezinárodní dohody, ze kterých se pro další existenci státu nadále snažila vytěžit maximum. V obzvlášť zlé situaci se však ocitla ve vztahu k antisemitismu, na který Hitler v nepříčetně protižidovském projevu k Chvalkovskému položil zdaleka největší důraz.

Podle autorů typu Karla Douděry i řady postkomunistických historiků byla druhorepubliková vláda Rudolfa Berana spojená s antisemitismem a obecně s fašizací republiky. Nešťastný Beran, v roce 1947 v nespravedlivém politickém procesu odsouzený k dvaceti letům vězení, sice tehdy k tomuto tématu uvedl skutečnosti, bez jejichž znalosti nelze vynášet věcné soudy, ale jeho obhajoba zůstala národu utajena (rozhlas při poválečných retribučních procesech vysílal jen řeči žalobců, ale nikoliv obhajoby…).

Teprve po pětačtyřiceti letech (!) se s ní veřejnost mohla seznámit zásluhou Rudolfa Kučery, který ji publikoval ve svém časopise Střední Evropa. Zásluhy tohoto historika a politologa, který od vydávání samizdatové Střední Evropy v osmdesátých letech až do své smrti z 15. ledna 2019 uváděl na pravou míru ideologicky deformovaný obraz českých dějin dvacátého století, snad ještě budu moci na blogu připomenout někdy příště. Nyní je však třeba ocitovat, co řekl Rudolf Beran k tématu antisemitismu v oné obhjaobě z roku 1947, zveřejněné teprve roku 1992 ve Střední Evropě:

„[…] Pan národní prokurátor dále říká, že proti našim občanům židovského vyznání vystoupil jsem nepřátelsky, ohlašoval jsem řešení domnělé židovské otázky, což znamenalo ve smyslu německém – zbavení židů všech občanských práv a majetku. Nikdy za mé vlády tomu tak nebylo. Řekl jsem jménem vlády ve vládním projevu jasně, že židé, příslušníci našeho národa, kteří u nás delší čas žijí, nemusejí se ničeho obávat. Já byl za to napadán a fašisté, zejména Vlajka a Akce národní obrody vydala proti mně tisíce letáků, karikatur, pohlednic a napsala stovky článků, kde všude mne obviňovala jako židomila, položida s babičkou Friedmannovou. Vlajka zavedla pro mne dokonce zvláštní rubriku ,Žán Kudla píše…‘ a ,Pane Berane na stříž…‘ Tam denně bylo psáno, kterým židům jsem umožnil odjezd z republiky, se kterými se stýkám a jsem v přátelském poměru a jak poškozuji národ a stát, že moje vláda neprovádí rasistické zákony. Hitler zavolal v lednu 1939 Chvalkovského a dal mu ultimativně 21 požadavků. Při tom pamatuji se jasně jako dnes, chválil Hitler slovenskou vládu, jak vyhání židy ze Slovenska. To se Hitlerovi samozřejmě líbilo. Proto byl nespokojen, že my nic neděláme. Proto hrozil a my byli v nemilosti. Správně již v roce 1939 napsal v Londýně pan ministr Dr. Hubert Ripka ve své knize ,Mnichov před a po‘ na str. 251 a 270: ,Vláda a tisk ze strachu před Berlínem neodváží se postavit se proti antisemitismu ve veřejnosti. Nicméně vláda se snažila zakrytě zabraňovati těmto škodlivým výstřelkům. A když pražská vláda stále váhala zavésti protižidovské zákony, byla obviněna nacisty z nepřátelských úmyslů proti Německu.‘ V knize ministerstva informací ,Československo a norimberský proces‘ na str. 111 stojí: ,Ribbentrop sdělil pražské vládě, že předpokladem německé záruky nových hranic republiky je vyhlášení protižidovských zákonů analogických se zákony norimberskými.‘“ (13)

Beranova vláda se za daných okolností musela snažit lavírovat způsobem, který Václav Černý ve svých pamětech popisuje slovy: „Vláda  se omezila na to, že se k Židům tvářila nevlídně, aniž přistoupila k zákonům vyděračským a katovským: židovští státní úředníci byli propuštěni, ale brali svoje platy dál, otázka byla ponechávána v stavu právně nedořešeném, odkládána, protahována; na vysokých školách zaveden ,numerus clausus‘ židovského posluchačstva; ale árijské zákony vydány nebyly, na majetky Židů nebylo sáhnuto.“ (14)

Nabízí se srovnání mezi situací Háchova a Beranova Československa několik týdnů před nacistickou okupací z roku 1939 a dubčekovského Československa několik týdnů před sovětskou okupací z roku 1968. Dubčekovci se nezmohli ani na to lavírování a před bezprostředně hrozícím nebezpečím prostě jen zavírali oči. Užívali si své popularity spojené s tím, že zrušili cenzuru, a pražskojarní tisk nezodpovědně publikoval mnoho článků, které na Brežněva a spol. působily jako červený hadr na býka.

Představitelé druhé republiky si naproti tomu po návratu ministra zahraničí z Berlína byli vědomi akutní hrozby a se znepokojením naslouchali Chvalkovskému, když referoval mj. o německých výtkách týkajících se psaní českého tisku. „Utužování cenzury“, které Beranova vláda za těchto okolností prováděla, později bizarně patřilo k věcem, za které ji komunističtí historikové odsuzovali. Smyslem druhorepublikové cenzury však nebylo zavádění totality, ale spíš vysvětlování redakcím, jaký způsob psaní není ve státním zájmu možný. Příznačná je i skutečnost, že přednostou tiskového odboru předsednictva vlády, jenž dával pokyny cenzorům i šéfredaktorům denních listů, byl Zdeněk Schmoranz. (15) Ten měl již brzy sehrát velmi významnou roli v národním odboji a být za ni nacisty popraven…

Na sklonku éry komunismu vyšly v osmdesátých letech dvě publikace věnované druhé republice, Douděrova Republika na úvěr a Tomáškův Deník druhé republiky. Nejen režimní prominent Douděra, ale bohužel ani Dušan Tomášek, který na tom v době normalizace nebyl politicky dobře, si neodpustil pasáže, které lze sotva vnímat jinak než jako insinuace. U data 24. ledna 1939 ve svém Deníku napsal:

„Hácha přijímá na Hradě delegaci ,starých českých rodů‘ – jsou v ní Kinský, Lobkowitz [?], Schwarzenberg, Czernin, Sternberg, Belcredi a další. ,Důvěřujeme vám, pane prezidente,‘ říká jejich jménem František Kinský. Kromě důvěry jim jde o obnovení šlechtických titulů a privilegií, které první republika zrušila. Proč ne? Vždyť právě dnes se v holandském Doornu koná hostina k oslavám 80. narozenin bývalého německého císaře Viléma II. za účasti zástupců německé armády.“ (16)

Tato „argumentační“ linie, jejíž obdobu máme ještě všichni v dobré paměti i z kampaně před prezidentskými volbami z roku 2013, je spojená s tradiční představou o jakési „nečeskosti“ či „německosti“ české šlechty, která je ovšem v drtivé většině případů zcela nepravdivá. Česká šlechta projevila věrnost a oddanost českému (československému) státu bez ohledu na to, jak macešsky se k ní po roce 1918 choval, a v době Mnichova vystoupila na jeho obranu. Za protektorátu pak její představitelé demonstrativně vyjádřili svou sounáležitost s českým národem a místo „privilegií“ nesli břímě tehdejší strašné doby.

Komplikovanější otázku představuje kontinuita či diskontinuita mezi první a druhou republikou. První republika byla v době svého zrodu spojena s až fanatickým antikatolicismem, antiaristokratismem apod., což o druhé republice samozřejmě neplatí. Na mnohé tradice první republiky však představitelé její nešťastné dědičky (především prezident Hácha) programově navazovali. Je také třeba konstatovat, že exprezident Beneš projevoval v této době plný respekt nejen vůči svému nástupci, ale také vůči Beranově vládě. Dne 27. ledna 1939 poslal prostřednictvím legačního rady československého vyslanectví v Londýně Karla Lisického do vlasti vzkaz, v němž o vládě druhé republiky doslova napsal, že ze své strany „nemá nejmenšího úmyslu působit jí potíže v její nynější situaci, jejíž těžkost plně uznává a činnost vlády za těchto poměrů plně oceňuje“. (17)

Téhož dne 27. ledna vydala Beranova vláda nařízení, která po vzoru chytré horákyně měla  současně být i nebýt protižidovskou legislativou požadovanou Hitlerem. Šlo o nařízení o pobytu cizích emigrantů u nás a o přezkoumání státního občanství osob, které ho nabyly udělením za republiky. Nacisty později popravený Emil Sobota z Háchovy prezidentské kanceláře je ve svých poznámkách z doby protektorátu charakterizuje takto:

„Jak patrno, nejsou tyto normy pravými předpisy protižidovskými, neboť se týkaly emigrantů a osob s nověji nabytým státním občanstvím vůbec; židovské osoby zasáhly citelně jen v důsledku toho faktu, že mezi skupinami osob, kterých se všeobecně tyto předpisy dotýkají, bylo židovstvo zvláště zastoupeno.“ (18)

Josef Kliment, rovněž úředník Háchovy kanceláře, ve svých pamětech píše, že zákon o přezkoumání státních občanství udělených za dvacet let první republiky představoval jen zdržovací taktiku, protože takovéto přezkoumání by si vyžádalo „práci nedohlednou a do té doby se myslilo, že bude konec Hitlera“. (19)

Hitler ovšem mezitím připravoval „mírovou“ okupaci Československa, plánovanou již od sklonku roku 1938. Jako záminku zamýšlel použít opakování mnichovského scénáře, tj. obvinit československý stát z utlačování zbylé německé menšiny. Její vůdce, poslanec Sudetoněmecké strany Ernst Kundt, v této době své politické zpravodajství přeorientoval „ve smyslu stížností na ,nesnesitelnou situaci‘ německé menšiny – zprávy, které samotné německé vyslanectví v Praze desavouovalo jako ,mylné‘. Ústupky čs. vlády (zvláštní ministerstvo pro Němce, vynětí Němců z vojenské služby) byly v tomto smyslu nevítané, neboť rušily žádoucí představu o ,nepoučitelných Češích‘ a o ,přežívání benešovského ducha‘; Kundt tudíž dostal příkaz nepřistoupit na ně. ,Česká otázka‘ měla být řešena mocensky.“ (20)

Ještě větší možnosti skýtala nacistům situace na Slovensku, kde mohli počítat nejen s Karmasinem, ale také s radikály uvnitř ludové strany. V jejich čele stál Vojtech Tuka, předseda Německo-slovenské společnosti, založené dne 30. ledna 1939. Z její ustavující schůze byl odeslán telegram Hitlerovi, velmi dobře zapadající do jeho plánů. V následujících dnech pak Tuka nejprve s Göringem a pak i se samotným Hitlerem hovořil o tom, že „Slováci již nadále nemohou žít s Čechy v jednom státě“. (21)

Československému státu tak poprvé hrozil zánik, a to za mnohem bezvýchodnější situace než  ve druhém případě ze začátku devadesátých let. Přesto v roce 1992 „havlovci“ rozbíjení státu jen trpně přihlíželi, zatímco za nešťastné druhé republiky proti němu „háchovci“ do poslední chvíle statečně bojovali. (22) To je však již téma na jiný článek.

Poznámky:

1) Ještě těsně před okupací, v únoru 1939, vyvinulo pomnichovské Československo v tomto ohledu velkou diplomatickou iniciativu: 22. února předalo všem čtyřem velmocím, které podepsaly mnichovskou dohodu, žádost o přislíbené garantování hranic. Západní velmoci však naneštěstí ani v této chvíli pro přežití z jejich viny okleštěné republiky nic neučinily. (Viz Miloslav Moulis, Osudný 15. březen, Praha: Mladá fronta, 1979, s. 34.)

2) Boris Čelovský, So oder so. Řešení české otázky podle německých dokumentů 1933‒1945, Ostrava: Sfinga, 1995, s. 190 a 201.

3) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky I., Brno: Atlantis, 1994, s. 77–78.

4) Tomáš Pasák, Emil Hácha (1938–1945), Praha: Rybka Publishers, 2007,s. 52.

5) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky I., Brno: Atlantis, 1994, s. 97–98.

6) Dušan Tomášek, Deník druhé republiky, Praha: Naše vojsko – Český svaz protifašistických bojovníků, 1988, s. 140.

7) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky I., Brno: Atlantis, 1994, s. 99.

8) Národní archiv, fond Národní soud, inv. č. 1384, k. 80, sg. TNS 3/47, poř. č. 50, zpráva o ustavení slovenského sněmu.

9) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky I., Brno: Atlantis, 1994, s. 99.

10) Dušan Tomášek – Robert Kvaček, Causa Emil Hácha, Praha: Themis, 1995, s. 70.

11) Boris Čelovský (ed.), So oder so: Řešení české otázky podle německých dokumentů 1933–1945, Ostrava: Sfinga, 1995, s. 208.

12) Karel Douděra, „Republika na úvěr 8: Hitlerova lekce Chvalkovskému“, Rudé právo, 10. 10. 1987, příloha Haló sobota, č. 40, s. 5.

13) „Obhajovací řeč Rudolfa Berana přednesená před Národním soudem 28. a 29. 3. 1947 (dokončení)“, Střední Evropa, 1992, č. 23, s. 157.

14) Václav Černý, Křik koruny české: Paměti 1938–1945, Brno: Atlantis, 1992, s. 68.

15) Viz Jaroslav Rokoský, Rudolf Beran a jeho doba: Vzestup a pád agrární strany, Praha: Vyšehrad ‒ Ústav pro studium totalitních režimů, 2011, s. 396‒397.

16) Dušan Tomášek, Deník druhé republiky, Praha: Naše vojsko – Český svaz protifašistických bojovníků, 1988, s. 165–166.

17) Edvard Beneš, Šest let exilu a druhé světové války, Praha: Orbis, 1947, s. 35.

18) Emil Sobota, Co to byl protektorát, Praha: Kvasnička a Hampl, 1946, s. 148.

19) Josef Kliment, Dvacet let v úřadovnách Emila Háchy (1925–1945), Archiv Národního muzea, fond Josef Kliment, inv. č. 619, k. 22, díl 2, kap. 5, s. 26.

20) Bedřich Loewenstein, „Záminky velmocenské politiky“, Dějiny a současnost, 1969, roč. 11, č. 4, s. 45.

21) Jan Gebhart – Jan Kuklík, Velké dějiny zemí Koruny české, sv. XV.a, Praha‒Litomyšl: Paseka, 2006, s. 120.

22) Viz Luboš Palata, „9. 3. 1938 a 17. 7. 1992 aneb O hrdinech“, Lidové noviny, 16. 7. 2007, roč. 20, č. 163, s. 7.