Listopad 1939 a dilemata Emila Háchy

I když 17. listopad 1939 byl v naší historické paměti poněkud zastíněn událostmi o padesát let pozdějšími, ve skutečnosti šlo o den mnohem tragičtější. K devíti zavražděným studentským vůdcům mohla snadno přibýt i tragédie celé jedné generace českých vysokoškoláků, pro jejíž velkou část mohl život skončit v koncentračních táborech. Před prezidentem Háchou se od tohoto dne otevírala tragická dilemata, v nichž neexistovala jiná než špatná řešení. Jedním z nich byla možnost zůstávat v úřadě i za cenu své stupňující se bezmocnosti, druhým odstoupení i za cenu zpečetění osudu odvlečených vysokoškoláků a mnoha dalších českých vězňů. 

O dilematu tohoto druhu by se možná dalo mluvit již od Háchova návratu z Berlína 15. března. Tehdy však bylo zřejmé, že bez Háchy by neexistovala ani takzvaná protektorátní autonomie (ubohá, ale přesto výrazně lepší než čistá anexe českých zemí Německem). Hácha musel dát před případnou abdikací přednost usilování o to, aby náš národ mohl dobu nacistické okupace nějak přežít, aniž by byl pod vládou svých úhlavních nepřátel od počátku decimován. Sám to tehdy vyjádřil slovy, že se v listopadu 1938 stal prezidentem „bez jakéhokoliv svého přičinění“ a že by tuto funkci sotva přijal, „kdyby tušil, jak se věci dále vyvinou“, že však na druhou stranu nyní pokládá za svou povinnost zůstat, když se zdá, „že snad přece trochu na tom záleží“. (1)

Není sporu o tom, že se mu v této době podařilo mnohému zabránit i mnohého dosáhnout. Za zmínku jistě stojí například výmluvná skutečnost, že ministerským předsedou protektorátní vlády Hácha jmenoval generála Eliáše, který byl současně vynikajícím představitelem domácího odboje. Premiér Eliáš a jeho náměstek Jiří Havelka, energický vlastenec zastávající i funkci vedoucího prezidentské kanceláře, byli Háchovi v jeho snahách bránit národ proti okupantům velikou oporou. Připomenout je třeba i prezidentovo založení Národního souručenství jako velmi efektivního nástroje semknutí národa v kritické chvíli jeho dějin. Vedoucí NS Josef Nebeský představoval na podzim 1939 čtvrtou z prominentních osobností protektorátní politiky, které bez ohledu na velkou míru osobního rizika konaly svou národní povinnost. 

Dne 15. listopadu 1939 se právě Josef Nebeský z pověření Emila Háchy zúčastnil pohřbu studenta Jana Opletala, smrtelně zraněného německou policií při demonstracích z 28. října, a položil na jeho rakev prezidentův věnec. I když premiér Eliáš předem získal informaci o připravovaných provokacích gestapa a Háchova vláda tušila, že okupační moc hledá záminku k drastickému protičeskému zákroku, bylo pro ni nemožné zakázat studentům a akademické veřejnosti rozloučení s okupanty zavražděným kolegou. Omezila se na jednání s představiteli studentů, od nichž získala záruky, že při pohřbu zachovají důstojný klid a nenechají se vyprovokovat.

Podobně jako při událostech o padesát let pozdějších nikdo ze zúčastněných nevěděl, že je již v každém případě připravena velká demonstrace brutality. Byl zde však i nápadný rozdíl, který jeden z účastníků obojího, cestovatel Miroslav Zikmund, ihned po událostech na Národní třídě ze 17. listopadu 1989 popsal Radiu Svobodná Evropa: 

„Do nejmenších detailů si pamatuji jeho [Opletalův] pohřeb. V té době měli pořádkovou službu na pražských ulicích čeští policisté, bodří tatíci ve starých přilbách, a ti nás varovali: ,Kluci, neblázněte, lezete do pasti! Němci vás chtějí zlikvidovat!‘ […] Tehdy nás, mladé studenty, varovali čeští policajti pod německým protektorátem, zatímco po padesáti letech do studentů kopali čeští estébáci a pohůnci, které na to režim pečlivě trénoval…“ (2)

Zdá se, že 15. listopadu 1939 kluci do pasti přece jen vlezli. Obřad Opletalovy Církve československé (za okupace Českomoravské) a odnesení rakve z kaple na Albertov, kde byla vložena do pohřebního vozu, „proběhly za úplného ticha a bez jakýchkkoli projevů. Pouze při uložení rakve do vozu byla zpívána celá československá hymna, ne pouze povolené Kde domov můj.“ Po skončení pohřbu „se studenti jednak v hloučcích rozcházeli, jednak odcházeli směrem ke Karlovu náměstí. Cestou došlo ke srážkám s policií ve Vyšehradské ulici a u pomníku padlých Pod Slovany.  Asi 2500 studentů se shluklo na Karlově náměstí před budovou techniky, kde byla znovu zpívána hymna a voláno: ,Ať žije svoboda!‘ […] Jiné skupiny studentů se snažily dostat na Václavské náměstí. Přitom došlo znovu ke srážkám s policií, která rozptylovala hloučky. […] Daleko vážnější příhoda se však sběhla u budovy právnické fakulty, kde se před 12. hodinou shluklo asi 150 studentů, kteří zpívali revoluční písně. […] V okolí právnické fakulty bylo [esesáky] zatčeno celkem dvacet osob, většinou studentů.“ (3) 

Události tohoto druhu okupantům stačily jako záminka k plánovanému úderu proti českému studentstvu. O jeho konkrétní podobě se rozhodovalo 16. listopadu nejprve v Berlíně, kde Hitler jednal s říšským protektorem Neurathem a státním tajemníkem Frankem, a potom v Praze, kde se po Frankově návratu (Neurath zůstal v kritické době v Berlíně) konala porada vedoucích činitelů nacistického bezpečnostního aparátu. 

Nic takového nepředstírali vlajkaři, stoupenci „vůdce“ českých fašistů Rysa-Rozsévače. Pro postoj českých úřadů v protektorátě je příznačné, že tatáž česká policie, která se 15. listopadu vůči demonstrujícím studentům snažila postupovat nenásilně, naopak 16. listopadu s gustem násilně zasáhla proti fašistům. Ti se v tento den přes zákaz ministerstva vnitra shromáždili na Rysově přednášce „Židozednářství – metla světa“ a česká policie proti nim podle německé zprávy „zasáhla krajně bezohledně obušky“, kterých použila mj. proti vlajkaři volajícímu „Heil Hitler“. (4) 

Je opravdu bizarní, co nacisté pokládali za krajní bezohlednost a co naopak za státnické činy. Do této druhé kategorie patřila tzv. poprava představitelů českého studentstva, kterou Frank v devětatřicátém považoval za státnický čin, i když po válce doznal, „že to byla vražda“. (5)

Je známo, že pro nacisty – v absolutním protikladu k Háchovi a spol. – lidský život nic neznamenal a že hitlerovci (právě tak jako stalinisté) své oběti počítali nanejvýš jen jako čísla, aniž by jim příliš záleželo na tom, kdo konkrétně k nim bude patřit. Hitler nařídil, aby „osnovatelé demonstrací“ z 15. listopadu byli zastřeleni, ale protože žádní konkrétní „pachatelé“ nalezeni nebyli a ani být nemohli, poradil si Frank po svém a oběti vybral ze seznamu činovníků studentských svazů. Jednalo se vesměs o funkcionáře mládeže Národního souručenství, přičemž nejvýznamnější oběť masakru ze 17. listopadu, docent Josef Matoušek, patřila přímo k představitelům Národního souručenství a celé háchovské politické reprezentace. „Doc. dr. Matoušek byl zatčen po návratu z nějaké zábavy, když si svlékal smoking, a polonahý odvlečen do Ruzyně, kde byl zastřelen s vůdci studentstva.“ (6) 

Vedle zprávy o „popravě“ devíti hlavních obětí (bez soudu a bez křesťanské útěchy) se protektorátem jako lavina hrůz šířily zvěsti o masovém zatýkání studentů  na kolejích i v jejich domovech, o mučení studentů a zneužívání studentek gestapáky a vůbec o nacistických bestialitách všeho druhu. Hlavní cíl nacistů v podobě zavření českých vysokých škol (které samozřejmě mělo být definitivní, i když oficiálně došlo jen k uzavření na tři roky) se v této záplavě tragických zpráv téměř ztrácel. Bylo však zřejmé, že nacisté chtějí zlikvidovat českou inteligenci a že její příslušníci mohou být prakticky libovolně zatýkáni i vražděni. Hned 17. listopadu byli do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg odvlečeni obyvatelé studentských kolejí v Praze a v Brně. Následovalo zatýkání studentských činitelů na Vysoké škole báňské v Příbrami, ale také například dodatečné zatýkání v Brně, které postihlo především studenty z rodin patřících k brněnské české elitě. Celkový počet deportovaných do koncentračních táborů přesáhl dvanáct set. Sachsenhausen, v němž se velká většina z nich ocitla, přitom v rámci nacistické vyhlazovací politiky patřil k nejhorším koncentrákům. (7)

Prezident Hácha by z hlediska své osobní cti zajisté učinil nejlépe, kdyby na protest proti událostem 17. listopadu i se svou vládou demonstrativně odstoupil. V takovém případě by ovšem došlo buď k nastolení vlády českých fašistů, anebo ke zrušení protektorátu, perzekuce by se dále vystupňovala a naděje uvězněných studentů na návrat by se stala mizivou. O jejich záchranu totiž mohla usilovat právě jen háchovská politická reprezentace. 

Její dilema bylo vskutku nezáviděníhodné. Premiér Eliáš je formuloval takto: „Zůstati a obětovati sebe v očích národa, nebo odejíti a dopustiti, aby přišly případně pochybné živly k moci, a vystaviti tak národ nebezpečí hromadného zatýkání, věznění se všemi možnými důsledky a také dalšího krveprolití“? (8)

Ministerská rada svolaná Eliášem 17. listopadu v atmosféře plné hrůzy a zděšení jednala o tomto dilematu. Nejprve bylo usneseno, že jako odpověď na postup okupační správy vláda podá demisi. Poté však vyslanec Chvalkovský, který byl předcházejícího dne v Berlíně ve strašné audienci přijat Hitlerem, oznámil führerovo ultimátum hrozící pro případ dalšího odporu zrušením protektorátu a zničením Prahy. Radikální Hitlerův postup budící obavy z dalšího vývoje a posléze i Benešův vzkaz z Londýna však vedly k tomu, že jako „menší zlo“ bylo nakonec zvoleno setrvání v úřadě. (9) 

V rozhodující chvíli přijel do ministerské rady prezident. Hácha o studentských masakrech slyšel z londýnského rozhlasu a „byl přímo zdrcen“. (10) Podle Havelkových pamětí se Hácha dostavil do schůze vlády a byl mu sdělen její úmysl odstoupit, načež „prohlásil, že stanovisko vlády plně uznává a že se i pro svou osobu s ním ztotožňuje, že však se domnívá, že je třeba, aby ještě před rozhodnutím o věci promluvil s Neurathem“. (11)

Pohnutému jednání vlády ze 17. listopadu byli přítomni i další čeští činitelé včetně Josefa Nebeského. Ten poté, co Eliáš přinesl od Němců získaný seznam zavražděných a přečetl v něm jméno docenta Matouška, vykřikl „Já jsem ho zabil, já ho ustanovil vedoucím studentské mládeže!“ a počínal si, jako by ztratil rozum. (12) Je obdivuhodné, že ve chvílích nepředstavitelného stresu, v nichž se i mladší a zdravější muži psychicky hroutili (13), Hácha, jehož zdravotní stav byl už velmi špatný, dokázal vydržet a vyjednat s Němci ve prospěch studentů v Sachsenhausenu a jiných potenciálních obětí vše, co vůbec bylo možné. 

Nejednalo se zdaleka jen o studenty. Téměř současně se zásahem proti vysokým školám došlo například i k razii ve Zdicích, kde bylo 17. listopadu „vystřeleno na projíždějícího kurýra Wehrmachtu. Během následujícího vyšetřování zadržely německé úřady místní muže ve věku od 16 do 60 let, z nichž deset vybraných mělo být popraveno“. (14) V tomto případě se krveprolití podařilo odvrátit „díky velmi energickému zákroku Háchovu u Neuratha“. (15) Prezident dokonce v kritické chvíli poslal říšskému protektorovi spěšný telegram s výzvou „zabraňte krveprolití nevinných lidí“. (16)

Hácha uspěl nejen ve vztahu ke Zdickým, ale získal také od Neuratha příslib postupného propouštění studentů (samozřejmě za předpokladu, že on i členové vlády zůstanou ve svých úřadech). Současně ovšem říšský protektor od prezidenta požadoval projev, kterým by se Hácha a vláda distancovali od československé zahraniční akce. Podle zprávy zaslané domácím odbojem do Paříže bylo od Háchy Neurathem a Frankem žádáno, „aby vydal s vládou prohlášení k národu, vyzývající ke klidu a k bezvýhradné poslušnosti a odříkající se činnosti Beneše a Osuského. Hácha prohlásil, že považuje za vyloučeno, aby vláda i on podepsali předložené znění a odebral se k poradě s vládou. Tam byl text zredigován a předložen presidentem znova oběma pánům, kteří s ním projevili svůj nesouhlas a opětovně vymáhali, aby se bylo zřeknuto obou jmenovaných zahraničních činitelů. Hácha znovu odmítl nově upravený text a poukazoval na dokonalou solidárnost své vlády, jíž se pak odhodlal ještě jednou předložiti oběma pány požadovaný text. Ministerská rada v naprosté shodě s pres. Háchou odmítla předložený text se jmény obou našich zahraničních činitelů a prohlásila, že je odhodlána – bude-li toho třeba – demisionovat.“ (17) 

Toto odhodlání protektorátních představitelů nevpadnout do zad československé zahraniční akci v době, kdy tato akce byla teprve v počátcích a kdy situace v Evropě nijak nenasvědčovala budoucí porážce Německa ve válce, představuje velmi výmluvné svědectví o jejich postoji – o to výmluvnější, že k němu došlo ve chvíli, kdy zmínka o Benešovi a Osuském v nacisty požadovaném projevu nemusela být vnímána jako příliš vysoká daň za částečné zklidnění krajně vypjaté situace v protektorátě. Může být také postaveno do kontrastu k postojům českých komunistů, kterým Gottwald ve vzkazech z Moskvy zdůrazňoval, že strana je „rozhodně proti zahraniční akci Beneše–Osuského“. (18)

Do Paříže zaslaná zpráva o Háchově jednání s okupanty pokračovala zmínkou o prezidentově dalším setkání s Neurathem, při kterém už Frank (snad úmyslně) nebyl přítomen. „Když pres. Hácha prohlásil, že ani on, ani vláda nemohou učiniti prohlášení v žádané formě a že jsou všichni odhodláni odstoupit, odpověděl Neurath, že na těch jménech sám netrvá“, a „skoro prosil“ prezidenta a vládu, aby nepodávali rezignaci, která by situaci českého národa jen dál zhoršila. Z textu požadovaného prohlášení vypadla jména představitelů zahraničního odboje. (19) 

Projev, který musel dr. Hácha ve večerních hodinách 18. listopadu pronést do rozhlasu, ve své konečné podobě nevybočoval z rámce obvyklých dvojsmyslných proslovů, ve kterých prezident a vláda ujišťovali veřejnost, že „obstarávají věc českého národa způsobem, který je nejlepší“, a vyzývali ke klidu s tím, že jinak by padly „další oběti, které pro věc českého národa nemají smyslu“. To, čeho se nacisté nejvíce dožadovali, v něm Hácha formuloval slovy o „podněcování se strany emigrantů, jejichž vměšování se do zdejších záležitostí musí býti zásadně odmítáno“. (20)

Ta mohl sotvakdo brát vážně. Zcela jistě je nebral vážně Edvard Beneš, který v Londýně se svým tajemníkem Táborským poslouchal (Táborského slovy) „třesoucí se, jakoby už ze záhrobí jdoucí hlas“ prezidenta Háchy a naslouchal vynucenému „třaslavému varování vězněného nemocného starce“ před emigranty. (21) Beneš souhlasil s tezí Háchova projevu, že by teď další oběti neměly pro českou věc smysl, a sám v rozhlasovém projevu z Londýna 3. prosince národu řekl: „Nežádáme od vás zbytečných obětí, protože zatím s úspěchem pracujeme my zde.“ (22) Také prostřednictvím odbojového spojení Beneš přes Eliáše výslovně vzkázal protektorátním představitelům, že rozumí jejich krajně obtížnému postavení a přeje si, aby ve svých funkcích zůstali. (23) 

Mezitím již začalo intenzivní úsilí o zmírnění následků 17. listopadu a především o osvobození studentů ze Sachsenhausenu. Tato agenda byla soustředěna v rukou Háchy a jeho prezidentské kanceláře (kde se jí věnoval především dr. Kliment a odkud také Háchovým jménem u Franka intervenoval dr. Havelka) a na vládní úrovni v koordinačním oddělení předsednictva ministerské rady vedeném dr. Hubertem Masaříkem. Ten ve svých pamětech lapidárně shrnuje výsledek celého úsilí, za nějž bezesporu patří dík především Háchovi: „Díky prezidentově vytrvalosti byli zatčení studenti postupně po skupinách propouštěni; poslední se vrátili na přelomu let 1942–1943.“ (24)

Každý, kdo se domnívá, že Hácha měl kdykoliv v průběhu období 1939–1942 odstoupit, musí vzít na vědomí, že jednou z nevyhnutelných daní za abdikaci by bylo setrvání těchto a jiných vězňů v koncentračním táboře s nevelkou nadějí na přežití. Z tohoto důvodu pokládám za nekorektní tezi historika Jana Tesaře, který v letech 1968–1969 (v kontextu spíše aktuálně politickém než jen odborně historickém) zdůrazňoval, že „události kolem 28. října a 17. listopadu byly rozhodujícím momentem, kdy bylo třeba odejít“ (25), aniž by se zabýval i lidským (nikoliv jen čistě politickým) rozměrem tehdejšího dramatu. Není pochyb o tom, že „Hácha, Eliáš a další si byli nejpozději po demonstracích z 28. října a po událostech ze 17. listopadu 1939 vědomi tragického dilematu, do kterého se dostali“. (26) Šlo ovšem právě o tragické dilema a nikoliv (jak se domnívá Jan Tesař a z něj vycházející pozdější historikové) o jednoznačnou situaci, v níž bylo odstoupení z morálního hlediska jediným možným řešením. Zachraňování lidských životů i za cenu pošpinění osobní cti rozhodně nelze označit za jednoznačné morální selhání… 

V závěrečné části tohoto článku se ve stručném průřezu dějinami uvedeného období paralelně dotknu průběhu zachraňování studentů na straně jedné a Háchových dilemat spojených s možností odstoupení na straně druhé. Ještě předtím se však musím zmínit o tom, že se prezident dožadoval i znovuotevření českých vysokých škol a dával Němcům demonstrativně najevo i skutečnost, že se jejich zavřením cítí být i osobně postižen. V tomto ohledu ovšem jeho úsilí muselo vyznít naprázdno, protože vykázání Čechů z vyšších pater vzdělanosti patřilo k prioritám nacistické politiky. Je nicméně třeba připomenout, že Hácha byl prezidentem velmi silně spojeným s univerzitním prostředím (kterému už i z akademické solidarity na záchraně vysokoškoláků velmi záleželo), dlouholetým docentem Karlovy univerzity a členem zkušební komise pro státní zkoušky státovědecké na její právnícké fakultě, kterým byl dokonce ještě těsně před 17. listopadem jmenován i na funkční období 1939/40–1944/45. (27) V akademické sféře působili i jeho nejbližší osobní přátelé typu profesora římského práva Otakara Sommera, na jejichž podněty Hácha u nacistů intervenoval i ve věcech týkajících se univerzitních budov a jejich inventáře. (28) Prezident se dále na okupanty obracel například i se žádostmi týkajícími se obsazených studentských kolejí. (29)

Na prvním místě se však jeho nesčetné intervence týkaly studentů odvlečených do koncentračního tábora. Už 24. listopadu 1939 se Hácha obrátil na Neuratha dopisem, ve kterém jej jménem rodinných příslušníků studentů úpěnlivě žádal o to, aby studenti, proti kterým nebylo vzneseno žádné osobní obvinění, byli co nejdřív propuštěni a než k tomu dojde, aby jim bylo alespoň ulehčeno věznění a dána možnost podat rodičům zprávu o tom, že žijí a kde se nacházejí. (30) 

Neurath v těchto záležitostech (slovy dr. Škarvana z Háchovy kanceláře) „přece jen pomohl“. (31) Věc byla ovšem obtížná, protože o propouštění z koncentračního tábora nerozhodoval Neurath, ale Himmler, který přes protektorovu podporu Háchových požadavků v této věci vyhovoval jen velmi zdráhavě. Zdálo se, že Hácha bude moci dosáhnout jen záchrany jednotlivců, zatímco propouštění „en bloc“ nepřichází v úvahu, jak dopisem ministru Havelkovi ze 16. prosince 1939 sděloval i vyslanec Chvalkovský. (32) Jen nezměrným a neúnavným úsilím prezidenta a jeho spolupracovníků mohlo být v průběhu dlouhých let nakonec přece jen dosaženo záchrany všech studentů s výjimkou jednotlivců, kteří mezitím podlehli drsným životním podmínkám v koncentračním táboře.

„Na Háchovu prosbu bylo před Vánocemi 1939 propuštěno kolem 30 vysokoškolských studentů.“ (33) Na Štědrý den následovalo propuštění nemocných studentů a 12. ledna 1940 se domů vrátila další skupina asi o 22 studentech. (34) 

Dalšího propouštění už bylo možné dosáhnout jen cestou tzv. kuhhandlu, tj. výměnou za prezidentovy politické ústupky (které však Hácha kombinoval i s hrozbou odstoupení). Když se zjara 1940 naskytla možnost dosáhnout propuštění části studentů výměnou za Háchovy telegramy k výročí 15. března a k Hitlerovým 51. narozeninám, prezident uvažoval tak, že telegram je jen cárem papíru, který stojí za zachráněné životy. (35)

Takto (nepochybně správně) jeho způsobu myšlení porozuměl historik Tomáš Pasák, v šedesátých až devadesátých letech náš největší odborník na dějiny protektorátního období. Naproti tomu autor novější monografie o dějinách protektorátu Pavel Maršálek mu zřejmě neporozuměl vůbec. S odkazem na Jana Tesaře v ní prohlašuje, že z „politiky národní záchrany se v této době dávno stala politika národní zrady“ a že tvrzení háchovců, „že jsou u moci jen proto, aby místo nich nepřišel někdo ještě mnohem horší (např. čeští fašisté) nemohla přirozeně za situace, kdy se stávali poslušnými vykonavateli nacistických příkazů, už vůbec obstát“. (36) Ve skutečnosti si Hácha a spol. za ústupky okupantům nechávali „zaplatit“ právě záchranou českých lidí, což jistě nevyšlo na stejno ve srovnání s potenciální vládou českých fašistů, kteří by nacistické přikazy plnili s nadšením a na pronásledování českých lidí by se sami aktivně podíleli i nad jejich rámec. 

V dubnu 1940 se do protektorátu „vrátily dva transporty se studenty. V prvním bylo 180, v druhém 140 osob.“ (37)  Prezidentovy intervence za studenty u Neuratha pokračovaly i v květnu 1940 (38) a v červnu téhož roku. (39) Háchovo neúnavné úsilí napomohlo k propuštění osmi studentů z 5. června a dalších devatenácti z 1. srpna 1940. (40)

Intervence za studenty byly prováděny jak u Neuratha i Franka, tak i u říšskoněmeckých činitelů a prezident pro ně využíval „opravdu každou příležitost“. (41) Dosáhnout osvobození dalších studentů se však podařilo až koncem roku 1940. Ve dnech „21. a 22. prosince, tj. v době, kdy Protektorát Čechy a Morava přistoupil na celní unii s Německem“, došlo k propuštění dalších asi 150 (podle Neuratha 200) studentů. (42) 

V lednu 1941 nastal rozhodující moment dějin protektorátu, ve kterém bylo pro Háchu a spol. nejreálněji možné hromadné odstoupení. Členové Eliášovy vlády a s nimi solidární prezident chtěli demonstrativně odstoupit poté, co Frank začal Eliáše nutit k propouštění legionářů ze státní služby bez ohledu na to, že i samotný Eliáš byl někdejším legionářem. Ve stejné době však vrcholila i tajná spolupráce mezi Háchou v Praze a Benešem v Londýně. Ten zřejmě usoudil, že v dané chvíli ještě potřebuje projevy Háchovy podpory své osobě, aby s nimi mohl dělat dojem na Angličany. Proto protektorátním představitelům v poslední chvíli vzkázal, aby zůstali ve svých úřadech, i když v Praze bylo už vše připraveno k demisi. (43)

Hácha vzal Benešovu výzvu bez odporu na vědomí. Kdoví, zda si dokonce neoddechl, že se jeho dilema v dané chvíli vyřešilo takto jednoznačně a že zájmy zahraničního odboje a nešťastníků v koncentračních táborech nestojí proti sobě… „Kolem 24. března 1941 po zažehnané tzv. legionářské aféře bylo propuštěno dalších asi 200 studentů.“ (44) 

Další Háchovy intervence u Neuratha už výraznější výsledek nepřinesly, prezident však cíl osvobození všech studentů dál tvrdošíjně sledoval. Zlomový okamžik nastal poté, co 27. září 1941 Neuratha vystřídal Heydrich s již zcela teroristickou politikou a Hácha a spol. se ocitli ve vysloveně tragické situaci, která posléze vyvrcholila v době ještě strašnějšího teroru po atentátu na Heydricha. Historik Jan Dobeš – další z těch, jejíchž pohled na Háchu dodnes vychází z padesát let starých textů Jana Tesaře –, se domnívá, že prezident „měl rezignovat“, přičemž první situace volající po odstoupení podle něj „nastala na podzim 1941 po zatčení premiéra Aloise Eliáše, druhá po atentátu na Reinharda Heydricha a následných represích“. (45)

Háchovo neodstoupení v těchto obdobích bývá někdy připisováno jeho již plně rozvinuté arterioskleróze, která zcela podlomila prezidentovu vůli. Toto vysvětlení není zcela uspokojivé, protože nebere v potaz skutečnost, že primárně lidská, nikoliv politická logika Háchova jednání zůstala stejná jako v předcházejících letech. Beneš z Londýna (a po něm i mnozí čeští historikové až do dnešní doby) vedou dělící čáru mezi předheydrichovským a pozdějším Háchou. Tím, co se po září 1941 změnilo, však podle konstatování německého historika Detlefa Brandese nebylo Háchovo  smýšlení, ale právě jen vnímání Háchy ze strany Beneše. Háchovy motivy pro setrvání v úřadě typu záchrany uvězněných Čechů zůstaly stejné. (46) 

Je známo, že po Heydrichově příchodu do Prahy a zatčení Eliáše i Havelky si Hácha „nechal kabinetní kanceláří připravit abdikační dopis“, který však nakonec nebyl odeslán. Tehdejší jednání ministerské rady konané v ovzduší „krajního vypětí nervů“ ještě horšího než v době po studentských popravách nevedlo k jednoznačnému výsledku vzhledem k nepředvídatelným důsledkům případného odstoupení prezidenta a vlády pro národ. (47)

Z dnešního pohledu se jeví jako pravděpodobné, že by v případě Háchovy abdikace došlo ke zrušení protektorátu a zavedení přímé vojenské okupační správy, přičemž by pak už nacisté ve vztahu k Čechům neměli vůbec žádný důvod k jakýmkoliv ohledům. Gestapo také odhalilo Háchovy tajné kontakty s Benešem a prezident se tak ocitl zcela v kleštích Reinharda Heydricha, který by s ním podle všeho v případě zrušení protektorátu uspořádal monstrproces. Vůči Háchovi setrvávajícímu v úřadě byl naproti tomu Heydrich v rámci své taktiky „cukru a biče“ ochoten k ústupkům v podobě propouštění určitých skupin českých vězňů. Případnou abdikací by také Hácha ztratil možnost usilovat o záchranu svých nejbližších spolupracovníků Eliáše a Havelky, zatímco po setrvání v úřadě se mu alespoň Havelku zachránit podařilo (a v případě Eliáše by pravděpodobně také vše dopadlo dobře, nebýt atentátu na Heydricha). 

Podle memoárů paní Eliášové prezident v době Heydrichova řádění v Praze svou stále zvažovanou abdikaci nepodal také z toho důvodu, že by v takovém případě nacisté nejspíš zprávu o ní potlačili, Háchu internovali na lánském zámku a dál vládli jeho jménem bez toho, že by on sám o čemkoliv věděl. Tímto způsobem Hácha zdůvodňoval, že bude lepší zůstat v úřadě, vidět do machinací okupantů a zachovat si možnost mnohému zabránit. (48)

Kdyby abdikoval hned po Heydrichově příchodu do Prahy, tak by ovšem tato tehdy očekávatelná  zpráva potlačena být nemohla. Důvody, proč tak neučinil, vysvětluje František Schwarzenberg, který se tehdy u prezidenta přimlouval za odstoupení, ale posléze jím byl ve svém názoru zviklán. Hácha mu totiž řekl, „že mu Němci naznačili, že je 83 platných rozsudků smrti, které mohou být okamžitě provedeny, či také odloženy. Hácha zdůrazňoval, že se tu jedná většinou o lidi, kteří by po osvobození měli vést národ; že nikdo z nás neví, jak dlouho potrvá válka; že je ochoten ke každé osobní oběti, pokud by tím mohl i jen málo prodloužit život těmto odsouzencům v naději, že se snad dočkají konce. Dále mluvili Němci o studentech, odvečených po uzavření vysokých škol. Ti prý se také mohou vrátit ihned, nebo za čas, nebo se také nemusí vrátit vůbec nikdy“. Schwarzenberg zdůrazňuje, že Hácha skončil „svoje vývody ujištěním, že dobře ví, že by svou abdikací vstoupil do dějin v podobě jakéhosi hrdiny, ale na tom že mu nezáleží a dodal, že ho nebudou soudit dějiny, ale Pán Bůh“. On sám tehdy odcházel z Hradu „naplněn úctou k Háchově ušlechtilosti a obdivem k jeho ochotě, obětovat i vlastní dobré jméno v historii pro dobro národa“. (49) 

Po setrvání v úřadě musel Hácha po dlouhém, ale bezvýsledném odporu přistoupit na jmenování nové vlády z 19. ledna 1942, do které mu Heydrich vnutil Němce Waltera Bertsche a Háchovi krajně odporného kolaboranta Emanuela Moravce. Výměnou za tyto těžké ústupky prezident dosáhl osvobození mnoha českých lidí.

Jednalo se zvláště také o vysokoškoláky stále ještě vězněné v Sachsenhausenu. Mezi 19. a 27. lednem 1942 se asi 303 z nich vrátilo z koncentračního tábora domů. Po dalším jednání Háchy s Heydrichem z března 1942 pak 20. dubna došlo opět k propuštění skupiny studentů v počtu asi 125. (50) 

Osud všech českých vězňů v koncentračních táborech jakož i osud našeho národa jako takového visel na vlásku po atentátu na Heydricha z 27. května 1942. V době, kdy Hitler hrozil, že český národ bude vymazán z mapy Evropy a jako první ukázku nechal vymazat obec Lidice, protestní abdikace Háchy a ministrů vůbec nepřicházela v úvahu. Kdyby se neponížili k účasti na tehdejších vynucených shromážděních odsuzujících atentát, důsledky by byly vskutku nedozírné. V dané souvislosti i v souvislosti s celou činností háchovců z doby okupace nelze než ještě jednou ocitovat Františka Schwarzenberga, který konstatuje, že na rozdíl od emigrantů v Londýně čeští lidé doma dobře rozuměli postojům této obětované národní reprezentace:

„Naši lidé považovali některé zdánlivě, pravím, jen zdánlivě kolaborantské činy a projevy protektorátní vlády, kulturních, hospodářských a jiných činitelů veřejného života za přiměřenou cenu, kterou bylo bohužel nutno zaplatit, aby národ jako etnický celek mohl přečkat zlou dobu a dožít se osvobození. Vždyť si nikdo nemohl přát, aby se celé Čechy a Morava změnily v jediné Lidice.“ (51) 

Osobně nedůstojné postavení prezidenta a členů vlády v období vystupňovaného teroru představovalo mj. i nutnou daň za návrat zbytku studentů. Propuštění další skupiny studentů ze Sachsenhausenu se podařilo dosáhnout právě až po heydrichiádě, na přelomu let 1942 a 1943. „Poslední student, medik Vojtěch Schnurpfeil, se vrátil domů 11. března 1943. Jeho matka Františka Schnurpfeilová z Hrochova Týnce […] to oznámila dopisem z 28. března 1943 kanceláři státního prezidenta. Mimo jiné napsala: ,Prosím o vyslovení nejhlubších díků panu státnímu prezidentovi za jeho vzácnou a laskavou pomoc, se kterou se záležitostí studentů ujal.‘“ (52) [Protože v nejbližší době by měly konečně vyjít memoáry dr. Klimenta, pokládám v této souvislosti za vhodné upozornit na to, že ne všechna tvrzení tohoto pamětníka jsou věcně spolehlivá: Kliment zcela nesprávně uvádí, že k propuštění posledních studentů došlo výměnou za souhlas s odesláním vládního vojska do Itálie v květnu 1944 (53), i když ve skutečnosti žádný takovýto souhlas z české strany vůbec dán nebyl a poslední student byl propuštěn už o více než rok dříve…]

Je třeba připomenout, že vůbec nejhorší období pro vězně v koncentračních táborech nastalo právě až koncem války, v době „pochodů smrti“, kdy mezi nimi bylo více obětí než kdy předtím. Význam skutečnosti, že Hácha zůstal až do konce ve svém úřadě a dosáhl mj. propuštění všech studentů, je z hlediska celkového počtu českých obětí doby nacismu zřejmý. Kdyby došlo ke zrušení protektorátu nebo kdyby se prezidentský úřad uvolnil pro po něm velmi toužícího Emanuela Moravce, byla by celková bilance doby nacistické okupace ještě mnohem strašnější. 

Jak jsem již naznačil, ve vztahu k Háchovi dnes mezi českými historiky existují dva směry. Jeden z nich se v návaznosti na Háchův obraz z let 1945–1989 stále ještě domnívá, že v jeho činnosti převažovala negativa nad pozitivy, zatímco druhý, reprezentovaný např. Janem Borisem Uhlířem, konstatuje: „I kdyby jediným pozitivním činem, který Hácha ze své pozice v době protektorátu vykonal, byl zásadní podíl na návratu studentů, internovaných od 17. listopadu 1939 v koncentračních táborech, pak pro národ učinil více než mnohý jiný. V poválečném Československu zůstala totiž málokterá vědní disciplína touto generací zachráněné české inteligence nedotčena.“ (54)

Na Háchu jsem v tomto ohledu jistě nejen já velmi myslel právě v letošním roce, a to nikoliv jen z důvodu kulatého výročí 17. listopadu 1939. Letos v srpnu totiž ve věku 99 let zemřel Vojmír Srdečný, předseda historické skupiny 17. listopad v Českém svazu bojovníků za svobodu a „poslední přeživší z koncentračního tábora v Sachsenhausenu“. (55) Háchovou zásluhou mu byl prodloužen život o osmdesát let… 

17. listopad představuje jeden z mezinárodně nejvýznamnějších dnů v dějinách našeho národa. Už za války začal být slaven jako Mezinárodní den studentstva. V listopadu 1942 bylo ve spojení s ním ve Velké Británii mj. slouženo slavné rekviem ve Westminsterské katedrále, při kterém kardinál Hinsley pronesl velkou promluvu o absolutním protikladu mezi pohanským barbarstvím nacistické ideologie nenávisti a křesťanskou civilizací lásky, která vládne v duších těch, kdo následují Krista: „Člověk nezná větší lásku než tu, s níž dává svůj život za své přátele.“ (56)

V mých očích představuje jedno ze ztělesnění této skutečnosti i Emil Hácha, jehož zachraňování lidských životů i za cenu totálního sebeobětování bylo zajisté pravým opakem nacistické bestiality, z jejíchž spárů se snažil vyrvat co nejvíce českých lidí. 

Je mi líto, že ještě i dnes jeho oběť mnozí nejenže nedoceňují, ale ani nechápou. Zdá se mi, že mezi ty, kteří jí naopak dobře rozumějí, patří především ti, jejichž vidění světa přímo či nepřímo vychází z židovskokřesťanské tradice a etiky úcty k lidskému životu (v judaismu pikuach nefeš), jehož zachraňování je podstatnější než jiné ohledy…

Poznámky:

1) Archiv bezpečnostních složek, fond Vyšetřovací komise pro národní a lidový soud při MV, sg. 301-12-2, novináři u E. Háchy 30. 3. 1939, s. 7.

2) Miroslav Zikmund, „Dva sedmnácté listopady – ale ten rozdíl“, Rovnost, 15. 11. 1994, č. 220, s. 6.

3) Božena Fabianová (ed.), 17. listopad 1939: Okupace, Praha: Ministerstvo školství ČSR – Státní pedagogické nakladatelství, 1969, s. 18–20.

4) Tomáš Pasák, Pod ochranou říše, Praha: Práh, 1998, s. 188.

5) Karel Zajíček (ed.), Český národ soudí K. H. Franka, Praha: Ministerstvo informací – Orbis, 1947, s. 63.

6) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky I, Brno: Atlantis, 1994, s. 238.

7) Viz Petr Borl, „Intervence ve prospěch studentů zatčených na podzim 1939: Aktivity rodičů a role představitelů protektorátní správy“, Acta Universitatis Carolinae – Historia Universitatis Carolinae Pragensis, 2015, roč. 55, č. 2, s. 85 a 88.

8)  František Kropáč – Vlastimil Louda, Persekuce českého studentstva za okupace, Praha: Ministerstvo vnitra – Orbis, 1945, s. 77.

9) Tomáš Pasák, Emil Hácha (1938–1945), Praha: Rybka Publishers, 2007, s. 153.

10) Archiv bezpečnostních složek, f. Sbírka různých písemností, sg. S-510-3, vzpomínky Josefa Nebeského, kap. 10, s. 31.

11) Jiří Havelka, Dvojí život: Vzpomínky protektorátního ministra, Praha: Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR ‒ Lidové noviny, 2015, s. 62–63.

12) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky I, Brno: Atlantis, 1994, s. 239.

13) Jan Kapras ml., syn ministra Kaprasa, ve svých pamětech dobu kolem 17. listopadu označuje za nejhorší z celých dějin protektorátu (nepočítáme-li období po atentátu na Heydricha): „Byly to dny a chvíle plné nervového vypětí. Ještě dnes po odstupu 50 let obdivuji otce, že tehdejší nervák přežil.“ (Paměti Jana Kaprasa mladšího, kopie rukopisu v soukromém archivu PhDr. Josefa Tomeše, s. 453.)

14) Jiří Havelka, Dvojí život: Vzpomínky protektorátního ministra, Praha: Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR ‒ Lidové noviny, 2015, s. 233, pozn. 244.

15) Tamtéž, s. 61.

16) Josef Kliment, Dvacet let v úřadovnách Emila Háchy (1925–1945), Archiv Národního muzea, f. Josef Kliment, inv. č. 619, k. 22, díl 3, kap. 28, s. 137.

17) Libuše Otáhalová – Milada Červinková (eds.), Acta Occupationis Bohemiae et Moraviae: Dokumenty z historie československé politiky 1939–1943, sv. 2, Praha: Academia, 1966, dok. č. 378, s. 497.

18) „Depeše mezi Prahou a Moskvou 1939–1941“, Příspěvky k dějinám KSČ, 1967, roč. 7, č. 3, s. 411.

19)  Libuše Otáhalová – Milada Červinková (eds.), Acta Occupationis Bohemiae et Moraviae: Dokumenty z historie československé politiky 1939–1943, sv. 2, Praha: Academia, 1966, dok. č. 378, s. 497.

20)  Pan president k národu: Výbor z projevů p. státního presidenta Dr. Emila Háchy s jeho předmluvou, Praha: Propagační komise Výboru Národního souručenství, 1940, č. 9, s. 25–26.

21) Eduard Táborský, Presidentův sekretář vypovídá, I. díl, Zürich: Konfrontation, 1978,  záznam z 18. 11. 1939, s. 424.

22) František Kropáč – Vlastimil Louda, Persekuce českého studentstva za okupace, Praha: Ministerstvo vnitra – Orbis, 1945, s. 80.

23) Viz Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky I, Brno: Atlantis, 1994, s. 243–244.

24) Hubert Masařík, V proměnách Evropy: Paměti československého diplomata, Praha–Litomyšl: Paseka, 2002, s. 322.

25) Jan Tesař, „Protiněmecká opoziční jednota na počátku okupace“, in: Oldřich Janeček et al., Z počátků odboje, Praha: Naše vojsko, 1969, s. 514.

26) Vilém Prečan in: Únor 1948 očima vítězů i poraženýxh o třicet let později, Köln 1979, s. 504.

27) Viz Úřední list pro Čechy a Moravu, 16. 9. 1939, č. 211, s. 2888.

28) Prof. Sommer se např. na prezidenta obrátil o pomoc při své snaze udržet seminární knihovnu a možnost badatelské činnosti (Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR, f. Otakar Sommer, inv. č. 421, k. 8, sg. II b, Sommerův dopis Háchovi z 22. 3. 1940).

29) Viz např. Háchovo memorandum ohledně vysokoškolských kolejí v Praze a Brně (ANM, f. Emil Sobota, inv. č. 113, k. 5).

30) Národní archiv, f. Úřad říšského protektora – fond 114, k. 60, sg. 114-12-5, č. j. D 7244/39.

31) František Škarvan, Sloužil jsem třem prezidentům, dělníkům a církvi: Vzpomínky, soukromý tisk, Praha 1999, s. 40.

32) Viz Petr Borl, Chrámy vědění osiřely: Intervenční úsilí představitelů protektorátní správy o zmírnění následků německé akce vůči českému vysokému školství na podzim roku 1939, diplomová práce, Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2014, s. 70.

33) Tomáš Pasák, Emil Hácha (1938–1945), Praha: Rybka Publishers, 2007,s. 162.

34) Petr Borl, Chrámy vědění osiřely: Intervenční úsilí představitelů protektorátní správy o zmírnění následků německé akce vůči českému vysokému školství na podzim roku 1939, diplomová práce, Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2014, s. 76.

35) Zbyněk Petráček, „Když člověk dělá víc, než musí: S historikem Tomášem Pasákem o okupaci a kolaboraci“, Respekt, 9.–14. 5. 1995, roč. 6, č. 19, s. 12.

36) Pavel Maršálek, Protektorát Čechy a Morava: Státoprávní a politické aspekty nacistického okupačního režimu v českých zemích 1939–1945, Praha: Karolinum, 2002, s. 191.

37) Detlef Brandes, Češi pod německým protektorátem: Okupační politika, kolaborace a odboj 1939–1945, Praha: Prostor, 2000, s. 129.

38) Viz faksimile první strany Háchova dopisu Neurathovi z 22. 5. 1940 publikované in: Tomáš Pasák, Emil Hácha (1938–1945), Praha: Rybka Publishers, 2007,s. 144.

39) Viz Národní archiv, f. Německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu, inv. č. 319, k. 22, sg. 110-4/165, memorandum předané Háchou Neurathovi  5. 6. 1940.

40) Viz Petr Borl, Chrámy vědění osiřely: Intervenční úsilí představitelů protektorátní správy o zmírnění následků německé akce vůči českému vysokému školství na podzim roku 1939, diplomová práce, Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2014, s. 84–88.

41) Tamtéž, s. 90.

42) Tomáš Pasák – Milan Drápala, „Čeští vysokoškolští studenti v Sachsenhausenu a postoj protektorátní správy“, Soudobé dějiny, 1995, roč. 2, č. 4, s. 509.

43) Viz Jiří Havelka, Dvojí život: Vzpomínky protektorátního ministra, Praha: Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR ‒ Lidové noviny, 2015, s. 66–67.

44) Tomáš Pasák – Milan Drápala, „Čeští vysokoškolští studenti v Sachsenhausenu a postoj protektorátní správy“, Soudobé dějiny, 1995, roč. 2, č. 4, s. 510.

45) Tomáš Pavlíček – Michael Erhart, „Hácha nacistům vyhovoval, měl  rezignovat, kritizuje historik. Zachraňoval životy, známku si zaslouží, kontruje druhý“ [online], 13. 12. 2018, https://plus.rozhlas.cz/hacha-nacistum-vyhovoval-mel-rezignovat-kritizuje-historik-zachranoval-zivoty-7703742.

46) Viz Detlef Brandes, „Vyčkávání, aktivismus, zrada: Obraz kolaborace v ,Protektorátu Čechy a Morava‘ v české historiografii od roku 1989“, in: Christoph Cornelißen – Roman Holec – Jiří Pešek (eds.), Diktatura – válka – vyhnání: Kultury vzpomínání v českém, slovenském a německém prostředí od roku 1945, Ústí nad Labem: Albis international, 2007, s. 123–124.

47) Viz Tomáš Pasák, Emil Hácha (1938–1945), Praha: Rybka Publishers, 2007,s. 225–227.

48) Jaroslava Eliášová – Tomáš Pasák, Heydrich do Prahy – Eliáš do vězení, Praha: Práh, 2002, s. 49.

49) František Schwarzenberg, „Hácha – Beneš“, in: Vladimír Škutina, Český šlechtic František Schwarzenberg, Praha: Rozmluvy, 1990, s. 250.

50) Viz Petr Borl, Chrámy vědění osiřely: Intervenční úsilí představitelů protektorátní správy o zmírnění následků německé akce vůči českému vysokému školství na podzim roku 1939, diplomová práce, Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2014, s. 105–107.

51) František Schwarzenberg, „Hácha – Beneš“, in: Vladimír Škutina, Český šlechtic František Schwarzenberg, Praha: Rozmluvy, 1990, s. 242.

52) Tomáš Pasák – Milan Drápala, „Čeští vysokoškolští studenti v Sachsenhausenu a postoj protektorátní správy“, Soudobé dějiny, 1995, roč. 2, č. 4, s. 510.

53) Josef Kliment, Dvacet let v úřadovnách Emila Háchy (1925–1945), Archiv Národního muzea, f. Josef Kliment, inv. č. 619, k. 22, díl 3, kap. 28, s. 140.

54) Jan Boris Uhlíř, „Křížová cesta Emila Háchy“, Historický obzor, 1999, roč. 10, č. 11–12, s. 276.

55) „Nekrology“, Týden, 26. 8. 2019, roč. 26, č. 36, s. 81.

56) Bohuslav Šulc, Ústřední svaz československého studentstva v exilu za války 1940–45, Praha: Rozmluvy, 1990, s. 65.