„Nechť zasedne s námi ke stolu láska“ (Protektorát v době kolem Vánoc 1939)

Napsal Vít Machálek (») 20. 12. 2019 v kategorii Před osmdesáti lety, přečteno: 186×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Nezaujatý historik může jen těžko zpochybnit, že po okupaci českých zemí nacistickým Německem a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava z 16. března 1939 si protektorátní instituce (prezident, vláda a Národní souručenství) po celý zbytek devětatřicátého roku ve své těžké situaci počínaly obratně a na poli národně-obranného úsilí vykonaly velký kus práce.  

Ve stejné době se v částečném propojení s protektorátními orgány a s jejich podporou rozvíjel i domácí odboj, který však už od počátku příliš optimisticky očekával porážku Německa a podnikal zcela předčasné přípravy na poválečnou budoucnost. Politické ústředí, v němž se podle vzoru prvorepublikových vládních koalic zformovalo stranickopolitické vedení domácího odboje, bylo navíc velmi špatně zakonspirované, takže jeho odhalení gestapem bylo odpočátku jen otázkou času.

Vzhledem k účastí dvou vládních činitelů v Politickém ústředí (ministra Feierabenda za agrárníky a předsedy Nejvyššího cenového úřadu Nečase za sociální demokraty) muselo navíc potenciální odhalení PÚ znamenat pohromu i pro protektorátní politickou reprezentaci. Za pozoruhodný úspěch této reprezentace se však jistě dá označit skutečnost, že své v PÚ zapojené příslušníky dokázala ochránit před zatčením a pomoci jim k útěku za hranice, aby mohli v budoucnu hrát významnou roli v zahraničním odboji. 

S ilegálním odbojem samozřejmě nebyli spojeni jen Feierabend a Nečas, ale velká část celé protektorátní politické reprezentace. Proto nebylo snadné uhádnout, koho se týkala výhružná slova K. H. Franka, který v projevu proneseném 2. prosince 1939 na pražském Staroměstském náměstí hovořil o brzkém rozdrcení nepřátel říše a v této souvislosti konstatoval, že „protektorát je prolezlý zrádci a zrádci sedí také v protektorátní vládě“. Ministr Feierabend je vztahoval na sebe a správně předpokládal, že po zatčení jednoho z členů Politického ústředí, Ferdinanda Richtera, jsou už nyní na řadě také on a Nečas. Na sebe je však vztahoval také premiér Eliáš, který tušil, že se gestapo dozvědělo o jeho napomáhání vojákům k útěku za hranice, a v této době dokonce pobýval v sanatoriu, aby mohl v případě bezprostředně hrozícího zatčení včas zmizet. (1)

Prezident Hácha se v této nejasné situaci ohradil proti Frankovu obvinění protektorátní reprezentace z dvojí hry obratně stylizovaným dopisem Neurathovi z 6. prosince, ve kterém tvrdil, že hájení autonomie zaručené Hitlerovým výnosem o zřízení protektorátu není projevem protiněmeckých postojů, ale naopak snah „získat český národ pro věc říše“. (2) Ministr Krejčí, pověřený vládou sondováním situace přímo u Franka, nabyl v této době po rozhovoru s ním dojmu, že neměl na mysli žádného konkrétního člena kabinetu. (3)  

Brzy však následovalo zatčení dalšího člena PÚ, Ladislava Rašína, který nestačil včas uprchnout za hranice. Ladislav Feierabend ve svých pamětech s velkou upřímností líčí úzkost, kterou v těchto dnech prožíval, a to například i ve spojení s váháním, zda má ihned zničit unikátní zprávu od Edvarda Beneše. (4)

Dne 8. prosince 1939 poslal dr. Matějka po rozhovorech s generálem Eliášem a ministry Feierabendem a Klumparem Benešovi vzkaz hovořící o tom, že „všichni členové vlády bez výjimky, včetně Háchy a Havelky, stojí bez výhrad za zahraničním odbojem a uznávají jej za svou hlavu“, že však vláda „požaduje souhlas s prováděním oportunistické politiky, která má zabránit národním a hospodářským škodám“. (5) 

Benešova odpověď ze 14. prosince schvalovala možnost „tu a tam oportunně se perzekucím vyhnout“ a konstatovala, že vzkazy o podpoře ze strany pražské vlády „zde u Angličanů vždycky vykonají dobrou a velikou službu pro naši věc“. (6)

V tomto kontextu je nutné posuzovat „oportunní“ projevy protektorátních představitelů typu vyjádření premíéra Eliáše, který se v prosinci 1939 v rozhovoru se zástupci německé tiskové kanceláře otázkou ohledně postoje vlády k dnešní činnosti dr. Beneše nechal dotlačit k odpovědi, že „akce Beneše je akcí soukromého emigranta a vláda protektorátu nemá s ní nic společného“. (7) Vzhledem k tomu, že v historiografii se dodnes projevuje sklon hodnotit jako „kolaborantské“ Háchovy, ale nikoliv Eliášovy projevy, není nepodstatné poukázat na to, že Hácha o měsíc dříve na otázku ohledně možné „hry s rozdělenými rolemi“ německým novinám National Zeitung odpověděl mnohem obratněji: vyslovení Benešova jména se vyhnul a možnost dvojí hry odmítl s dvojznačným poukazem na to, že „o ,rozdělených rolích‘ nemůže být řeči, neboť rozdělení rolí není možné bez předchozího ujednání. Takové ujednání je již prakticky zcela nemožné, neboť s našimi, v zahraničí žijícími Čechy, nemáme vůbec žádného spojení.“ (8) V obou případech se ovšem jednalo o odpověď nepravdivou… 

Je třeba znovu připomenout to, o čem jsem již psal ve svém minulém háchovském článku – tedy nutnost dvojí hry právě v době, kdy protektorátní činitelé museli usilovat o záchranu vice než 1.200 studentů odvlečených do koncentračních táborů. Zostřený postup okupačních orgánů se po 17. listopadu obrátil i proti Národnímu souručenství: 18. prosince byla kvůli odbojovým aktivítám zcela zrušena olomoucká krajská organizace NS. Nacistické bezpečnostní složky v dané souvislosti mj. uváděly, že „v rozpuštěném  olomouckém kraji byly opakovaně odznaky NS nošeny obráceně“, tedy jako SN („Smrt Němcům“). (9) 

O čtyři dny později, 22. prosince 1939, se Hácha v předvánoční audienci setkal s delegací NS vedenou Josefem Nebeským, který mu předal miliontý odznak NS. Prezident přijal tento odznak „s radostí“ jako „symbol toho, že my všichni společně a nerozdělně ručíme za to, že udržíme svůj národ naživu, nejen v ethnickém smyslu, nýbrž se všemi hodnotami kulturními, hospodářskými a sociálními, jimiž národ žije“. (10)

Vánoce se Hácha rozhodl věnovat symbolickým gestům, kterými se v protikladu ke všemu, co ztělesňoval nacismus, přihlásil jak k tradici jejich křesťanského slavení, tak i k vánočním tradicím první republiky včetně těch, které byly spojeny s bojem za státní samostatnost.  

Na Štědrý den přijel v poledne na Olšanské hřbitovy, kde položil věnec k „Hrobu v dáli“, pietnímu místu připomínajícímu Čechy pochované v cizině a především popravené legionáře. „Návštěva tohoto místa mohla být vykládána různě – vedle odkazu na legionářskou tradici mohla být vnímána i jako vzpomínka na spoluobčany, kteří po zřízení protektorátu opustili svoji vlast, aby bojovali za její svobodu v zahraničních vojenských jednotkách. Nelze též vyloučit, že Emil Hácha byl již informován o tom, že zahraniční odboj má své první padlé, a že jim tímto chtěl vzdát úctu.“ (11)

Následovaly další symbolické odkazy ke křesťanské lásce k bližnímu a současně i k charitativní tradici prvorepublikových Vánoc v podobě odpoledních návštěv v Domě milosrdenství Vincentinum v Břevnově a u vdovy Marie Kaslové v Bubenči. V řeholnicemi provozovaném ústavu pro postižené děti Vincentinum prezident se svým doprovodem zavítal do ústavní kaple, kde mu děti zazpívaly koledy a Hácha k nim pronesl pár slov o smyslu Vánoc, které jsou „svátky radosti a lásky, a především lásky toho, který přišel na naši zemi, aby se za lidstvo obětoval“. Poté ještě navštívil Marii Kaslovou, matku osmi dětí, jejichž otec nedávno zemřel na zápal plic. Srdečně ji pozdravil slovy „dej Bůh, abyste ze svých dětí měla také hodně radosti, vždyť starostí jste měla a ještě budete míti dosti“, a hojně obdaroval. (12) 

Je třeba zdůraznit, že Háchův vánoční program byl „v ostrém protikladu“ k tomu, jak trávili Vánoce Hitler a nacisté, slavící germánskou „slavnost slunovratu“   v duchu víry nikoliv v Krista, ale v německé vítězství. (13)

Také prezidentův štědrovečerní rozhlasový projev, pro který si Hácha u protektora Neuratha vyjednal možnost nechat stranou politiku a omezit se „jen na citové vánoční přání obyvatelstvu“ (14), představoval studánku čisté vody uprostřed nacistických zvráceností. Už jeho název “Nechť zasedne s námi ke stolu láska” (15), pod nímž byl projev publikován v brožuře Háchových projevů,  vyjadřoval přání zcela protikladné všemu, co ztělesňoval nacismus.  

Kdyby se vybíral nejpozoruhodnější ze všech prezidentských vánočních projevů, primát by zřejmě obdržel právě ten ze 24. prosince 1939. Hácha v něm chtěl dát „najevo, že na Štědrý večer tvoříme všichni – národ i jeho hlava – jedinou rodinu“. (16) Objevily se v něm citáty dvou vlasteneckých autorů 19. století, básníka Erbena a kněze Beneše Třebízského. Prezident oslovil své spoluobčany takto:

„Drazí občané českých zemí, bratři a sestry! Štědrý večer, tento tajemný svátek, večer divoplodné noci, jak nazval jej starší náš básník, jeden z našich největších, vkládá mně do úst i dnes, kdy máme za sebou rok plný závratných dějin, několik prostých slov, jež chtěl bych vám říci od srdce k srdci. […] Musíme především míti na mysli stálý svůj závazek k těm bratřím a sestrám, kteří jsou potřební. […]  V tyto dny, kdy usedá s námi ke stolu láska, nechť spínají se naše ruce k modlitbě, kterou se modlívalo ušlechtilé básnické srdce jednoho z našich národních kněží: ,Neopouštěj, Hospodine, národ ten, jehož krev je krví mou a jehož tlukot srdce je i mého srdce tlukotem; chraň jej, střez a opatruj!‘“ (17) 

Podle názoru dr. Klimenta, který se v Háchově kaneláři podílel na přípravě tohoto projevu, znamenala závěrečná modlitba za těžce zkoušený národ víc než slova „Bůh ochraňuj Rakousko“, která v březnu 1938 pronesl rakouský kancléř Schuschnigg. (18) Byla současně výrazem Háchovy víry a Háchova horoucího vlastenectví.

Text Háchova štědrovečerního projevu symbolicky uzavíral již zmíněnou brožuru Pan president k národu, která byla po svém publikování rychle rozebrána a musela vycházet ve stále dalších vydáních. Předmluvu k této brožuře svých projevů z prvního roku okupace Hácha ve skutečnosti napsal až po Vánocích, demonstrativně k ní však připojil datum 17. listopadu 1939. (19)

Bdělost nacistických cenzorů však neselhala jen ve vztahu k tomuto datu, ale i ve vztahu k prohlášení, které s ním Hácha demonstrativně spojil. Jednalo se o výrok, že v listopadu 1938 svou „volbu za prvního úředníka státu“ přijal s tím, že nebude „ničím více, než jakýmsi místodržícím pro krátkou dobu přechodnou“. (20) Právě tato slova, v nichž se dr. Hácha označil za místodržícího někoho jiného a povolanějšího, se pak stala důvodem enormního zájmu o celou brožuru. Označení nacistické dominance ve střední Evropě – domněle tisícileté třetí říše – za „krátkou dobu přechodnou“ muselo jistě oku českého čtenáře lahodit a ve vztahu k povolanějšímu prezidentovi každý Čech věděl, že má Hácha na mysli Beneše. (21)

S tím byli protektorátní představitelé v této době v pravidelném spojení. Dne 12. ledna 1940 došla Edvardu Benešovi do Londýna zpráva od ministra Feierabenda. Informovala o stupňujícím se tlaku okupantů na protektorátní představitele, pro které „není možno všechen tlak vydržet“, a současně zdůrazňovala, že veškeré jejich „projevy, pokud je v nich jenom stopa politiky, jsou vynuceny“. O prezidentovi konstatovala, že „Hácha se nyní drží přímo obdivuhodně, uváží-li se, co všechno musí snést a čemu se musí bránit“. (22) 

Také exposé neznámého pisatele z řad domácího odboje doručené do Londýna rovněž 12. ledna hodnotilo Háchu jako „pevný bod, na kterém vláda visí“, a připisovalo mu „určitou státnickou moudrost“ spojenou s úsilím o „zachování početnosti malého národa“ tváří v tvář „nemravné a brutální přesile“. (23)

Z Londýna Feierabendovi podle jeho pamětí v lednu 1940 došla Benešova odpověď na poslední vzkaz, v níž Edvard Beneš uznával velmi těžkou pozici protektorátních představitelů a vyjadřoval vůli ke spolupráci s nimi, přičemž doslova uváděl: „Národní výbor venku a vláda doma musí být spojité nádoby.“ (24) 

Beneš se nepochybně v této době postojem k Háchovi a protektorátní vládě intenzivně zabýval a podílel se na koncipování řady vzkazů domů, z nichž některé nakonec zůstaly neodeslány. V neodeslané depeši ze 13. ledna 1940 se objevoval Benešův pozoruhodně formulovaný požadavek, aby „president republiky [!] i vláda nepodávali demisi za žádných okolností, až když bychom viděli, že by to za hranicemi mohlo přinést užitek“. (25)

Rozvíjející se spolupráci mezi Prahou a Londýnem i samotnou protektorátní vládu v této době poznamenala pohroma v podobě narušení odbojových sítí gestapem. Protektor Neurath sdělil v dané souvislosti Háchovi a Eliášovi, že u dvou příslušníků protektorátní politické reprezentace, Feierabenda a Nečase, byla zjištěna velezrádná činnost, a proto musí okamžitě odejít ze svých úřadů. Současně slíbil, že zatím nebudou zatčeni. Prezident jednal o celé situaci na Hradě s Eliášem a Havelkou, kteří pak na jeho přání „odjeli do předsednictva vlády, kam Eliáš ihned pozval Feierabenda. Nežli ten však mohl něco bližšího říci, přišel inž. Nečas, a když slyšel, o čem se jedná, hned prohlásil, že […] co nejrychleji z protektorátu zmizí. U Feierabenda byla věc obtížnější, protože jeho útěkem za hranice nutně musela být dotčena pozice vlády a vynořila se opětně hrozba fašistů a vlajkařů. Eliáš se vyslovil pro útěk Feierabendův, k němuž také v nejbližších dnech došlo.“ (26) 

Hácha a Eliáš Feierabenda nežádali, aby podával demisi, a naopak získávali u Neuratha čas k tomu, aby do exilu mohl uprchnout aktivní člen protektorátní vlády a význam jeho připojení se k zahraničnímu odboji tak byl co největší.  Neurath slíbil, že k zatčení nedojde, dokud se nevrátí ze své cesty do Berlína zpátky do Prahy. Zatímco Nečas se už úspěšně dostal za hranice, Feierabend se ještě 19. ledna naposledy setkal s Eliášem a 22. ledna se přišel na Hrad rozloučit s Háchou, i když hrozilo, že jej Frank nechá okamžitě zatknout. Eliáš Feierabendovi podle jeho pamětí řekl:

„Máš důležitý úkol vylíčit Benešovi a Národnímu výboru do podrobností, jak se věci v protektorátě skutečně mají, a co jsme my ve vládě dělali. Víš, že jsem se zahraničním odbojem ve styku a že Beneš k nám má důvěru. Ostatně to víš ze svého vlastního spojení. Ale ani náš nejobsáhlejší vzkaz, který Beneš dostane, nemůže nahradit tvůj ústní referát. Vylož jim, že svou dnešní politickou linii chceme i v budoucnu držet. Domácí akce branného odporu proti nacistickému režimu by neměla smyslu a přinesla by více škody než užitku. Znamenala by velké a zbytečné krveprolití. Máme doma jedinou možnost: snažit se zdržovat nacistická opatření a tím získávat čas. […] Upozorni naše venku, že budeme nuceni v budoucnu dělat mnoho věcí – stejně jako jsme je museli dělat dosud – které jsou proti našemu přesvědčení a snad i proti naší cti a cti našeho národa. […] Ať nás třeba desavuují nejostřejším způsobem, bude-li to ve prospěch národa, jenom ať si nemyslí, že jsme kolaboranti, nebo dokonce zrádci.“ (27) 

Eliášovi a Háchovi bylo do budoucna souzeno nedočkat se ani po Feierabendově referátu Benešovi většího či trvalejšího porozumění pro svou situaci ze strany zahraniční odboje, jehož úhel pohledu zůstal výrazně jiný než jejich. Generál Eliáš mnohé předem vystihl svou výzvou k dr. Feierabendovi, aby nezapomněl „těm na druhém břehu říci, že na kanapi se revoluce dělá dobře“. (28)

Feierabendův útěk za hranice posléze proběhl úspěšně. Rozhořčení nacistů bylo ovšem veliké a obracelo se i proti Háchovi a Eliášově vládě. Představitel okupační správy na Moravě Horst Naudé se ve svých memoárech zmiňuje o tom, že vyhledal vedoucího zemědělského oddělení Úřadu říšského protektora Theodora Grosse, který předtím z Němců nejčastěji přicházel do styku s dr. Feierabendem, a zjistil, že Gross je přesvědčen, že k Feierabendovu útěku „nedošlo bez vědomí a souhlasu Háchy a ostatních ministrů“. Naudé pak přemýšlel o tom, „komu z Čechů je ještě vůbec možné důvěřovat“, a s obzvláštním znepokojením si kladl otázku ohledně možnosti „právě tak nebezpečné jako nečestné dvojí role“ prezidenta Háchy, která přece Háchově minulosti a mentalitě musela být cizí. (29) 

Pro Háchu jeho dvojrole nesporně opravdu představovala těžký a tíživý úkol, rozhodně však nebyla z jeho strany spojen s pocitem, že se vůči Němcům dopouští něčeho nečestného. Při svém loučení s dr. Feierabendem prezident řekl: „Němci se k nám nechovají jako beránci. Jsou horší než hladoví vlci, a proto si musí od nás také dát něco líbit.“ (30)

O to bolestnější ovšem pro Háchu musela být skutečnost, že je ze zrady obviňován ve svobodném světě. Když se dr. Feierabend po svém příchodu na Západ odebral do Paříže, zjistil tam, že téměř všichni Francouzi Háchu odsuzují, i když o něm nic nevědí. Vysvětlováním okolností 15. března a skutečnosti, že „Hácha může být nanejvýš symbolem bezmocnosti, ale nikoli zrady“, Feierabend podle svého názoru „přispěl k tomu, že jméno československého prezidenta dr. Háchy se nestalo symbolem zrádce a že se ho dnes neužívá ve světě ve stejném smyslu jako později jména Quisling“. (31) 

Feierabenda však současně potkalo i velké zklamání v podobě skutečnosti, že o líčení postojů protektorátních činitelů nejevil náš exil žádný zájem. Skutečnost, že o nich nemohl podat zprávu členům pařížského Národního výboru, nesl podle svých pamětí „velmi těžce, nikoli pro svou osobu, ale kvůli Háchovi, Eliášovi, Grégrovi (32) a ostatním vlastencům, kteří bojovali proti nacistům“. (33)

Zájem zprávy dr. Feierabenda nicméně projevil dr. Beneš, který jej pozval do svého sídla v Londýně. Benešův vstřícný postoj k Feierabendovi a háchovské politické reprezentaci byl pochopitelný, protože francouzští odborníci na mezinárodní právo stále pokládali Háchu a členy jeho vlády za legitimní představitele československé vládní vůle. (34) Útěk Feierabenda i Nečase z protektorátu a jejich přihlášení se k Benešovi mohlo za daných okolností výrazně zlepšit jeho postavení. 

Podle Feierabendových memoárů byl Beneš potěšen, když mu referoval o tom, „že Hácha se pokládá jen za jeho přechodného zástupce a že mu hned odevzdá úřad, až se vrátí“, a řekl, „že je stále ve styku s Háchou a Eliášem a má k oběma i k jejich vládě důvěru“. Dr. Beneš mluvil i o tom, „že práce vlády doma je v mnohém směru obtížnější než v exilu a že by byla politická chyba, kdyby se to neuznalo“. (35)

Po Feierabendově a Nečasově útěku se tato práce nesporně stala ještě více obtížnou. Podle Václava Černého „účast dvou ministrů na odboji kompromitovala celou vládu, spoj odboje k Eliášovi i Háchovi gestapu jasně vysvitl, od té chvíle byl Eliáš dezignovanou obětí Frankovy nenávisti a na Háchu zaměřena souvislá palba náznaků, pohrůžek, podezíravých nátlaků, jejichž neomylným cílem bylo tragického starce zlomit, uštvat jeho nervy, likvidovat zbytek jeho zdraví, aby se proměnil v tetelivou loutku bez vůle. Od té chvíle bylo vyloučeno, že by ti dva mohli ještě, jak činili do té chvíle, protestovat v Berlíně proti policejním zásahům gestapa v protektorátu a naznačovat vůdci, že slibem české autonomie lhal“. (36) Tato slova se mi nezdají být zcela přesná, protože Háchovy a Eliášovy protesty proti pošlapávání slíbené autonomie ve skutečnosti i nadále pokračovaly; tragédii dr. Háchy však naznačují výmluvně…  

Na úplný závěr bych se rád ještě vrátil k poslednímu setkání mezi Háchou a Feierabendem před jeho útěkem. Vylíčení tohoto rozhovoru představuje nejdojemnější místo z Feirabendových rozsáhlých pamětí. Hácha podle nich nejenže schvaloval Feierabendovo členství v Politickém ústředí, ale nezávisle na něm také Feirabenda žádal, aby zůstal ve vládě s tím, že se za něj plnou silou postaví a pro případ jeho zatčení pohrozí Němcům abdikací. Když Feierabend Háchovi poděkoval „za přátelství osvědčené v tak tragické situaci“, ale současně odmítl, aby se za něj exponoval, protože „prezidentovou povinností je myslet na osud všech Čechů a zapomenout na nešťastné jednotlivce“, Hácha způsobem nanejvýš charakteristickým pro jeho způsob myšlení zdůraznil neoddělitelnost svých povinností k národu a povinností k jednotlivcům. Současně dal najevo i svou trýzeň nad tím, „jak strašné břemeno na sebe vzal“, a konstatoval: „Jdu z jedné duševní krize do druhé a věřte mi, často si myslím, že by bylo nejlépe, kdybych se oddělal.“ Feierabend pak své líčení uzavírá takto:

„Po těchto slovech si Hácha dal ruce na stůl a položil do nich svou hlavu, a teprve po chvíli mlčení dodal: ,Ale brání mi v tom náboženské přesvědčení…‘ Byl jsem hluboce dojat. Slíbil jsem prezidentovi, že znovu uvážím celou situaci a nebudu jednat ukvapeně. Nakonec jsem poprosil, aby nezapomněl na mou ženu a na mé děti [což Hácha také učinil]. Prožil jsem zase jeden z okamžiků života, na který se nedá zapomenout. Každé Háchovo slovo se tak vrylo do mého nitra, že dodnes [1961] v duchu v duchu slyším a vidím starého Háchu při tomto posledním rozhovoru.“ (37) 

Tento citát pokládám za vhodný konec svého blogování o Háchovi od jeho zvolení prezidentem do přelomu let 1939 a 1940. Hácha jako věřící křesťan jak známo sebevraždu opravdu nespáchal a svůj kalich hořkosti na tomto světě dopil až do dna. I když jsem se samozřejmě badatelsky důkladně věnoval i následujícícím letům, v nichž stupňující se nacistický teror postupně vedl k úplnému psychickému a fyzickému zhroucení nešťastného prezidenta, na blogu už se jimi zabývat nebudu. Chci na něm Háchu opustit s oním symbolickým posledním pohledem, kterým jej viděl Ladislav Feierabend před svým útěkem z protektorátu do exilu (ke kterému Hácha napomohl a dodal jím Benešovi budoucího člena jeho exilové vlády). Ironií každopádně zůstává, že když se Feierabend po válce vrátil z exilu do zdánlivě opět svobodné vlasti, s Háchou se v ní již nemohl shledat, protože prezident umíral ve vězeňské cele…

 

Poznámky:

1) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky I., Brno: Atlantis, 1994, s. 243.

2) Libuše Otáhalová – Milada Červinková (eds.), Acta Occupationis Bohemiae et Moraviae: Dokumenty z historie československé politiky 1939–1943, sv. 2, Praha: Academia, 1966, dok. č. 375, s. 491.

3) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky I., Brno: Atlantis, 1994, s. 246.

4) Tamtéž, s. 254.

5) Detlef Brandes, Češi pod německým protektorátem: Okupační politika, kolaborace a odboj 1939–1945, Praha: Prostor, 2000, s. 118.

6) Jaroslava Eliášová – Tomáš Pasák, Heydrich do Prahy – Eliáš do vězení, Praha: Práh, 2002, s. 194.

7) Libuše Otáhalová – Milada Červinková (eds.), Acta Occupationis Bohemiae et Moraviae: Dokumenty z historie československé politiky 1939–1943, sv. 2, Praha: Academia, 1966, dok. č. 376, s. 494.

8) Pavel Suk, „Emil Hácha ve světle oficiálních projevů a dokumentů roku 1939“, Sborník Západočeského muzea v Plzni, historie roč. 11, 1993, dok. č. 18, s. 93.

9) Národní archiv, f. Úřad říšského protektora v Čechách a na Moravě, I. dodatky, k. 32, měsíční zpráva pražského sicherheitsdienstu za červenec 1940, s. 36.

10) Pan president k národu: Výbor z projevů p. státního presidenta Dr. Emila Háchy s jeho předmluvou, Praha: Propagační komise Výboru Národního souručenství, [1940], č. 12, s. 29.

11) Petr a Pavlína Kourovi, České Vánoce od vzniku republiky do sametové revoluce, Praha: Dokořán, 2010, s. 66.

12) „Štědrý den pana státního presidenta“, Lidové noviny, 26. 12. 1939, roč. 47, č. 646, s. 2.

13) Petr a Pavlína Kourovi, České Vánoce od vzniku republiky do sametové revoluce, Praha: Dokořán, 2010, s. 66.

14) Josef Kliment, Dvacet let v úřadovnách Emila Háchy (1925–1945), Archiv Národního muzea, f. Josef Kliment, inv. č. 619, k. 22, díl 3, kap. 29, s. 142.

15) Pan president k národu: Výbor z projevů p. státního presidenta Dr. Emila Háchy s jeho předmluvou, Praha: Propagační komise Výboru Národního souručenství, [1940], č. 13 („Nechť zasedne s námi ke stolu láska“), s. 31. 

16) Tamtéž, č. 12 (Háchův projev u příležitosti odevzdání miliontého odznaku NS před Vánocemi 1939), s. 30.

17) Tamtéž, č. 13, s. 31–32.

18) Josef Kliment, U obětovaného presidenta, Archiv Národního muzea, f. Josef Kliment, inv. č. 625, k. 23, díl 2, s. 61.

19) „I předmluva Dr. Háchy byla dodána až počátkem r. 1940 a docent Dr. Kliment mne důvěrně upozornil, že je antedatována zúmyslně dnem 17. listopadu 1939, dnem popravy pražských studentů.“ (Archiv bezpečnostních složek, f. Vyšetřovací komise pro národní a lidový soud při MV, sg. 301-67-5, protokol s K. Kutem z 21. 1. 1946, s. 3.)

20) „Vznik Národního souručenství (Úvod, který napsal pan státní president k této publikaci)“, in: Pan president k národu: Výbor z projevů p. státního presidenta Dr. Emila Háchy s jeho předmluvou, Praha: Propagační komise Výboru Národního souručenství, [1940], s. 5.

21) Jiří Havelka, Dvojí život: Vzpomínky protektorátního ministra, Praha: Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR ‒ Lidové noviny, 2015, s. 71.

22) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky I, Brno: Atlantis, 1994, příloha 1/10, s. 417.

23) Libuše Otáhalová – Milada Červinková (eds.), Acta Occupationis Bohemiae et Moraviae: Dokumenty z historie československé politiky 1939–1943, sv. 2, Praha: Academia, 1966, dok. č. 380, s. 503.

24) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky I, Brno: Atlantis, 1994, s. 254.

25) Jaroslava Eliášová – Tomáš Pasák, „Poznámky k Benešovým kontaktům s Eliášem ve druhé světové válce“, Historie a vojenství, 1967, roč. 16, č. 1, s. 119.

26) Jiří Havelka, „Vzpomínka na generála Eliáše“, Dějiny a současnost, 1965, roč. 7, č. 3, s. 42.

27) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky I, Brno: Atlantis, 1994, s. 264–265.

28) Tamtéž, s. 266.

29) Horst Naudé, Erlebnisse und Erkentnisse: Als politischer Beamter im Protektorat Böhmen  und Mähren, München: Fides-Verlagsgesellschaft, 1975, s. 90.

30) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky I, Brno: Atlantis, 1994, s. 276.

31) Tamtéž, s. 332.

32) Architekt Vladimír Grégr, kterého Hácha jmenoval zástupcem vedoucího mládeže Národního souručenství Františka Schwarzenberga, se prostřednictvím své odbojové sítě podílel na zajištění Feierabendova útěku; sám však z protektorátu včas neuprchl a byl posléze nacisty zatčen a popraven.

33) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky I, Brno: Atlantis, 1994, s. 308.

34) Viz Jan Němeček et al. (eds.), Dokumenty československé zahraniční politiky:  Od rozpadu Česko-Slovenska do uznání československé prozatímní vlády 1939–1940, Praha: Ústav mezinárodních vztahů – Karolinum, 2002, dok. č. 224 (Feierabendova zpráva Benešovi o rozhovoru s prof. Scellem z 18. 4. 1940), s. 449.

35) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky I, Brno: Atlantis, 1994, s. 315 a 317.

36) Václav Černý, Křik Koruny české: Paměti 1938–1945. Náš kulturní odboj za války, Brno: Atlantis, 1992, s. 154.

37) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky I, Brno: Atlantis, 1994, s. 276–277.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel devět a jedna