Dějiny českého odboje jsou heroickou ságou svědčící o nesmírné statečnosti a odvaze jeho účastníků, z nichž mnohé čekalo zatčení, mučení a násilná smrt. Na druhou stranu se však historik nemůže ubránit ani otázce, zda tyto tragické konce nebyly mnohdy zapříčiněny také naivitou organizátorů odboje. Ve vztahu k Politickému ústředí vznikajícímu v létě 1939 šlo o podobu odboje výrazně připomínající dobu první světové války, přičemž jako by bylo přehlédnuto, že poměry pod vládou totalitního nacistického režimu jsou absolutně odlišné od poměrů za starého Rakouska. V čele Politického ústředí stál na počátku druhé světové války tentýž muž, který byl v čele protirakouské Maffie za první světové války, a dámy z pražské společnosti si o vzniku nové Maffie vyprávěly při kafíčku, přičemž znaly i jména všech členů PÚ… (1)
Když dnes víme, že k pádu nacismu mohlo dojít až po strašlivé šestileté válce, musíme asi kroutit hlavou i nad tím, že už na jejím počátku byla připravena nová „pětka“ zástupců pěti hlavních politických stran, na jejímž půdorysu by se v obnoveném Československu mohla vytvořit koaliční vláda. Politicky je však tato představa o návratu do dob první republiky neporovnatelně sympatičtější než to, co se v programu odboje prosadilo později.
Někdejší šéf Maffie a pozdější kancléř prezidentů Masaryka a Beneše, Přemysl Šámal, byl někdy začátkem léta 1939 vybrán za šéfa Politického ústředí. Jeho dvěma místopředsedy se měli stát Rudolf Beran a Antonín Hampl, straničtí vůdcové z doby zjednodušení politického spektra za druhé republiky, a hlavní role měla připadnout již zmíněné pětce složené ze zástupců agrárníků, sociálních demokratů, národních demokratů, národních socialistů a lidovců.
Vzhledem k tomu, že jediným pramenem ke vzniku Politického ústředí mohou být vzpomínky přeživších pamětníků, jejichž spolehlivost je jako u všech pramenů memoárového rázu nejistá, lze přesné dějiny PÚ rekonstruovat jen s obtížemi. Nejistá je i doba vytvoření pětky. V literatuře bývá spojována už s obdobím před vypuknutím druhé světové války, tehdy však zřejmě došlo jen ke kontaktování potenciálních členů.
Ministr protektorátní vlády Ladislav Feierabend, kterému bylo nabídnuto, aby se stal členem pětky za agrárníky, podle svých pamětí tento návrh přijal „v prvých dnech války“, tedy začátkem září 1939. Poté se dozvěděl „jména ostatních účastníků navrhované organizace“, kterými byli předseda Nejvyššího cenového úřadu Jaromír Nečas za sociální demokraty, profesor práva na brněnské univerzitě Adolf Procházka za lidovce, pražský advokát Ladislav Rašín za národní demokraty a někdejší národněsocialistický poslanec Ferdinand Richter. Feierabend současně ve svých memoárech ličí až neuvěřitelně bezelstný průběh hned prvního setkání pětky, do kterého byli zbytečně zasvěceni nezúčastnění lidé, na které Rašín dostal písemnou pozvánku, při kterém si Richter dělal poznámky atd. (2)
Nad Feierabendovými paměťmi, obsahujícími například zmínku o tom, že za generálního tajemníka Politického ústředí byl vybrán „bratr zednář“ Vladimír Klecanda (3), může mít čtenář i pocit, že PÚ fungovalo tak trochu v zednářském stylu (i když samozřejmě na ně napojení lidé pocházeli z nejrůznějších okruhů českého veřejného života). Každopádně není pochyb o tom, že PÚ konalo při organizování odboje velkou práci jak ve vztahu k aktivitám domácího odboje (bylo uznáváno ilegálními skupinami vojáků, sokolů, odborářů…), tak i ve spojení s Edvardem Benešem a lidmi kolem něj v Londýně.
V září 1939 lze opravdu mluvit o národněobranné jednotě, z níž se sami vylučovali (zejména po paktu Molotov – Ribbentrop) jen komunisté. Obzvlášť pozoruhodná je jednota mezi Politickým ústředím a protektorátní politickou reprezentací, demonstrovaná skutečností, že dva její příslušníci (Feierabend a Nečas) byli zároveň členy Šámalovy „pětky“. Přemysl Šámal navázal i kontakt s vedoucím Národního souručenství Josefem Nebeským a byl velmi spokojen s odpovědí, kterou při schůzce konané v bytě sociálnědemokratického odbojáře redaktora Jelínka od Nebeského dostal na otázku, „jaká nálada v Národním souručenství převažuje a zda by bylo spolehnutí na tuto organizaci v domácím odboji“. Jaroslav Jelínek však ve svých memoárech současně uvádí i to, že prezident Hácha návrh na své setkání se Šámalem odmítl. (4)
Bylo-li tomu tak, vrhá to na Háchu špatné světlo? Nebo lze s odstupem času spíš ocenit realismus, s nímž dr. Hácha na počátku války považoval přípravy na povstání a převrat za zcela předčasné? Podle pamětí Jiřího Havelky, s nímž nepochybně prezident o odbojových aktivitách opakovaně hovořil, Hácha v dané fázi války „Šámalově akci“ nepřikládal „žádnou velkou váhu“. Z ilegálních aktivit pokládal za důležité udržování spojení se zahraničním odbojem a „dobrodružné kousky jednotlivých důstojníků“ typu tří králů Mašín – Balabán – Morávek, „které ukazovaly Němcům stále, že se národ nesmířil s jejich panstvím v našich zemích“. Předčasné přípravy politické a organizační naproti tomu vnímal kriticky, „protože vedly ke zbytečnému zatýkání a kromě toho byly zpravidla příčinou zvýšeného německého tlaku“. Poté, co došlo k onomu „zbytečnému zatýkání“, se pak ovšem všemožně snažil o záchranu zatčených, což v plné míře platilo i ve vztahu k Přemyslu Šámalovi, zatčeném v lednu 1940. (5)
Poté, co chabě zakonspirované Politické ústředí skončilo tak, jak nevyhnutelně skončit muselo (tj. bylo na konci roku 1939 odhaleno gestapem), mělo to zdrcující důsledky také či především pro protektorátní politickou reprezentaci. Známý literární kritik a odbojář Václav Černý ve svých pamětech konstatuje:
„Pohroma to byla strašlivá, neboť účast dvou ministrů na odboji kompromitovala celou vládu, spoj odboje k Eliášovi i Háchovi gestapu jasně vysvitl, od té chvíle byl Eliáš dezignovanou obětí Frankovy nenávisti a na Háchu zaměřena souvislá palba náznaků, pohrůžek, podezíravých nátlaků, jejichž neomylným cílem bylo tragického starce zlomit, uštvat jeho nervy, likvidovat zbytek jeho zdraví, aby se proměnil v tetelivou loutku bez vůle… Bylo kompromitováno i NS a těžce jeho vedoucí Nebeský.“ (6) Tragicky se tak splnila Háchova obava, že PÚ vposledku přinese české věci spíš škodu než prospěch.
Proti okupaci bylo zajisté nutné něco podnikat a nevyhnutelně to muselo být spojeno i s oběťmi (odhalení Politického ústředí přivedlo do vězení a na popraviště pěknou řádku lidí…), avšak otázka, které odbojové aktivity měly smysl a které byly spíš kontraproduktivní, je velmi obtížná. Jednoznačná odpověď na ni asi neexistuje, při jejím hledání je však třeba brát zřetel i na to, že v září 1939 měl český národ ještě před sebou skoro šest let pod vládou těch, kteří jej chtěli vyhladit, a bylo nutné snažit se je nějak přežít. Člověku běhá mráz po zádech například při pomyšlení na to, jaké důsledky pro urychlení genocidy našeho národa by asi měl rozkaz k celonárodnímu protiněmeckému povstání, který byl dr. Beneš v září 1939 připraven z Londýna vydat… To je však již téma na jiný článek.
Poznámky:
1) Viz Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky I, Brno: Atlantis, 1994, s. 244.
2) Tamtéž, s. 216 a 219.
3) Tamtéž, s. 220.
4) Jaroslav Jelínek, Politické ústředí domácího odboje: Vzpomínky a poznámky novináře, Praha: Kvasnička a Hampl, 1947, s. 104.
5) Jiří Havelka, Dvojí život: Vzpomínky protektorátního ministra, Praha: Masarykův ústav AV ČR – Lidové noviny, 2015, s. 74–75.
6) Václav Černý, Křik Koruny české: Paměti 1938–1945. Náš kulturní odboj za války, Brno: Atlantis, 1992, s. 154–155.