V prosinci 1938 nedošlo k významným a přesně datovatelným událostem, jakými v listopadu 1938 byly křišťálová noc v Německu a prezidentská volba v Československu. V rámci svého pravidelného blogování o době před osmdesáti lety se tedy tentokrát zamyslím spíš nad tragédií, k níž na konci roku 1938 směřovaly mezinárodní vztahy. Touto tragédií byly přípravy na válku ze strany dvou výbojných totalitních říší, které se zároveň připravovaly na to, že si mezi sebe rozdělí Evropu. Zničující konflikt druhé světové války byl ve skutečnosti ještě daleko dřív než nacisty předjímán komunisty. (1)
Zatímco historiografie poznamenaná komunistickou ideologií nám před rokem 1989 neustále sugerovala a zčásti dodnes sugeruje představu, že prezident Hácha a členové jím jmenované vlády z 1. prosince 1938 (k jejímu předsedovi Rudolfu Beranovi se ještě vrátím ve svém příštím příspěvku) byli „fašisté“ kolaborující s Berlínem, zatímco komunisté a Sověti prý byli záštitou naší svobody před fašismem, pravý opak je ve skutečnosti pravdou. Stalinův Sovětský svaz, jehož politiku mohli českoslovenští komunisté jako pouhá sekce moskevské Komunistické internacionály vždy jen slepě následovat, v této době směřoval k bratrském objetí mezi říšemi následujícími dvě totalitní ideologie, komunistickou a nacionálně socialistickou.
Zjednodušeně lze říci, že v době před mnichovskou dohodou hlásal Sovětský svaz (ovšem jen čistě verbálně) politiku spolupráce s demokratickým Západem proti nacistickému Německu představujícímu hrozbu pro obě strany, poté však obrátil o sto osmdesát stupňů. „Sovětský svaz těžce nesl urážku, že nebyl pozván k mnichovskému jednání a podezíral západní politiky, že záměrně dláždí cestu Hitlerovi k jeho Drang nach Osten.“ (2) Okamžitě po Mnichovu se sovětská diplomacie obrátila zády k Západu a čelem k Berlínu. „Ještě v říjnu, kdy Němci zabírali pohraniční území postoupené Československem, Litvinov a Schulenburg (3) dosáhli ústní dohody (poprvé ji navrhl Schulenburg v létě 1938), podle které tisk a rozhlas obou zemí přestanou útočit na druhý stát a na Hitlera a Stalina osobně, a v prosinci 1938 byla prodloužena obchodní smlouva mezi oběma vládami.“ (4)
Osud pomnichovského Československa, jehož obsazení již nacistické Německo připravovalo, byl zcela lhostejný jak Moskvě, tak i Paříži a Londýnu a byl již fakticky zpečetěn. Státem, který stál na přelomu let 1938 a 1939 v popředí mezinárodního zájmu, bylo Polsko, které se mělo stát předmětem nacistické (a současně i komunistické) agrese v nejbližší budoucnosti. Možnou záminku poskytoval Hitlerovi problém přístavu Gdaňsk, jehož požadované přípojení k třetí říši mohli Němci propagandisticky zdůvodňovat podobně úspěšně, jako předtím požadované připojení Sudet. Polský ministr zahraničí Beck, který v době Mnichova Hitlerovi naletěl a spolupracoval s ním při rozbíjení Československa požadavkem na připojení Těšínska k Polsku, nyní už nebyl tak naivní ve chvíli, kdy jej Hitler lákal na vějičku možné spolupráce ve vztahu k ukrajinským územím výměnou za Gdaňsk. Dne 19. listopadu 1938 Varšava oznámila Berlínu, že „z vnitropolitických důvodů bylo by pro ministra zahraničí Becka zatěžko souhlasit s připojením Gdaňska k Německu“. (5) Na přelomu let 1938 a 1939 v tomto duchu pokračovala jednání, v nichž Hitler předkládal Varšavě „lákavé“ nabídky, zatímco Poláci ve skutečnosti museli počítat s blížícím se útokem proti svému státu.
Prakticky uzavřena už naproti tomu byla otázka Španělska, kde od roku 1936 probíhala občanská válka mezi levicovými republikány podporovanými Moskvou a armádou generála Franka těšícího se podpoře německých nacistů i italských fašistů. Na podzim 1938 bylo patrné „ochabnutí sovětského zájmu o Španělsko“, odkud byla „se souhlasem Moskvy „stažena mezinárodní brigáda“. Stalin „už nechtěl dovolit, aby španělská záležitost stála v cestě lepším vztahům s Berlínem“. Komunisté, kteří bojovali ve Španělsku proti Frankovi a nyní se odtud vraceli do Moskvy, „se stali politickou přítěží pro Stalina, jenž se chystal uzavřít obchod s Hitlerem. Značná část jich skončila v pracovních táborech spolu se starými a mladšími bolševiky, mnohými židovského původu, s německými, polskými a dalšími cizími komunisty a s mnoha jinými, kteří se nemohli smířit se spoluprací sovětského režimu s nacisty, jejímž cílem bylo rozdělit si mezi sebe východní Evropu.“ (6)
Poznámky:
1) "Marx a Engels předpovídali světovou válku a dlouhé mezinárodní konflikty "trvající 15, 20 či 50 let". Podobná perspektiva je nikterak nelekala. Autoři Komunistického manifestu nikterak nevyzývali proletariát, aby válce zabránil. Naopak, pro Marxe a Engelse byla budoucí světová válka žádoucí. Je-li válka matkou revoluce, pak musí být světová válka matkou světové revoluce... Marx a Engels se sice světové války nedočkali, měli však pokračovatele – Lenina…“ (Viktor Suvorov, Všechno bylo jinak aneb Kdo začal druhou světovou válku, Praha: Naše vojsko, 1995, s. 19).
2) Toman Brod, Pakty Stalina s Hitlerem, Praha: Naše vojsko, 1990, s. 8.
3) Sovětský ministr (lidový komisař) zahraničí a německý velvyslanec v Moskvě.
4) Robert C. Tucker, Stalin, Praha: Dialog, 1995, s. 416.
5) Vladimír Nálevka, Poslední týden míru, Praha: Mladá fronta, 1979, s. 17.
6) Robert C. Tucker, Stalin, Praha: Dialog, 1995, s. 416–417.
2025 ©