Protektorát v době vypuknutí války

Napsal Vít Machálek (») 16. 9. v kategorii Před osmdesáti lety, přečteno: 87×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

V tomto článku se zaměřím na působení protektorátní politické reprezentace v prvních zářijových dnech roku 1939, tedy v době, kdy se po vypuknutí války její situace výrazně zhoršila. Výsměchem takzvané protektorátní autonomii bylo již časně ráno 1. září zahájené masové zatýkání, které těžce postihlo jak Národní souručenství, tak českou samosprávu. Mezi osobami odvlečenými do koncentračního tábora byla řada starostů velkých i menších měst a bezpočet aktivistů Národního souručenství v čele s generálním tajemníkem Drgáčem a celkem dvanácti členy výboru NS. (1) 

Pro nelidské režimy (nejen) typu nacistického jsou lidé jen položkami v kartotéce, s nimiž lze nakládat zcela podle libosti. Pražské a brněnské gestapo v průběhu léta 1939 sestavovalo tzv. kartotéku A, do níž s pomocí jiných bezpečnostních složek, sudetoněmeckých nacistů a českých fašistů zařazovalo nejrůznější adepty zatýkání, ať již provedeného ihned po vypuknutí války (seznam A I podle názvu zatýkací akce z 1. září „Albrecht I“), anebo ponechaného na později (seznam A II). Cílem zatýkání českých rukojmí nebylo jen pacifikovat protektorát a předejít možným nepokojům po vypuknutí války, ale také urychlit provádění nacistické politiky v českých zemích. Oběti byly vybrány ze všech národně významných vrstev, národních organizací a v neposlední řadě také církví. „Například byli zatčeni funkcionáři českých vzdělávacích spolků, bylo odvlečeno mnoho profesorů a učitelů, ale i příslušníků české buržoazie z hospodářské oblasti. Nacisté si tak současně otevírali prostor pro svoji germanizační politiku a uvolňovali ta místa v národním hospodářství, která chtěli co nejrychleji dostat pod svoji kontrolu. Na místa zatčených Čechů nastupovali okamžitě Němci.“ (2)

Protektorátní ministerstvo vnitra odhadovalo počet zatčených na tři tisíce osob, přičemž však konkrétní jména dokázalo zjistit jen asi v polovině případů. Ministr Ježek navštívil hned 1. září velitele německé bezpečnostní policie Stahleckera, aby požádal o vysvětlení celé záležitosti a intervenoval za zatčené. Stahlecker při tomto jednání prohlásil, že se nejedná o zatýkání rukojmí, ale o „zadržení osob, jejichž činnost se jevila podezřelá z hlediska zájmů říše, což bude možné prokázat i potřebným důkazovým materiálem“. (3)  Ve skutečnosti však zatčení nebyli nijak vyšetřováni, ale jen odvlečeni do koncentračních táborů Dachau a Buchenwald, kde měli postavení tzv. čestných vězňů (Ehrenhäftlinge), spojené se snesitelnějším zacházením, než jakému byli vystaveni jiní koncentráčníci (přičemž jim ovšem hrozilo, že o tuto „výsadu“ mohou kdykoliv přijít).

Jednalo se mj. o další prostředek nátlaku na protektorátní představitele, kteří museli cítit spoluodpovědnost za přežití těchto lidí. Při nesčetných intervencích z jejich strany Němci zpravidla projevovali ochotu k propouštění jednotlivců z řad zatčených; někteří byli propuštěni již v září 1939 a další v průběhu prvních dvou let války, nemalá část jich ovšem zůstala v koncentračním táboře až do jejího konce a bylo nutné počítat s tím, že v případě protiněmeckého gesta typu demise protektorátních činitelů by se tito i mnozí jiné čeští vězňové domů už nikdy nevrátili. K problému setrvání či odstoupení Háchy a spol. se možná ještě vrátím ve spojení se 17. listopadem 1939, ale již dnes musím konstatovat, že je velmi naivní označovat jej jen za otázku osobní statečnosti a nebrat na vědomí skutečnost, že se protektorátní prezident nacházel v soukolí, ze kterého bylo nemožné vystoupit bez fatálních důsledků pro mnoho českých lidí.

Hácha, který byl vždy především člověkem a až potom politikem, považoval za svou lidskou povinnost především intervenování u okupantů za české oběti, přičemž se však současně (dokud mu to jeho nemocí oslabovaná vůle umožňovala) také ze všech sil bránil nacistickým požadavkům. Tato dvojí problematika se i začátkem září 1939 proplétala v prezidentově jednání s protektorem Neurathem.

Intervenční agenda obecně, a tedy také agenda spojená s intervenováním za rukojmí zatčená při vypuknutí války, byla soustředěna na dvou místech – v prezidentské kanceláři a v koordinačním odboru předsednictva vlády, kde se jí věnoval dr. Hubert Masařík. Angažovalo se v ní i ministerstvo vnitra, které také na návrh ministra financí Kalfuse Háchovi začalo vyplácet rodinám rukojmí i jiných zatčených finanční podpory. (4) Dr. Masařík ve svých memoárech uvádí, že „dvakrát či třikrát týdně osobně zakročoval u velitele bezpečnostní policie a SS v protektorátě dr. Waltera Stahleckera, nepočítaje intervence v kabinetě Neurathově. Prosazovalo se zvláště propouštění nemocných a zřejmě nevinných, zasílání balíčků a dopisů, lékařská péče apod.“ (5) Právě požadavky tohoto druhu se v největší míře podařilo prosadit ve vztahu k rukojmím. (6)

Prezident Hácha podle pamětí ministra Havelky „u Neuratha intervenoval za všechny zatčené Čechy bez rozdílu, přičemž u komunistů zvláště upozorňoval, že se postup německých úřadů nesrovnává s politickou linií říše, jak došla svého výrazu v sovětsko-německém paktu“. (7)

Dne 5. října 1939 se dr. Havelka jako vedoucí Háchovy kanceláře sešel s vedoucím kanceláře protektora Neuratha dr. Völckersem, který mu dal jménem svého šéfa slib propuštění Antonína Hampla a Oldřicha Suchého (8) a všech starších pětašedesáti let, současně však vznesl požadavek na rozhlasový projev prezidenta Háchy a vystoupení premiéra Eliáše, ve kterém by došlo k odsouzení činnosti dr. Beneše a vytváření československých legií v rámci polské armády. (9)

„Vzniklou situací se zabývala následujícího dne protektorátní vláda. Kromě toho jednal Hácha přímo s Neurathem. Státní prezident poukázal na to, že ,za situace, jak je s Čechy nakládáno (zatýkání en gros, omezování kompetence vlády ve věcech neválečných), není jemu, ani vládě možno dát nějaké další prohlášení, poněvadž by to diskreditovalo vládu českého národa…‘ Němci však tyto argumenty nepřijali. Protektorátní kabinet připravil proto nekonkrétní, neadresné prohlášení, které koncipoval Havelka. Neurath toto znění, po drobnějších úpravách, schválil. Při této příležitosti požádal Hácha Neuratha, aby ,bylo se zatčenými zacházeno slušně a ne tak, jak to gestapo umí‘. Přednesl dále požadavek, aby byli zatčení soustředěni pouze v protektorátě. Vyslovil se proti tomu, aby byli převáženi do Německa. Teprve potom, když Neurath v této věci přislíbil nápravu (10), vydala vláda prohlášení…“ (11)

Požadované prohlášení, které mělo být „odsouzením činnosti dr. Beneše“, bylo koncipováno tak obratně, že v něm ani nešlo o odsouzení, ani se v něm neobjevilo Benešovo jméno. Hácha a vláda přistoupili jen na konstatování, že se „vidí nuceni“ prohlásiti, že nejsou v žádném spojení s vystoupeními „některých jednotlivců a různých skupin osob“ v zahraničí. Následovala další dvojsmyslná formulace, podle níž „státní prezident a vláda, kteří cítí odpovědnost za osudy českého národa a hájí v mezích daných možností zaručená mu práva, vidí jedinou záruku klidného vývoje české národní pospolitosti v tom, že český národ nebude zatahován do dobrodružných akcí“. (12) Vojta Beneš, bratr Edvarda Beneše, k tomu ve své v exilu vydané knize napsal:

„Obsah i forma prohlášení prozrazují, že se o ně mnoho bojovalo a že bylo Neurathem vynuceno. Československý lid, který je pozorně poslouchal, byl za ně ,vládě‘ jistě vděčen. Slyšel znovu a přímo z prezidentových úst, že ,vláda‘ nemá možnost hájit našich národních práv, protože prostě není žádných ,mezí daných možností‘! […] Poznal z tohoto prohlášení, jak hluboko do německých cílů zasahuje naše zahraniční akce a že není tak bezvýznamná, jak se ji nacism dosud snažil odbýt výsměchem svých Henleinů a Franků. V krátkém čase po Háchově prohlášení donutil šl. Neurath českou vládu k novému prohlášení, že ,zejména varuje před následky, které by postihly příslušníky protektorátu, kdyby jako členové cizích vojenských útvarů upadli v boji s německými vojsky do zajetí‘. Vyvolalo to zase nesmírnou radost v národě. Zprávy dosud jen šeptané od úst k ústům byly veřejně potvrzeny tak, že nikdo nemohl o nich ještě déle pochybovat.“ (13)

Počátků české vojenské účasti ve válce na protiněmecké straně bych se chtěl dotknout jindy v příspěvku k tématu zahraničního odboje. Ve vztahu k dějinám protektorátu je však věcí zásadní důležitosti, že Češi bojovali opravdu jen na protiněmecké straně a že veškeré snahy českých kolaborantských aktivistů o to, aby čeští vojáci bojovali naopak po boku Němců, zůstaly bezvýsledné. Hácha a spol. měli při paralyzování těchto snah relativně lehkou úlohu vzhledem k tomu, že Hitler výslovně prohlásil, že Češi nebudou muset bojovat, každopádně však bylo třeba, aby tento jeho slib na české straně někdo připomínal. Hácha tak činil soustavně a pokoušel se dokonce (žel v tomto případě neúspěšně) tento slib vztahovat i na Čechy v odtrženém pohraničí. (14) Je třeba připomenout, že Tisovo Slovensko naopak slovenské chlapce do války po boku Němců proti Polákům dobrovolně vyslalo…

Hácha naproti tomu i v rozhovoru s německými novináři ve vztahu k Polsku mluvil o „soucitu s tvrdým osudem slovanského souseda“ (15) a tím spíš našel jednoznačná slova při setkání s novináři z neutrálních zemí, které němečtí propagandisté ke své škodě v době úspěchů německých vojsk na polské frontě pozvali do Prahy a do Lán. Prezident k nim pronesl projev zakončený slovy: „Národ má pevnou naději na svou budoucnost, v konečné spravedlivé uspořádání věcí v Evropě.“ (16)

Celkově lze říci, že přes zostření teroru v protektorátě a bez ohledu na to, že se válka vyvíjela pro Němce příznivě, Češi po jejím vypuknutí zvedli hlavy. Dokud trval mír, byli jsme vydáni na pospas nacistům bez toho, že by se nám rýsovala nějaká naděje na osvobození, nyní však již platilo to, co řekl vedoucí Národního souručenství Josef Nebeský na zasedání výboru NS ze 7. září 1939: „O osudu tohoto národa se již nebude rozhodovat jen v Berlíně, ale také na druhé straně.“ (17)

 

Poznámky:

1) Jan Gebhart – Jan Kuklík, Velké dějiny zemí Koruny české, sv. XV.a, Praha–Litomyšl: Paseka, 2006, s. 306.

2) Oldřich Sládek, „Akce Albrecht I“, Hlas
revoluce
, 1984, č. 35, s. 8.

3) Vladimír Nálepka, Poslední týden míru, Praha: Mladá fronta, 1979, s. 159.

4) Archiv bezpečnostních služeb, fond Vyšetřovací komise pro národní a lidový soud při MV, sg. 301-1-3, protokol s J. Kalfusem ze 4. 1. 1946, s. 3.

5) Hubert Masařík, V proměnách Evropy: Paměti československého diplomata, Praha–Litomyšl: Paseka, 2002, s. 320.

6) Viz Himmlerův dopis Neurathovi z 26. 9. 1939 obhajující zatýkání rukojmí, ale současně souhlasící s propouštěním některých z nich a současně sdělující, že Himmler nařídil, aby se rukojmím dostalo mírnějšího zacházení bez ohledu na to, že že „jde většinou o lidi s absolutně protiněmeckými postojem, kteří by si vlastně zasloužili tvrdšího, tj. normálního zacházení“ (Boris Čelovský, So oder so: Řešení české otázky podle  německých dokumentů 1933–1945, Ostrava: Sfinga, 1995, s. 227).

7) Jiří Havelka, Dvojí život: Vzpomínky protektorátního ministra, Praha: Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR – Lidové noviny, 2015, s. 52.

8) Sociálnědemokratický předák Antonín Hampl byl sice v září 1939 na Háchovu intervenci opravdu propuštěn, v květnu 1941 jej však nacisté zatkli podruhé a o rok později zahynul v berlínském vězení. Oldřich Suchý, jeden z nejvýznamnějších představitelů Národního souručenství, nebyl propuštěn vůbec, ale zůstal až do konce války v koncentračním táboře.

9) Libuše Otáhalová – Milada Červinková (eds.), Acta Occupationis Bohemiae et Moraviae: Dokumenty z historie československé politiky 1939–1943, sv. 2, Praha: Academia, 1966, dok. č. 359, s. 447.

10) I toto Neurathovo ujištění bylo lživé (k žádnému přemístění vězňů z Německa do protektorátu nedošlo).

11) Tomáš Pasák, Emil Hácha (1938–1945), Praha: Rybka Publishers, 2007, s. 137.

12) „Prezident a vláda proti zahraničním akcím“, Národní práce, 8. 9. 1939, roč. 1, č. 246, s. 1.

13) Vojta Beneš, Žalář milionů, Praha: Pokrok, 1947, s. 180–181.

14) Josef Kliment, Dvacet let v úřadovnách Emila Háchy (1925–1945), Archiv Národního muzea, fond Josef Kliment, inv. č. 619, k. 22, díl 3, kap. 27, s. 133.

15) Pavel Suk, „Emil Hácha ve světle oficiálních projevů a dokumentů roku 1939“, Sborník Západočeského muzea v Plzni, 1993, historie roč. 11, dok. č. 18, s. 92.

16) Archiv Kanceláře prezidenta republiky, fond Kancelář prezidenta republiky, inv. č. 1261, k. 187, sg. D 190/45, č. j. D 6218/39.

17) Tomáš Pasák, „Činnost protektorátní reprezentace na podzim roku 1939“, Československý časopis historický, 1969, roč. 17, č. 4, s. 555.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel třináct a šest