Srpen 1939 (druhá část)

K adekvátnímu vylíčení paktu Molotov – Ribbentrop z 23. srpna 1939 nestačí pero historika a bylo by k němu třeba spíš představivosti spisovatele. Ve spojení s ním myslím na vizi George Orwella, podle níž měl být nakonec celý svět rozdělen mezi superstáty a současně celý ovládán stejnou, jen různě nazývanou totalitní ideologií, a také na J. R. R. Tolkiena. 

Ten sice rozhodně popřel možnost, že by jeho Pán prstenů mohl být chápán jako alegorie politických událostí doby, v níž toto dílo vznikalo, současně však také naznačil, jakým způsobem by jeho děj rozvíjel v případě, že by touto alegorií být mělo: „Když se Sarumanovi nepodaří získat Prsten, nalezne ve zmatcích a zradách doby v Mordoru chybějící články s prstenem spojené tradice a brzy si udělá vlastní Velký Prsten, s nímž vyzve samozvaného vládce Středozemě. V tomto konfliktu by hobiti byli vystaveni nenávisti a pohrdání obou stran a dlouho by nepřežili ani jako otroci.“ (1)

Přesně tímto způsobem si Hitler a Stalin počínali ve vztahu k obyvatelstvu porobeného Polska, které si paktem Molotov – Ribbentrop (společně s řadou dalších zemí) mezi sebe rozdělili. K tomu se snad ještě dostanu v článku o září 1939. Dnes mi půjde o shrnutí průběhu událostí od chvíle, kdy Stalin v době předstíraného jednání s Poláky, Angličany a Francouzi přešel na opačnou, tedy Hitlerovu stranu.

„Orwellovská“ historiografie z doby před rokem 1989 popisovala tehdejší dění takto: „Sovětská vláda se pokusila opět oživit svůj plán kolektivní bezpečnosti – v zájmu ochrany všech zainteresovaných národů a států před nebezpečním agrese, v zájmu udržení míru. SSSR však rozhodně odmítl takové garanční a spojenecké záruky (navrhované Velkou Británií a Francií), jež by ho v případě ozbrojeného útoku stavěly do nevýhodné politické a vojenské pozice. Záměrné prodlužování a neseriózní vedení rozhovorů ze strany západních velmocí, podobně i protisovětský postoj polské buržoazní vlády nutně vedly k neúspěchu jednání. V této složité situaci uzavřel 23. srpna 1939 Sovětský svaz s Německem pakt o neútočení.“ (2)

Z celého tohoto výkladu je pravdivé nanejvýš jen to, že Sovětský svaz opravdu svého času hlásal tzv. politiku kolektivní bezpečnosti. To ovšem bylo spojeno s lidovým komisařem (ministrem) zahraničních věcí Maximem Litvinovem, kterého Stalin z této funkce odvolal už 3. května 1939. Následovaly obvyklé stalinské rituály spojené se zatýkáním Litvinovových spolupracovníků a jejich  vyslýcháním, při kterém byli mučením nuceni vypovídat, že jejich šéf byl zrádce, který „s protisovětskými úmysly připravoval válku“. Nový zahraniční ministr Vjačeslav Molotov současně do Berlína vysílal signály, že Sovětský svaz je připraven sabotovat jednání s Angličany a Francouzi a domluvit se naopak s Německem, pokud Berlín projeví pochopení pro jeho zájmy ve vztahu k rumunské Besarábii a Pobaltí. Nacisty o politické vůli Moskvy k dohodě přesvědčilo už samotné odvolání „žida Litvinova“, a tak připravovaný monstrproces s Litvinovem a jeho lidmi, kterým chtěl Stalin případně podat vrcholný důkaz své touhy po domluvě s Hitlerem, už ani nebyl zapotřebí. (3)

Když 11. srpna 1939 přijela do Moskvy anglo-francouzská diplomatická mise, aby se Sověty jednala o možnosti společné pomoci Němci ohroženému Polsku, neměla vlastně Stalinovi ve srovnání s Hitlerem co nabídnout. Západní velmoci „nebyly při jednání o spojenectví s Moskvou ochotny k ústupkům, které by ohrožovaly státní suverenitu sovětských sousedů, jejichž území by se v případě sovětsko-německého konfliktu stalo průchodištěm Rudé armády. Koneckonců ani přímo zainteresované země nehodlaly tuto výsadu Moskvě poskytnout, obávajíce se, že by těžko přiměly sovětská vojska opět k odchodu. Hitler s Ribbentropem se takovými skrupulemi nezatěžovali. O státní suverenitě a existenci malých národů uvažovali výhradně z hlediska své velmocenské politiky, z hlediska nároků svého Lebensraumu. Ohledy na mezinárodní ani domácí veřejné mínění brát nemuseli, hovořili řečí vůdců totalitního státu a doufali, že se dobře domluví se Stalinem i s Molotovem. Byli ochotni proklamovat, že jejich animozita k sovětskému komunismu patří minulosti, že je naopak se Sověty spojuje ,společný odpor ke kapitalistickým demokraciím‘ a co víc – nepřicházeli s prázdnýma rukama!“ (4)

Obě „socialistické země“, jak se také v následujících měsících společně označovaly, pochopitelně toužily dopřát dobrodiní nacionálního, resp. sovětského socialismu všem národům mezi Ruskem a Německem. Nacističtí vyjednavači mohli Stalinovi na rozdíl od anglických a francouzských nabídnout polovinu příslušných území a nadto ještě tzv. neutralitu, to znamená možnost velkých územních zisků bez toho, že by se Sovětský svaz stal jednou z válčících stran druhé světové války. Za těchto okolností nebylo nijak překvapivé, že si Stalin a Hitler rychle padli do náruče. Je samozřejmé, že při tom každý z nich sledoval své vlastní cíle a chtěl toho druhého převézt, ale v dané chvíli každopádně vládla radost na obou stranách.

Zatímco veřejně stále ještě probíhala jen jednání Sovětů se západními diplomaty, za touto španělskou stěnou už Stalin dospěl k tajné domluvě s Hitlerem. Na jejím základě pak 23. srpna přiletěl do Moskvy Ribbentrop, který „byl přijat se všemi poctami. Na letištní budově vlálo pět praporů s hákovým křížem. Byl ubytován v dřívějším rakouském velvyslanectví a později jel do Kremlu v americkém automobilu pokrytém hákovými kříži. Tam ho k jeho příjemnému překvapení čekali Stalin a Molotov. Jednání probíhalo pohotově a přesně a po půlnoci byly smlouvy podepsány. […] Jakmile byl pakt podepsán, podávala se pozdní večeře. Zaznělo  hodně přípitků. Mezi nimi také Stalinův přípitek Hitlerovi: ,Vím, jak německý národ miluje svého führera. Rád bych připil na jeho zdraví.‘“(5)

Jako pakt Molotov – Ribbentrop je označována dvojice dokumentů, sestávající z publikované sovětsko-německé smlouvy o neútočení a tajného protokolu o rozdělení sfér vlivu. Veřejná smlouva obsahovala závazky Moskvy a Berlína „upustit od jakéhokoliv násilného aktu“ vůči druhé straně, neposkytnout žádnou pomoc jejím protivníkům a nezúčastnit se žádného „spolčování sil“ přímo či nepřímo zaměřeného proti smluvnímu partnerovi. Tajný protokol pak předběžně rýsoval hranice mezi zeměmi, které budou okupovány nacistickým Německem, a zeměmi, které budou okupovány Sovětským svazem. Výslovně bylo zmíněno šest států (Polsko, Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Rumunsko) s tím, že „rozhraní mezi sférami vlivu“ bude v Pobaltí tvořit severní hranice Litvy a v Polsku „linie řek Narev, Visla a San“. Třetí článek pak ještě s nemenší jasností uváděl: „Pokud se týče jihovýchodní Evropy, zdůraznila sovětská strana svůj zájem na Besarábii. Německá strana potvrdila svůj naprostý politický nezájem o tyto oblasti.“ (6)

Následujícího dne bylo britským a francouzským díplomatům v Moskvě řečeno, že si mají sbalit kufry, a o týden později vypukla druhá světová válka za okolností pro demokratický svět a malé národy víc než zlověstných.

Češi si už 22. srpna v protektorátním tisku s úžasem přečetli zprávu, že Stalin se dohodl s Hitlerem a pozval do Moskvy Ribbentropa k podepsání dohody. (7) Lidová anekdota na ni reagovala otázkou, kdo je největším kolaborantem s Němci. (8)

V dané souvislosti lze jako postscriptum k tomuto článku zmínit skutečnost, že když byli po válce v obnoveném Československu bývalí členové protektorátní vlády obviněni z kolaborace a postaveni před soud, Sovětský svaz se dožadoval toho, aby byl minimálně nad třemi ze souzených „kolaborantů“ vynesen trest smrti. (9) Diplomat Hubert Masařík, po válce rovněž vězněný blízký spolupracovník nacisty popraveného protektorátního premiéra Eliáše, ve svých pamětech zdůrazňuje, že Eliáš odmítal zásadu „quod licet Iovi, non licet bovi“ ve smyslu dvojí morálky, podle  níž je velmocem a konkrétně Sovětskému svazu dovoleno vše, zatímco malým národům typu českého se ukládá povinnost nedělat kompromisy, ale nechat se nekompromisně obětovat. (10)

Poznámky:

1) J. R. R. Tolkien, The Fellowship of the Rings, London: Harper and Collins, 2007, s. xxv–xxvi (Tolkienova předmluva k 2. vydání Pána prstenů).

2) Samuel Cambel – Ivan Kamenec – Zdeněk Macek – Jaroslav Sýkora, Dějepis pro 3. ročník gymnázia, Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1987, s. 142–143.

3) Viz Robert C. Tucker, Stalin: Revoluce shora 1928–1941, Praha: Dialog, 1995, s. 472–474.

4) Toman Brod, Pakty Stalina s Hitlerem: Výběr dokumentů z let 1939 a 1940, Praha: Naše vojsko, 1990, s. 8–9.

5) Robert C. Tucker, Stalin, s. 474–475.

6) Toman Brod, Pakty Stalina s Hitlerem, dokument č. 8, s. 32–34.

7) „Dohoda Říše a SSSR o uzavření vzájemného paktu o neútočení: Šl. Ribbentropp ve středu do Moskvy k zakončení jednání“, České slovo, 22. 8. 1939, roč. 31, č. 197, s. 1.

8) Viz Paměti Jana Kaprasa mladšího (rukopis v majetku rodiny Kaprasovy, kopie v soukromém archivu PhDr. Josefa Tomeše), s. 432.

9) Viz Prokop Drtina, Československo můj osud, sv. II, kniha 1, Praha: Melantrich, 1992, s. 191.

10) Hubert Masařík, V proměnách Evropy: Paměti československého diplomata, Praha–Litomyšl: Paseka, 2002, s. 317.