Srpen 1939 (první část)

V trojici textů tematicky spojených se srpnem před osmdesáti lety bych se chtěl tento měsíc věnovat nejprve protektorátní politické reprezentaci a českému odboji, pak v příštím článku paktu Molotov – Ribbentrop a v návaznosti na něj nakonec ještě osobě českého ideologického publicisty a protektorátního kolaboranta číslo jedna Emanuela Moravce. 

Ve svém dnešním článku budu tradičně vycházet z působení Moravcova protinožce Emila Háchy, který nebyl ideologem, ale vždy především člověkem, snažícím se pomáhat všem, kteří jeho pomoc potřebovali. Výmluvné svědectví o Háchovi vydal plukovník (po válce generál) Josef Eret, kterému bylo někdy v červenci 1939 po domluvě s generálem Eliášem nabídnuto místo v prezidentově osobním kabinetu:

„Brzy poté, co jsem nastoupil službu na Hradě, požádal mne přítel plukovník V. Kropáček, abych poprosil prezidenta Háchu o částku 200.000 Kč nebo raději půl milionu korun pro rodiny, jejichž živitelé činní ilegálně byli zatčeni anebo uprchli za hranice. Prezident by formálně věnoval tento dar na účely křesťanské Charity, a to na její písemnou žádost. Smluvili jsme, že plukovník duchovní služby katolického vyznání Janák, člen Charity, mi přinese příslušnou žádost do kabinetu. Jakmile jsem žádost dostal, předložil jsem ji prezidentovi jednoho klidného odpoledne, kdy žádný z vedoucích úředníků nebyl v Lánech. Prezidentovi jsem věc vysvětlil pravdivě a požádal jsem ho přímo o nejvyšší částku, když se mě tázal, kolik by měl dát. Po krátkém mlčení prezident řekl, že tuto částku věnuje na udaný účel, a to z účtu v Zemské bance. Ve věci praktického provedení jsme se dohodli, že navštívím ministerského předsedu Eliáše, který formality s bankou zařídí. V příštích dnech ve vhodné chvíli byl jsem přijat Eliášem, který když vyslechl mé poslání, zavolal jednoho staršího úředníka a dal mu příkaz, aby pro Charitu připravil dvě vkladní knížky Zemské banky znějící celkem na částku půl milionu korun. Jakmile mně byly knížky doručeny, odevzdal jsem je osobně plukovníku Janákovi ve své kanceláři na Hradě. Janák mi řekl, že částku rozdělí na tři knížky a uloží na hesla Sv. Václav. Sv. Prokop a Sv. Ludmila a že peníze budou rozdělovány řádovými sestrami.“ (1)

O tomto nadmíru štědrém daru rodinám odbojářů plukovník Eret poprvé hovořil v polovině června 1945, kdy v Kanceláři prezidenta republiky vypovídal o působení dr. Háchy v době protektorátu. Hácha měl tehdy ještě před sebou čtrnáct dní umírání v pankrácké věznici, ale v Benešově kanceláři nikoho ani nenapadlo vystoupit v jeho prospěch…

Činnost prezidenta Háchy pochopitelně za okupace nespočívala jen v aktivitách de facto protiněmeckých, ale i ve vnějškové kolaboraci. Ta však byla jen vynucená okolnostmi, předstíraná a spojená se skrytým pozadím, takže by při spravedlivém posuzování nemohla představovat důvod k Háchovu poválečnému zavržení. Charakteristickým příkladem háchovské „kolaborace“ ze srpna 1939 bylo Háchovo jmenování přípravného výboru Českého svazu pro spolupráci s Němci, jehož smysl spočíval ve snaze paralyzovat skutečnou kolaboraci s Němci ze strany českých pronacistických aktivistů. Okupační úřady právem „viděly ve Svazu další únik od skutečné česko-německé spolupráce“ a prezidentem jmenované členy přípravného výboru „typu Šusty, Šlechty, Talicha, Preise, Kádnera, Sýkory aj.“ označovaly „za levicově orientované, vlastenecky zaměřené stoupence Benešovy politiky a za zednáře“. (2) Činnost Svazu nikdy nepokročila za jmenování přípravného výboru, z jehož řad „bylo během doby popraveno či umučeno několik činitelů (J. Matoušek, O. Klapka, dr. Vahala, prelát O. Stanovský)“. (3)

Mnohostrannou činnost jak legální národně obrannou, tak i podzemní odbojovou v létě 1939 neúnavně vyvíjel předseda protektorátní vlády generál Eliáš. S jeho vládní agendou byla spojena mj. zpravodajská síť tiskových referentů, kterou organizoval šéf tiskového odboru vlády Zdeněk Schmoranz. Jí získávané zpravodajské informace byly zasílány rodícímu se zahraníčnímu odboji do Francie, kde byl kontaktní osobou někdejší předmnichovský premiér Milan Hodža. Schmoranzovu nejbližšímu spolupracovníkovi, šéfredaktorovi ČTK Arnoštu Barešovi, se v této době podařilo podniknout zahraniční cestu, při níž navázal odbojový kontakt s pařížským zpravodajem ČTK Jírou a československým delegátem u Společnosti národů Kopeckým. „Kromě toho vezl s sebou vzkazy gen. Eliáše pro zahraniční akci a dále materiál slovenských podzemních skupin, určený Hodžovi. S Hodžou se sešel 7. srpna v Chambéry a zde od něho získal zprávu o dohodě mezi ním a dr. Benešem.“ (4)

Eliáš byl dále v kontaktu nejen s vojenskou Obranou národa, ale i s rodícím se Politickým ústředím a „také přes generála Čiháka s Petičním výborem Věrni zůstaneme“. (5) Protektorátní orgány přímo či nepřímo podporovaly všechny hlavní organizace ilegálního odboje.

Premiér současně pokračoval i v boji vedeném legálními prostředky. Dne 12. srpna 1939 se na protektora Neuratha obrátil memorandem hájícím státoprávní postavení protektorátu jako státu. Okupanti ovšem na toto téma nehodlali diskutovat. Jejich odpověď, podepsaná v Neurathově zastoupení K. H. Frankem, trvala na tom, že ve vztahu k protektorátu nelze používat adjektivum „státní“ a že toto označení platí výhradně pro Háchu, kterému Hitler přiznal titul „státní prezident“. (6)

O den později, v neděli 13. srpna, vyvrcholila série velkých náboženských a současně vlasteneckých shromáždění svatovavřineckou poutí u Domažlic, při níž slovy Vojty Beneše (!) „v ohromném procesí sto tisíc mužů kráčelo nejen katolické duchovenstvo, ale také předsednictvo Národního souručenství, které dnes představuje vůdce národa“. (7) Toto obrovské shromáždění si vyslechlo strhující kázání vyšehradského kanovníka Msgre Bohumila Staška, který své posluchače v křesťanském a současně i masarykovském duchu ujistil, že po všem pronásledování a utrpení „nakonec ovládne svět Kristus a nikoliv César“, a v závěru své promluvy je vyzval k národní přísaze, „že svou prací, svorností, národní jednotou a životem řízeným podle zásad křesťanské morálky postavíme opět vlast svou na onen stupeň cti, blahobytu a slávy, jakou prožívala v nejslavnější své minulosti“. (8)

Okupanti si byli vědomi toho, že Češi zvedají hlavy a od blížící se války očekávají své osvobození. Vystupňovali proto své výhrůžky určené nejen konkrétním jedincům, ale i celému národu. Dne 23. srpna 1939 se K. H. Frank obrátil dopisem na premiéra Eliáše a osobně na ministra Havelku, zastupujícího momentálně nepřítomného ministerského předsedu, aby jim zcela nekonkrétně, ale o to výhružněji referoval o údajných sabotážích páchaných českým obyvatelstvem. (9)

„Sabotáže“ mohly být ve Frankově pojetí označením jakýchkoliv Němcům nelibých aktivit. Z těch měla pravděpodobně největší význam zpravodajská činnost, vyvíjená mj. Schmoranzovou sítí tiskových důvěrníků.  Ta bohužel nedbala na pravidla konspirace (10) a v srpnu 1939 ji postihla katastrofa. (11) Dne 25. srpna gestapo zatklo a začalo vyslýchat Zdeňka Schmoranze, vedoucího cenzury Oswalda Svobodu a další. Okupanti brzy začali tušit, že nitky vedou až na samotný vrchol protektorátní politiky. Podle poválečné výpovědi Jiřího Havelky „tato věc postihla i dr. Háchu, k němuž přišli rovněž vyšetřovat“. (12) Hácha se přesto velmi snažil zachránit Schmoranzovi, Svobodovi a dalším život, což se mu však bohužel nepodařilo.

Od Schmoranzova zatčení visel Damoklův meč i nad generálem Eliášem a jeho vládou, jejíž členové se však kvůli tomu nikterak nezačali vyhýbat ilegálním aktivitám. Ministr Feierabend se naopak v této době přikláněl k možnosti, že přijme členství v odbojovém Politickém ústředí, které mu bylo nabídnuto, a současně se rozhodl využít své cesty do Holandska na schůzi mezinárodní zemědělské společnosti Intercoop k navázání kontaktu s dr. Benešem. Poté, co se mu podařilo získat od K. H. Franka povolení k této cestě, navštívil prezidenta Háchu a informoval jej o jejím pravém účelu. Hácha mu řekl doslova: „Vyřiďte prezidentu Benešovi, že se tady pokládám jen za jeho zástupce a že mu hned odevzdám úřad, jakmile se vrátí.“ (13) Při nastupování do mezinárodního rychlíku byl však potom Feierabend informován, že se nedostane dál než na hranice protektorátu, protože Němci mezinárodní dopravu zastavili. To samozřejmě signalizovalo válku.

V předvečer jejího vypuknutí, dne 31. srpna 1939, se u generála Eliáše konala porada některých členů vlády s několika členy výboru Národního souručenství. K jejím významným účastníkům patřili vedle premíéra Eliáše (později zatčeného a popraveného) například generální tajemník Národního souručenství Šimon Drgáč (hned druhý den – 1. září 1939 – zatčený a do konce války vězněný v koncentračním táboře) a ministr Havelka (později současně s Eliášem zatčený a jen s vypětím všech sil prezidenta Háchy zachráněný před popravou). Ten na ní ve svém vystoupením předjímajícím vypuknutí války řekl doslova: „Brzo přijde chvíle a pak musíme dokázat, že zvolíme raději smrt než tenhle protektorát.“ (14)

Poznámky:

1) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky I, Brno: Atlantis, 1994, příloha 1/5, s. 410.

2) Tomáš Pasák, Pod ochranou říše, Praha: Práh, 1998, s. 142.

3) Tomáš Pasák, Emil Hácha (1938–1945), Praha: Rybka Publishers, 2007, s. 307.

4) Tomáš Pasák, Pod ochranou říše, Praha: Práh, 1998, s. 133.

5) Tomáš Pasák, Generál Alois Eliáš a odboj, Praha: Melantrich, 1991, s. 9.

6) Národní archiv, fond Úřad říšského protektora, k. 256, sg. I 1a – 1.

7) Vojta Beneš, Žalář milionů, Praha: Pokrok, 1947, s. 147.

8) Bohumil Stašek, Kázání na pouti u sv. Vavřinečka, Praha: Vyšehrad, 1939, s. 11 a 25.

9) Viz Libuše Otáhalová a Milada Červinková (eds.), Acta Occupationis Bohemiae et Moraviae: Dokumenty z historie československé politiky 1939–1943, sv. 2, Praha: Academia, 1996, dok. č. 357, s. 444–446.

10) Ve dnech 8.–15. července 1939 se například ve Štefánikově domě v Praze konal zaškolovací kurs pro vybrané referenty, kterého „se zúčastnilo společně asi šedesát osob!“ (Jan Gebhart – Jaroslav Koutek – Jan Kuklík, Na frontách tajné války, Praha: Panorama, 1999, s. 99.)

11) Existuje však i zarážející teze založená na poválečné výpovědi jednoho z gestapáků, že viníkem zatýkání tiskových referentů byl slavný dvojí agent A-54, který v tomto případě pracoval proti českému odboji. (Viz tamtéž, s. 101.)

12) „Beranova vláda odpovídá. Dr. Havelka: Hácha držel prezidentský úřad pro dr. E. Beneše“, |Svobodné noviny, 6. 2. 1947, roč. 55, č. 31, s. 2.

13) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky I, Brno: Atlantis, 1994, s. 209.

14) Dvakrát otrokem: Paměti agrárníka Oldřicha Suchého, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2014, s. 85.