Srpen 1939 (třetí část)

Na svůj minulý příspěvek o srpnu 1939 věnovaný paktu Molotov – Ribbentrop chci dnes navázat ještě zvláštním článkem o Emanuelu Moravcovi, který bezprostředně po uzavření dohody mezi oběma totalitními říšemi začal v okupovaných českých zemích pronášet své propagandistické promluvy, které pak byly od počátku až do konce války v protektorátním éteru i tištěných médiích permanentně všudypřítomné. 

Jen zcela naivní či záměrně zlovolní historikové mohou Moravcovy kolaborantské výlevy stavět do jedné roviny s vynucenými projevy příslušníků háchovské politické reprezentace. Pro vysvětlení rozdílu postačí z doby konce srpna 1939 uvést příklad proněmeckého prohlášení, které vedoucí Národního souručenství Josef Nebeský (1) před nacistickým útokem na Polsko podepsal poté, co mu K. H. Frank ultimativně pohrozil, že v případě odmítnutí podpisu „dá postřílet 160 internovaných Čechů na Turnovsku“. (2) Moravec se ve stejné době ujal kolaborantské propagandy zcela dobrovolně, aniž by byl ze strany nacistických gangsterů vystaven nějakému vydírání tohoto druhu. Něco podobného ve vztahu k němu vůbec nebylo zapotřebí, protože Moravcovi byl osud českých obětí nacismu zcela lhostejný a vraždění českých lidí, zejména (ale zdaleka ne jen) z řad intelektuálů naopak vždy horlivě schvaloval…

Emanuel Moravec (1893–1945) je velmi výrazným příkladem sekularizovaného Čecha dvacátého století, který na místo náboženské víry postavil ztotožnění se s různými ideologiemi. První z nich byla ideologie českého nacionalismu (!), která se v době kolem přelomu století profilovala silně antiklerikálním způsobem. Moravec roku 1911 jako osmnáctiletý vystoupil z katolické církve (3) a od té doby si už do smrti ke křesťanství uchoval postoj zcela odtažitý.

Moravec nebyl člověkem ani nábožensky, ani intelektuálně hledajícím, ale pouhým „výrobcem hesel“. (4) V této roli (spíše než v roli válečníka) se osvědčil již v době svého působení v českých legiích v Rusku za první světové války, když slogany typu „Otče, tvá slova, náš zákon“ přispíval ke zdárnému průběhu Masarykovy návštěvy u své jednotky. (5)

Otázka zní, zda byl Moravec osobou úctyhodnou v době, kdy následoval Masaryka, a naopak bezectnou od chvíle, kdy uctívání Masaryka zaměnil za uctívání Hitlera, či zda šlo z jeho strany spíš o stále stejné mimikry, jen adresované na různé (leč vzájemně zaměnitelné) strany. Osobně se mi spíš zdá, že tento muž byl již od doby svého působení v Rusku stále stejný. Už jako legionář se stal vojenským publicistou chrlícím jeden článek za druhým, a tím zůstal až do své smrti. Změnilo se jen to, že po většinu své publicistické dráhy se ve svých textech jako k autoritě nejvyšší odvolával k Masarykovi, zatímco v jejích posledních letech k Hitlerovi. Už v Rusku si také našel první mladičkou milenku, s níž se pak před návratem do Čech oženil. V pozdějších letech jeho života se tento scénář – vždy ve spojení s rozvodem s předchozí manželkou – opakoval ve vztahu ke druhé a ke třetí dívence. Ctižádostivost a potřeba sebeuplatnění plus potřeba dobře vydělávat k zabezpečení partnerek či rodiny byly také vždy konstantami jeho působení.

Za první republiky se Moravec uplatnil jako voják z povolání. Po celých dvacet let jejího trvání na vojenském žebříčku úspěšně stoupal. Dotáhl to na plukovníka a ve třicátých letech byl také váženým publicistou v prestižních Lidových novinách. Na přímou žádost prezidenta Masaryka napsal knihu Obrana státu, přičemž mu byl v době jejího psaní z Masarykova příkazu Vojenskou kanceláří prezidenta republiky vyplácen pravidelný finanční příspěvek. (6) Moravec tehdy samozřejmě hlásal nutnost připravovat se na válku s nacistickým Německem a činil tak způsobem, který se těšil oficiálnímu uznání. Jen Karel Čapek si povšiml toho, že Moravec ve skutečností horlí pro výchovu národa k vojácké tvrdosti stejným způsobem, jako právě němečtí nacisté. (7)

V sedmatřicátém mohl plukovník Moravec jistě se zadostiučiněním vést vojenský kondukt ulicemi Prahy při pohřbu prezidenta Masaryka. Vytoužených generálských lampasů se však nedočkal, což nesl s pocitem křivdy. Jeho politické názory už v této době naznačovaly schopnost rozběhnout se do jakékoliv strany. Koncem roku 1936 dal například najevo respekt k Mussoliniho Itálii a v únoru 1938 se zase obdivně rozepsal o „úderné pěsti“ sovětského Ruska. „Moravec s neskrývaným obdivem hleděl na rostoucí sílu Sovětské armády a vysoce oceňoval italský vojenský potenciál. Podle toho režimy obou států poměřoval, oba si také získaly jeho sympatie. Jejich nedemokratičnost, projevující se pošlapáváním základních lidských svobod, mu nevadila.“ (8)

Už v této době mohli vnímaví pozorovatelé (k nimž ovšem politické a vojenské špičky první republiky vesměs nepatřily) vytušit skutečnost, že Moravec je schopný podporovat jakýkoliv druh politického režimu a za určitých okolností tedy i režim nacistický. Skutečnost, že v době Mnichova vystupoval jako rozhněvaný „bůh války“ (9), odmítající kapitulaci a požadující boj třeba i do posledního muže, je s tím v rozporu jen zdánlivě. Společným jmenovatelem Moravcova absolutně protiněmeckého vystupování v roce 1938 a absolutně proněmeckého vystupování v roce následujícím je jeho velikášská sebestřednost, s níž chtěl sám sebe pasovat na zachránce národa (v prvním případě před kapitulací a ve druhém před odbojem…). Byl-li Moravec něčemu celý život věrný, pak právě tomuto svému velikášství a touze po osobní slávě. (10) Podstatné je však i to, že Moravec byl ideologem, kterého nezajímali lidé, ale ideje. V době Mnichova nepochybně upřímně požadoval beznadějnou obrannou válku a otázka, jak velká část národa by v ní byla nacisty vyvražděna, pro něj zřejmě byla zcela podružná. V době okupace pak pro něj právě tak podružnou maličkost představovaly osudy Čechů uvězněných či odsouzených k smrti a velmi odsuzoval prezidenta Háchu za to, že jsou pro něj podstatné právě tyto „bezvýznamné“ lidské záležitosti, a ne „velké věci“ politické a ideologické. (11)

Moravce je možné vnímat i jako zakomplexovaného muže – absolventa průmyslovky, který postrádal jakékoliv vzdělání v humanitních vědách, a přesto si hrál na autoritativního znalce světové politiky, i když přitom v hloubi duše musel pociťovat nejistotu –, což je zřejmé z jeho patologicky nenávistných útoků proti české inteligenci v době okupace. (12) Tyto útoky ovšem platily těm, kdo si zachovali čest a na rozdíl od Moravce nebyli ochotni točit se jako korouhvička ve větru.

Po celé meziválečné období byl Moravec hlasatelem velikosti obou prvních československých prezidentů a obhájcem prvorepublikové vojenské a politické doktríny. Po Mnichovu začal hlásat, že tato doktrína byla založena na totálně mylných předpokladech a že se „musíme zařaditi do mezinárodní situace dané tím, že Anglie, a pod jejím vlivem Francie, se spojila s Německem a Italií proti Rusku“. Tuto vizi mezinárodní politiky založenou na dohodě čtyř signatářských států mnichovské dohody Moravec hlásal ještě i v knize V úloze mouřenína, kterou psal v první polovině roku 1939. Kniha vyšla „až v říjnu toho roku, kdy její koncepce už ovšem ležela v hrobě. Neboť v ten čas golfský proud, hnaný myšlenkou ,paktu čtyř‘, náležel již opět minulosti. Anglie se postavila proti říši a poskytla záruky státům, proti nimž německá politika namířila své kopí. Říše sjednala smlouvu o neútočení se Sověty a pustila se do války s Polskem. Západ se postavil proti Německu v nové světové konfiguraci. Přes všechny tyto proměny a převraty se Emanuel Moravec přenesl, aniž mrkl okem.“ (13)

Je až neuvěřitelné, že jeho nástup k rozhlasovému mikrofonu (prosazený okupanty proti vůli protektorátní vlády) začal bezprostředně po uzavření paktu Molotov – Ribbentrop, 26. srpna 1939. Moravec samozřejmě nacisticko-komunistické spojenectví začal ihned obhajovat bez sebemenšího zřetele na to, že to od něj vyžadovalo další obrat o stoosmdesát stupňů. „Jako vždycky i tentokráte spěchal podtrhnouti, že nový kurz neznamená jen nějakou taktickou změnu, nýbrž že to jest ona definitivní kolej, na kterou vývoj civilisovaného lidstva jest jednou provždy nastartován. Tato nová kolej má ovšem zase novou myšlenku… Je to myšlenka ,revoluce mladých národů‘. Německo, Italie a Sověty jsou mladí národové, kteří otevírají lidstvu nový svět.“ Moravcovým poselstvím pro český národ se stala výzva, „abychom se řídili v poměru k Němcům podle Rusů“. Podle jeho rozhlasových projevů pronášených od 26. srpna 1939 každý měsíc měl český národ pochopit, že „dohoda německo-ruská je základním kamenem ve stavbě nové Evropy“. (14)

Emil Sobota, referent Háchovy (a předtím Benešovy) prezidentské kanceláře a významný politický myslitel, psal v době okupace pravidelné komentáře, které ovšem v dané době mohl jen skrývat s tím, že snad budou publikovány po válce. V jednom z nich, napsaném v říjnu 1940, si položil otázku, co by Moravec udělal, kdyby mezi Německem a Sovětským svazem nastala roztržka:

„Pan Moravec nám dnes ovšem tvrdí, že ,tito dva obři, Německo a Rusko, jsou o sebe trvale opřeni‘, že mezi nimi nejsou a nebudou žádné spory. Ale kdyby přese všechno jeho ujišťování k nějaké podobné změně situace přece jen došlo, nemějme obavy. Tento akrobat provede svůj přemet zase se vší dokonalostí.“ (15)

Sobota se pochopitelně nemýlil. Po vypuknutí německo-sovětské války z června 1941 Moravec učinil nový přemet o stoosmdesát stupňů a začal psát, jako kdyby byl odedávna zuřivým antikomunistou. Jeho velkým politickým snem, který prosazoval až do konce války – od ledna 1942 jako protektorátní ministr školství (!) – se dokonce stalo vyslání českých vojáků po boku Němců na frontu proti bolševikům. Moravcova kariéra „českého Goebbelse“ (opravdu se stal i protektorátním ministrem propagandy) vyvrcholila po cestě exilového prezidenta Beneše do Moskvy z prosince 1943, na kterou Moravec, za první republiky Benešův prominentní obdivovatel a v době protektorátu autor zběsilých protibenešovských útoků, reagoval mj. slavným plakátem s krvavým bolševickým spárem nad Hradčany a nápisem „Zachvátí-li Tě, zahyneš“. (16) Až do konce války terorizoval nejrůznější známé české osobnosti jejich nucením k angažování se v Lize proti bolševismu a neúnavně bil na poplach proti komunistickému nebezpečí. I když toto nebezpečí bylo reálné, Moravec samozřejmě komunistům jen prokázal velkou službu, protože Češi, kteří jeho žvaněním bezmezně pohrdali, si vesměs nedokázali představit, že by cokoliv z toho, co tento muž říká, mohlo být pravdivé.

Moravcův tragický konec je známý. Dne 5. května 1945 Moravec zemřel smrtí zastřelením (podle všeho sebevraždou, spekulovalo se však i o možnosti vraždy) v době, kdy už evidentně neexistovala žádná možnost dalšího přemetu, kterým by se mohl přenést do nové dějinné éry. Komunisté sice služebníkům nacistů umožňovali přechod do svých služeb, pokud jejich dosavadní kolaborace nebyla veřejnosti známá, ale tak „profláknutou“ figuru jako byl Moravec samozřejmě nemohli potřebovat. Kdyby se ovšem Moravec za protektorátu držel zpět, byl po válce jako někdejší eso prvorepublikové armády komunistům nepochybně vítán. Možnost jeho přechodu do služeb rudých přitom není nijak nepředstavitelná – ještě po 15. březnu 1939 Moravec v rozhovoru se svým přítelem z dob československé armády generálem Hrbkem prohlásil: „Uvidíš, že ještě jednou budeme bolševickými komisary na Suezu.“ (17) Kdyby se Moravec nedal do služeb Hitlera v roce 1939, ale až do služeb Stalina v roce 1945, mohla mít jeho politická kariéra mnohem delší než jen šestileté trvání. Poučení pro všechny čecháčky, kteří se při každé politické změně hned přizpůsobují novým poměrům, zní: Někdy je prozíravější počkat.:-)

Poznámky:

1) Formálně byl Nebeský vedoucím Národního souručenství jmenován až v říjnu 1939, ve skutečnosti však tuto funkci již od července 1939 zastával místo Adolfa Hrubého, který musel po nešťastném pokusu o podplacení německého novináře načas zmizet z protektorátní politické scény.

2) Tomáš Pasák, „Prohlášení generála Eliáše před německým soudem v roce 1941 a jeho rozpornost“, Československý časopis historický, 1968, roč. 16, č. 3, s. 452–453.

3) Jiří Pernes, Až na dno zrady: Emanuel Moravec, Praha: Themis, 1997, s. 11.

4) Píseň Karla Kryla „Podivná ruleta“, která začíná slovy „V studené parádě kožených křesel sešli se k poradě výrobci hesel“, sice není o Moravcovi, rozhodně však o lidech jeho typu.

5) Viz Jiří Pernes, Až na dno zrady, s. 34.

6) Tamtéž, s. 97.

7) Viz tamtéž, s. 115–116.

8) Tamtéž, s. 130.

9) Jako „bůh války“ Moravec vypadal podle slov P.  Drtiny, když po Mnichovu „ve vysokých botách, s revolverem za pasem, s mračným pohledem svítící jeho lysou lebkou“ vpadl do prezidentské kanceláře, aby Beneše „varoval“ před hněvem armády nad jeho kapitulací (Prokop Drtina, Československo můj osud, sv. 1, kniha 1, Praha: Melantrich, 1991, s. 189).

10) A. Christie v románu N či M? z roku 1940, jehož tématem je boj proti nacistické páté koloně v Británii, srovnává tehdejší zaprodance nacistů v různých evropských zemích slovy, že svou vlast všichni zrazují „pod dojmem jakési velikášské vidiny, co oni sami pro ni dokáží“, tj. „z pýchy a touhy po osobní slávě“ (Agatha Christieová, N či M?, Praha: Naše vojsko, 1967, s. 158). Tato charakteristika by se hodila i na Emanuela Moravce.

11) Charakteristický je tento Moravcův výrok z 2. 2. 1943: „Vzpomínám si, že mi státní prezident jednou vyprávěl, že je právník a musí podle svého názoru bránit jedince proti státu. My v žádném případě nemůžeme dělat takovou politiku, že bychom v maličkostech bránili národ proti říši, něčeho takového se účastnit nebudu. Jestliže se pan státní prezident baví tím, že tahá chlapy z koncentráků, tak už brzy uvidí, co je to totální válka.“ (Národní archiv, f. Německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu, inv. č. 924, k. 71, sign. 110-7/86, www.badatelna.eu/fond/2199/reprodukce/?zaznamId=983603&reproId=930093.)

12) Moravec hlásal, „že by mu nevadilo, kdyby bylo zlikvidováno 100 000 českých intelektuálů, protože pro národ je důležitější poctivý dělník než několik pisálků“ (František Honzák a kol., Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, 2. opravené vyd., Praha: Libri, 1993, heslo „Moravec Emanuel“, s. 365).

13) Emil Sobota, „Copak je to za vojáka?“, in: Glossy 1939–1945, Praha: Jan Laichter, 1946, s. 53–54.

14) Tamtéž, s. 54.

15) Tamtéž, s. 55.

16) Michael Borovička, Kolaboranti 1939–1945, Praha–Litomyšl: Paseka, 2007, s. 75.

17) Jaroslav Hrbek, „Emanuel Moravec aneb konstrukce a skutečnost“, Dějiny a současnost, 1969, roč. 11, č. 5, s. 40.