Únor 1939

Napsal Vít Machálek (») 11. 2. 2019 v kategorii Před osmdesáti lety, přečteno: 581×

Dne 10. února 2019 uplynulo osmdesát let od smrti papeže Pia XI., jehož nástupcem se pak stal dosavadní kardinál státní sekretář Eugenio Pacelli jako Pius XII. Oba jsou někdy řazeni mezi tzv. kontroverzní osobnosti, protože Pius XI. v roce 1933 ve snaze chránit katolíky v Německu přistoupil na nešťastný konkordát s třetí říší a Pius XII. se ve vztahu k Hitlerovu zrůdnému režimu také snažil sázet na diplomacii. Dnes je ovšem velmi snadné a laciné dávat dodatečné rady, jakým způsobem se v té hrůzné době mělo s nacisty jednat. Možná bychom se do ní mohli vcítit prostřednictvím srovnání s teroristy držícími spoustu rukojmí, na které jistě není jednoznačně eticky správné bez ohledu na následky tvrdě zaútočit… 

V letošním roce osmdesátého výročí vypuknutí druhé světové války mne budou jako historika nejvíce  zajímat tři protagonisté roku 1939: papež Pius XII., který se na začátku války pokusil podpořit pokus německých důstojníků o svržení Hitlera, i když to pro Vatikán ze všech stran obklopený fašistickou Itálii mohlo mít osudové důsledky (1), prezident Emil Hácha, který se v březnu 1939 stal první obětí Adolfa Hitlera z řad evropských státníků, a samozřejmě samotný Hitler, protiklad obou výše zmíněných a krajně temná postava světových dějin, od jejíhož narození uplyne letos v dubnu 130 let.

Ve svém blogování o době před osmdesáti lety věnuji největší pozornost osobnosti Emila Háchy, nešťastného prezidenta, o kterém však papež Pius XII. v době jeho nenjhoršího ponížení cestou do Berlína ze 14 – 15. března 1939 řekl, že prezident Hácha zvolil cestu nejzáslužnější – cestu oběti. Hácha a Pius XII. toho mají společného víc, než by se na první pohled zdálo: oba v době nacismu zvolili neefektní zaměření na skryté iniciativy zachraňující lidské životy, nikoliv na veřejná gesta, což se jim dodnes vymstívá jejich nejednoznačným obrazem v dějinách. Efektnější by byl zajisté opačný postup, i když by nikomu nepomohl, ba právě naopak… Sílu slova není radno přeceňovat. Ve skutečnosti byl nejen Hácha, ale i Pius XII. proti nacistickému řádění zcela bezmocný. Je krajně naivní myslet si, že je bylo možné zastavit nějakým verbálním projevem.

Když jsem se nyní při dokončování své knihy o Háchovi zabýval mapováním jeho obrazu v historiografii a publicistice uplynulých desetiletí, chtě nechtě jsem si musel stále více uvědomovat, že předpojaté kritiky „kolaboranta“ Háchy velmi často souvisely s negativním postojem komunistických a levicově smýšlejících autorů k Háchovi jako katolíkovi a konzervativci. U kritik papeže Pia XII. je to ještě zřejmější (v tomto případě nikoliv v českém, ale ve světovém měřítku). Konzervativní americký rabín David Dalin dokonce ve své knize Mýtus Hitlerova papeže z roku 2005 projevil názor, že boj o „dobré jméno Pia XII.“ je „jednou z nejdůležitějších dějepisných bitev kulturní války“, a pranýřoval „existenci levičácké intelektuální třídy“, která chce prostřednictvím po desítky let hlásané „černé legendy“ tohoto papeže očerňovat nejen „tradiční katolicismus, nýbrž také [celé] křesťanství a židovství“. (2)

Mýtus „Hitlerova papeže“ mj. nebere v úvahu věci, které veřejnosti zůstaly skryty. Pius XII. se údajně snažil provést Hitlerovi exorcismus, zatímco Hitler připravoval papežův únos. (3) Tyto dvě osobnosti samozřejmě neztělesňují jen nějaký politický spor, ale střet dvou protikladných duchovních světů. I když za ztělesnění protikladu dobra a  zla by bylo třeba označit Krista (nikoliv jen papeže) versus Hitlera a Stalina. 

Neúnavné úsilí vsugerovat veřejnosti představu o jakési blízkosti mezi církví a nacismem či mezi Piem XII. a Hitlerem, kterou jsme v českých zemích poprvé poznali z kampaně v komunistických médiích v roce 1945 a zatím naposledy z letošní nestoudné knihy Miroslava Grebeníčka (4), je typickým příkladem goebbelsovské taktiky spojené s názorem, že „stokrát opakovaná lež se stává pravdou“. Pravou „vinou“ Pia XII. byl ve skutečnosti jeho nesmiřitelný postoj ke komunismu. (5)

Pius XII. byl jediným možným kandidátem na nástupnictví po Piovi XI., zvoleným v rekordně krátkém konklave počátkem března 1939. Pius XI. (Achille Ratti) chtěl, aby Eugenio Pacelli byl jeho nástupcem, přesto však nešlo o jednoznačnou kontinuitu. Pius XII. se na rozdíl od svého předchůdce (a  podobně jako prezident Hácha) „nenarodil s temperamentem bojovníka“. (6) Jeho parketou bylo, stejně jako u Háchy, skryté pomáhání obětem nacismu, a to i za bolestnou cenu snahy o diplomatický přístup k Hitlerovu režimu a  umírněnosti v pozvedání hlasu k pranýřování jeho zločinů.

Paradoxně to však byl právě Eugenio Pacelli, kdo v roce 1937 velmi vyostřil text encykliky svého předchůdce proti nacismu Mit brennender Sorge. (7) Encykliku proti rasismu a antisemitismu, částečně připravenou Piem XI., nicméně nevydal. I když o jeho filosemitismu na základě řady publikovaných židovských svědectví nemůže být pochyb, nikdy se neodhodlal ke gestu, které by reálné možnosti Vatikánu pomáhat obětem antisemitského běsnění hitlerovců mohlo jen zmenšit a katolíkům v Německu a Němci okupovaných zemích uškodit. I když i Pius XII. pronesl řadu odsuzujících slov na adresu antisemitismu, nejčastěji citovaným papežským výrokem na toto téma zůstala slova jeho předchůdce, který se několik měsíců před svou smrtí vyjádřil takto: „Ne, ne, říkám vám, pro křesťana je vyloučeno přijmout antisemitismus. Vyloučeno. Skrze Krista a v Kristu jsme duchovní následovníci Abraháma. Duchovně jsme všichni semité.“ (8)

Tento výrok byl pronesen v září 1938, kdy Itálie přijala první rasové zákony namířené proti Židům. Napětí, které v souvislosti s tím vzniklo mezi italským státem a Vatikánem, vede některé autory až ke spekulacím, že náhlá smrt Pia XI. z února 1939 nebyla přirozená. Ty sice nelze dokázat, faktem však je, že „papežovým lékařem byl Francesco Petacci, shodou okolností otec Mussoliniho milenky Clary Petacciové (ano, to je ta žena, která byla partyzány na konci války chycena s ,ducem‘ na útěku a spolu s ním také popravena). Večer před papežovou smrtí mu měl Petacci dát jakousi injekci. Několik hodin na to papež nemocný na srdce zemřel.“ (9)

 

Poznámky:

1) Viz Jan Jandourek, „Byl Pius XII. opravdu Hitlerův papež? Když kontroverzní autor píše o ,kontroverzní osobnosti‘, vzniká z historické portrétní knihy svého druhu román“, Mladá fronta DNES, 4. 10. 2008, roč. 19, č. 234, s. D/7.

2) Josef Koláček, „Pius XII. – papež, který nemlčel“ [online], 2. 8. 2006, www..radiovaticana.cz/clanek.php?id=4248.

3) „Adolf Hitler chtěl nechat unést papeže Pia XII.“, Mladá fronta DNES, 17. 1. 2005, roč. 16, č. 13, s. A/8.

4) Miroslav Grebeníček, Ve znamení kříže: Podvody nelze halit svatou rouškou, Praha: Ottovo nakladatelství, 2019.

5) Pozadí kampaně proti Piovi XII., řízené tajnými službami komunistických zemí, důkladně rozebírá Ian Pacepa, někdejší příslušník rumunské Securitate, který posléze uprchl na Západ. V závěru svého pojednání na toto téma Pacepa konstatuje: „Jedním z nejvýznaměnších odkazů Pia XII. je role Vatikánu jako silného nepřítele nacismu a smrtelného nepřítele komunismu. Součástí těchto snah bylo Radio Vatikán. Jak nacismus, tak komunismus chtěl dosáhnout toho, aby národy světa měly jen bohy schválené vládou. Udržování víry v jediného pravého Boha Piem XII. a jeho nástupci hrálo důležitou roli ve studené válce a přispělo k vítězství Západu.“ (Ion Mihai Pacepa – Ronald J. Rychlak, Disinformation: Former spy chief reveals secret strategies for undermining freedom, attacking religion and promoting terrorism, Washington: WND Books, 2013, s. 105.)

6) Guido Knopp, Vatikán: Moc papežů, Praha: Ikar, 2003, s. 21.

7) Základní koncept encykliky Mit brennender Sorge „sepsal kardinál Faulhaber při jedné návštěvě v Římě na naléhavou žádost papeže. Tato předloha však tehdejšímu kardinálu – státnímu sekretáři Pacellimu připadala příliš mírná. Sám doplnil nejdůležitější pasáže konkrétními, nanejvýš ostře formulovanými výtkami a tak šla encyklika jménem kurie do celého světa. Byla jedinou obrovskou obžalobou Hitlerova režimu.“ (August Franzen, Malé církevní dějiny, Praha: Zvon, 1992, s. 274.)

8) Martin T. Zikmund, „Ať žije Kristus král!“, Katolický týdeník, 19.–25. 11. 2013, roč. 24, č. 47, příloha Perspektivy, č. 23, s. I.

9) Jan Jandourek, Když papež odchází, Brno: Petrov, 2005, s. 43–44.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel sedm a nula