V jednom ze svých únorových blogování jsem se už zmínil o rezoluci prozatímního výboru rodící se Světové rady církví (SRC) ohledně přesunů obyvatelstva „urážejících křesťanské svědomí“. Přesně před pětasedmdesáti lety, 2. března 1946, pronesl pak ještě generální tajemník SRC W. A. Visser‘t Hooft rozhlasový projev, v němž byly vítězné národy varovány před uplatňováním pomsty proti svému dřívějšímu nepříteli a upozorněny na požadavek SRC, „aby byl učiněn konec skandálu deportací, prováděných nelidským způsobem“. (1)
Stanovisko SRC uvedlo do rozpaků především Českobratrskou církev evangelickou (ČCE) jako hlavní reprezentantku českého křesťanstva na mezinárodním ekumenickém fóru [katolická církev se tehdy ještě k ekumenismu oficiálně nehlásila a druhé největší náboženské společenství v českých zemích, Církev československá (CČS), se o členství v SRC ucházet ani nemohla, protože v dané době neplnila věroučnou podmínku v podobě vyznávání božství Ježíše Krista]. Katolíci moudře mlčeli, ale pro Církev československou nabízející se možnost mlčet zjevně vůbec nepřicházela do úvahy.
Jejím cílem bylo spíš získání evangelíků pro společnou politickou (ne náboženskou) reakci. Tento cíl se ovšem naplnit nepodařilo a obě největší nekatolické církve reagovaly různým, byť nikterak protikladným způsobem.
Dopis synodní rady Českobratrské církve evangelické generálnímu tajemníkovi SRC byl stylizován profesorem Husovy teologické fakulty a synem prvního synodního seniora ČCE Josefem Bohumilem Součkem dne 12. března 1946 a před odesláním o dva dny později upraven „v dorozumění s velvyslancem Heidrichem z ministerstva zahraničních věcí“. Při této konečné redakci byla mj. vypuštěna věta „jsme si samozřejmě plně vědomi, že odsun je velmi nezvyklé a radikální opatření a nepřekvapuje nás, že vzbuzuje vážné obavy v myslích mnoha lidí“. (2)
Obě verze ovšem odsun i způsob jeho provádění hájily, a dokonce jej označovaly za řešení problému nacionalismu a národnostních problémů, protože „cestu k mírové spolupráci evropských národů“ by podle pisatelů měla připravit budoucí organizace Evropy založená „na jednonárodních státech bez nepřátelských menšin“. Zkušenosti našeho národa z doby kolem Mnichova a po něm byly podle dopisu takové, že nyní nejen nemůžeme než považovat odsun „za akt spravedlnosti, nýbrž že jsme také přesvědčeni, že je to nejlepší cesta, jak jednou zbaviti poměr českého a německého národa té nenávistnosti, jíž byl tak žalostně otráven, a to, dovolujeme si říci, nikoli vinou té strany, která byla vždy o tolik slabší.“ (3)
Již 11. března 1946 se rezolucí SRC ve své schůzi zabývala ústřední rada CČS, která se na tento „hlas mravní autority představitelů protestantského křesťanstva“ rozhodla odpovědět telegramem, v němž prohlašovala, že považuje setrvání Němců v Československu za ohrožení života českého národa, a obviňovala Světovou radu církví, že „nenašla slov křesťanských sympatií pro nezaviněné utrpení slovanských národů pod německou nadvládou [a] zastává se jen Němců, kteří svůj dnešní osud sami bezmeznou zpupností vyprovokovali“. (4)
SRC se samozřejmě proti těmto formulacím ohradila. Visser‘t Hooft dne 20. března 1946 ústřední radě CČS napsal: „Velká většina členů prozatimního výboru se zúčastnila zápasu proti německému národnímu socialismu a někteří z nich byli i vězněni gestapem; nacistické zločiny jim byly známy. Nebylo by bývalo správné vyjmouti některé národy jako příklad velikého utrpení. Prozatimní výbor byl si též vědom toho, že v přítomném utrpení německého národa se projevuje prvek spravedlnosti a soudu, ale zároveň byl přesvědčen, že církve musí svědčiti o tom, že zacházeti s Němci jako oni zacházeli s jinými národy by bylo hříchem proti Bohu, který je nejen spravedlivý, ale i milosrdný. Církev musí v prvé řadě dbáti toho, aby byl transfer prováděn lidským způsobem. Rezoluce prozatimního výboru žádá, nestavějíc se proti transferu za všech okolností, aby se zvážila cena, která bude za odsun Němců zaplacena…“ (5)
Ve stejný den dr. Visser‘t Hooft poslal osobní dopis i synodní radě ČCE. Poukazoval v něm na to, že kampaň vedená proti SRC v Československu zkresluje její stanovisko, protože SRC neodmítá zásadně jakýkoliv odsun, ale pouze žádá, „aby celá politika byla prozkoumána vzhledem ke svým důsledkům“. Generální tajemník SRC v dopisu zaujal vlídný postoj k počínání československých úřadů a pouze vyzval ČCE, aby měla nadále na zřeteli nehumánní zacházení s Němci v internačních táborech a jinde. (6)
V Českobratrské církvi evangelické se mezitím objevily projevy nesouhlasu s tím, aby se evangelíci v celé záležitostipodřizovali „ideovému vedení“ Církve československé, která se na synodní radu ČCE 11. března obrátila s požadavkem, aby se ČCE „jako křesťanská církev připojila k jejímu stanovisku, protože se zmíněným poselstvím Světové rady církví musí cítiti dotčeni všichni křesťané Československé republiky“. (7)
Břetislav Hladký, farář ČCE v Neratovicích, svým dopisem ze 13. března 1946 přiměl synodní radu k vyjádření, nepotvrzujícímu tvrzení CČS, že ze SRC „byli vytlačeni zástupci slovanských církví“, a seniorátní výbor královéhradeckého seniorátu ČCE se o tři dny později na synodní radu obrátil se žádostí, aby vyjádřila své stanovisko k věci nezávisle na stanovisku CČS, „které se nám zdá býti v lecčems podezřelé“. (8)
Umírněné stanovisko k rezoluci zaujala Akademická YMCA, jejíž delegaci k rozhovoru o stanovisku SRC přijal i president Beneš. „Zástupci YMCA prohlásili, že ,řešení‘ národnostního problému v ČSR je sice snad nutné, kritizovali ale krutý způsob, jakým se s Němci zachází“. (9)
Naproti tomu výkonný výbor Kostnické jednoty zaujal na své schůzi z 25. března 1946 k rezoluci SRC postoj vyostřeně politický, i když v dobovém duchu současně používající i „biblickou“ argumentaci: „...Jestliže z milosti Boží byli jsme zachráněni od hrozného osudu naprostého vyhubení jako národ, jsme šťastni, že bylo nalezeno rozluštění stále jitřícího problému německých menšin. Repatriace Němců z Československa zpět do Německa, pravěkého to domova jejich předků, slibuje býti jediným trvalým a spravedlivým vyřešením problému, takže jednou pro vždy bude odstraněna hrozba evropského a světového míru. Nedovolte, aby Váš křesťanský soucit s těmi, jimž přesun je nepříjemný, svedl Vás k tomu, že byste nadržovali viníkům a že byste překáželi důsledkům přirozeného, mravního a základního zákona příčinnosti a následků, zákona setby a žně (Gal. 6,7). Nadržovati zločinům nacistů, jichž se dopouštěli domněle ve prospěch německého národa, se souhlasem jeho většiny a s pomocí německých menšin v obsazených zemích, znamenalo by odklon od spravelnosti, zákona a pořádku a Němci, jako zhýčkané děti, neměli by nikdy možnost poznati, že se nevyplácí přestupovati Boží mravní zákon a hlásati nauku, že moc je vždycky v právu. Německá minorita u nás se zřekla svého čs. občanství, jsouc uchvácena Adolfem Hitlerem, a nyní musí býti deportována stejným právem, jakým všechny státy deportují nežádoucí cizince…“ (10)
Rozhořčené stanovisko k rezoluci SRC zaujala v dopisu předsedovi vlády Zdeňku Fierlingrovi také pravoslavná církev, která ve svém časopise Hlas pravoslaví zprávu o protestu SRC proti nelidskému jednání s Němci komentovala příznačnými slovy:
„Nad touto zprávou netřeba se příliš pozastavovati, uvážíme-li, že protestantské církve jsou v podstatě církvemi germánskými. Je zřejmé, že těžce nesou trest, který stíhá Němce za jejich nacistické barbarství osvědčované na ostatních národech.“ (11)
Církev československá vyslala do sídla SRC svého zástupce prof. Hníka, aby ve státním zájmu dosáhl v Ženevě urovnání celé záležitosti. O výsledcích rozhovorů bylo v bulletinu mezinárodní křesťanské tiskové služby v Ženevě z dubna 1946 řečeno:
„U příležitosti návštěvy prof. Hníka v Ženevě pokračovaly rozhovory o otázce odsunů obyvatelstva. Prof. Hník vysvětlil, proč je přesvědčen, že problém německé menšiny v Československu může být řešen jen transferem většiny těchto Němců. CČS i jiné české církve žádaly vládu, aby zabezpečila, že transfery budou prováděny lidským způsobem. Bylo rozhodnuto rozdělit odsun na dobu 18 měsíců.“ (12)
Prof. Hník ke svým jednáním v Ženevě po návratu v článku „Odsun Němců a křesťanské svědomí“ napsal: „Uveřejněním této zprávy vzalo vedení Světové rady církví na vědomost naši zvláštní situaci, za níž se stalo odsunutí většiny Němců z Československa životní nutností. Mravně se nám dostalo kreditu za to, že provádíme transfer s použitím humanitních metod. […] Dobré jméno Československa i vážný zájem našich církví o spravedlivé řešení německé otázky se podařilo obhájiti. Proto ústřední rada československé církve právem uznala dobrou vůli Světové rady. Usnesla se jí poděkovati za své poslední schůze, konané 13. května !946, za toto konstruktivní stanovisko k transferové otázce. Rozhodla se též informovati ministerstvo vnitra o tom, jak významnou úlohu má při vytvoření mravní posice ČSR ve světě, že zůstáváme věrnými též v transferové politice humanitní tradici našeho národa. Na této cestě si své svědomí zachováme čisté…“ Hníkův článek současně vyjadřoval rozhořčení nad slovy britského pozorovatele, který „měl odvahu tvrdit, že se církve u nás stydí za to, jak se s Němci zachází“, a tvrdil, že církvím při transferu Němců „připadla odpovědná úloha, aby mravně zdůvodnily, proč má býti odsun proveden lidskými prostředky a v době co nejkratší.“ (13)
Až na výjimky tedy představitelé nekatolických církví svému svědomí příliš nedovolili, aby je v otázce transferu Němců trvale zneklidňovalo. K výjimkám však každopádně patřil J. B. Souček, autor prvního evangelického „dopisu do Ženevy“ z března 1946, který posléze – po definitivním nastolení komunistického režimu – dospěl k závěru, že protest proti rezoluci SRC, byť i umírněný a důstojný, byl přece jen chybou či selháním.
Souček krátce po únoru 1948 vykonal nad zpolitizovanými církevními postoji z předcházejícího období pokání v novém dopisu Visser‘t Hooftovi, byť tentokrát soukromém a z pochopitelných důvodů nepodepsaném. Teprve v něm učinil to, k čemu církve v inkriminovaném období nenašly odvahu: provedl zhodnocení odsunu skutečně pod zorným úhlem věčnosti, z hlediska nikoliv politického, státního či národního, ale výhradně teologického. Podstatu selhání spatřoval v projevení strachu nikoliv z hříchu, ale přesně naopak ze zachování Božího přikázání neoplácet zlé zlým:
„...naše slabost v nynější krizi byla také – a to pro křesťany na prvním místě – odplatou našich vlastních hříchů. Svůj nový život po osvobození jsme začali v duchu nezřízeného a bezuzdného nacionalismu. […] Konkrétním výrazem tohoto nacionalistického ducha byl odsun sudetských Němců. […] Podle mého názoru má celá tato záležitost ústřední význam… [Byla nám předkládána] jako chladně přijaté ,nutné‘ opatření, které nás mělo jednou provždy zbavit nesporně palčivého problému. Bylo nám vyloženo, že je třeba využít této jedinečné příležitosti, a tak se zabezpečit proti opakování Mnichova. Právě tento způsob uvažování o věci považuji za těžkou chybu, ne-li hřích. Propuknutí vášní by po zkušenosti šestileté okupace bylo možno pochopit i odpustit. Avšak v této snaze pomocí nepokrytě tvrdého, nebývalého a neslýchaného, ano obludného opatření se zabezpečit vidím projev hybris (14), jenž nemá naději na úspěch. Takovéto lidské pojistky vždycky troskotají. Podle mne je tento nezkrocený nacionalismus, který se projevil odsunem, prvním zlem, oním próton pseudos (15) našeho života po květnu 1945, tím zlým kořenem, jehož je tento komunistický převrat prvním ovocem.“ (16)
Poznámky:
1) „Ještě k otázce odsunu Němců: Odpověď Ú. R. k resoluci Světové rady církví“, Český zápas, 23. 5. 1946, roč. 29, č. 21, s. 115.
2) Ústřední archiv ČCE, f. SR ČCE, kart. XV/C/1, Světová rada církví v Ženevě a odsun Němců (1946).
3) „Odsun Němců z ČSR“, Kostnické jiskry, 4. 4. 1946, roč. 31, č. 14, s. 77.
4) Národní archiv, f. ÚPV, kart. 967, sign. 1281.
5) „Ještě k otázce odsunu Němců: Odpověď Ú. R. k resoluci Světové rady církví“, Český zápas, 23. 5. 1946, roč. 29, č. 21, s. 115.
6) Ústřední archiv ČCE, f. SR ČCE, kart. XV/C/1, Světová rada církví v Ženevě a odsun Němců (1946).
7) Tamtéž.
8) Tamtéž.
9) Dorothea Neumärker,Josef L. Hromádka: Theologie und Politik im Kontext des Zeitgeschehens, München: Chr. Kaiser Verlag, 1974, s. 248.
10) „Memorandum Kostnické jednoty ve věci odsunu Němců“, Kostnické jiskry, 23. 5. 1946, roč. 31, č. 21, s. 121.
11) „Protestantské církve hájí Němce?“, Hlas pravoslaví, 1946, roč. 2, č. 3, s. 43.
12) „Ještě k otázce odsunu Němců“, Český zápas, 23. 5.1946, roč. 29, č. 21, s. 115.
13) F. M. Hník, „Odsun Němců a křesťanské svědomí“, Náboženská revue, 1946, roč. 17, č. 2, s. 113–117.
14) Pýchy, domýšlivosti, arogance.
15) První (základní) lží.
16) „Dopis do Ženevy z r. 1948“, Křesťanská revue, 1991, roč. 58, č. 2, s. 41–42.
2024 ©