Americký prezident Roosevelt a britský premiér Churchill si za války se svým spojencem a přítelem, sovětským totalitním diktátorem Stalinem, nevěděli rady. Neudělali vůbec nic pro milióny lidí v sovětských koncetračních táborech, jako vejce vejci podobných nacistickým. A na znamení upřímného přátelství nic neučinili ani proti tomu, aby mohl Stalin v těchto i mnoha jiných ostnatým drátem obehnaných lágrech, z nichž největším bylo celé jeho impérium, nově umístit i milióny dalších nešťastníků.
Winston Churchill promluvil až jako soukromá osoba. Poté, co byl na konci války voliči zbaven svého úřadu, začal o tehdejší světové situace přemýšlet poněkud jinak než v době, kdy byl sám jedním z jejích klíčových hráčů. Dne 5. března 1946 pronesl na univerzitě Westminster College ve Fultonu v americkém státě Missouri u příležitosti udělení čestného doktorátu řeč nazvanou Sinews of Peace (Opory míru), ale známou spíš jako Fultonský projev. Ten vstoupil do dějin svou nejslavnější větou, v níž Churchill řekl: „Od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu byla přes [evropský] kontinent spuštěna železná opona.“ (1)
Mrazivý, leč poetický obraz „železná opona“ má dlouhé dějiny. Přiznávám, že jsem se o nich poučil v anglické wikipedii, na kterou mi nicméně na blogu – na rozdíl od textů odborného rázu – nic nebrání odkazovat.
Zatímco v roli metafory pro striktní oddělení se obratu „železné opony“ začalo používat přibližně začátkem 19. století, jeho nejstarší použití sahá až do doby Babylónského Talmudu, kde traktát Sota 38b říká, že ani železná opona nemůže oddělit lid Izraele od nebeského Otce. V moderních dějinách se tento pojem objevuje spíše v odkazech k vzájemně odděleným dějinným érám. Churchill se s ním mohl setkat v textu Vasilije Rozanova z roku 1918, který za pád železné opony nad dosavadními ruskými dějinami označil bolševickou revoluci. O pětadvacet let později se tohoto obrazu chopila goebbelsovská propaganda, a to už v prostorovém významu Sověty kontrolovaného území za železnou oponou. V jednom z pokusů vrazit klín mezi země protihitlerovské koalice ještě i Lutz von Krosigk, faktický kancléř po Hitlerově sebevraždě, v rozhlasovém projevu z 2. května 1945 mluvil o destrukci, která probíhá za železnou oponou spuštěnou na Východě. Pak již přišla řada na Churchilla, který v telegramu novému americkému prezidentovi Trumanovi z 12. května 1945 poprvé poukázal na to, že za ruskou frontou byla spuštěna železná opona, za níž se odehrávají věci nám neznámé.“ (2)
Dílčí poznámky tohoto druhu zapadly, ale fultonský projev už se stal světoznámým a může být pokládán za jeden z momentů v dějinách, v nichž se projevila moc slova v podobě prostého konstatování skutečnosti.
Je to projev i dnes dost děsivě působící – zvláště také proto, že některé ruské „zvláštnosti“ i o pětasedmdesát let později platí, i když už „jen“ ve vztahu k Rusku a ne Sovětskému svazu. To se týká především pasáže ze závěru Churchillova projevu, v níž expremiér řekl: „Na základě toho, co jsem viděl u našich ruských přátel a spojenců během války, jsem přesvědčen, že neexistuje nic, co obdivují více než sílu a neexistuje nic, k čemu by měli menší vážnost než je slabost, zvláště pak vojenská slabost.“ (3)
I v čistě dobovém kontextu se však projev nečte či neposlouchá snadno, a to ani v našem, ani ve světovém. U nás jsme si v době, kdy Churchill hovořil o Praze za železnou oponou, stále ještě dělali četné iluze. Ve světě měl Západ tehdy ještě s monopolem atomové bomby možnost sovětské expanzi čelit. Nestalo se tak, byť Churchill konstatoval:
„Bylo by špatné a nemoudré svěřit tajné vědomosti nebo zkušenosti o atomové bombě, které jsou nyní v začátcích a mají je Spojené státy, Velká Británie a Kanada, mezinárodní organizaci, dokud se ještě nachází ve věku dětství. Bylo by šílenstvím hodit je zmítanému, stále agitovanému nesjednocenému světu. V žádné zemi nikdo nespí hůře proto, že by vědomosti, metody a suroviny pro výrobu bomby se nyní nalézaly v amerických rukou. Nevěřím ale, že bychom všichni mohli spát tak klidně, kdyby se situace obrátila a kdyby si některý komunistický nebo neofašistický stát nyní monopolizoval tyto hrůzné síly. Samotný strach z nich by mohl být využit, aby svobodnému demokratickému světu byly vnucovány totalitní systémy a důsledky, které se vymykají lidské představivosti. Bůh si přál, aby se tak nestalo a my máme alespoň krátký oddech k uspořádání našeho domu dříve, než se ono nebezpečí ocitne před námi. Ale i v tom případě, že nebudou litovat žádné námahy, měli bychom stále ještě disponovat tak imponující převahou, která by představovala účinné odstrašující prostředky, aby bylo zabráněno jejich použití, respektive hrozbě jejich použití druhou stranou.“ (4)
Právě jen díky tomu, že atomová bomba byla zatím jen v rukou Američanů, byl svět zatím bezpečný před novou válkou. Winston Churchill ve Fultonu vedle nebezpečí války hovořil i o druhém nebezpečí v podobě tyranie a v této souvislosti konstatoval:
„Nemůžeme nevidět fakt, že svobody, které individuálně mají jednotliví obyvatelé Britského impéria, neexistují v dosti velkém počtu zemí, z nichž některé jsou velmi silné. V těchto státech se kontrola nad prostým lidem provádí různými prostředky vše ovládajících policejních vlád v takové míře, která je potlačující a odporuje všem zásadám demokracie. Moc státu je vykonávána bezohledně, buď diktátory nebo úzkými oligarchiemi jednajícími prostřednictvím privilegovaných stran a politické policie. Naše povinnost v této době početné těžkostmi nespočívá v násilném vměšování do vnitřních záležitostí zemí, které jsme neporazili ve válce. Ale nikdy nesmíme přestat proklamovat v odvážném tónu veliké zásady svobody a lidských práv, které jsou všeobecným dědictvím anglicky mluvícího světa a které prostřednictvím Magny charty, Bill of Rights, Habeas corpus, procesů před porotou a anglického veřejného práva našly svůj znamenitý výraz v Deklaraci nezávislosti.To vše znamená, že lidé kterékoli země mají právo, a měli by mít možnost ústavními prostředky, svobodnými nespoutanými volbami s tajným hlasováním si zvolit nebo změnit charakter nebo formu vlády, pod kterou žijí, měly by vládnout svoboda slova a myšlení. Justice nezávislá na výkonné moci, na jakékoliv straně, by měla vykonávat zákony, které obdržely široký souhlas velké většiny, nebo byly posvěceny časem a obyčejem. To jsou malé skutky svobody, která by měla žít v každé chýši. To je poselství lidstvu od britského a amerického národa. Hlásejme, co činíme a čiňme, co hlásáme.“ (5)
Další z klíčových pasáží projevu představovala již zmíněná část projevu věnovaná spuštění železné opony, za níž „leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy: Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie. Všechna tato vynikající města a jejich obyvatelé se nacházejí v něčem, co musím nazvat sovětskou sférou. Vše je v té či oné formě nejen předmětem sovětského vlivu, ale ve velké míře a mnohých případech také předmětem rostoucích opatření kontroly Moskvy. Pouze Athény - Řecko s jeho nesmrtelnou slávou - mohlo svobodně rozhodnout o své budoucnosti ve volbách pod dohledem Angličanů, Američanů a Francouzů. Polská vláda ovládaná Rusy byla povzbuzena k ohromným a nespravedlivým zásahům vůči Německu. Provádí se masové vyhánění milionů Němců v rozměrech, o nichž se nám ani nesnilo. Komunistické strany, které byly ve všech těchto východních státech Evropy velmi malé, dosáhly postavení a moci, které neodpovídají počtu jejich členů a všude chtějí dosáhnout totalitní kontroly. Téměř ve všech těchto zemích převládají policejní vlády, s výjimkou Československa zde neexistuje pravá demokracie.“ (6)
Poslední zmínku naznačující, že v Československu ještě existuje „pravá demokracie“, lze Churchillovi těžko zazlívat vzhledem ke skutečnosti, že to byli samotní čeští nekomunisté (člověk se zdráhá napsat demokraté), kteří tuto tezi hlásali. A ani po Fultonu neudělali nic pro to, aby ve stálém hlásání „lidové demokracie“ a soutěžení s komunisty ve vřelosti postojů k Sovětům dál nesměřovali k hořkým koncům. Je ovšem pravda, že nekomunistické strany se zároveň snažily udržet i vztahy se Západem a ve svých tiskových orgánem se občas zastaly i Churchilla, když byl po Fultonu komunistickými médii v přesném následování někdejší Goebbelsovy propagandy napadán jako „válečný štváč“…
Komunisté označovali jeho projev za jakési vyhlášení studené války, i když Churchill jako soukromá osoba samozřejmě nic vyhlašovat nemohl a po jeho projevu ani nedošlo k žádné změně západní politiky. Až v následujícím roce americký prezident vyhlásil známou Trumanovou doktrínu. Ta se ovšem týkala jen zadržování komunismu v Řecku a Turecku, nikoliv v Československu (za což jsme si ale, připomínám, do značné míry mohli sami).
Z evropských metropolí, jejichž neblahý osud za železnou oponou Churchill zmiňoval, nakonec, jak známo, jedna vyvázla: Vídeň. (Všechny ostatní se opravdu ocitly na druhé straně doslovně existující železné opony s ostnatým drátem a ostrou střelbou na hranicích.) Ve zbytku tohoto článku se ještě zastavím právě u rakouské problematiky, a to nejen proto, že Rakousko jako jediné dokázalo svou zdánlivě fatální pozici za železnou oponou změnit, ale také proto, že v již zmíněném hesle „Železná opona“ na anglické wikipedii mě zaujala fotografie Otty Rakouského s popisem „Otto von Habsburg, jenž sehrál vůdčí roli v otevření železné opony“. (7)
Rakousko – pochopitelně jen „malé“ Rakousko v hranicích z doby po rozdělení Rakousko-Uherska – bylo spojenci z druhé světové války uznáno až v lednu 1946. Za války totiž nemělo žádný exilový orgán a jediným, kdo se jej snažil vytvořit, byl právě Otto von Habsburg. Ten po válce pobýval v Tyrolsku, ale v témže měsíci (lednu 1946)jej i jeho sourozence předseda prozatímní vlády, „socialista Karl Renner, tiše podporován Sověty, vyhnal ze země dříve, než mohli podniknout cokoli významnějšího pro obnovu monarchie. Nic nepomohlo, že právě Karl Renner na jaře 1938 vítal nacistická vojska nadšenými slovy, zatímco Otto Habsburský byl jediným významnějším Rakušanem, který proti jejich agresi rozhodně protestoval, a který – na rozdíl od Rennera – po celou válku usilovně pracoval pro obnovu rakouské nezávislosti a svobody.“ (8)
V listopadu 1945 se v Rakousku konaly parlamentní volby, v nichž komunisté nedostali čtyřicet procent hlasů jako později v Československu, ale jen pět. Už z toho rozdílu je zřejmé, že si Rakušané zasloužili konečný úspěch v podobě své Státní smlouvy, uzavřené roku 1955 – po Stalinově smrti –, která jim umožnila zachování svobodného neutrálního státu. K Habsburkům se ovšem i ona obracela zády.
Otto Habsburský mohl do země zavítat až v roce 1966, a to jen za cenu vzdání se nároků na trůn. Roku 1972 mu pak byla povolena politická činnost na rakouském území. O rok později se stal prezidentem Panevropské unie, usilovně pracující pro pád železné opony dělící náš kontinent. Roku 1982 se do Rakouska poprvé od zániku monarchie před čtyřiašedesáti lety mohla vrátit i jeho matka, císařovna Zita.
Otto jako prezident Panevropy i dlouholetý poslanec Evropského parlamentu (do kterého nechal umístit symbolické prázdné křeslo pro chybějící zástupce národů zpoza železné opony) neúnavně pracoval pro znovusjednocení kontinentu. Nakonec se mu podařilo rozšířit své politické aktivity až za železnou oponu.
Jeho matka Zita měla „v roce 1989 slavit 97. narozeniny. Koncem února však náhle zeslábla a zatelefonovala Ottovi: ,Brzy zemřu. Přijeď za mnou.‘ Přijel. O čem s ním chce mluvit, o minulosti? Nikoli, o přítomnosti a o budoucnosti. O budoucnosti východní Evropy. Arcivévoda se právě chystal na cestu do Maďarska v příštích dnech. Má jet? ,Ano, samozřejmě.‘ O několik dní později již neměla císařovna sílu jíst a už ani nemluvila. Poslední radost jí dopřál Otto – telefonoval z Budapešti, že ho tam velkolepě uvítali. Jakýsi taxikář mu nedovolil, aby jízdu zaplatil, se slovy: ,Bylo mi ctí, Vaše Veličenstvo, že jsem mohl vézt Vaše Veličenstvo.‘ Železná opona pukala a puklinami prosvítal konec komunismu.“ (9)
V červnu 1989 představitelé Panevropy Otto Habsburský a Maďarského demokratického fóra Ferenc Mészaros uspořádali Panevropský piknik v Soproni na maďarsko-rakouských hranicích. Východěmečtí uprchlíci toužící se dostat na Západ při něm hranici prolomili, čímž fakticky nastal pád železné opony. Pod vedením Ottovy dcery Walburgy jí Východní Němci v průběhu pikniku ve třech velkých vlnách prošli. I když výsledek akce nebyl předem jasný, Otto jej měl předjednán s vůdcem maďarských reformních komunistů Imrem Pozsgayem. Jednalo se o test, zda sovětská okupační vojska v Maďarsku proti narušení železné opony zasáhnou či nikoliv. Nestalo se. Stalinistický vůdce Východního Německa Honecker stihl ještě odsoudit aktivity Otty Habsburského mezi dosavadními východními Němci v Maďarsku i Polsku a jejich masové zvaní na Panevropský piknik, ale po tomto pikniku už nastal rozkol i ve východoněmecké vládnoucí straně. V listopadu 1989 se po masových protestech v NDR železná opona otevřela i mezi Východním a Západním Berlínem. (10)
Konec sovětského bloku, o kterém mohl Churchill v březnu 1946 jen snít, se stal skutečností.
Poznámky:
1) „Projev W. Churchilla na univerzitě ve Fultonu (5. 3.1946)“, 14. 8. 2009, http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/projev-w-churchilla-na-univerzite-ve-fultonu-5-3-1946/.
2) Viz „Iron Curtain“, cit. 6. 3. 2021, https://en.wikipedia.org/wiki/Iron_Curtain.
3) „Projev W. Churchilla na univerzitě ve Fultonu (5. 3.1946)“, 14. 8. 2009, http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/projev-w-churchilla-na-univerzite-ve-fultonu-5-3-1946/.
4) Tamtéž.
5) Tamtéž.
6) Tamtéž.
7) „Iron Curtain“, https://en.wikipedia.org/wiki/Iron_Curtain.
8) Jiří Pernes, Poslední Habsburkové: Karel, Zita, Otto a snahy o záchranu císařského trůnu, Brno: Knižní klub a Barrister & Principal, 1999, s. 258.
9) Jean Sévillia, Statečná císařovna: Zita Habsburská, Praha: Plejáda, 2012, s. 177.
10) Viz „Iron Curtain“, cit. 6. 3. 2021, https://en.wikipedia.org/wiki/Iron_Curtain.
2024 ©