Březen 1946 (3): Proces s Vamberským a příprava procesu s protektorátní vládou

Motto: „…viděl jsem jak ten sovětčík otáčí rukou kolem krku, jako by jej obtáčel provazem, a ukazuje mi současně druhou rukou na prstech počet tři, tři, tři! Tedy tři rozsudky smrti!“ (Prokop Drtina, ministr spravedlnosti)

Politické procesy v poválečném Československu, konané s cílem odsoudit skutečnou či domnělou zradu z let předešlých, se na plné obrátky rozběhly až v dubnu 1946, kdy byl mj. zahájen hlavní proces s protektorátní vládou. Již 7. března 1946 však předsednictvo vlády projednávalo právě zprávu ministra Drtiny o přípravě procesů s politickými činiteli z let protektorátu a druhé republiky.

Drtina žádal rozdělení obžalovaných do dvou až tří skupin s tím, že nejprve budou souzeni ti, kdo setrvali ve vládě až do konce protektorátu. Po této skupině by mohl následovat „vážný případ Havelkův, který spolu s Klimentem a Popelkou mohl by snad tvořiti skupinu druhou“. (1) Pravil, že ze skupiny ministrů úřadujících až do konce „Hrubého situace jest vážná, rovněž tak situace Krejčího“ a v těchto případech „přichází v úvahu trest nejtěžší“, který bude navrhován „patrně i u Bienerta“. (2)

Jinými slovy, národní prokurátor bude patrně navrhovat tři tresty smrti… Podle Drtinových memoárů ve vládě nebylo sporu o tom, že nějaký ten trest smrti navrhován bude, „jen bylo patrno takové rozvrstvení“, že komunisté byli radikální a nekomunisté (ani kněží Šrámek a Hála) se proti tomu nestavěli. (3) Tedy hrdelní monstrproces…

Jako by už i tak nebylo z právního a lidského hlediska vše dost zlé, byla zde ještě speciální přání Sovětů, vyjádřená např. jakýmsi sovětským válečným reportérem (z řad NKVD?), jehož gesto k Drtinovi jsem již z ministrových pamětí citoval v mottu tohoto článku. (4)

Také vyslanec Čičajev Drtinovi na sovětské ambasádě zcela bezostyšně tlumočil přání Sovětů, aby protektorátní vláda byla příslušným procesem odsouzena en block a tři z jejích členů dostali trest smrti. Drtina nad tímto sovětským vměšováním do československých vnitřních záležitostí neprojevil žádnou nelibost a naopak se vyjádřil vstřícně, jen si podle svých slov v duchu říkal, že ani takovýto případný návrh nebude znamenat skutečné vynesení příslušných hrdelních trestů, i když si to Sověti nepochybně myslí. (5)

Je ovšem děsivé, že prezident republiky Edvard Beneš se již 27. října 1945 v rozhovovru s Ladislavem Novomeským vyjádřil, že „traja hlavní provinilci českí“ (6) – tj. „Adolf Hrubý, dr. Krejčí a, myslím, Bienert“ – budou potrestáni na hrdle. (7)

Ke jménům Krejčího a Bienerta se patrně dospělo mechanicky na základě toho, že oba postupně zastávali post nástupců padlého generála Eliáše v čele protektorátní vlády. Ve vztahu k Hrubému Drtina předsednictvu vlády budoucí návrh na trest smrti zdůvodnil tím, že byl „nejaktivnějším členem vlády a je dokonce podezřelý ze styků se Sicherheitsdienstem“. (8) To by se dalo označit za kuriózní vyjádření vzhledem k tomu, že ve zprávě Sicherheitsdienstu z 12. října 1944 byl naopak Hrubého postoj k německé říši a národu charakterizován jako „pasivní a negativní“. (9)

Předsednictvo vlády dále onoho 7. března 1946 z Drtinova podnětu diskutovalo o „čtyřech politických otázkách“: zda mají být ministři uznáni vinnými na základě „souhlasu s Háchovým postupem 15. března“ (a zda to již samo o sobě stačí k hrdelnímu trestu), zda působení ve vládě už samo o sobě zakládá zločin, zda odevzdání vyslanectví zakládá zločin a „zda účast v delegaci ke Kesselringovi, jednání o příměří atd. zakládá samo o sobě skutkovou podstatu zločinu podle retribučního dekretu“. (10)

Kladná odpověď na poslední z těchto otázek se stala osudnou někdejšímu generálnímu řediteli plzeňské Škodovky ing. Adolfu Vamberskému, který 11. března 1946 stanul před Národním soudem a již následujícího dne jím byl odsouzen. „Soudní přelíčení ukázalo, že Vamberský mohl předložit řadu dokladů, které svědčily pro jeho věrnost české věci. Ovšem účast na poselství k západním mocnostem a pod. mu podrazily nohy.“ (11)

Uvedené poselství bylo ovšem – tak jako takřka vše z dějin protektorátu – nejednoznačnou záležitostí. Bylo organizováno z příkazu K. H. Franka, který se na konci války pokoušel o uzavření separátního míru třetí říše se západními velmocemi, ale jeho čeští účastníci včetně Vamberského sledovali české cíle typu spojení s odbojem a záchrany hodnot a životů převzetím moci v protektorátě do českých rukou.

Národním prokurátor Tržický, který později nechvalně proslul i v procesu s protekorátní vládou, se ve vztahu k ing. Vamberskému snažil dokázat, že jako generální ředitel Škody kolaboroval s okupanty a že svou misí v delegaci na Západ z dubna 1945 i členstvím v rozšířeném výboru Ligy proti bolševismu z roku 1944 (kdy se ovšem jmenovaných „členů“ nikdo na nic neptal) spáchal zločin proti státu podle retribučního dekretu.

„Ohledně své cesty na západní frontu se Vamberský hájil tím, že nemohl sám rozhodovat o své účasti v delegaci a že podle informací od ministra Hrubého o cestě věděla i Fierlingerova košická vláda. On sám prý doufal, že tím odvrátí hrozící bombardování Prahy. O Vamberského chování po dobu okupace u soudu svědčila řada lidí, kteří potvrdili, že brzdil zbrojní výrobu, zabránil přenesení části výrobního zařízení Škody do továrny v Alpách a podporoval protiněmecký odboj. [...] O přelíčení a trestu lze mít za to, že měly politické pozadí. Přes všechna svědectví byl ing. Adolf Vamberský uznán vinným a dne 12. března 1946 jej Národní soud odsoudil ke 3 rokům těžkého žaláře, zostřeného čtvrtletně tvrdým ložem. V rozsudku se praví, že 'polovina jeho majetku propadla a pozbývá občanské cti navždy', zkonfiskován byl také jeho dům na Ořechovce v Lomené ulici čp. 33/472. Ing. Vamberský zemřel na následky během věznění podlomeného zdraví 23. června 1951." (12)

Závěrem tohoto článku je ještě třeba zmínit další schůzi předsednictva vlády z 26. března 1946, která navazovala na jednání ze 7. března. Drtina ji uvedl konstatováním, že se předsednictvo shodlo považovat za zločin podle retribučního dekretu "schválení 15. března". Národní prokurátor podle zápisu ze schůze "vychází z názoru, že každý, kdo 15. března seděl ve vládě a nic proti tomu nedělal, dopustil se zločinu prorady a má býti stíhán podle § 1 retribučního dekretu. Prakticky to znamená, že navrhuje trest smrti jak pro Krejčího, Hrubého a Bienerta, tak pro Kalfuse a Kamenického." Drtina (a ve shodě s ním další členové vlády) sice s tímto plošným přístupem nesouhlasil, rozhodně však setrval u představy "přísného" návrhu trestu pro Krejčího a pro Hrubého, o kterém teď dokonce prohlásil, že byl ve službách Sicherheitsdienstu - jako by se jednalo o dokázanou věc. (13)

"S výjimkou ministra zdravotnictví Adolfa Procházky (zastupoval předsedu lidové strany Jana Šrámka) souhlasili účastníci diskuse s tím, aby žalobce navrhl ve třech případech nejvyšší trest. Padla táž jména, která uvedl Beneš v rozhovoru s L. Novomeským 27. října 1945." (14)

Poznámky:

1) Ve skutečnosti byl nakonec Havelka souzen společně s dalšími členy vlád z let 1938–1941(tj. ve druhém „vládním“ procesu)a Kliment s Popelkou zvlášť.

2) Karel Kaplan, Dva retribuční procesy: Komentované dokumenty (1946–1947), Praha: Ústav pro soudobé dějiny ČSAV, 1992, s. 35.

3) Prokop Drtina, Československo můj osud: Kniha života českého demokrata 20. století, sv. druhý, kniha 1., Praha: Melantrich, 1992, s. 188.

4) Tamtéž, s. 189.

5) Viz tamtéž, s. 190–193.

6) Ani stopa presumpce neviny!

7) Karel Kaplan, op. cit., s. 9.

8) Tamtéž, s. 35.

9) Národní archiv, f. Státní tajemník při říšském protektoru a německý státní ministr, sg. 109-4-297.

10) Karel Kaplan, op. cit., s. 9–10.

11) Josef Staněk, „Soudíme kolaboranty“, Kostnické jiskry, 11. 4. 1946, č. 15, s. 82.

12) „Adolf Vamberský“, https://cs.wikipedia.org/wiki/Adolf_Vambersk%C3%BD.

13) Viz Karel Kaplan, op. cit., s. 38–39.

14) Tamtéž, s. 10.