Červen 1945 (1): Hlavní retribuční dekrety

O retribučním dekretu vzniklém za války v Londýně už jsem blogoval v únoru, teď však ještě musím blogování o podivném právním rámci tzv. retribuce dovést do 19. června 1945, kdy byly vydány dva na tomto poli definitivní prezidentské dekrety.  

Je všeobecně známo – byť si to dodnes mnozí Češi odmítají připustit a svou nejistotu v této věci maskují siláckou nacionální rétorikou –, že tzv. Benešovy dekrety, umožňující zbavovat veliké skupiny lidí státního občanství, umožňující, aby byl ještě více skupinám lidí konfiskován majetek, a de facto pseudoprávní cestou likvidující veškeré záruky právní bezpečnosti, jsou naší národní a mezinárodní ostudou.

I když po válce formálně stále platila československá ústava z roku 1920 a retribuční dekrety se dovolávaly právní kontinuity s první republikou, ve skutečnosti řadou svých ustanovení (např. zřizováním ústavě zcela neznámého druhu soudů) právní řád někdejšího demokratického státu úplně rozvracely. Pavel Tigrid se ve svém průvodci novodobými českými dějinami nejprve zabývá právně zcela bezprecedentním poválečným nakládáním s obyvatelstvem „neslovanské“ národnosti a poté pokračuje:

„Jestliže jsme takto naložili s Němci, co jsme udělali s vlastními, zaručeně z českých, moravských, slovenských kořenů pocházejícími občany, kteří byli označeni za kolaboranty, za zrádce národních zájmů, za námezdné přisluhovače okupantů? Hráli jsme aspoň na domácím terénu s ,našimi lidmi‘ regulérní hru s neměnnými pravidly? Postarali jsme se o právní postupy, které by zaručovaly práva obžalovaných, běžná a uznávaná ve všech dobách v civilizovaných společnostech? Odpověď je, žel, opět negativní, víc než neutěšená, je ostudná.“ (1)

Nejde přitom „jen“ o ostudný ráz retribuční legislativy z června 1945, ale samozřejmě i o to, že už před jejím vydáním po celé zemi bez jakéhokoliv právního podkladu probíhalo „retribuční“ zatýkání prováděné národními výbory, revolučními gardami a různými ozbrojenými složkami, „vyslýchání“ zadržených spojené s mučením a vytváření ohromného množství nejrůznějších lágrů, v nichž trpělo a umíralo i mnoho lidí úplně nevinných. (2)

Vládu či přinejmenším většinu jejích členů tyto záležitosti nijak netrápily, takže v ministerských radách mohly paralelně s nimi probíhat rozšafné diskuse o tom, jak právně definovat retribuci, aby bylo co nejlépe dosaženo „žádoucího“ výsledku v podobě odsouzení nejen českých fašistů, udavačů aj., ale především háchovské politické reprezentace. Ve vztahu k Háchovi ministrům nedělalo těžkou hlavu to, že umírající stařec je zcela nelidsky držen ve vězení, ale jen to, že za daných okolností není jasné, jak by mohl být souzen.

Ze zasedání vlády se samozřejmě pořizovaly zápisy, takže si dodnes může každý přečíst například názory, které její členové projevovali v diskusi ze 13. června 1945. Ministr spravedlnosti prof. Stránský v ní svým kolegům sdělil, že do připravovaných textů retribučních dekretů zařadil paragraf umožňující soudit Háchu bez ohledu na fyzickou nemožnost jeho účasti při procesu, a tak „z důvodů politických“ prolomil právní zásadu, podle níž nic takového není možné. Stránský nicméně nad touto možností projevil rozpaky, které se komunističtí členové vlády pohotově pokusili rozptýlit. Zápis uvádí: „Ministr V. Kopecký se dotazuje, zda by se případ nemohl vyřešit tím způsobem, že by se Hácha obžaloval zároveň s jiným obžalovaným, např. Beranem. Náměstek předsedy vlády K. Gottwald se domnívá, že by se věc mohla vyřešit tak, že by se Hácha považoval za nepřítomného.“ Nekomunisté a právníci Stránský a Procházka sice poukazovali na právní neudržitelnost takovýchto nápadů, ale další z nekomunistických členů vlády, Hubert Ripka, reagoval těžko uvěřitelným prohlášením, „že se proces s Háchou musí provést a že musí být odsouzen, že to vláda nezbytně dluhuje budoucnosti národa“. Ripka, Kopecký a Gottwald si notovali v názoru, že „Hácha musí býti souzen a odsouzen“ (podobnost se známým protikatolickým heslem z dob po vzniku Československa „Řím musí býti Čechem souzen a odsouzen“ zde zřejmě není jen čistě náhodná). (3) Tato diskuse byla ovšem zcela zbytečná, protože právě v době, kdy byla ve vládě vedena, se stav nebohého Háchy v pankrácké věznici stal kritickým... (4)

Ještě za Háchova života nicméně „19. června 1945 Beneš podepsal dekret o tzv. Národním soudu, podle něhož měl být Hácha souzen. Kdyby Eliáše nepopravili Němci, byl také obžalovaný.“ (5) Dekret č. 17/1945 o Národním soudu byl prezidentem podepsán současně s dekretem č. 16/1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, známým též jako „velký retribuční dekret“.

Oba zákony rozhodně patří k těm, kvůli nimž se instituce prezidentských dekretů po zásluze těší špatné pověsti. Právě tyto dva dekrety by se daly označit za první předznamenání velkých politických procesů z padesátých let, protože o politickém rázu retribučních procesů nebylo pochyb. (6) Osobně je vnímám jako první etapu korumpování české justice, která si v poválečném období musela postupně zvykat na věci, které nemohly být v souladu s profesní ctí jejích činitelů, přičemž druhá, poúnorová etapa na tuto první navazovala.

U velkých retribučních procesů byly sice na rozdíl od poúnorových soudních frašek ještě zachovány formálně procesní procedury, ovšem také ne všechny. Na doporučení Edvarda Beneše a s plným souhlasem ministra Stránského, podle nějž si v retribuci souzená „zvlášť ničemná a zavrženíhodná“ kategorie obžalovaných nezaslouží žádné ohledy (7), bylo uzákoněno, že ani proti rozsudkům lidových soudů, ani proti rozsudkům Národního soudu „není opravných prostředků“. (8)

Byla zachována pouze možnost podat proti rozsudku Národního soudu zmateční stížnost, přičemž však „o návrhu na obnovu trestního řízení rozhodoval sám Národní soud“. (9) Také složení soudních senátů s výrazným zastoupením tzv. soudců z lidu vybíraných z řad lidí za války vězněných či působících v zahraničí, sestavované podle stranickopolitického klíče, neumožňovalo rozhodování založené právně a nikoliv politicky.

Prominentní čeští obžalovaní souzení Národním soudem měli oproti německým a neznámým českým obviněným, pro které byly příslušné tzv. lidové soudy, jen jedinou výhodu, spočívající v tom, že s nimi aspoň musel probíhat relativně regulérní proces, a nikoliv jen bleskový stanný soud. Neblaze proslulý paragraf 31 velkého retribučního dekretu umožňoval právě toto: stanné soudy ne nepodobné nacistickým. Uváděl, že „trest smrti se vykoná zpravidla do dvou hodin po vyhlášení rozsudku“, přičemž „žádost o milost kýmkoliv podaná nemá odkladného účinku“. (10)

Předmětem mého zájmu je však především dekret o Národním soudu, protože právě tato instituce měla rozhodovat o osudech háchovců, resp. obětované pomnichovské politické reprezentace, která měla být nyní souzena z vůle mnichovských kapitulantů v čele s Edvardem Benešem a pozdějším nástupcem Jaroslava Stránského v roli za retribuci odpovědného ministra Prokopem Drtinou.

Bizarní pohled někdejších exilových činitelů typu Stránského a Drtiny na dění v protektorátě odrážela již celá koncepce Národního soudu, který měl soudit osoby už předem označované za kolaboranty bez rozlišování toho, zda se jednalo o vládní činitele v čele s Háchou a Eliášem, anebo o jejich protivníky z řad českých fašistů.

Druhý paragraf dekretu č. 17/1945 (11) podivuhodně konstatuje, že dopustili-li se činů trestných podle retribučního dekretu v tomto paragrafu vyjmenovaní činitelé, „budou souzeni Národním soudem jakožto soudem trestním“ (jinak mělo být možné, aby Národní soud fungoval i jako „soud čestný“). Výčet příslušných činitelů zní takto: „Státní president tzv. protektorátu, členové tzv. protektorátních vlád, členové ústředního vedení Vlajky, členové Kuratoria pro výchovu mládeže, členové výboru a činovníci České ligy proti bolševismu, vedoucí činovníci Národní odborové ústředny zaměstnanců (12) a Svazu zemědělství a lesnictví, novináři, kteří propagačně sloužili vládě vetřelců v denním tisku, nebo vůbec osoby, které byly vedoucím postavením v životě politickém, vysokým úřadem, vysokou funkcí velitelskou nebo význačným místem v životě hospodářském vázány být svým spoluobčanům vlasteneckým vzorem.“

V sedmém až devátém paragrafu dekretu (13) byla také definována později nechvalně známá role národního prokurátora, zcela jednoznačně spíš politická než právní. Národní prokurátor jmenovaný vládou a podřízený ministru spravedlnosti měl mj. určovat, které osoby a „pro jaké zločiny nebo činy“ mají být souzeny Národním soudem. Měl také provádět „vyhledávání“ skutečností zásadní důležitosti umožňujících souzení obžalovaných s tím, že „vyšetřování se nekoná“ a námitky proti obžalobě podané národním prokurátorem se nepřipouštějí. Národnímu prokurátorovi příslušelo také rozhodnutí „o vazbě obžalovaného“.

Jedenáctý paragraf (14) se evidentně týkal Háchy a potenciálního monstrprocesu s ním. Uvádělo se v něm, že „jestliže se obžalovaný nedostavil anebo nemůže dostaviti k soudu z jakýchkoliv důvodů, může národní prokurátor navrhnouti, aby se hlavní přelíčení konalo v nepřítomnosti obžalovaného“. Další paragrafy dekretu o Národním soudu opakovaně předjímaly možnost vynášení rozsudků smrti a lze jen těžko pochybovat o tom, že by takovýto rozsudek byl vynesen i nad protektorátním prezidentem, na začátku dekretu zmiňovaným na prvním místě...

Je také ještě třeba připomenout, že velký retribuční dekret v ustanoveních platných i pro procesy před Národním soudem definoval zločiny proti státu v souladu se zákonem na ochranu republiky z roku 1923, přičemž například ve svém třetím paragrafu trestným stanovoval jednání toho, „kdo v době zvýšeného ohrožení republiky propagoval nebo podporoval fašistické nebo nacistické hnutí, nebo kdo v oné době tiskem, rozhlasem, filmem nebo divadlem, nebo na veřejném shromáždění schvaloval nebo obhajoval nepřátelskou vládu na území republiky“. (15)

Vzhledem k tomu, že všichni protektorátní činitelé včetně nacisty popraveného generála Eliáše samozřejmě byli za okupace nuceni pronášet takto interpretovatelné projevy, mohl být na základě retribuční legislativy kterýkoliv z těchto činitelů podle politické poptávky odsouzen k drastickému trestu. Jak později konstatoval obhájce některých z nich Kamill Resler, velký retribuční dekret vycházel „ze stanoviska naprosté právní souvislosti života Československé republiky od 28. října 1918 až do vydání rozhodnutí, jako by nebylo Mnichova a 15. března 1939 a jako by byla Československá republika zůstala ve starých hranicích samostatnou, jednotnou a demokratickou republikou po celou tuto dobu“. (16)

Je navíc nutné ještě jednou zmínit i právně neméně pozoruhodnou skutečnost, že v době vydání tohoto dekretu už ti, kdo podle něj měli být souzeni, dávno seděli ve vazbě. Mnozí z nich byli sami právníci a ještě ani po dlouholetém pobytu ve vězení nad touto skutečností nepřestávali kroutit hlavou. Doc. JUDr. Josef Kliment například píše:

„Byli jsme snad první vězni na světě, kteří teprve museli čekat, až na ně bude vydán zákon. Slibovalo se nám, že to bude tzv. retribuční dekret prezidenta republiky o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů, který se sestavoval ještě v Londýně za války a který je samostatnou kapitolou v dějinách soudnictví již proto, že z pera profesora trestního práva J. Stránského vyšel první trestní, dokonce hrdelní zákon s několikaletou zpětnou účinností.“ (17)

Muž nesoucí jméno Jaroslav Stránský a titul profesor trestního práva přitom po válce sice ve shodě s logikou, které veřejnost rozuměla, ale současně v naprostém rozporu s logikou jím samotným sepsaného zákona prohlašoval: „Dekret je namířen proti Němcům, ne proti Čechům; v úvahách o retribuci se od samého začátku rádo zapomínalo, že tu půjde především o odplatu za zločiny německé. Němcům a Čechům nelze měřit stejně. To, co Češi dělali nuceně – davové demonstrace, zdravení a pod. – dělali Němci dobrovolně; jest nutno myslet na chybu hlavní, na německé násilí a německý zločin, a ne hledat chyby a chybičky především na českých lidech. Zrádci a udavači musí býti z národa vyvrženi a co nejpřísněji potrestáni, ale soudci jsou proto z lidu, aby u t.zv. kolaborantů nebyly jejich rozsudky stricti iuris, nýbrž bonae fidei. aby odplata národní jednotu utužila a ne rozvrátila.“ (18)

S vědomím toho, jak vše dopadlo, zní tato Stránského slova jako nepovedený vtip. Ve skutečnosti se totiž národ v době třetí republiky nesmiřitelně rozdělil na dvě části (z nichž první byla nepoměrně větší, ale druhá zase měla nepoměrně větší prostor v médiích) – na ty, kdo byli rozhořčeni skutečností, že retribuce krutě a nespravedlivě postihuje mnoho dobrých českých lidí, a na ty, kteří naopak okázale projevovali rozhořčení nad jejím domněle mírným průběhem. Roku 1946 jeden z lidoveckých poslanců v parlamentu konstatoval: „Jako kdysi v dobách husitských válek rozestoupil se národ na Tábority a Sirotky na straně jedné, a na Pražany na straně druhé, rozestupuje se dnes národ na přísné na straně jedné a umírněné na straně druhé.“ (19) Fetiš národní jednoty se tak politikům Národní fronty právě v otázce retribuce rozpadl pod rukama.

Poznámky:

1) Pavel Tigrid, Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, Praha: Odeon, 1990, s. 208.

2) Viz Benjamin Frommer, Národní očista: Retribuce v poválečném Československu, Praha: Academia, 2010, kap. „Masové zatýkání“, s. 83–90.

3) Viz část zápisu 29. schůze vlády vlády z 13. 6. 1945, publikovaná in: Karel Jech – Karel Kaplan (eds.), Dekrety prezidenta republiky 1940–1945: Dokumenty I., Brno: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR – Doplněk, 1995, s. 273–274.

4) Viz Jan Gebhart - Jan Kuklík, „Úvahy nad biografiemi Emila Háchy“, Soudobé dějiny, 2007, roč 14, č. 4, s. 818.

5) Stanislav Berton, Beneš a Hácha, Roseville: vlastním nákladem, 1998, s. 26.

6) „Představitelé vládních politických stran i prezident Beneš považovali retribuční soudnictví za mimořádné či revoluční, s omezenou a krátkodobou působností, a všichni se shodovali v tom, že se jedná o politické procesy. Do pravidel politických procesů patří účast politických institucí při přípravě procesů, při prosazování jejich záměrů a politickém využití. U většiny významných procesů, které před Národním soudem probíhaly, převzala zmíněnou roli vláda...“ (Karel Kaplan, Dva retribuční procesy, Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1992, s. 8.)

7) Viz Benjamin Frommer, Národní očista: Retribuce v poválečném Československu, Praha: Academia, 2010, s 128.

8) Oba dekrety jsou publikovány v přílohách knihy Benjamina Frommera Retribuce v poválečném Československu, Praha: Academia, 2010. Zde viz § 31 dekretu č. 16/1945, s. 465 a § 15 dekretu č. 17/1945, s 471.

9) Eva Janečková, Proces s protektorátní vládou, Praha: Libri, 2012, s. 32.

10) Benjamin Frommer, Národní očista: Retribuce v poválečném Československu, Praha: Academia, 2010, s. 465.

11) Viz tamtéž, s. 467–468.

12) Právě „vedoucí činovníci Národní odborové ústředny zaměstnanců“ mohou být ve skutečnosti dobrým příkladem toho, jak selektivně se retribuce ve shodě s politickými zájmy prováděla. Známí představitelé této protektorátní instituce, Evžen Erban a Jindřich Jungmann, „nebyli nikdy hnáni k odpovědnosti“, protože „jako řadu méně významných kolaborantů i tyto muže zachránila jejich poválečná politická příslušnost [ke komunistické straně]. Erban a Jungmann zaujali vůdčí pozice v poválečné jednotné odborové organizaci – Ústřední radě odborů (ÚRO). Získali i poslanecké mandáty.“ (Benjamin Frommer, Národní očista: Retribuce v poválečném Československu, Praha: Academia, 2010, s. 393.)

13) Viz Benjamin Frommer, Národní očista: Retribuce v poválečném Československu, Praha: Academia, 2010, s. 469.

14) Viz tamtéž, s. 470.

15) Tamtéž, s. 452.

16) Karel Zajíček (ed.), Český národ soudí K. H. Franka, Praha: Ministerstvo informací – Orbis, 1947, s. 150.

17) Josef Kliment, U obětovaného prezidenta: Hořké paměti Háchova tajemníka, Praha: Academia, 2019, s. 582–583.

18) Masarykova sociologická společnost a Oddělení pro vědeckou politiku Zemské kulturní rady Československé strany národně socialistické v Brně, Tři roky: Přehledy a dokumenty k československé politice v letech 1945 až 1948, Praha: Melantrich, 1991, s. 50.

19) A. Rozehnal, „Procesy politické“, Obzory, 15. 6. 1946, č. 24, s. 352.