Červen 1945 (2): Háchova křesťanská smrt po nekřesťanském zacházení

Fakta týkající se tragického konce trýznivého prezidentství dr. Emila Háchy, které neskončilo žádným z ústavně možných způsobů (ani uplynutím mandátu, ani abdikací, ba ani ne zbavením úřadu, ale politickým rozhodnutím o tom, že má zemřít ve vězení), už jsem shrnoval několikrát. V tomto svém posledním textu na toto smutné téma se nechci jen opakovat, a proto zvolím jiný úhel pohledu než jen ortodoxně historický. Vyjdu v něm z ne vždy ověřitelných ústních svědectví a současně tak ještě vzdám dík pamětníkům, na které v souvislosti s Háchou vděčně vzpomínám. 

Mnozí už dávno následovali Háchu na cestě z tohoto do lepšího světa. Jednou z nich byla i Marie Kulhánková, které sice prezidenta Háchu osobně nepoznala, ale vděčil jsem jí za některé mimořádně cenné pamětnické kontakty a také za to, že mne ve svém bytě na Žižkově nechávala podle potřeby přespávat v dobách, kdy jsem se v Praze intenzivně věnoval háchovskému bádání. Paní Kulhánková byla bývalou zdravotní sestrou, která po celý život udržovala přátelské styky se svou někdejší spolužačkou Antonií Duškovou (provdanou Pultrovou), která společně s druhou sestřičkou Miladou Hájkovou ošetřovala dr. Háchu v závěru jeho prezidenství v Lánech a pak i v posledních týdnech jeho života na Pankráci.

Emil Hácha byl pozoruhodný člověk: na jedné straně vystavený pohrdání ze strany mnohých, kteří jej vůbec neznali a viděli v něm jen jakýsi politický symbol, na straně druhé vyvolávající velkou sympatii a náklonnost v těch, kteří jej v osobním styku poznali jako člověka. To se týkalo dokonce i posledního období jeho strastiplné životní pouti, ve kterém už byl fyzicky a psychicky zničenou troskou. Také Antonie Dušková alias sestra Tosca, která s ním byla v kontaktu jen v závěrečném půldruhém roce jeho života, na něj do konce svých dnů nepřestala láskyplně vzpomínat.

Tosca se bohužel nedočkala pádu komunismu a snah o zjednání spravedlnosti jménu dr. Háchy – paní Kulhánková vždy mluvila o tom, jakou by z nich měla radost –, ale její vzpomínky jsem získal aspoň zprostředkovaně, a to i díky setkání s jejím někdejším manželem MUDr. Václavem Pultrem z 23. září 1994. Její svědectví o tom, že tak kruté lidi, jakými byli pankráčtí dozorci, v životě neviděla, je ve shodě s tím, co se lze o nelidském týrání vězňů ze strany pankráckých bachařů dozvědět i z řady jiných zdrojů.

Z ústních pramenů je mám potvrzené ještě i paní Marií Běhounovou z Jinců, s níž jsem telefonicky hovořil dne 26. ledna 1995. Tato politická vězenkyně se sice na Pankráci ocitla až po únoru 1948, ale hovořila tam s mnohými pamětníky Háchova „pobytu“, kteří popisovali kontrast mezi tupou surovostí některých dozorců a lidskostí, kterou vůči Háchovi projevovali kriminální delikventi typu zlodějíčků; ti druzí se mu snažili nosit vše, co mohl být ve svém stavu schopen jíst, a dávali mu najevo vděčnost, která mu podle nich i mnoha jiných patřila jako zachránci národa. Kontakt na paní Běhounovou jsem získal díky panu Josefu Horovi z Milína, mému nejdražšímu, ne-li dnes už jedinému příteli z řad háchovských pamětníků, který mi zprostředkoval některé vzpomínky prezidentova bratra a pomohl mi kontaktovat i některé v devadesátých letech ještě žijící pamětníky pobytů dr. Háchy v Jincích, kam pozdější prezident jezdil na letní byt, a v Hostomicích, kde žil ing. Theodor Hácha.

Třetím člověkem, kterému dlužím podobně velikou vděčnost jako paní Kulhánkové a panu Horovi, je historik PhDr. Josef Tomeš, předseda Společnosti JUDr. Emila Háchy a někdejší dlouholetý přítel Háchovy dcery Milady Rádlové, který mi mj. zprostředkoval její vzpomínky. Ty v neposlední řadě dosvědčují nehoráznou prolhanost komunistického ministerstva vnitra (jehož dezinformace ovšem zřejmě nekomunistickým vládním politikům spíš vyhovovaly, než že by snažili nějak si je ověřovat): to se nestydělo tvrdit, že o dr. Háchu bylo na Pankráci dobře postaráno a že tam za ním mohla volně docházet jeho dcera. (1) Paní Rádlová naproti tomu vždy s hořkostí vzpomínala na to, že ji za umírajícím otcem nikdy nepustili...

Zatímco pro poválečné mocipány byl Hácha jen figurkou v jejich politické hře a lidsky jim byl zcela lhostejný, obyčejní lidé z jeho okolí jej, jak jsem se již zminil, měli velmi rádi (2) a toužili mu jeho osud nějak ulehčit. Příslušníci lánského personálu kolem prezidentova komorníka Bohumila Příhody po Háchově zatčení z 13. května 1945 podle MUDr. Pultra poslali telegram Benešovi, kterého žádali, aby se Háchy zastal. Beneš prý reagoval jen „vysvětlením“, že se vrací do vlasti politicky oslaben, a proto by nebylo taktické, aby se k Háchovi hlásil.

Těžko říci, co se odehrávalo v nemocí zamlžené mysli prezidenta republiky (3), když byl z příkazu komunistického ministra vnitra Václava Noska deportován z Lán na Pankrác, Každopádně šlo o neuvěřitelnou scénu, která v dějinách našeho prezidentského úřadu nemá obdoby. Spíše než právní akt připomínala únos hlavy státu.

Zatímco obě ošetřovatelky mohly (resp. z příkazu pražského policejního ředitelství musely) doprovázet Háchu do vězeňské nemocnice, prezidentova dcera – doposud „první dáma“ – byla naopak „se dvěma kufry osobních svršků odvezena do Prahy, vysazena na Letenském náměstí a ponechána svému osudu. Neměla žádný byt, žádné zaměstnání. Nakonec jí pomohl bývalý manžel [JUDr. Zdeněk Rádl]. Ubytoval ji ve svém původním bytě, dvougarsoniéře v ulici Františka Křížka. Veškerý Háchův majetek byl zkonfiskován, paní Miladě zbylo jen několik knížek a hrníčků...“ (4)

Na Pankráci v té době působili dva vězeňští lékaři, proti osudu svých pacientů prakticky bezmocní, ale zřejmě slušní: MUDr. Josef Reim a MUDr. Radim Raýman (druhý z nich zde působil a snažil se vězňům pomáhat už i za protektorátu). V úředních protokolech se objevuje jen jméno Josefa Reima, který se s pomocí obou sester pokoušel zajistit prezidentovi stravu odpovídající jeho zdravotnímu stavu. (5)

Radim Raýman je diskutabilnějším svědkem, který se sice o Háchově osudu na Pankráci rozepsal ve svých nepublikovaných pamětech, ale spolehlivost jeho zde uváděných tvrzení je problematická a ve své odborné monografii o životě Emila Háchy jsem na ně z tohoto důvodu neodkazoval. Zde ocituji jejich úvodní, relativně hodnověrnější část, v níž Raýman píše:

„Věděl jsem, že dr. Hácha byl v Lánech zatčen a odvezen na Pankrác. Nedostal jsem ho ale ke vstupní prohlídce a tak jsem ho sháněl. Předseda podnikové rady mi řekl: ,Hodili jsme ho do samotky, lump jako lump, ať tam zdechne!‘ ,Je to těžce nemocný starý člověk, nedávno měl mozkovou mrtvici a nemůže se vůbec sám živit; zemře tam hlady a trest smrti hladem u nás není zaveden,‘ namítal jsem." (6)

Dále pak Raýman popisuje četné další pokusy, které po selhání tohoto prvního s Reimem k Háchově záchraně podnikli a ze kterých prý přinesla ovoce až jeho cesta cesta do Plzně za americkým generálem Harmonem. Nu, kdoví, možná se opravdu zasloužil o to, že Hácha nezemřel hlady už krátce po svém dopravení na Pankrác. O více než jen pár týdnů tragického živoření však Háchův život každopádně mohl být prodloužen jen v případě, že by byl z Pankráce převezen do civilní nemocnice či sanatoria. K tomu však samozřejmě přes snahu MUDr. Reima i okresního policejního inspektora dr. Houdka nedošlo a jedinou odpovědí na toto úsilí se nakonec stalo sdělení: „Rozhodnutí vlády jest nechati zemříti Dr. Háchu na Pankráci.“ (7)

Sadistům, jimž se naskytla jedinečná příležitost ukájet své zrůdné choutky na prezidentovi republiky, bylo ponecháno volné pole. Statečný znojemský převor Jakub Zemek, který se v pankrácké věznici ocitl po únoru 1948, ve svých memoárech uvádí: „Spoluvězni z Pankráce vypravovali, že [Hácha] byl na cele plný vší, blech a štěnic. Občas ho prý bachaři vytáhli na chodbu a z ochozů na něho močili.“ (8)

Háchův zdravotní stav se za daných okolností samozřejmě stále zhoršoval, zejména když byla vězňům v pankrácké nemocnici odebrána dietní strava a v důsledku tohoto opatření i mnoha jiných vězeňských krutostí umírali i ti z nich, kteří se na Pankráci ocitli v mnohem lepším zdravotním stavu než dr. Hácha.

„Háchovy fyzické i psychické síly prudce poklesly počátkem června. Nemohl mluvit, nebyl časově ani místně orientován. I v tomto stavu jej však stále navštěvovali vyšetřovatelé, kteří se marně snažili získat podklady pro připravovaný proces s protektorátní vládou.“ (9)

Paní Rádlová naproti tomu za otcem nebyla puštěna ani poté, co jí bylo 24. června sděleno, že jeho stav je kritický. Hácha nicméně patřil k té štastnější části křesťanských obětí teroristických režimů z let 1939–1989, kterým bylo umožněno zemřít ve shodě s jejích vírou. Ač to zní téměř nepravděpodobně, do jeho cely ve vězeňské nemocnici byl přece jen vpuštěn alespoň kněz. Prezidentovu křesťanskou smrt jako první z publicistů píšících o našich dějinách popsal Jiří Rubín, čtvrtá z řady pro mne velmi důležitých osobností z řad pamětníků dr. Háchy, které chci v tomto článku s velikým dílem zmínit. V roce 1993 – krátce předtím, než rozvinul úspěšnou iniciativu směřující k tomu, aby byla konečně napravena neuvěřitelná skutečnost, že na prezidentově hrobě nemohlo být skoro padesát let uvedeno jeho jméno –, pan Rubín v článku pro Katolický týdeník napsal:

„Na výslovné Háchovo přání byl zavolán k jeho lůžku kněz. Byl jím nuselský kaplan dr. Kajetán Matoušek (později tajně vysvěcený světící biskup pražský), a ten umírajícího E. Háchu zaopatřil svátostí umírajících.“ (10)

Několik dní před uplynutím třiasedmdesáti let od chvíle, kdy byl Emil Hácha pokřtěn v křestní kapli kostela Nanebevzetí Panny Marie v Trhových Svinech, jej tak i na druhém prahu jeho života církev provázela modlitbou a znameními Kristovy moci.

V první ze svých dvou háchovských monografií jsem kapitolu o Háchově smrti nazval jeho „Golgotou“ ve smyslu dovršení oběti, kterou Hácha o sedm let dříve zahájil přijetím prezidentského úřadu, o němž předem věděl, že bude „cestou křížovou“. Pan Rubín mi kdysi věnoval rukopis nepublikovaného scénáře Háchovi věnovaného dílu rozhlasového cyklu na motivy knihy Vladimíra Kadlece Jak podivně skončili naši prezidenti, v němž byla Háchova smrt na Pankráci popsána takto:

„Tak dospěl Hácha na své pozemské pouti mučedníka na konečný stupeň Golgoty. Doufejme, že ve svých posledních okamžicích spatřil jas a světlo onoho města, po kterém toužil a které svatý Augustin nazval Civitas Dei.“

A nyní je opět třeba udělat „střih“ a přejít od naděje či obecně od toho, co je ve vztahu k lidskému životu a smrti smysluplné a podstatné, k tomu, co je spojeno jen s bohapustým mocenským cynismem a perverzí. Dne 27. června 1945 – tj. bezprostředně před Háchovou smrtí – uspořádalo ministerstvo vnitra pro novináře návštěvu Pankráce, při níž si její účastníci mohli jak v zoologické zahradě s lidmi místo zvířat za mřížemi prohlédnout některé osobnosti veřejného života z předcházejících let. 29. června pak v Rudém právu vyšel článek tvrdící, že na Háchově „morální a politické odpovědnosti“ za protektorátní režim nic nemění skutečnost, že Hácha „je úplně ochromen“ a „jeho zdravotní stav je kritický“. (11) V té době už byl ovšem prezident dva dny mrtev...

Teprve 1. července byla Háchova smrt oznámena veřejnosti. Smělo se tak stát výhradně jen nekomentovaným přetištěním úředního oznámení ČTK, které denní tisk publikoval v jednotné podobě v rubrice drobných denních zpráv. O dva dny později pak tuto ukázku totalitní žurnalistiky dovršovala poslední zpráva publikovaná opět v Rudém právu. Ministr Nosek v ní vítězoslavně prohlašoval, že „za mřížemi dokončil svůj bídný život Emil Hácha“. (12)

Oznámení publikované po Háchově smrti bylo vlastně zprávou ministerstva vnitra, resp. pražského policejního ředitelství, která s charakteristickou prolhaností oznamovala, že paní Rádlová svého otce „navštívila, nechtěla však vyčkati jeho konce“. Ten podle ní nastal dne 27. června, kdy dr. Hácha zemřel „v přítomnosti ošetřovatelek a Dra Reima v 20.50 hod.“ (13) Sdělení ministra Noska vládě z 29. června (vládou „bez debaty“ vzaté „na vědomost“) nepravdivost této zprávy ještě vystupňovalo formulací, že u prezidentova „úmrtního lože byla přítomna dcera Dr E. Háchy a její manžel Dr Rádl, ministerský rada v ministerstvu financí“. (14)

Ve skutečnosti nejenže u Háchova úmrtního lože nikdo z rodiny být nesměl, ale ani se o žádné „lože“ nejednalo. Podle svědectví sestry Tosky musel prezident na Pankráci spát na slámě, ona s ním ve chvíli jeho odchodu na věčnost byla sama a když pak volala strážné, aby zemřelého odvezli, bylo jí řečeno, že „dědek počká do rána“, kdy bude odvoz mrtvých... V kontrastu s tímto cynismem lhostejným ke smrti člověka Tosca zůstala u zesnulého až do rána a po celou noc se za něj modlila.

S jednou z verzí pravdivého líčení konce pozemské pouti Emila Háchy se mohla široká veřejnost nově seznámit i koncem loňského roku, kdy byly konečně knižně vydány paměti Háchova tajemníka Josefa Klimenta, v rukopise dopsané ke 100. výročí Háchova narození v roce 1972. Docent Kliment, který v době Háchovy smrti sám trpěl v jedné z pankráckých cel, se v nich zmiňuje o tom, jak mu jistý vězeň-ošetřovatel „jednoho červnového dne stačil polohlasně zašeptat Hácha, přičemž couvl od dveří ošetřovny, sepjal obě ruce a přiložil si je ke skloněné hlavě. Znamenalo to, že právě ve vězeňské nemocnici v jiné části budovy zemřel dr. Emil Hácha. Bylo to 27. června 1945, jak mi až po letech ověřila Háchova dcera paní Milada Rádlová. [...] Úmrtí dr. Háchy bylo sděleno paní Rádlové pouze ústně, žádný úmrtní list nedostala a dodnes nemá.“ (15)

Z toho, co jsem v tomto článku citoval z poválečného tisku, je zřejmé, že se v něm ve vztahu k Háchovi nesměla psát pravda. Samozřejmě v něm také není možné hledat reprezentativní obraz tehdejšího smýšlení české veřejnosti, jejíž skutečný hlas byl umlčován totalitářským ztotožňováním vládní propagandy s „hlasem lidu“. Představu o tomto smýšlení si lze vytvořit například z dopisů, které později obyčejní lidé zasílali tzv. Národnímu soudu a z drtivé většiny v nich vyjadřovali odpor ke způsobu, jakým se poválečný režim k Háchovi a spol. postavil. (16) Není důvod pochybovat o správnosti konstatování Ladislava Feierabenda, který ve svých pamětech s odporem zmiňuje skutečnost, že Národní fronta nechala prezidenta Háchu zemřít ve vězení, a říká: „Zdrcující většina národa tento čin Národní fronty odsuzovala a Háchu litovala, neboť z vlastní zkušenosti rozuměla jeho chování za nacistické okupace a znala jeho zdravotní stav.“ (17)

Nekomunistické složky Národní fronty v této záležitosti ochotně přenechaly iniciativu komunistickému ministerstvu vnitra, které se horlivě ujalo i „organizování pohřbu“. Po Háchově smrti byly vydány ministerstvem předem připravené pokyny, s příznačným cynismem hovoří o povolení k „vydání mrtvoly za účelem pohřbení“ za podmínky, „že mrtvola bude převezena ve vší tichosti a nenápadně do některé pohřební síně v Praze“. Hodina pohřbu měla být podle nich „položena na takovou dobu, kdy lze očekávati nejmenší pozornost a účast obecenstva“, účast na pohřbu omezena jen na nejbližší příbuzné, rozesílání či uveřejnění úmrtního oznámení zakázáno a „připojení jména zesnulého na rodinné hrobce“ nepřipuštěno. (18)

Praktická realizace těchto pokynů pak ještě předčila jejich literu, protože mezi nejbližší přibuzné, kterým byla povolena účast na pohřbu, nebyl zahrnut dokonce ani prezidentův vlastní bratr. Toto povolení bylo milostivě dáno jen paní Rádlové a jejímu někdejšímu manželovi, který si je podle dr. Klimenta „vymohl u generála jménem Bartík“. I příběh tohoto muže, Josefa Bartíka, je přitom ve vztahu k absurditě našich poválečných dějin ilustrativní, protože Bartík, za války jeden z představitelů československé zpravodajské služby v Londýně a po válce přednosta zpravodajského odboru ministerstva vnitra velmi zainteresovaného na provádění retribuce, se nakonec sám stal spoluvězněm retribučních vězňů a na Mírově se dokonce setkal s dr. Klimentem, když tam byl v padesátých letech poslán „již nikoli jako pán nad lidskými osudy, nýbrž jako jeden z uvězněných bývalých hodnostářů zavřených do důstojnického koncentračního tábora“. (19)

Na závěr životního příběhu Emila Háchy je však třeba zmínit ještě osobnost z řad těch, jež hrály hrdinskou roli v okupované vlasti za války a pozitivní roli i po válce. Mám na mysli otce Aloise Tylínka, kterého ctil a ve spojení s Háchou připomínal mně tolik drahý Jiří Rubín. (20) Tato vynikající osobnost české katolické církve i pražské komunální politiky byla v prvním období protektorátu proslulá svými mimořádně statečnými kázáními, za která byl Mons. Tylínek nacisty zatčen poté, co roku 1940 v jednom z nich „řekl, že národy mají své prezidenty nebo krále, zatímco stádo má vůdce“. (21) Tehdy ještě nemohl tušit, že o několik let později bude pochovávat prezidenta, který se stane obětí vůdců válečných i poválečných. Strávil pět let v nacistickém koncentračním táboře, aby se pak po válce krátce po svém návratu z Dachau ujal pohřbu prezidenta Háchy... (22)

Pohřeb třetího československého prezidenta, konaný na vinohradském hřbitově 30. června 1945 v sedm hodin ráno, jinak představoval těžko uvěřitelnou, pro tragickou absurditu našich novodobých dějin příznačnou či přízračnou událost. Mimo Tylínka a Rádlových na něm už nesměl být přítomen nikdo jiný kromě estébáků, kteří vzali jeho režii do svých rukou snad ještě děsivějším způsobem než pozdější pohřby prominentních disidentů z doby komunismu. Ostražitě dbali nad tím, aby na pohřeb prezidenta republiky nemohla proklouznout ani myš, i když o něm tak jako tak nikdo nevěděl. „Hácha byl pohřben inkognito ve vězeňských šatech do hrobu své manželky. Místo jeho posledního odpočinku mělo být pro budoucnost zachováno v tajnosti.“ (23)

Závěrem už jen znovu konstatuji, že Háchova smrt byla křesťanská a že za křesťanský by se dal označit i celý jeho životní příběh, spojený s ochotou sloužit bližním a dokonce se za ně i obětovat. Tragédii (nejen) Emila Háchy ovšem představovala skutečnost, že naše novodobé dějiny jako takové by se naopak daly označit za odkřesťanštěné a ve svých totalitních podobách, jejichž obětí se náš třetí prezident stal, přímo za antikristovské.

Poznámky:

1) Viz např. Národní archiv, fond ÚV KSČ – Klement Gottwald, arch. j. 1494, sv. 137, zápisy ze schůzí košické vlády, 35. schůze, s. 308 nebo Prokop Drtina, Československo můj osud: Kniha života českého demokrata 20. století, svazek druhý, kniha 1., Praha: Melantrich, 1992, s. 51 (Drtina ještě i po desítkách let jen albisticky píše, že mu „bylo řečeno“, že u Háchy odvlečeného z Lán na Pankrác je jeho dcera a že se mu za daných okolností vše zdálo být „dosti snesitelné“...).

2) Tuto skutečnost mi potvrdily mj. všechny mé rozhovory s příslušníky Háchova prezidentského personálu (např. s Žofií Šindlerovou, která Háchovi na Lánech prala, uklízela a žehlila) či jejich potomky (např. se synem a dcerou Bohumila Příhody, který byl postupně komorníkem Edvarda Beneše, Emila Háchy a Jana Masaryka).

3) Hácha byl zvolen hlavou státu dne 30. listopadu 1938 a jeho sedmiletý mandát měl podle ústavy skončit v listopadu 1945. Z ústavněprávního hlediska jej tedy považuji za prezidenta republiky i v době jeho zatčení a následného věznění a smrti na Pankráci.

4) Citováno z rozhovoru s Josefem Tomešem dostupného na www.bkovarikova.cz/texty/dalsi-osobnosti/emil-hacha/

5) Viz Reimovy i jiné výpovědi uložené v Archivu bezpečnostních složek, f. Ústředna Státní bezpečnosti, sg. 305-633-3.

6) Radim Raýman, „K posledním dnům dr. Háchy“, dostupné na https://deliandiver.org/2017/06/k-poslednim-dnum-dr-hachy.html

7) Viz Houdkův záznam z 10. 7. 1945, uložený v Archivu bezpečnostních složek, f. Ústředna Státní bezpečnosti, sg. 305-633-3.

8) Jakub A. Zemek, Vatikánský špión, Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1991, s. 40.

9) Jan B. Uhlíř – Jan Kaplan, Praha ve stínu hákového kříže, Praha: Ottovo nakladatelství, 2005, s. 183.

10) Jiří Rubín, „Dluh zapomenutému státníku: Padesát pět let od volby dr. Emila Háchy prezidentem“, Katolický týdeník, 28. 11. 1993, roč. 4, č. 48, s. 8.

11) „Bídáctví protektorátního režimu: Háchovi ministři vyslýcháni na Pankráci“, Rudé právo, 29. 6. 1945, roč. 25, č. 46, s. 1.

12) Václav Nosek, „Vyčistíme republiku od nacistů a zrádců!“, Rudé právo, 3. 7. 1945, roč. 25, č. 48, s. 1.

13) Viz zpráva policejního ředitelství v Praze – státně bezpečnostní oddělení o úmrtí dr. Emila Háchy z 30. 6. 1945, uložená v Archivu bezpečnostních složek, f. Ústředna Státní bezpečnosti, sg. 305-633-3.

14) Národní archiv, f. ÚV KSČ – Klement Gottwald, arch. j. 1494, sv. 137, zápisy ze schůzí košické vlády, 35. schůze, s. 308.

15) Josef Kliment, U obětovaného prezidenta: Hořké paměti Háchova tajemníka, Praha: Academia, 2019, s. 576–576.

16) Tyto dopisy jsou uloženy v Národním archivu, fond Národní soud, sg. TNS 10/46, k. 35 aj.

17) Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky III, Brno: Atlantis, 1996, s. 259–260.

18) Úřední záznam pokynu ministerstva vnitra z 27. 6. 1945, uložený v Archivu bezpečnostních složek, f. Ústředna Státní bezpečnosti, sg. 305-633-3.

19) Josef Kliment, U obětovaného prezidenta: Hořké paměti Háchova tajemníka, Praha: Academia, 2019, s. 576–577.

20) Např. v dějinách komemorace prezidenta Háchy velmi důležitou zádušní mši slavenou k 50. výročí jeho smrti 27. 6. 1995 ve svatováclavské kapli Svatovítské katedrály sloužil z iniciativy Jiřího Rubína P. Václav Kořínek, který byl jako nuselský děkan nástupcem Mons Tylínka v nuselské farnosti.

21) Aleš Palán, „KT na návštěvě: Praha–Nusle. Atmosféru ovlivňuje interiér kostela“, Katolický týdeník, 1.–7. 11. 2011, roč. 22, č. 45, s. 9.

22) Viz Jiří Rubín, „Dluh zapomenutému státníku: Padesát pět let od volby dr. Emila Háchy prezidentem“, Katolický týdeník, 28. 11. 1993, roč. 4, č. 48, s. 8.

23) Tomáš Pasák, Emil Hácha (1938–1945), Praha: Rybka Publishers, 2007, s. 345.