Poté, co jsem ve svém minulém článku popsal tragický závěr životního příběhu Emila Háchy, musím dnes ještě zmínit masakry, které už v červnu 1945 nebyly (tak jako kdysi v Lidicích či Ležákách) páchány Němci na Češích, ale obráceně. Postoloprty na Lounsku a Švédské šance na Přerovsku jsou místy symbolizujícími četné masové vraždy, jejichž oběťmi se stávali sudetští a karpatští Němci. Souvislost tohoto tématu s tématem „Emil Hácha“ v mých očích existuje. Rozhodně odmítám tvrzení, že je třeba se stydět za „háchovské“ češství a naopak se hrdě hlásit k češství „benešovskému“. Skutečnost je přesně opačná: Hácha a spol. ztělesnili češství bezmocné, ale humánní, neúnavně prosící o ušetření lidských životů, které není důvodem k hanbě. Stydět bychom se měli spíš za poválečné „mocné“ češství, které své moci zneužívalo k páchání nelidských zločinů. Češství žalostně dechristianizované a dehumanizované, které nechápe, že pomstu mají lidé přenechat Bohu (1) a už vůbec se jí nesmějí oddávat vůči nevinným včetně malých dětí. Náš národ v pětačtyřicátém nezvítězil, ale prohrál, a to ve smyslu slov papeže Pia XII., který jej marně upozorňoval, že opravdovým vítězstvím je, „jsme-li přemoženi spravedlností, jsme-li přemoženi láskou“. (2)
Minulý měsíc jsem již v závěru svého blogování poukazujícího na poválečné selhání prezidenta Beneše zmiňoval dopis z 2. června 1945, jehož pisatel prosil prezidentovu manželku o zásah proti zvěrstvům páchaným na českých a konkrétně pražských Němcích. Autor tohoto dopisu „si paní Benešové stěžuje, že ženy odvlékané do lágrů a transportů jsou okrádány o zavazadla a jejich malé a hladové děti bez lékařské péče houfně umírají. Vadí mu, že internovaní Němci na strahovském Masarykově státním stadionu spí pod širým nebem a ženy tam jsou znásilňovány.“ Jeho výčet nelidskostí končí srdceryvnou výzvou „jménem lidskosti“, aby „milostivá paní“ nenechala „tuto dějinnou hanbu lpěti na našem národě“. (3) Výzva však přirozeně zůstala oslyšena a ona dějinná hanba, veliká už v květnových dnech, se v průběhu června naopak rozrostla do ještě strašlivějších rozměrů.
Vojenské a jiné ozbrojené jednotky „čistily“ doposud převážně jazykově německé oblasti Čech a Moravy, zatímco po celé zemi vyrůstaly tábory, určené nikoliv jen pro osoby v době nacismu nějak provinilé, ale pro Němce jako takové. Šlo o součást „odsunu“, v této době ještě tzv. „divokého“. Ať už se jednalo o tábory označované jako „internační“, „sběrné“ anebo rovnou „koncentrační“, jisté je, že vyrůstaly ve všech městech i obcích s větším množstvím Němců a že skýtaly velké možnosti zvůle pro ty, kdo je spravovali. „V pohraničních okresech byla zpravidla nejméně 2–3 větší střediska, menších zařízení bylo v každém okrese více. Podobně tomu bylo rovněž v tzv. německých jazykových ostrovech ve vnitrozemí – např. v červnu 1945 bylo mimo své bydliště různě izolováno asi 14.000 jihlavských Němců. Jen v obvodu Velké Prahy se v 37 izolačních sběrnách soustředilo údajně více než 20.000 osob. Tisk informoval, že jde převážně o ženy, děti a starce, ,kteří se ničím neprovinili, avšak aktivně nebojovali proti nacismu, a proto musejí být vyvezeni za naše hranice.‘“ (4) Mnozí se ovšem tohoto „vyvezení“ vůbec nedožili.
K nejmasovějšímu vraždění došlo v červnu 1945 v již zmíněné oblasti Postoloprt. V Postoloprtech, kde mělo být zřízeno velitelství 1. československé divize, prováděla její předsunutá jednotka od konce května soustřeďování Němců směřující nikoliv k „odsunu“, ale k „exekuci“. Němečtí muži z Postoloprt a okolních obcí „byli zčásti soustředěni v postoloprtských kasárnách, další společně s určitým počtem žen převedeni do internačního tábora v bažantnici.“ (5) Dne 4. června zde bylo „postříleno a pohřbeno v masových hrobech nejméně 763 lidí“. Rozkaz ke střelbě dal štábní kapitán Vojtěch Černý, pachatelem dalších vražd byl policejní velitel z Postoloprt Bohuslav Marek. Masakr se zřejmě „konal s tichým souhlasem vojenské tajné služby, ovládané tehdy už komunisty“. (6)
Když později začal fungovat parlament, někteří (převážně lidovečtí) poslanci začali usilovat o vyšetřování hrůz typu postoloprtského masakru. V červnu 1945 však nad nimi političtí představitelé žádné zděšení nevyjadřovali. Státníci v čele s prezidentem republiky naopak stále mysleli jen na to, že je u nás třeba Němce „vylikvidovat“. (7)
„6. června 1945 se konala porada Edvarda Beneše s Ludvíkem Svobodou a náčelníkem hlavního štábu, generálem Bohumilem Bočkem: Beneš na ní byl o prvních ,vyhošťovacích akcích’ (8) informován, souhlasil s nimi a nechal v nich pokračovat.“ (9)
Kdyby byl Beneš opravdu tím, za koho se vydával, tj strážcem masarykovských „ideálů humanitních“, musel by mít mravní sílu k odsuzujícím slovům ve vztahu k Postoloprtům (a mnoha jiným místům), kde byly Čechy připravovány o život i evidentně nevinné nedospělé děti. Edvard Beneš se však místo toho vypravil do Lidic. To mimochodem řečeno z jeho strany samo o sobě vyžadovalo jistou míru otrlosti, protože k vyhlazení Lidic by nebylo došlo bez jeho příkazu k atentátu na Heydricha; prezident se však přirozeně nepřihlásil ke své osobní zodpovědnosti, ale naopak veškerou odpovědnost připsal „německému národu“. V projevu k třetímu výročí vypálení Lidic 10. června 1945 prohlásil:
„Činím německý národ jako celek za nacism a všechny jeho zločiny, jimiž se navždycky před celou historií lidstva tak smutně proslavil, odpovědným, pokládám za nutné politicky z toho vyvodit důsledky vzhledem k celému státu a dle toho postupovat do budoucnosti... Já zde neprozřetelně nezevšeobecňuji. Uvádím jen prostá fakta a říkám prostou pravdu. Vím, že byli Němci jednotlivci, kteří si této hrůzy byli vědomi. Ale jde o přímou vinu převážné většiny Němců, a proto Němci jako celek jsou odpovědni.“ (10)
Pokud by existovala kolektivní vina v tom smyslu, v jakém ji Beneš a spol. po válce definovali ve vztahu k Němcům, musela by samozřejmě existovat i ve vztahu k Čechům. A všem členům našeho národa by se zodpovědnost za poválečná zvěrstva dala připsat úplně stejně, jako byla po válce vina za zvěrstva z doby nacismu suverénně připsána všem lidem německé národnosti...
Pro Čecha může být celkem snadné i pochopení hloupých nacionálních frází, kterým mnoho Němců naletělo v hitlerovské éře. V masarykovské době se český nacionalismus zdál být ještě brzděn odkazy na nadčasové etické hodnoty, ale poté, co se Masaryk „převtělil“ do Beneše, už z něj zůstaly jen jeho výrazové prostředky („nacism“, „tož“...) ve službách populistických sloganů a cynického prosazování „národního zájmu“. Dne 16. června 1945 například Beneš na shromáždění v Táboře hýřil frázemi typu „Tož heslem naším bude: všude a ve všem odgermanizovat republiku!“. Na shromáždění v Mostě ve stejný den podobným způsobem mluvili ministři Stránský a Laušman. (11)
„Odgermanizování republiky“ přitom v praxi znamenalo nezměrné utrpení těch, kteří mluvili německy (nebo byli i bez toho považováni za Němce). Jeho součástí se stal i známý masakr na Švédských šancích v katastru obce Horní Moštěnice u Přerova. Započal tím, že dva důstojníci výše zmíněné armádní tajné služby (Vojenského obranného zpravodajství), Karol Pazúr a Bedřich Smetana, nechali 18. června pod záminkou prošetření nacistů vyvést z vlakové soupravy na přerovském přednádraží početnou skupinu karpatských Němců, po slovenském povstání nacisty násilně přemístěných do protektorátu a nyní se vracejících domů do slovenské Dobšiné. Někteří z nich ani nemluvili německy, ale jen slovenským nářečím.
„Zmínění dva sadisté si od velitele transportu 17. pěšího pluku z Bratislavy, jehož příslušníci se vraceli ze slavnostní přehlídky v Praze, vyžádali dvacet samopalníků a na MNV v Lověšicích pak muže k vykopání hromadného hrobu. Až do páté hodiny ranní 19. června pak byli nešťastníci, k jejichž obvinění a potrestání – jak se později ukázalo – neměli vrahové žádné oprávnění ani důkazy, stříleni po menších skupinkách do týla na blízkém návrší nazvaném Švédské šance. Takto bylo zabito celkem 265 osob (71 mužů, 120 žen a 74 dětí ve stáří do do čtrnácti let). Nejmladším mezi zavražděnými bylo osmiměsíční dítě a nejstarším asi osmdesátiletý muž.“ (12)
Šlo tedy o ještě horší zločin než v Lidicích, kde nacisté na místě povraždili „jen“ muže. Velitel Karol Pazúr byl za něj „v r. 1949 odsouzen na 20 let, ale odpykal si jen zlomek trestu a pak byl povýšen“. (13)
Poválečná společnost se zdála upadat do stavu jakéhosi pravěkého kmenového barbarství, ve kterém ve vztahu k příslušníkům jiného „kmene“ neplatily žádné normy kromě práva silnějšího. Vraždy arci nebyly přímo legalizovány, byť později byla umožněna jejich beztrestnost pod záminkou toho, že směřovaly „ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů“. (14) Zcela přímočaře však bylo legalizováno zmocňování se „nepřátelského“ majetku. Dne 21. června 1945 byl vydán Dekret prezidenta republiky o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa.
Konfiskace na základě tohoto zákona postihly i katolickou církev, jejíž instituce se politikové zcela uměle snažili dělit na „české“ a „německé“. Její z principu nadnárodní společenství bylo relativně nejsilnějším protivníkem dobového tribalismu, byť i v něm docházelo k projevům výslovného popírání etiky evangelia. Teologicky neuvěřitelné výroky pronášel například vyšehradský kanovník a lidovecký politik Bohumil Stašek, který byl za války vězněn v koncentračním táboře a přišel v něm o oko. Na slavnostním shromáždění pražských lidovců z 22. června 1945 měl Stašek na kněze vskutku prapodivnou řeč vrcholící „závěrem, že nadešla jednou za tisíc let doba vyúčtování s Němci, kteří jsou zlí a neplatí pro ně žádné přikázání lásky k bližnímu“. (15)
Představa, že Němci jsou „zlí“, zatímco Češi „dobří“, ovšem patří jen do světa pohádek a zvláště také z pohledu křesťana, který nemůže nevědět o obecné porušenosti lidských srdcí včetně svého vlastního, je zcela neudržitelná. Nemůžeme si hrát na oprávněné soudce druhých a současně doufat, že sami nebudeme souzeni za své vlastní viny...
Ve srovnání s tím mnohem méně důležitý, ale také očividný aspekt náboženského rozměru poválečného osudu českých Němců představuje skutečnost, že míra jejich křesťanské zbožnosti byla větší než v případě Čechů a jejich „odsun“ znamenal jeden z výrazných mezníků v odkřesťanšťování českých zemí. Ne náhodou se právě němečtí kněží, řeholníci a angažovaní laici po válce stávali obětí hned dvojí nenávisti (protiněmecké a protikřesťanské) ze strany lidí, kteří „znali jen jedno náboženství – pomstu, rychlou kořist a komunismus“. (16)
Z doby, o níž v tomto článku píšu, lze uvést řadu příkladů násilné smrti německých duchovních ve věznicích a táborech i jejich vražd mimo tato místa. Několik takových případů „je uváděno například v okresech Nové Město nad Metují a Broumov. Pravděpodobně zastřelen byl farář A. Rödrich z Olešnice, ve Zdonově zavraždili kněze C. Baiera i jeho hospodyni, zabiti byli také administrátoři fary v Šonově J. Prause (řeholní jméno P. Alban) a A. Schmidt (P. Anskar). Při návratu žateckých mužů z Postoloprt 9. 6. 1945 přišel o život člen řádu kapucínů z Žatce, mezi popravenými v Jihlavě v červnu byl také farář Ch. Honsig, v Bílině prý byl zabit duchovní Köckert atd.“ (17)
Profesor Václav Černý uvádí ve svých poválečných pamětech vzpomínku na návrat do svého rodného kraje, při kterém prožil toto: „Zabloudil jsem toho léta 1945 [...] až do kostelíka v Sedloňově (Sattel) za Vrchmezím, hlava na hlavě, všichni mlčeli, i kněz u oltáře tváří k množství, a bylo to ticho tak strašlivé ve svitu planoucích svěc, že jsem se neodvážil podstoupit od prahu. [...] To se vesnice loučila s rodným hnízdem a svými předky, starci i děti do posledního červíčka, a před svým hromadným odchodem nazítří se naposled němě modlila. Bylo to nesnesitelné. Na tom pochodu z hor tři hodiny daleko na vlak pak toho faráře v lesní úžině Pekla nad Metují strážci průvodu zastřelili, nevím proč, snad chtěl do ciziny s sebou propašovat mešní kalich svého stáda.“ (18)
Paměti Václava Černého pak pokračují líčením masakru, k němuž na přelomu června a července 1945 došlo poblíž Teplic nad Metují v okrese Broumov. Ve vztahu k němu však již dám přednost ocitování suše věcného popisu z pera historika:
„Skupina Němců včetně dětí byla na příkaz místní správní komise a posádkového velitele kapitána V. Svobody 28. 6. 1945 vystěhována a vedena na hranici. Polské hlídky však vysídlence nepřevzaly. Proto byli vráceni, zajištěni a 1. července na odlehlém místě v lese Buky doprovodem postříleni. Šlo o jedenáct vesměs starších žen, šest mužů a čtyři děti, mezi nimi i nemluvně. Na útěku byl údajně zastřelen jeden Němec. Podle výsledku šetření byla mezi zavražděnými také žena českého původu z národnostně smíšeného manželství. Česká svědkyně, která se zúčastnila exhumace mrtvých ze tří hrobů, vylíčila své pocity takto: ,nejstrašnější byl pohled na dítě v peřince, které mělo roztříštěnou hlavičku do beztvaré hmoty ... zřejmě pažbou pušky’.“ (19)
Co dodat...???
Poznámky:
1) Biblický imperativ zní takto: „Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: ,Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.’“ (Římanům 12,19)
2) Václav Vaško, Neumlčená: Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce I, Praha: Zvon, 1990, s. 32.
3) „Co je Němec, to patří zabít!“, Týden, 1. 6. 2015, roč. 22, č. 23, s. 35.
4) Tomáš Staněk, Odsun Němců z Československa 1945–1947, Praha: Academia – Naše vojsko, 1991, s. 66.
5) Tomáš Staněk, Perzekuce 1945: Perzekuce tzv. státně nespolehlivého obyvatelstva v českých zemích (mimo tábory a věznice) v květnu–srpnu 1945, Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1996, s. 108–109.
6) „Od masakru německých obyvatel v Postoloprtech uplynulo 75 let. Dnes už není případ tabu“, 4. 6. 2020, ct24.ceskatelevize.cz/domaci/3112247-od-masakru-nemeckych-obyvatel-v-postoloprtech-uplynulo-75-let-dnes-uz-neni-pripad
7) Výraz použitý E. Benešem v jeho známých protiněmeckých projevech v Brně z 12. 5. a v Praze z 16. 5. 1945.
8) Tedy o hrůzách divokého odsunu typu brněnského „pochodu smrti“.
9) Vladimír Kučera, „Dějiny nepatří nikomu, nebo všem: Švýcarský historik Adrian von Arburg se zabývá bolestivým místem – peripetiemi česko-německých vztahů“, Mladá fronta DNES, 22. 7. 2006, roč 17, č. 169, s. D/7.
10) Tomáš Staněk, Odsun Němců z Československa 1945–1947, Praha: Academia – Naše vojsko, 1991, s. 58–59.
11) Tamtéž, s. 59 a s. 413, pozn. 27.
12) Tomáš Staněk, Perzekuce 1945: Perzekuce tzv. státně nespolehlivého obyvatelstva v českých zemích (mimo tábory a věznice) v květnu–srpnu 1945, Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1996, s. 119.
13) Tomáš Růžička, „Odsun Němců a náš dnešek“, in: Jan Čapek (ed.), Za války a po válce: Sborník textů k 50. výročí ukončení 2. světové války, Středokluky: Zdeněk Susa, 1995, s. 64.
14) Viz Zákon o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků č. 115/1946.
15) Jaroslav Šebek, „Stašek a Němci“, in: Jan Kotous – Michal Pehr (eds.), Bohumil Stašek (1886 – 1948): Život a doba, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009, s. 79.
16) Emilia Hrabovec, Vertreibung und Abschub: Deutsche in Böhmen und Mähren 1945–1947, Frankfurt/Main: Peter Lang, 1995, s. 338.
17) Tomáš Staněk, Perzekuce 1945: Perzekuce tzv. státně nespolehlivého obyvatelstva v českých zemích (mimo tábory a věznice) v květnu–srpnu 1945, Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1996, s. 115–116.
18) Václav Černý, Paměti III (1945–1972), Brno: Atlantis, 1992, s. 44–45.
19) Tomáš Staněk, Perzekuce 1945: Perzekuce tzv. státně nespolehlivého obyvatelstva v českých zemích (mimo tábory a věznice) v květnu–srpnu 1945, Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1996, s. 114.
2025 ©