Postupimská dohoda byla sice podepsána až 2. srpna, ale o problému vyhnání Němců z Československa (jakož i z Polska a Maďarska) se v Postupimi jednalo 21., 22. a 25. července 1945. Tento měsíc zpečetil osud českých Němců. Nedošlo k tomu ovšem tak, jak po dlouhá desetiletí tvrdila a tvrdí propaganda našich komunistů a nacionalistů, která "odsun Němců" označuje za rozhodnutí velmocí přijaté v Postupimi. Ve skutečnosti tzv. odsun probíhal neorganizovaně už před Postupimskou konferencí, kdy "Němci byli doslova vyháněni. Teprve později byly zavedeny 'humánnější' formy zacházení, Němci si směli vzít s sebou 25-30, pak 'dokonce' i 50 kilogramů nejnutnějšího osobního majetku." (1)
Odopovědnost za tyto i ještě horší věci (o kterých už jsem zčásti psal při svém červnovém blogování) tedy z nás Čechů nikdo nesejme. Kromě toho si musíme přiznat i to, že únor 1948 nebyl, jak si rádi namlouváme, nějakým tragickým zvratem předcházejího vývoje, ale naopak představoval jeho zcela logické završení. Předúnorová třetí republika se jednoznačně orientovala především na Sovětský svaz, a to v neposlední řadě i ve spojení s tzv. odsunem českých Němců (a slovenských Maďarů), pro který byl problém najít porozumění na Západě, ale nikoliv u Stalina. Prezident a vláda poválečného Československa mu na oplátku jako jednu z prvních splátek věnovali Podkarpatskou Rus, což bylo zpečetěno smlouvou podepsanou na konci června v Moskvě.
"Zatímco se stanoviska západních velmocí k provádění odsunu německých menšin vyznačovala určitou váhavostí, projevil zásadní souhlas s čs. požadavky tak jako již dříve Sovětský svaz. Při návštěvě čs. vládní delegace v Moskvě na konci června 1945 vyjádřili sovětští činitelé ochotu pomoci zejména při vysídlení aktivních nacistů, jejich pomahačů a též říšských Němců. Předseda vlády Z. Fierlinger o výsledku jednání v Moskvě 2. července 1945 v rozhlase řekl: 'Vyložili jsme dále sovětským státníkům, že jedním z nejožehavějších úkolů našich je zbaviti se neloyálních německých a maďarských menšin, a žádali jsme proto - tytéž požadavky vznášíme i na druhé spojence -, abychom mohli značnou část těchto menšin co nejdříve organisovaně odsunouti... V Moskvě jsme mohli zjistit, že ve věci transferu Československo může počítat s plnou podporou Sovětského svazu'. Vládě předseda po návratu z Moskvy sděloval, že 'Stalin zastává absolutně pozitivní stanovisko k našim požadavkům v otázce transferu.' Vzhledem k narůstajícím obtížím, které někde vyvolával postup vůči německému obyvatelstvu, a také s přihlednutím k dosud ne zcela jasnému postoji západních velmocí, obrátila se čs. vláda 3. července 1945 ve speciální nótě na vlády USA, Velké Británie a SSSR s žádostí o podporu při vysídlení 'velké většiny Němců a Maďarů' (na jiném místě pouze 'Němců a Maďarů')." (2)
Konečný výsledek je dobře znám. Zjednodušeně by se dal shrnout tak, že spojenci nakonec zabránili vyhnání Maďarů, zatímco ve vztahu k Němcům se smířili s nevyhnutelným a zaměřili se na dosažení toho, aby se divoké vyhánění alespoň změnilo v organizovaný a jakž takž snesitelným způsobem prováděný odsun. "Oproti rozšířenému názoru, že konference v Postupimi výslovně souhlasila s plány na vyhnání Němců, anebo je dokonce nařídila, originály postupimských dokumentů pouze ukazují, že obě západní velmoci uznaly ('recognize'), že probíhající transfer obyvatelstva už nelze zastavit; zasadily se tedy alespoň o jeho dočasný odklad a svedení do relativně spořádaných a 'humánních' kolejí, pokud je to při masových represích takového druhu vůbec možné." (3)
Není úplně snadné říci, zda Postupim byla ještě poslední konferencí spojenců společně vedoucích druhou světovou válku, anebo už předzvěstí rozpadu krajně nesourodého spojenectví demokratických státníků se sovětským hrůzovládcem a začátku války studené. Válka sice ještě probíhala na Dálném východě, ale nový americký prezident Truman už po úspěšném testu atomové bomby neměl důvod lpět na sovětské vojenské pomoci tak, jako jeho předchůdce Roosevelt. Spojené státy musely začít hrát roli jediné demokratické velmoci schopné vzdorovat Sovětům, zatímco Británie - vítězná, ale válkou do krajnosti vyčerpaná - se už nevyhnutelně soustředila spíš na vlastní vnitropolitické starosti a problémy rozpadávající se koloniální říše. Když 17. července 1945 postupimská konference začínala, reprezentoval ji ještě válečný hrdina Wínston Churchill, ale již 26. července jej po vítězství socialistů nad konzervativci ve volbách vystřídal Clement Attlee. Fakticky už zaniklá "Velká trojka" ještě zdánlivě společně řešila praktické záležitosti typu správy do čtyř okupačních zón rozděleného Německa, ale i zde se již začínalo rýsovat jeho budoucí rozdělení na "Západní" a "Východní". Ve vztahu k "odsunu" tak bylo vlastně v zájmu jeho obětí, aby byly přijímany do západních zón, a ne jen do Stalinovy.
Částečný úspěch, kterého se Trumanovi s Attleem podařilo dosáhnout, představovala skutečnost, že Stalin po jistém váhání přistoupil na to, aby se v příslušném článku Postupimské dohody "zdůraznila potřeba zastavit vzhledem k vnitřním poměrům v Německu přesídlování až do upřesnění podmínek organizovaného průběhu celé akce". Přistoupili na přesuny obyvatelstva, zajisté odpovídající spíš stalinské tradici než tradicím jejich zemí, ve snaze omezit množství dalších lidských tragédií a pod podmínkou, že odsuny budou prováděny "spořádaně a lidsky". Existuje mnoho dokladů skutečnosti, že tak neučinili proto, že by odsuny chtěli, ale protože se cítili být "postaveni před hotovou věc a okolnostmi přinuceni souhlasit", jak např. v dopise státnímu sekretáři Byrnesovi z ledna 1946 konstatoval prezident Truman. (4) Attleeho ministr zahraničí Ernest Bevin zase 25. července 1946 v Dolní sněmovně konstatoval, že do Postupimi musel jet hned první den v úřadě a že tam byl konfrontován s věcmi, kterým v dané chvíli nebylo možné zabránit. V této řeči také pronesl slova, z nichž je víc než zřejmý propastný rozdíl mezi tehdejším československým a britským pohledem na otázku tzv. odsunu:
"Od té doby, co jsem v úřadě, viděl jsem přes dva miliony sudetských Němců táhnout z Československa, viděl jsem miliony lidí hnaných z místa na místo, a ať z nich kdokoli byl vinen, či nevinen, nemohu se zříci přesvědčení, že prostí mužové a ženy nikdy nezodpovídají za války. Byli možná poštváni, aby podpořili toho či onoho vůdce, mohli být tím či oním způsobem organizováni, aby zastávali určitý nacionalismus. Kdyby ale byli ponecháni sami sobě, byli by to prostí poctiví lidé, kteří by vedli prostý poctivý život." (5)
Československá vláda naproti tomu Postupim interpretovala jako rozhodnutí o odsunu veškerého německého obyvatelstva "beze zbytku" a považovala je za své velké vítězství. V jejím usnesení z 3. srpna 1945 se současně objevila formulace "bude naší snahou, abychom poukazováním na teroristické činy Němců (požár v Ústí n. L., činnost vlkodlaků a pod.) vynutili co nejrychlejší vypracování odsunového plánu a jeho schválení velmocemi". V dané souvislosti "stojí jistě za pozornost, že požár v Ústí n. L. s následným masakrem Němců 31. 7. spadá do doby jednání konference". (6)
Masakr v Ústí pokládám za jednu z nejostudnějších událostí našich národních dějin, a to právě vzhledem ke zcela zjevným politickým souvislostem, v nichž československá vláda jeho obětí, typických "obětních beránků", použila ke svým cílům. "Vlkodlaky", kteří stáli za teroristickými činy v Ústí, totiž nebyli příslušníci nacistické páté kolony, ale lidé z ministerstev vnitra a obrany...
Ústecký archivář Vladimír Kaiser, jeden z autorů knihy na toto téma z roku 2005 (7), konstatuje: "Bylo to takříkajíc ve stáním zájmu. Na konferenci v Postupimi se tehdy mluvilo o odsunu německého obyvatelstva, a tak bylo rozhodnuto, že je nutné zinscenovat nějaký incident, který by přesvědčil svět o neudržitelnosti soužití Čechů s Němci." (8)
I když strůjcové masakru pochopitelně dbali na to, aby za sebou zametli stopy, takže popírači výše popsaného mají dodnes možnost odvolávat se na nedostatek důkazů, jedná se o klasický případ honu na obětní beránky se všemi pro něj typickými znaky. (9)
Vše začalo 31. července o půl čtvrté odpoledne, kdy se z ústecké čtvrti Krásné Březno ozval první výbuch, který posloužil jako signál k masakrům. Oficiální vyšetřování, které se ve skutečnosti vůbec nekonalo, exploze a následné požáry v krásnobřezenském muničním skladu již o několik hodin později připsalo "werfolfům", přičemž na svědectví nasvědčující něčemu úplně jinému nebyl brán zřetel.
Ihned po výbuchu došlo "k prvním útokům na německé civilisty na třech místech ve městě nezávisle na sobě a teprve pak se násilnosti rozšířily dále do ulic. Podle výpovědi jednoho z českých svědků se ihned po explozi vrhl na Němce u nádraží, odkud navíc nebylo na Krásné Březno dobře vidět, nějaký civlista s výkřikem: 'Tím jsou vinni Němci!' Německé prameny zase upozorňují na poněkud neobvyklé chování osob odpovídajících v Ústí za bezpečnost krátce před výbuchem a po něm, na neurčitá 'varování' některých Němců místními Čechy a přítomnost nezvykle mnoha ozbrojenců (případně 'neznámých' civilistů) v kritický den. [...] Výjevy na některých místech ve městě byly onoho posledního červencového dne vskutku drastické. Na mostě E. Beneše byli například Něnci shazováni do Labe (svědecky je doložen i případ ženy s kočárkem) a pak se po nich střílelo. Vzplanutí násilí na mostě je někdy spojováno s vystoupením říšského Němce G. Schörghubera, který ještě před tím, než byl svržen do vody, provolávat provokativní hesla a urážky."(10)
Sebevražedné chování tohoto muže se zdá být nepochopitelné, ale ve skutečnosti dobře zapadá do obvyklého honu na "obětní beránky", z nichž vždy na prvním musí být možné nějak demonstrovat oprávněnost davové nenávisti, zatímco další včetně žen a dětí už jsou za viníky považováni automaticky. Na správnou stopu podle mého soudu historiky nechtěně uvádí výrok ministra obrany generála Svobody, který na tiskové konferenci v Ústí krátce po masakru, při niž samozřejmě za viníky všeho označil německé werwolfy, prohlásil: "Nebudeme tu trpět pátou kolonu a můžeme si za vzor vzíti Sovětský svaz, který do 48 hodin zlikvidoval dvoumiliónovou německou povolžskou republiku, když tam byli shozeni němečtí parašutisté." (11)
Vezmeme-li v potaz skutečnost, že tzv. shození německých parašutistů bylo ve skutečnosti provokací sovětských bezpečnostních orgánů, která v případě kolektivní deportace Němců z Povolží Stalinovi posloužila stejně dobře jako podobné záminky ke kolektivním deportacím Krymských Tatarů, Čečenců, Ingušů atd., vystoupí nám do popředí nahá pravda o tom, čím jsme se v roce 1945 ve vztahu k sudetským Němcům inspirovali... A nemůžeme se ani divit, že způsob, jakým jsme s nimi naložili, významně přispěl k našemu vzdálení se od Západu a úplnému podřízení se Sovětům. Již v době Postupimské konference například britský konzervativní tisk v čele s londýnskými Timesy konstatoval, že Sověty prosazované masové přesuny obyvatelstva mají za cíl především "způsobit, aby státy střední a východní Evropy upadly do trvalé závislosti na SSSR coby 'záštitě' proti budoucímu 'německému revanšismu'." (12) Tento kalkul sice vyšel "jen" na 44 let, někteří lidé jej však u nás zřejmě nepochopili dodnes.
Poznámky:
1) Vilém Hejl, Zpráva o organizovaném násilí, Praha: Univerzum Praha, 1990, s. 12-13.
2) Tomáš Staněk, Odsun Němců z Československa 1945-1947, Praha: Academia - Naše vojsko, 1991, s. 88.
3) Jiří Loewy, "Včera uplynulo 55 let od podpisu Postupimské dohody o poválečném uspořádání Evropy a budoucnosti poraženého Německa: Velká trojka Stalin - Truman - Attlee", Lidové noviny, 3. 8. 2000, s. 11.
4) Tomáš Staněk, Odsun Němců z Československa 1945-1947, Praha: Academia - Naše vojsko, 1991, s. 92.
5) Jiří Loewy, "Včera uplynulo 55 let od podpisu Postupimské dohody o poválečném uspořádání Evropy a budoucnosti poraženého Německa: Velká trojka Stalin - Truman - Attlee", Lidové noviny, 3. 8. 2000, s. 11.
6) Tomáš Růžička, "Odsun Němců a náš dnešek", in: Zdeněk Susa (ed.), Za války a po válce: Sborník textů k 50. výročí ukončení 2. světové války, Středokluky: Zdeněk Susa, 1995, s. 68.
7) Vladimír Kaiser - Jan Havel - Otfrid Pustejovsky, Stalo se v Ústí nad Labem 31. července 1945, Ústí nad Labem: Město Ústí nad Labem, 2005.
8) Jan Vaca - Luděk Navara, "Připravili ústecký masakr Němců čeští tajní agenti?: V neděli uplyne přesně šedesát let od výbuchu muničního skladu a následného vraždění Němců v Ústí nad Labem", Mladá fronta DNES, 30. 7. 2005, s. A/3.
9) Viz René Girard, Obětní beránek, Praha: Lidové noviny, 1997.
10) Tomáš Staněk, Perzekuce 1945, Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1996, s. 134-135.
11) Tamtéž, s. 135.
12) Jiří Loewy, "Včera uplynulo 55 let od podpisu Postupimské dohody o poválečném uspořádání Evropy a budoucnosti poraženého Německa: Velká trojka Stalin - Truman - Attlee", Lidové noviny, 3. 8. 2000, s. 11.
2025 ©